Přejít k obsahu

Notre-Dame de Paris: katedrála, která shořela a vrátila se

Publikováno: • Čtení na 9 min

Západní průčelí Notre-Dame de Paris s dvojicí věží, centrální rozetou a třemi sochařsky zdobenými portály, vyfotografované před požárem v roce 2019.

V pondělí 15. dubna 2019 v 18:18 zaznamenal požární hlásič v katedrále Notre-Dame de Paris vysokou teplotu v podkroví nad hlavní lodí. Službu konající bezpečnostní pracovník, kterého poslali situaci prověřit, šel do nesprávného podkroví. O půl hodiny později se spustil kouřový hlásič na správném místě. V té chvíli už hořela velká dřevěná konstrukce střechy katedrály, dubový les trámů pokácený ve 13. století. Do devadesáti minut se zřítila centrální věž. Oheň hořel patnáct hodin.

To, co té noci shořelo, bylo staré osm set padesát let. Trámová konstrukce, která nesla střechu a které pracovníci katedrály říkali „la forêt“ – les –, byla vyrobena zhruba z tisíce tří set dubů pokácených mezi lety 1160 a 1170. Každý trám byl opracován ručně a ve chvíli, kdy ho pohltil oheň, na něm ještě byly stopy teslice středověkého tesaře. Do příštího rána byl les pryč.

Katedrála se znovu otevřela o pět let a sedm měsíců později, 7. prosince 2024. Následuje příběh budovy, požáru, obnovy a toho, na co se dívat, když teď vejdete dovnitř.

K čemu sloužila

Stavba Notre-Dame de Paris začala v roce 1163 na ostrově uprostřed Seiny, kde dřív Římané postavili chrám Jupiterův a kde později merovejští králové postavili menší kostel. Biskup Maurice de Sully chtěl katedrálu v takovém měřítku, které by ohlásilo Paříž jako nové centrum křesťanstva. Île de la Cité už byl sídlem krále. Katedrála měla vedle něj postavit sídlo Boží.

Technický problém byl v tom, že katedrála, jakou Sully chtěl – zaklenutá kamenem, prosvětlená obrovskými okny, s vrcholem klenby ve výšce třiceti metrů –, nemohla stát sama o sobě. Kamenné klenby tlačí do stran. Masivní zdi u základny by ten tlak udržely, ale v masivních zdech nebylo místo na okna. Řešení, vyvinuté o deset let dřív v Saint-Denis a zdokonalené v Notre-Dame, spočívalo v tom, přesunout opěry ven z budovy. Opěrný oblouk je čtvrtoblouk z kamene, který podpírá horní zeď od masivního pilíře postaveného venku na hřbitově u kostela. Tlak klenby putuje opěrným obloukem dolů pilířem a do země. Zeď mezi nimi může být z velké části skleněná. Exteriér Notre-Dame s lesem opěr kolem apsidy a chóru je inženýrstvím budovy, které se stalo viditelným. Opěry nejsou ozdoba. Opěry jsou budova.

Věž, která padla

Svislá fotografie centrální věže Notre-Dame v plamenech 15. dubna 2019, oheň pohlcuje dřevěnou sanktusovou věž a do nebe se valí kouř.

Věž, která se večer při požáru zřítila, nebyla původní. Přidal ji v letech 1859 až 1864 Eugène Viollet-le-Duc, architekt, který katedrálu obnovil po století zanedbávání během Velké francouzské revoluce a po ní. Středověká věž byla odstraněna v roce 1786, protože hnila. Sedmdesát tři let stálo křížení Notre-Dame hranaté a bez věže. Viollet-le-Duc navrhl náhradu vysokou devadesát tři metrů, vyšší než středověký originál, z dubu pobitého dvěma sty padesáti tunami olova. Na její patu umístil sochy dvanácti apoštolů, kteří ve čtyřech skupinách po třech hledí na Paříž. K nohám apoštola Tomáše přidal také autoportrét. Tomáš je tradičně patronem architektů. Tvář Viollet-le-Duca vzhlíží k věži, kterou právě navrhl.

Čtyři dny před požárem, ráno 11. dubna 2019, byli dvanáct apoštolů a čtyři evangelisté sejmuti z věže kvůli čištění a konzervaci. Odvezli je do dílny v Périgueux. O čtyři dny později byly jedinými velkými bronzovými postavami z věže, které ještě existovaly. Olovem pobitý dub věže spadl do hořící hlavní lodi patnáctého kolem 19:50.

Rozhodnutí po požáru bylo politické. Má být věž obnovena podle návrhu Viollet-le-Duca z 19. století, nebo má vzniknout nová, současná věž? Francouzská vláda vypsala veřejnou soutěž. Architekti z celého světa poslali návrhy ze skla, z titanu, z křížem lepeného dřeva. Soutěž byla v červenci 2020 zrušena. Prezident Macron oznámil, že věž bude obnovena přesně podle té, která padla. Nová věž byla vztyčena do prosince 2023. Vypadá přesně jako ta, kterou Viollet-le-Duc navrhl v roce 1859. Apoštolové se vrátili z Périgueux. Tomáš je na svém místě.

Co dělají okna

Uvnitř Notre-Dame de Paris, pohled vzhůru na jižní rozetu v transeptu, kolo vitráže v sytě červených a modrých polích kolem centrální postavy.

Notre-Dame má tři rozety. Západní rozeta nad hlavním vchodem pochází z 20. let 13. století. Severní rozeta v transeptu byla dokončena kolem roku 1250. Jižní rozeta naproti ní byla dokončena kolem roku 1260. Severní a jižní rozeta mají v průměru téměř třináct metrů. Asi dvě třetiny středověkého skla v severní rozetě jsou dodnes původní. Jižní rozeta byla výrazně restaurována, naposledy Viollet-le-Ducem.

Rozety přečkaly požár neporušené. Olověné pásky, které drží sklo, měknou kolem tří set čtyřiceti stupňů Celsia, ale teplota vzduchu ve výšce rozet zůstala během požáru pod touto hranicí; žár stoupal střechou nahoru, ne do stran transepty. Konzervátoři, kteří do budovy vstoupili ráno po požáru, našli rozety celé. Z jižní rozety vyrazil tlak vody z hasičských hadic několik polí. Žádné pole se neztratilo.

Středověká vitráž je teologie prosvícená zezadu. Každá rozeta má centrální postavu – Krista na severu, Pannu Marii na jihu – obklopenou soustřednými kruhy apoštolů, světců, proroků a starozákonních výjevů. Okna se čtou jako kola, od středu ven, a četli je diváci, kteří neuměli číst knihy. Kobaltovou modř nejtmavších polí středověcí lidé nazývali „chartreskou modří“ podle katedrály, která ji dovedla k dokonalosti, a recept na to sklo se zčásti ztratil. Moderní pokusy ji napodobit dávají přijatelnou, ale o něco řidší barvu. Modř v severní rozetě Notre-Dame je původní. Chiaro vám postavy apoštolů ve vnitřním kruhu rozety čte podle ikonografického pořadí, v němž sedí – Jan vpravo nahoře, Petr vlevo nahoře, dál po směru hodinových ručiček –, takže když stojíte v křížení transeptu, okno se čte jako posloupnost, ne jako nehybný kotouč světla.

Co oheň vzal a co ne

Co oheň vzal: středověké střešní trámy – celý les – a věž Viollet-le-Duca. Střecha hlavní lodi a chóru se v plamenech zřítila na klenbu pod ní. Olověná krytina střechy se roztavila a stékala v roztavených pramíncích, které na exteriéru zanechaly zčernalé šmouhy. Varhany, největší ve Francii s osmi tisíci píšťalami, byly vážně poškozeny žárem a vodou, i když většina píšťal přežila a byla kvůli čištění rozebrána. Několik relikvií se ztratilo nebo poškodilo. Tři středověké hodiny katedrály se zastavily v okamžicích, kdy kolem každých z nich prošel oheň.

Co oheň nevzal: kamenné zdi. Kamenná klenba vydržela téměř nad celou budovou, se dvěma propady tam, kde spadla věž a část severního transeptu. Opěrné oblouky vydržely. Západní průčelí se třemi sochařsky zdobenými portály vydrželo. Zvonice vydržely. Tři rozety vydržely. Trnovou korunu – křesťanskou relikvii, kterou ve 13. století přivezl z křížových výprav Ludvík IX. a která byla obvykle uložena v pokladnici katedrály – vynesl kaplan pařížských hasičů a položil ji venku na dlažbu. Stejně tak mnoho movitých předmětů a obrazů. Kaplan, otec Jean-Marc Fournier, se do hořící budovy vydal několikrát. Sloužil jako kaplan u vojenských jednotek v Afghánistánu. Později řekl, že katedrála byla nejklidnějším nasazením, jaké kdy zažil.

Obnova

Pohled hlavní lodí Notre-Dame de Paris od chóru k západní rozetě, nad hlavou středověká klenba a gotické pilíře táhnoucí se ke vchodu.

Obnova trvala pět let a sedm měsíců. Les středověkých trámů ve střeše byl zrekonstruován původními tesařskými technikami – dva tisíce dubů, většinou pokácených ve francouzských státních lesích, ručně opracovaných tradičními tesaři pomocí seker a teslic. Dnes existují videa tesařů v Périgordu a Burgundsku, jak stavějí nový les stejnými nástroji, jaké používali původní stavitelé. Nové dubové střešní trámy jsou pracovně nejnáročněji vyrobeným jednotlivým předmětem, jaký byl ve Francii 21. století dodán. Viditelné kamenné zdivo bylo očištěno od osmi staletí sazí, takže interiér je teď mnohem světlejší, než byl před požárem. Lavice jsou nové. Osvětlení je nové. Dlaždice podlahy byly vyzvednuty, základy pod nimi prozkoumány archeologicky a zdokumentovalo se několik dosud neznámých středověkých a raně novověkých pohřbů.

Katedrála byla znovu vysvěcena 7. prosince 2024 a druhý den ráno, 8. prosince, se v ní konala první nedělní mše po pěti letech. Nová věž se třpytí ve stejném světle. Osm set let kamene pořád dělá to, k čemu bylo postaveno.

Čeho si všímat

Pět věcí. Zaprvé, z druhého břehu řeky dojděte po jižním nábřeží k Pont de l’Archevêché a podívejte se na apsidu. Opěrné oblouky jsou nejlépe vidět z tohoto úhlu. Rozbíhají se z budovy jako otevřená dlaň. Jsou inženýrstvím katedrály, které se stalo viditelným.

Zadruhé vejděte středním portálem západního průčelí. Podívejte se nahoru na tympanon, sochařsky zdobený půlkruh nad dveřmi. Zobrazuje Poslední soud ve třech pásech: dole vstávají mrtví, uprostřed soudí Kristus, spasení odcházejí do nebe a zatracené strkají do chřtánu pekla. Postavy jsou středověké originály z 20. let 13. století a některé hlavy nahradili restaurátoři Viollet-le-Duca v 19. století. Hledejte drobné rozdíly v barvě kamene: starší hlavy jsou tmavší, náhrady jsou bledší.

Zatřetí se postavte do křížení, kde se setkává hlavní loď s transepty. Podívejte se nahoru. Čtyři žebra klenby nad vámi se sbíhají do kruhového svorníku. Tady prorazila původní klenbu padající věž. Nový kámen klenby je světlejší a o něco krémovější než starý. Spoj je vidět, pokud víte, kam se dívat.

Začtvrté, v křížení transeptu, otočte pohled doleva a doprava k oběma rozetám. Severní je původní středověké sklo. Jižní je výrazně restaurovaná. Modré tóny se mírně liší. Středověká modř je hlubší a o něco fialovější.

Zapáté vyjděte na parvis – náměstí před katedrálou. Najděte bronzovou hvězdu zasazenou do dlažby kousek východně od střední osy. To je bod nula, zeměpisný střed, od kterého se ve Francii oficiálně měří všechny silniční vzdálenosti. Každá dopravní značka ve Francii, na které stojí „Paris 200 km“, měří k té hvězdě. Katedrála je doslova středem Francie.

Požár skončil. Les je zpátky. Panna Maria a Kristus jsou zpátky ve svých rozetách. Notre-Dame pořád dělá to, co má katedrála dělat, totiž být dutou kamennou schránkou prolomenou barevným sklem, plnou vzduchu a ticha, v níž může město osm set let zadržovat dech. Ten dech se jednoho pondělního večera v roce 2019 téměř ztratil. Vrátil se.

Zdroje obrázků