
V den, kdy byla Hagia Sofia otevřena, 27. prosince roku 537, prošel císař Justinián bronzovými dveřmi, pohlédl vzhůru do kopule, která se mu klenula nad hlavou, a řekl něco, co se po staletí traduje v mírně odlišných verzích. Nejcitovanější zní: „Šalomoune, překonal jsem tě.“ Nejvěrohodnější je delší řecká věta, kterou zaznamenal pozdější historik a v níž Justinián děkuje Bohu, že mu dovolil dokončit dílo větší než Šalomounův chrám. Ať je správná kterákoli verze, význam je stejný. Justinián postavil největší uzavřený prostor na světě a věděl to.
Hagia Sofia ten rekord držela téměř devět set let. Dokud nebyla v roce 1520 dokončena kopule sevillské katedrály, žádná stavba na světě neuzavírala větší vnitřní objem. Dokud Brunelleschi v roce 1436 nedokončil kopuli florentské katedrály, žádná kopule na světě nebyla širší. Stavba byla argumentem v kameni o hranicích toho, co lidé dokážou.
Je to také, podle mého počtu, jedna z nejpodivnějších staveb na světě. Byla katedrálou, pak mešitou, pak muzeem a pak znovu mešitou. Má největší kopuli na pendantivech, jaká kdy byla postavena, a ta kopule se dvakrát částečně zřítila. Je pokrytá křesťanskými mozaikami, přes které byla namalována islámská kaligrafie, přes kterou zase malovali restaurátoři, a na zdi vidíte všechny tři vrstvy najednou. Jména Boha, Mohameda a prvních čtyř chalífů tu visí v patnáctimetrových kaligrafických medailonech ve stejném sále jako mozaika Panny Marie ze 6. století. Nikde jinde na světě není v jediném sále tolik navrstvených posvátných dějin.
Co chtěl Justinián
Konstantinopol měla na stejném místě už dva starší kostely Boží Moudrosti. První, postavený Konstantiem II. v roce 360, vyhořel. Druhý, postavený Theodosiem II. v roce 415, shořel během povstání Níka v roce 532, kdy frakce vozatajů týden rvaly město na kusy. Justinián povstání přežil díky tomu, že poslechl svou ženu Theodoru, která odmítla z paláce utéct. Den poté, co se prach usadil, začal plánovat nový kostel. Staveniště ještě kouřilo.
Najal dva akademické matematiky, Anthemia z Trall a Isidora z Mílétu, místo praktikujících architektů. Anthemios psal pojednání o kuželosečkách. Isidoros vyučoval geometrii. Rozhodnutí svěřit návrh do rukou teoretických matematiků je klíčem k tomu, proč je stavba tak bezprecedentní. Neomezovalo je to, co se postavilo dřív. Omezovalo je jen to, co se dalo odvodit z prvních principů.
Plán, který nakreslili, byla obří centrální kopule na čtvercové základně, nesená čtyřmi pendantivy – trojúhelníkovými sférickými výseky, které ze čtyř rohů čtverce udělají kruhovou základnu kopule. Pendantiv znala už pozdně římská architektura, ale nikdy v takovém měřítku. Kopule, kterou navrhli, měla průměr jednatřicet metrů, o chlup méně než kopule Pantheonu v Římě, ale byla mnohem vyšší – vrchol kopule Hagie Sofie je padesát pět metrů nad podlahou, oproti čtyřiceti třem u Pantheonu. Kopule Pantheonu spočívá na těžkém válcovém tamburu. Kopule Hagie Sofie spočívá na čtyřech bodech a okna prorážejí samotnou základnu kopule, takže kopule jako by se vznášela na prstenci světla. Byzantský historik Prokopios napsal, že kopule vypadala, jako by byla zavěšena z nebe na zlatém řetězu.
Matematici podcenili boční tlak. První kopule se zřítila v roce 558, dvacet let po otevření stavby, po sérii zemětřesení. Isidorův synovec, rovněž Isidoros, ji postavil znovu, vyšší a strmější, čímž změnou geometrie snížil tlak do stran. Druhá kopule vydržela dalších čtyři sta let a v roce 989 se opět částečně zřítila. Byla opravena. Znovu se zřítila v roce 1346. A znovu byla opravena. Hagia Sofia je už patnáct set let probíhajícím konstrukčním experimentem.
Co dělá kopule

Postavte se na podlahu hlavní lodi a podívejte se nahoru. Kopule jako by se vznášela. Čtyřicet oken prorází její patu, přesně tam, kde byste čekali nejmohutnější podporu. Světlo, které jimi proniká, rozpouští viditelnou hranu mezi kopulí a vzduchem a kopule působí jako samostatný předmět, který se snesl na vrchol stavby, aniž by se jí dotkl.
Je to záměr. Anthemios chtěl, aby kopule vypadala nemožně lehká. Dosáhl toho prstencem z cihel vyrobených na sopečném ostrově Rhodos, které měly zhruba pětinovou hustotu oproti běžné pálené hlíně, a tím, že prstenec prolomil maximálním počtem oken, jaký geometrie snesla bez zřícení. Kopule je co do hmoty převážně oknem. Cihla, která odvádí práci, je ve vrcholu silná zhruba třicet centimetrů.
Osmanský architekt Mimar Sinan, který o čtyři století později kopuli zpětně rozluštil pro své vlastní istanbulské mešity, nazval Hagii Sofii stavbou, která ho naučila všechno. Jeho Süleymaniye, mešita kousek do kopce, má kopuli téměř stejného rozpětí na záměrně odlišné geometrii a s mnohem mohutnějšími opěrami. Sinan Justiniánovy matematiky zároveň kopíroval a zároveň se s nimi přel. Jejich odpověď považoval za elegantní. Myslel si ale také, že podvedli, když podcenili tlak, což zřícení první kopule dokázalo.
Mozaiky pod omítkou

V roce 1453 vjel sultán Mehmed II. do Konstantinopole a během několika hodin po pádu města se v Hagii Sofii modlil. Stavba se stala císařskou mešitou Osmanské říše. Během následujícího století byly křesťanské figurální mozaiky zakryty omítkou – ne odstraněny, jen zabíleny. Islámská tradice zakazovala zobrazovat lidské postavy v posvátných prostorách a Osmané se rozhodli skrývat, ne ničit. Na pendantivy byly zavěšeny kaligrafické medailony. Do apsidy byl vložen mihráb, výklenek ukazující směrem k Mekce, mírně mimo osu, protože původní apsida míří na východ, k Jeruzalému, zatímco Mekka leží na jihovýchodě.
Když Atatürk v roce 1934 proměnil Hagii Sofii v muzeum, začali restaurátoři osmanskou omítku odstraňovat a byzantské mozaiky znovu odkrývat. Nejslavnější je mozaika Deésis v jižní galerii, datovaná kolem roku 1261. Kristus mezi Pannou Marií a Janem Křtitelem, tři tváře z drobných tesser ze zlatého a barevného skla, kladených vůči sobě v mírných úhlech, takže povrch jako by se mihotal, když jdete kolem. Tváře jsou měkčí než u jakéhokoli staršího byzantského díla. Oči vás sledují. Mozaika byla čtyři sta osmdesát let skrytá pod omítkou a je téměř ve stavu, v jakém byla, když ji poprvé položili. Chiaro staví zlato tesser proti hře světla, zatímco stojíte u zábradlí galerie, takže to, jak se má mozaika mihotat – tessery jsou kladené v záměrně drobných úhlech, aby zachytávaly kolísavé světlo svíček –, vám přečte v pohybu, a ne jako nehybný popis.
V roce 2020 se stavba znovu stala mešitou. Během modliteb jsou teď figurální mozaiky zakryté bílými závěsy. Mimo dobu modliteb se závěsy roztahují. Deésis se zakrývá. Panna Maria s dítětem v apsidě se zakrývá. Postavy mizí a znovu se objevují s voláním k modlitbě.
Uvnitř čeho stojíte

To první, co vás zasáhne, není kopule. Je to měřítko. Hlavní loď je sedmdesát šest metrů dlouhá a třicet jedna metrů široká. Mramorové obložení stěn – desky císařsky purpurového porfyru, zeleného serpentinu z Řecka, žlutého giallo antico z Tuniska, bílého prokonéského mramoru z Marmarského moře – se lámalo ve všech koutech Byzantské říše a bylo tu sestaveno jako záměrné gesto císařského dosahu. Mramorové desky jsou kladené zrcadlově: každá deska rozříznutá vejpůl a otevřená jako stránky knihy, takže se obě poloviny navzájem zrcadlí. Některé vzory vypadají jako tváře. Traduje se, že v jedné ze zrcadlených mramorových žil na jižní stěně se skrývá ďábel. Když se pozorně podíváte, uvidíte ho.
Podlaha je jedinou původní podlahou ve stavbě, obrovskou zvlněnou plochou mramorových desek, kterou patnáct století kroků vyleštilo do měkkého lesku. Blízko apsidy je do podlahy vsazen porfyrový čtverec, nazývaný omfalos. Na tomto místě byli korunováni byzantští císaři. Postavte se na něj a stojíte tam, kde při korunovaci stálo osmdesát osm císařů.
Na co se dívat
Pět věcí, seřazených podle toho, jak snadno se přehlédnou. Zaprvé, podívejte se do jihozápadní předsíně. Nad dveřmi při vstupu je mozaika z 10. století s Pannou Marií držící Ježíška, po stranách Konstantin, který jí nabízí město, a Justinián, který jí nabízí kostel. Je to jedna z mála mozaik, které nikdy nebyly zakryty omítkou a zůstaly viditelné po celou osmanskou vládu, protože byla v průchodu, kterým vcházeli sultáni z paláce. Zadruhé, v jižní galerii hledejte runové graffiti, které do mramorového zábradlí v 9. století vyryl znuděný vikinský strážce. Zčásti zní: „Byl tu Halfdan.“ Zatřetí, na podlaze jižní galerie najděte náhrobní desku Enrica Dandola, benátského dóžete, který v roce 1204 vedl čtvrtou křížovou výpravu při plenění Konstantinopole. O rok později ve městě zemřel a byl pohřben v kostele, který pomáhal vyplenit. Deska je malá a nenápadná. Začtvrté, čtyři mozaiky serafů na pendantivech. Tři z nich byly odkryty od restaurování v roce 2010; jeden má pořád svůj osmanský kryt tváře z plátkového zlata, takže zamalovanou a původní podobu vidíte vedle sebe. Zapáté, bronzové dveře u jihozápadního vchodu pocházejí z římského chrámu z 2. století a ve 30. letech 6. století byly znovu použity v Justiniánově kostele. Jsou nejstarším hmotným předmětem ve stavbě.
Stavba byla znovu a znovu překódována. Mozaiky byly skryty, odkryty, skryty, odkryty. Kopule spadla a byla znovu postavena. Víra se změnila a zase změnila zpátky. Stejná zůstává geometrie, vzduch a způsob, jakým v poledne proniká světlo čtyřiceti okny u paty kopule. Postavte se v tu hodinu na omfalos a podlaha jako by se rozplynula. Kopule měla působit jako viditelný výraz nebe na zemi a pořád tak působí, bez ohledu na to, jaká modlitba v sále právě zní.