
Zhruba sto dvacet let neměla největší katedrála v Itálii střechu. Stavba začala v roce 1296 a plán počítal s kupolí nad křížením lodí. Kupole měla mít rozpětí čtyřicet pět a půl metru. Tak velká kupole se v Evropě nepostavila tisíc let. Původní architekt Arnolfo di Cambio zemřel, aniž by vysvětlil, jak ji chtěl uzavřít. Jeho nástupci stavěli dál do šířky i do výšky, zdi a tribuny, zřejmě v naději, že na kupoli někdo časem přijde. V roce 1418 byly zdi hotové. Osmiboká díra nahoře měla v průměru čtyřicet pět a půl metru. Profukoval jí vítr. Na oltář pršelo. Katedrála byla středem nejctižádostivějšího města Evropy pod širým nebem.
V roce 1418 vyhlásila Opera del Duomo – stavební úřad katedrály – veřejnou soutěž. Kdokoli s věrohodným plánem, jak kupoli uzavřít, mohl předložit model. Odměnou byla zakázka života. Většina návrhů byly nesmysly. Jeden navrhoval navršit uvnitř katedrály obrovskou horu hlíny, kupoli na ní vypálit a pak hlínu vykopat – do hlíny se měly přimíchat mince, aby ji chudí odnášeli lopatu po lopatě. Jiný navrhoval podepřít kupoli obrovskou dřevěnou skruží, lešením, pro které by bylo nutné vykácet většinu toskánských lesů.
Vítězný model předložil jednačtyřicetiletý zlatník s prudkou povahou jménem Filippo Brunelleschi. Neměl žádné formální architektonické vzdělání. Dvacet let předtím, jak známo, prohrál soutěž na dveře baptisteria s Lorenzem Ghibertim, načež uraženě opustil Florencii a odjel do Říma měřit ruiny. Zatímco Ghiberti strávil dvě desetiletí odléváním bronzových reliéfů, Brunelleschi strávil dvě desetiletí lezením po Pantheonu a Caracallových lázních s měřicím pásmem a zápisníkem. Do Florencie se v roce 1418 vrátil s teorií o tom, jak Římané stavěli kupole. Teorii si nechal pro sebe. V písemném návrhu pro Operu stálo jen to, že dokáže kupoli postavit bez vnitřního lešení, že svou metodu neprozradí a že každý, kdo by ho napodobil, si to bude muset vyřídit s ním osobně.
Zakázku dostal. Víceméně. Opera, která jeho tajnůstkářství nedokázala posoudit, mu jako spoluarchitekta přidělila i Ghibertiho, se stejným platem. Brunelleschi to bral jako osobní ponížení, kterým to také mělo být. Příběh o tom, jak uzavřel kupoli, je zároveň příběhem o tom, jak Ghibertiho postupně vystrnadil z projektu.
Co Brunelleschi neměl
Neměl ocel. Neměl výztuž. Neměl moderní cement. Neměl, z vlastní vůle, vnitřní dřevěné lešení – standardní způsob stavby klenby a metodu, kterou podle všech v roce 1418 vyžadovala každá kupole. Neměl pracovní náčrt, jak se bude kupole stavět; měl metodu, ale odmítal ji dát na papír. Neměl žádného předchůdce srovnatelného měřítka, kterého by mohl napodobit. Pantheon, který v Římě zaměřil, byla litá betonová polokoule na těžkém válcovém tamburu. Florentská kupole musela vyrůst z osmibokého základu devadesát metrů nad podlahou a musela být lomená – ne polokulovitá –, aby méně tížila zdi pod sebou.
Měl ale čtyři miliony cihel, lom na carrarský mramor, celý městský rozpočet Florencie a dílnu kameníků, kteří dělali přesně to, co jim řekl.
Dvojitá skořepina

Prvním vynálezem bylo, že kupole není jedna skořepina, ale dvě. Vnitřní kupole, dva metry silná, a vnější kupole, silná půl metru, spojené osmi hlavními kamennými žebry a šestnácti vedlejšími cihlovými žebry. Prostor mezi oběma kupolemi je tak velký, že se jím dá projít. Důvodem zdvojení je hlavně váha. Jediná plná skořepina o takovém rozpětí by vážila nesrovnatelně víc než dvě tenké skořepiny se žebry mezi sebou. Zdvojení také dává budově kupoli, jakou se zvenčí zdá mít – vysokou, dramatickou, lomenou –, bez váhy, kterou by nesla skutečná plná lomená kupole.
Osm hlavních žeber je to viditelné bílé mramorové obložení na nárožích osmiúhelníku. Obejděte katedrálu zvenčí a spočítejte je. Nejsou ozdobou. Jsou nosnou kostrou. Cihlové zdivo mezi nimi, viditelné také zevnitř při výstupu na kupoli, je výplň.
Rybina
Druhým vynálezem byla rybina. Běžná cihlová zeď se klade ve vrstvách cihel naplocho, vodorovně, se svislými maltovými spárami mezi nimi. Kupole takový vzor použít nemůže, protože cihly nad patou klenby nemají při tuhnutí malty o co se opřít. Čerstvá vrstva sklouzne do prázdna pod sebou. Proto stavba kupolí od dob Římanů vyžadovala dřevěnou skruž: cihly se potřebují o něco opírat, dokud malta netvrdne.
Brunelleschi kladl cihly do spirály a každou pátou nebo šestou vrstvu postavil na hranu, svisle. Svislé cihly rozdělily vodorovné vrstvy na krátké úseky. Každý úsek se zaklesl o svislou cihlu na svém konci a přenesl svou váhu na cihlu pod sebou ještě předtím, než malta ztuhla. Rybina je v podstatě samonosná vazba. Kupole rostla bez lešení, protože každá vrstva byla konstrukčně hotová ve chvíli, kdy byla položena.
Vzor je také vidět. Vystupte na kupoli – čtyři sta šedesát tři schodů – a půjdete mezi oběma skořepinami. Vnitřní povrchy jsou holé cihly. Rybina je přímo před vámi. Můžete na ni položit ruku. Je přesně taková, jak ji Brunelleschi položil. Malta kolem cihel ve výšce hrudníku byla namíchána v roce 1430, nanesena zednickou lžící a drží dodnes.
Jak vyhrál spor s Ghibertim

Brunelleschi nedokázal s Ghibertim spolupracovat. Příběh, který v 50. letech 16. století převyprávěl Giorgio Vasari a cestou ho nejspíš přikrášlil, říká, že Brunelleschi uprostřed kritické fáze stavby předstíral nemoc a odmítal chodit na stavbu. Ghiberti musel převzít vedení. Během pár dní začaly Ghibertiho pokyny zedníkům způsobovat viditelné problémy se zarovnáním žeber. Brunelleschi se divadelně vrátil právě včas, aby všechno napravil. Bylo jasno. Od toho dne nechala Opera Ghibertiho jméno na výplatní listině, ale přestala se s ním o kupoli radit.
Brunelleschi také vynalezl nebo vylepšil většinu strojů, kterými se stavěla. Volský zdvihák, který zvedal kámen z podlahy katedrály do pracovní výšky devadesát metrů nad ní, byl jeho konstrukce. Dal si ho patentovat – patent, který mu florentská vláda udělila v roce 1421, je prvním patentem moderních dějin. Vynalezl zpětný převod, aby vůl mohl pořád chodit jedním směrem, zatímco náklad jel nahoru nebo dolů. Vynalezl uchopovač s protizávažím, který se dole zaklesl do každého kamenného bloku a nahoře ho bez sklouznutí pustil. Mzdy dělníkům vyplácel přímo na kupoli, zčásti aby ušetřil čas, který by jim zabralo scházet dolů na oběd, a zčásti aby jim zabránil pít ve městě. Ve výšce stavby zřídil vinárnu. Dělníci jedli a pili devadesát metrů nad Florencií šestnáct let.
Uzávěr
Konstrukčně byla kupole hotová v roce 1436. Papež Evžen IV. vysvětil katedrálu 25. března toho roku. Lucerna – malá mramorová věžička na vrcholu, která celou konstrukci zpevňuje tím, že přidává tlakové zatížení na vrchol – se začala stavět v roce 1446 podle modelu, který Brunelleschi navrhl, ale její stavby se už nedožil. Zemřel 15. dubna téhož roku, v šedesáti devíti letech, skoro hned poté, co se s lucernou začalo. Je pohřben v kryptě katedrály pod svou vlastní kupolí. Jeho hrob byl po staletí ztracen a znovu objeven v roce 1972 při běžném výkopu. Deska je malá a kromě jeho jména a pár latinských řádků, které ho označují za architekta kupole, nijak označená. Leží těsně pod podlahou hlavní lodi.
Co je uvnitř kupole

Brunelleschi zemřel s nedokončeným vnitřkem kupole. Zamýšlel ho pokrýt zlatou mozaikou, po byzantském způsobu Hagie Sofie, takže by vnitřek kupole byl druhým, zlatým nebem. Opera sto padesát let debatovala, co s tím, a v roce 1568 pak zadala vymalování interiéru Giorgiu Vasarimu. Výsledkem je velká freska Posledního soudu, kterou vidíte dnes. Vasari na ní pracoval od roku 1572 až do své smrti v roce 1574 a většinu spodních pásů nechal nedokončenou. Federico Zuccari ji dokončil v roce 1579. Je to největší freskový povrch na světě, tři tisíce šest set metrů čtverečních. Podle mnoha kritiků je to také slabší dílo, než jaká jsou Vasariho nejlepší. Příběh, který vypráví, je spíš teologický než vyprávěcí; postavy se opakují; kompozice se na rovníku kupole zplošťuje, místo aby obíhala. Brunelleschi by ji téměř jistě nenáviděl. Chiaro vám zevnitř kupole přečte postup stavby – patní vrstvu, vzor rybiny, žebra viditelná v malovaných segmentech –, zatímco zakláníte hlavu k fresce, takže se vám konstrukce pod uměním znovu vrátí před oči.
Na co se dívat
Tři věci, podle toho, jak snadno jsou dostupné. Zaprvé se zvenčí, z kteréhokoli florentského náměstí, prostě postavte a dívejte se na siluetu. Kupole se zvedá nad městem v lomených osmibokých segmentech. Je to tvar města, které se záměrně ohlašuje; každý Florenťan ji viděl od svých domovních dveří a věděl, na které straně města je. Brunelleschi s tím počítal.
Zadruhé vystupte na kupoli. Čtyři sta šedesát tři schodů vede mezi oběma skořepinami a schodiště prochází zdivem do rybiny. Na světě není jiná kupole, kde byste mohli zevnitř položit ruku na její konstrukci a přitom stát na schůdném schodišti. Zhruba v polovině výstupu vás vnitřní zakřivení kupole donutí jít v náklonu dovnitř, s rameny skloněnými k ose budovy. Tohle se o geometrii naučí vaše tělo, zatímco oko ji přehlíželo.
Zatřetí, až dojdete nahoru, vyjděte ven na ochoz kolem lucerny. Celá Florencie leží pod vámi a středem protéká Arno. Střechy města jsou z červených tašek, protože kupole je z červených tašek, a čtyři století florentských pokrývačů barvu kupole dodržovala. Stojíte na nejviditelnějším bodě budovy, na vrcholu inženýrského argumentu, který vítězí od roku 1436, a město pod vámi bylo vizuálně naladěno na vaši výšku.
Kupole florentské katedrály byla první velkou stavbou renesance a poslední velkou stavbou středověku, podle toho, jak ji čtete. Rybina tam pořád je. Čtyři miliony cihel tam pořád jsou. Muž s prudkou povahou, který je rozvrhl, leží v kryptě pod vašima nohama. Největší díru v křesťanstvu uzavřel tím, že odmítl postavit lešení zevnitř, a kupole stojí, už skoro šest set let, bez jediné velké statické opravy.
Zdroje obrázků
- Florence, Italy, Brunelleschi’s Dome of Florence Cathedral.jpg – Petar Milošević. Zdroj, CC BY-SA.
- Filippo Brunelleschi, cutaway of the Dome of Florence Cathedral (Santa Maria del Fiore).JPG – Sailko. Zdroj, CC BY.
- Masaccio, cappella brancacci, san pietro in cattedra. ritratto di filippo brunelleschi-184.jpg – Sailko. Zdroj, CC BY.
- Firenze - Duomo, cupola affrescata.JPG – Sailko. Zdroj, CC BY-SA.