Přejít k obsahu

Vatikánská muzea: jak ujít šest kilometrů a nepřijít o to nejlepší

Publikováno: • Čtení na 9 min

Dvojitá šroubovice točitého schodiště u východu z Vatikánských muzeí, navrženého Giuseppem Momem v roce 1932, vyfocená zespodu na bronzové zábradlí stoupající ve spirále k vitrážovému stropu.

Vatikánská muzea tvoří zhruba sedm kilometrů galerií uspořádaných do jediné jednosměrné chodby, která končí v Sixtinské kapli. V rušný den touto chodbou mezi devátou ráno a šestou večer projde pětadvacet tisíc lidí. Tempo udává dav, ne vy. Od chvíle, kdy u vchodu na Viale Vaticano projdete detektory kovů, je trasa daná: nemůžete se snadno vrátit, nemůžete snadno přeskočit dopředu a nemůžete se smysluplně zdržet v žádném sále. Sixtinská kaple, kvůli které sem většina lidí přichází, je poslední místností celé posloupnosti. Všechno před ní je uspořádané tak, aby vás k ní dovedlo.

Je to největší sbírka umění na světě pod jednou střechou. Budovy nebyly navrženy jako muzeum – jsou to soukromé apartmány, zahradní pavilony a kaple papežů od 15. století dál, během čtyř století postupně upravené tak, aby vystavovaly umění, které papežové potichu shromažďovali. Výsledkem je, že chodba prochází jedněmi z nejbohatěji malovaných a zlacených interiérů v Evropě dřív, než vůbec dojdete k uměleckému dílu, které by zároveň nebylo součástí zdi.

Následuje trasa tak, jak doopravdy funguje, a čtyři sály, ve kterých stojí za to zpomalit. Pokud chodbu čtete ve správném pořadí, Sixtinská kaple na konci přestane působit jako samostatný slavný strop a začne působit jako vyvrcholení posloupnosti, kterou jste procházeli hodinu a půl.

Jaká je trasa

Standardní veřejná trasa, kterou muzea nazývají dlouhou trasou, začíná za vstupními turnikety a stoupá po Bramantově točité rampě do sochařských galerií Pio Clementino – kde jsou Láokoón a Apollón Belvederský, ve dvou nikách osmibokého nádvoří. Odtud procházíte egyptskou sbírkou, etruskými sály, obrovskou galerií kandelábrů, galerií tapiserií, galerií map a čtyřmi Raffaelovými sály, než sejdete po schodišti, které vás vyvede přímo u dveří Sixtinské kaple.

Sixtinská kaple má dva východy. Běžný východ vás vrátí chodbou nahoru a ven přes Pinakotéku, galerii obrazů, kterou většina návštěvníků vynechá. Neoficiální východ, vpravo od oltářní stěny, když stojíte čelem k ní, vede chodbou přímo do svatopetrské baziliky a je obvykle vyhrazen skupinám s průvodcem. Pokud tam stojí muzejní průvodce, zdvořile se zeptejte. Někdy vás pustí.

Choreografie trasy je záměrná. Papežové nechtěli, aby poutníci, kteří přišli do svatopetrské baziliky, vstupovali do Sixtinské kaple jako do turistického cíle. Kaple je liturgický prostor, fungující místnost, kde se kardinálský sbor dodnes zamyká, aby zvolil nového papeže. Trasa byla nastavena tak, aby k ní návštěvníky přivedla ve stavu nahromaděného úžasu, poté co prošli tolika krásnými věcmi, že na ně přestali reagovat jednotlivě, a teprve strop kaple tím prorazil.

Galerie map

Galerie map ve Vatikánských muzeích, sto dvacet metrů dlouhá chodba se zdmi pokrytými freskovými mapami italských krajů ze 16. století a zlaceným stropem nad nimi.

Zhruba ve dvou třetinách trasy vstoupíte do chodby, která je sto dvacet metrů dlouhá, šest metrů široká a souvisle pokrytá freskami na obou stěnách i na stropě. Je to Galleria delle Carte Geografiche, Galerie map, kterou objednal papež Řehoř XIII. v roce 1580 a kterou vymaloval tým vedený dominikánským kartografem Egnaziem Dantim.

Boční stěny pokrývá čtyřicet velkých freskových map – dvacet na každé straně – a ukazují celou Itálii a Středomoří tak, jak byly známy na začátku 80. let 16. století. Mapy na západní stěně zobrazují italské kraje u Tyrhénského moře. Mapy na východní stěně ukazují kraje u Jaderského moře. Jsou uspořádány zeměpisně, ne abecedně, takže cesta galerií od jihu k severu je virtuální výpravou po páteři Apeninského poloostrova. Kartografie je na svou dobu opravdu dobrá. Pobřeží Sicílie je k poznání. Benátská laguna je zakreslena jasně a podrobně. Papežský stát je mírně zveličený.

Strop nad mapami je ta část, kterou většina lidí mine, protože se všichni dívají na stěny. Podívejte se nahoru. Strop je rozdělen do osmibokých polí zobrazujících zázraky, světce a historické události spojené s krajem vyobrazeným na stěně přímo pod nimi. Papež tu promítal svou zeměpisnou i duchovní moc nad poloostrovem ve stejném měřítku a na stejné ose. Tohle je chodba, kde byste měli zpomalit. Dav před vámi se šourá a strop odmění pohled vzhůru tak dlouho, jak dlouho se dokážete zastavit.

Raffaelovy sály

Stanza della Segnatura ve Vatikánských muzeích s Raffaelovou freskou Athénská škola na zadní stěně, na níž stojí Platón a Aristotelés uprostřed zástupu filozofů pod renesančním kazetovým obloukem.

Za Galerií map vstupuje trasa do Raffaelových sálů – Stanze di Raffaello, řady čtyř místností, které papež Julius II. v roce 1508 objednal u Raffaela k vymalování freskami, když bylo Raffaelovi pětadvacet let. Čtyři sály byly papežovým pracovním apartmánem. Stanza della Segnatura, druhá z nich, byla Juliovou soukromou knihovnou a podpisovou síní a jsou v ní čtyři z nejslavnějších fresek, které Raffael namaloval: Athénská škola na jedné stěně, Disputace o Nejsvětější svátosti na protější stěně a dvě menší kompozice na bočních stěnách.

Athénská škola je ta, kterou většina návštěvníků hledá. Platón a Aristotelés uprostřed pod ubíhajícím kazetovým obloukem tvoří filozofický střed kompozice; kolem nich Pythagoras s knihou, Eukleidés s kružítkem, Diogenés rozvalený na schodech a v popředí Hérakleitos opírající se o mramorový blok, namalovaný jako portrét Michelangela. Raffael pracoval ve vedlejší místnosti právě v době, kdy Michelangelo maloval strop Sixtinské kaple. Viděl Michelangelovy přípravné kartony. Zařadil Michelangela, oblečeného jako kameník, který o samotě hloubá uprostřed fresky o klasické filozofii, zčásti jako poctu a zčásti jako umělecký ekvivalent mrknutí na rivala, který pracuje o troje dveře dál. Michelangelo se nikde nezmiňuje, že by tu poklonu oplatil. Raffaela nenáviděl.

Čtyři sály se malovaly šestnáct let. Raffael sám zemřel v roce 1520 ve věku třiceti sedmi let, s posledním sálem dokončeným jen napůl, a dokončili ho pomocníci z jeho dílny. Předání štafety je vidět, pokud víte, na co se díváte – postavy v Bitvě u Ostie na stěně posledního sálu jsou toporovější, draperie méně živá, perspektiva o něco mechaničtější. Papež objednával fresky šestnáct let u jediné dílny, protože v Římě nebyl k dispozici žádný jiný malíř schopný pracovat v takovém měřítku. Vatikánská muzea uchovávají poslední a nejucelenější soubor Raffaelova zralého díla na světě.

Sixtinská kaple

Detail stropu Sixtinské kaple s jedním polem Michelangelovy fresky: postava proroka sedí na malovaném architektonickém trůnu, v rozích ji lemují ignudi – nazí mladíci.

Sixtinská kaple je čtyřicet metrů dlouhá, třináct široká a dvacet jedna vysoká. Strop namaloval Michelangelo v letech 1508 až 1512, oltářní stěnu týž umělec o pětadvacet let později v Posledním soudu z let 1536 až 1541. Boční stěny byly vymalovány dřív, v letech 1481 až 1483, týmem, k němuž patřili Botticelli, Perugino, Ghirlandaio a Cosimo Rosselli – fresky, na které se skoro nikdo nedívá, protože strop a oltářní stěna naproti vchodu tak dominují.

Strop je dílo, které zná každý. Michelangelo byl sochař, který nikdy předtím nevytvořil fresku ve velkém měřítku, než ho Julius II. donutil zakázku přijmout. Tu práci, jak známo, nenáviděl, celou dobu si stěžoval a nakonec vytvořil jeden z nejhutnějších vyprávěcích cyklů západní malby: devět středních polí s výjevy z Genesis, rámovaných dvanácti sedícími proroky a sibylami v rozích, s bronzově zbarvenými postavami v cvicích a dvaceti zkroucenými akty (ignudi), které drží girlandy. Stvoření Adama, kde se Bůh a Adam natahují jeden k druhému uprostřed čtvrtého pole od oltářního konce, je nejčastěji reprodukovaným obrazem celého cyklu. Je také o něco méně ústřední, než naznačuje většina reprodukcí – je to čtvrté pole z devíti počítáno od oltáře, za polovinou klenby, když přicházíte od vstupní stěny, namalované v pozdní fázi programu, kdy Michelangelo svůj přístup zjednodušil.

Strážce na jednom konci kaple každých pár minut zavolá „silenzio“. Kaple je posvátný prostor a má se do ní vstupovat v tichu. Pravidlo se dnes dodržuje méně, než se dodržovalo dřív, ale to silenzio je skutečné a strážci ho čas od času vymáhají. Postavte se nehybně doprostřed kaple, podívejte se nahoru a pochopíte, proč měla být místnost tichá. Strop je dost hlasitý sám o sobě.

Poslední soud na oltářní stěně je znepokojivější obraz. Michelangelovi bylo šedesát šest, když ho maloval. Postavy jsou těžší, zmučenější a tělesně svalnatější, než jsou postavy na stropě. Kristus uprostřed je bez vousů a hladce oholený, pravou paži zvedá v gestu zatracení. Kolem něj spasení stoupají vlevo, zatracení sestupují vpravo. Bartoloměj, který byl zaživa stažen z kůže, drží svou vlastní kůži – a tvář na té kůži je Michelangelův autoportrét. Obraz byl při odhalení kontroverzní kvůli nahotě postav a o generaci později, po Michelangelově smrti, byl najat malíř Daniele da Volterra, aby nejodhalenější těla zakryl namalovanými bederními rouškami. Roušky tam jsou dodnes. Snadno je najdete, jakmile víte, že je máte hledat. Chiaro vám, zatímco stojíte v kapli, postaví chronologii těchto dvou ploch – mladého Michelangela z roku 1508 a starého Michelangela z roku 1536 – vedle sebe, takže na dvou plochách téže místnosti rozeznáte stejného malíře ve dvou různých věkových obdobích.

Na co se dívat

Pět věcí, které na trase udělat. Zaprvé na osmibokém nádvoří Pio Clementino najděte Láokoónta. Je to mramorové sousoší z 2. století př. n. l., zobrazující trójského kněze Láokoónta a jeho dva syny napadené hady. Vykopali ho v roce 1506 v jedné římské vinici a Michelangelo byl jedním z prvních umělců, kteří nález zkoumali. Část napětí a zkroucení postav na stropě pochází přímo z jeho studia tohoto díla.

Zadruhé se v Galerii map podívejte nahoru na strop. Většina lidí se dívá jen na mapy. Malovaná osmiboká pole nad hlavou jsou nedoceněnou polovinou místnosti.

Zatřetí ve Stanza della Segnatura najděte Michelangela v popředí Athénské školy. Je to ta těžká postava opírající se o mramorový blok, v osamělé hloubavé póze, oblečená jako kameník. Raffael ho namaloval dodatečně, když viděl strop ve vedlejší budově.

Začtvrté se v Sixtinské kapli podívejte na oltářní stěnu a najděte Bartoloměje, který drží svou staženou kůži. Tvář na kůži je Michelangelův autoportrét, vmalovaný do stěny, když bylo umělci přes šedesát.

Zapáté cestou ven sejděte po Momově točitém schodišti, pokud odcházíte oficiální trasou. Je to dvojitá šroubovice – jedna stoupá, druhá klesá – se dvěma propletenými rampami, aby se příchozí a odcházející návštěvníci nepotkávali. Giuseppe Momo ho navrhl v roce 1932 jako náhradu staršího Bramantova schodiště a je to vizuální okamžik, který ukazuje většina fotek z muzeí. Bronzové zábradlí stoupá ve spirále pod vitrážovou kupolí. Než odejdete, jednou se podívejte dolů.

Tahle muzea nejsou muzeem v tom smyslu, v jakém je muzeem Louvre. Jsou to soukromé místnosti papežů, upravené pro veřejnost, kde je všechno zhruba tam, kde to papežové nechali. Trasu za vás určil někdo jiný. Dav je hustý. Ale chodba byla postavena proto, aby vás po zhruba devadesáti minutách chůze dovedla do čtyřicet metrů dlouhé kaple pod strop, který tam je pět set patnáct let. To dovedení je celým smyslem návrhu.

Zdroje obrázků