Přejít k obsahu

Akropole: co vidět na skále, která postavila Západ

Publikováno: • Čtení na 9 min

Pohled na athénskou Akropoli z Filopappova pahorku při západu slunce, Parthenón a Erechtheion se rýsují na vápencovém vrcholu nad městem.

Athéňané začali Akropoli znovu stavět v roce 447 př. n. l. Víceméně hotovo měli v roce 406. Během těch čtyřiceti jedna let postavili na vápencové skále dlouhé asi tři sta metrů a široké sto padesát čtyři stavby, které od té doby kopíruje celá evropská architektura. Parthenón. Erechtheion. Propylaje. Malý chrám Athény Niké. Žádná z nich nebyla plánována spolu s ostatními. Žádná není srovnaná podle jednotné osnovy. Každá řešila jiný problém skály tak, jak ji stavitelé zastihli, a architekti – Iktínos, Kallikratés, Mnésiklés – pracovali současně, někdy i proti sobě, s rozpočtem, kterým byla vyrabovaná pokladna Délského spolku.

To, co na skále stojí dnes, je zhruba polovina toho, co tu stálo v roce 432 př. n. l. Většina menších staveb zmizela. Parthenón přišel o střechu při benátském dělostřeleckém útoku v roce 1687 a většina jeho sochařské výzdoby byla v roce 1801 prodána Britům. Čtyři hlavní stavby ale nahoře pořád stojí, v různém stupni restaurování, a výstup k nim je stále nejhutnějším souborem antické architektury na světě.

Pokud jdete po cestě nahoru v horkém odpoledni, celou Akropoli zvládnete za dvě nespěchavé hodiny. Následuje to, k čemu skála sloužila, co je každá ze čtyř staveb a na co se podívat, až tam dojdete.

K čemu sloužila

Skála byla opevněná nejméně od 13. století př. n. l. Mykénští Řekové na ní postavili palác a kolem něj kyklopskou hradbu. Pozdější Athéňané ji pojímali nejprve jako svatyni a teprve potom jako pevnost. Perské vojsko ji v roce 480 př. n. l. vyplenilo, vypálilo všechno na vrcholu a trosky shodilo ze severní strany. Zbožní athénští občané slíbili, že po celou generaci nebudou stavět znovu, na svědectví té svatokrádeže. Periklés ten slib v roce 447 př. n. l. porušil s argumentem, že perská hrozba ospravedlňuje použití obranného fondu spolku na nový stavební program. Ostatní členové Délského spolku protestovali. Periklés hlasování vyhrál. Parthenón vyrostl za peníze spolku.

V Periklově době už Akropole nebyla citadelou v praktickém smyslu. Byla státem financovaným náboženským komplexem, zasvěceným převážně Athéně v jejích různých podobách – Athéně Parthenos, panenské bojovnici; Athéně Polias, ochránkyni města; Athéně Niké, přinášející vítězství. Stavby nejsou uspořádané podle osy, ale do promyšleného sledu přístupů, takže když stoupáte po cestě a procházíte Propylajemi, Parthenón se vám do zorného pole natočí v šikmém úhlu. Athéňany souměrná průčelí nezajímala. Chtěli, abyste kolem jejich staveb chodili.

Propylaje: brána, která se pře se skálou

Propylaje, slavnostní vstupní brána na Akropoli, vyfotografované z cesty pod nimi, s dórskými sloupy a středním schodištěm stoupajícím k vrcholu.

Propylajemi projdete jako první. Mnésiklés je začal stavět v roce 437 př. n. l., středový blok dokončil do roku 432 a boční křídla nedokončil nikdy – vypukla peloponéská válka a došly peníze. Nedokončený stav je dodnes vidět. Podívejte se při vstupu na levé křídlo; kvádry horní vrstvy byly vylámány, ale nikdy osazeny, a ochranné výstupky, které kameníci na kameni nechávali, aby ho mohli zvednout na místo, nebyly nikdy odsekány. Propylaje jsou jedinou velkou athénskou stavbou chrámového typu, která má na kvádrech dodnes tyto výstupky. Díváte se na práci, která zůstala v roce 432 př. n. l. napůl hotová.

Stavba měla problém, který musel architekt řešit za pochodu. Cesta na skálu prudce stoupá. Aby přes ni postavil bránu se sloupořadím, potřeboval Mnésiklés spojit svažitou podlahu s rovnou střechou. Vyřešil to řadou iónských sloupů uvnitř vnějšího dórského průčelí, vyšších a štíhlejších než dórské, které dokázaly překlenout výšku svahu, aniž by vstup zastínily. Smíšený dórsko-iónský řád na Propylajích patří k nejstarším příkladům v řecké architektuře. Na další tři století se stal běžnou praxí, protože Mnésiklés ten problém už tady vyřešil.

Napravo od Propylají, na malém bastionu v jihozápadním rohu, stojí chrám Athény Niké, drobná iónská stavba dokončená kolem roku 420 př. n. l. Je tak malá, že ji lze přejít bez povšimnutí. Nedělejte to. Podívejte se nahoru na její vlys. Dochované zlomky ukazují athénská vítězství nad Peršany i nad Řeky; je to jediný vlys řeckého chrámu, který zobrazuje historický – ne mytologický – boj. Athéňané umisťovali svá vlastní válečná vítězství na tutéž architektonickou úroveň, kterou obvykle zaujímali bohové.

Parthenón: co fotoaparát zploští

Parthenón z jihu, sloupořadí dórských sloupů stojí na skále Akropole proti jasnému nebi, část restaurátorského lešení je odstraněna.

Parthenón je stavba, kvůli které všichni na skálu stoupají. Je to také stavba, na kterou se většina lidí přestane dívat, jakmile ji vyfotí. Postavte se místo toho k jihozápadnímu rohu, odkud vidíte delší i kratší stranu najednou, a optické jemnosti stavby začnou být patrné.

Parthenón nemá žádné rovné linie. Architekti Iktínos a Kallikratés, kteří spolupracovali se sochařem Feidiem jako celkovým uměleckým ředitelem, zabudovali do každého prvku optické korekce, které vyrovnávají zrakové zkreslení, jaké by dokonale pravoúhlá stavba této velikosti vyvolala. Stylobat – plošina, na které stojí sloupy – se uprostřed zvedá asi o jedenáct centimetrů na delších stranách a o sedm na kratších, aby nevypadal, že se prohýbá. Sloupy se nahoře naklánějí dovnitř zhruba o sedm centimetrů. Nárožní sloupy jsou o něco silnější než ostatní, aby nepůsobily tence, když se rýsují proti jasnému nebi. Každý sloup má uprostřed jemné vydutí, entasi, aby se dřík pod zátěží nejevil jako prohnutý dovnitř. Když se z jihozápadního rohu zadíváte podél horní hrany stylobatu, zakřivení vzhůru uvidíte. Parthenón je stavba, v níž je každá linie, o které si myslíte, že je rovná, ve skutečnosti přesně vypočítanou křivkou.

Chiaro vám každou z těchto optických jemností pojmenuje, zatímco stojíte u rohu, a položí geometrii přes to, co vaše oko skutečně vidí, takže stavbu čtete jako kus inženýrství 5. století př. n. l., a ne jako pohlednici. Sochaři a architekti svou práci neoddělovali; Feidiás dohlížel jak na mramorové postavy vlysu, tak na rozměry sloupů, na kterých vlys spočíval. Nic na této stavbě není nahodilé.

Sochařská výzdoba ze samotné stavby většinou zmizela. Ve štítech byly dva velké mytologické výjevy – na východě zrození Athény, na západě spor Athény a Poseidóna o město. Většinu toho, co přežilo benátský výbuch v roce 1687, odvezli v letech 1801 až 1812 agenti lorda Elgina a dnes je to v Britském muzeu. Na Parthenónu dnes zůstávají metopy kolem vnější strany a zlomky vnitřního vlysu. Zbytek je v Muzeu Akropole na úpatí jižního svahu, kde visí reprodukce na místech, která kdysi zaujímaly originály, a chybějící kusy jsou vyznačeny bílou sádrou.

Erechtheion: chrám, který se vzdal jediné podlahy

Jižní portikus Erechtheia na Akropoli se šesti karyatidami – sloupy vytesanými jako stojící ženy –, které nesou kladí nad mramorovým soklem.

Erechtheion je malý chrám na severní straně skály, naproti Parthenónu. Je to nejpodivnější stavba na Akropoli. Architekti, kteří ho dokončili v roce 406 př. n. l., museli jedinou stavbou překrýt tři různá stávající posvátná místa, každé v jiné výšce, včetně místa, kde se Athéna a Poseidón údajně utkali, a hrobu, který podle tradice patřil legendárnímu athénskému králi Erechtheovi. Ta místa přemístit nemohli. Postavili tedy chrám se čtyřmi různými výškovými úrovněmi podlahy na půdorysu zhruba ve tvaru L, s portiky trčícími do stran pod různými úhly a s jedinou střechou, která v žádném rohu úplně nesedí.

Slavným prvkem je Portikus karyatid – šest stojících ženských postav, dva metry vysokých, které na hlavách nesou kladí malého portiku. Postavy na stavbě jsou dnes odlitky. Pět originálů je uvnitř Muzea Akropole, ve skleněné vitríně osvětlené shora, aby se řasení drapérie dalo číst z každého úhlu. Šestý originál je v Britském muzeu. Všimněte si, až se budete dívat na odlitky, že tři postavy vlevo stojí s váhou na pravé noze a tři vpravo s váhou na levé, takže portikus je uprostřed zrcadlově souměrný. Drapérie sleduje přenesenou váhu. Každá karyatida je úplnou portrétní sochou, která slouží jako architektura.

Těsně pod západním portikem Erechthea jsou vidět stromy starého olivového háje. Podle athénského zakladatelského mýtu právě tady bohyně vyvolala první olivovník jako svůj dar městu a porazila tak Poseidónovu nabídku pramene slané vody. Dnešní olivovník je mnohem pozdější výsadba – zasadili ho tam v roce 1952. Zajímavější než strom je to, že se to místo drží téměř dvacet pět set let.

Jak skálu číst

Čtyři stavby stojí vůči sobě pod různými úhly, ale cesta přes Propylaje byla navržena tak, aby váš pohled vedla v určitém sledu. Když projdete bránou, díváte se na místo, kde před vámi kdysi stála kolosální bronzová socha Athény Promachos – ta je pryč od 6. století n. l., ale její podstavec na skále pořád je. Když ji obejdete zprava, objeví se Parthenón ve tříčtvrtečním pohledu, přesně tak, jak chtěli Athéňané, abyste ho viděli. Vlevo je Erechtheion, menší a nesouměrný, vedle velkoleposti Parthenónu skoro domácký. Obě stavby dohromady byly odpovědí na jediný náboženský problém: Parthenón ukrýval kolosální kultovní sochu Athény Parthenos ze zlata a slonoviny, panenské bojovnice, kterou vytvořil Feidiás; Erechtheion ukrýval mnohem starší dřevěnou sochu Athény Polias, hlavní ochránkyně města, tu, která byla na skále už stovky let. Athéňané potřebovali obě. Postavili jednu velkou stavbu pro slavnou sochu a jednu podivnou stavbu pro tu posvátnou.

Na co se dívat

Pět věcí, které na skále udělat. Zaprvé, než začnete stoupat, podívejte se zdola na jižní svah. Ódeion Héróda Attika, římský amfiteátr dokončený v roce 161 n. l., je postavený přímo do skalní stěny. Dodnes se v něm v létě hraje. Akustika se nezměnila.

Zadruhé, u Propylají se podívejte na neodsekané zvedací výstupky na kvádrech zdi levého křídla. Jsou světlé, nedotčené a jsou důkazem, že stavba byla v roce 432 př. n. l. opuštěna uprostřed výstavby.

Zatřetí, u Parthenónu dojděte k jihozápadnímu rohu a zadívejte se podél plošiny stylobatu. Zakřivení vzhůru uprostřed je vidět. Parthenón pro vás dělá optickou práci, ať si toho všimnete, nebo ne.

Začtvrté, u Portiku karyatid na Erechtheiu spočítejte postavy. Pět originálů je v muzeu dole. Šestý je v Londýně. Prázdné místo v sádrové sestavě v Muzeu Akropole patří té, která opustila skálu v roce 1801.

Zapáté, dojděte na východní okraj vrcholu, k vlajkovému stožáru, a podívejte se dolů. Díváte se přímo na Národní zahradu, budovu parlamentu, olympijský stadion a moderní Athény, které se táhnou až k moři. Skála je to, kolem čeho bylo město postaveno. Je středem Athén už tři a půl tisíce let. Všechno pod ní je mladší.

Akropole je malá. Stavby jsou z vápence a mramoru a čas sežral většinu výzdoby. Co tam nahoře pořád je, je geometrie: čtyři stavby, které postavila jedna generace na jednom místě, s optickými jemnostmi, které od té doby nikdo nepřekonal, a cesta, která vám Parthenón natočí do oka přesně tak, jak to chtěl Periklés.

Zdroje obrázků