Přejít k obsahu

Kde visí Zrození Venuše? Sál, patro v Uffizi a jak ho najít

Publikováno: • Čtení na 10 min

Zrození Venuše Sandra Botticelliho v Botticelliho sálech galerie Uffizi ve Florencii, kde visí víceméně nepřetržitě od 18. století.

Kde visí Zrození Venuše? V Galleria degli Uffizi ve Florencii v Itálii. Visí v sále 12, který patří k Botticelliho sálům (sály 10 až 14) ve druhém patře, ve stejném sále jako Primavera. Z vrcholu hlavního schodiště jděte východní chodbou kolem raně toskánských sálů (2 až 9) a zahněte doprava do Botticelliho galerií.

Když do Galleria degli Uffizi vejdete vchodem ve východním křídle a zahnete doprava, budete do čtyř minut v Botticelliho sále. Zrození Venuše visí na dlouhé stěně, v životní velikosti, necelé tři metry široké, uprostřed řady. Primavera je na kolmé stěně napravo od vás. Botticelliho Klanění tří králů je za rohem. V sále bude zhruba čtyřicet dalších lidí. Světlo bude měkké. Obraz bude větší, než jste čekali.

Tohle je průvodce pro návštěvníka, který se před něj chce postavit. Kde přesně visí, co je ve stejném sále, kdy je sál prázdný, fotka, kterou se snaží pořídit každý, a drobnosti, které lidé přehlédnou.

O samotném obraze – co znamená, kdo ho namaloval, proč je nahá – pojednává delší esej o Zrození Venuše. Tohle je její praktický doprovod: jak obraz v muzeu skutečně vidět.

Sál

Obraz visí v Botticelliho sálech, formálně v sálech 10 až 14, ale všechny se do sebe otevírají a většina návštěvníků je vnímá jako jedinou propojenou galerii. Oficiální číslo sálu v Uffizi pro stěnu, na které visí Zrození Venuše, je sál 12, někdy psaný jako Sala 12 – „Botticelli, La Venere“.

Botticelliho sál v Galleria degli Uffizi, Sala 12, se Zrozením Venuše na dlouhé stěně a návštěvníky shromážděnými před ním.

Sál sám je největší samostatnou galerií ve druhém patře. Stěny jsou jemně šedozelené, podlaha z leštěné terakoty, strop z bílé omítky s jednoduchými římsami. Osvětlení je stropní a rovnoměrné, nastavené na temperu na plátně, což znamená trochu chladnější – o něco méně teplé než běžné muzejní denní světlo –, aby vyniklo stříbro a mořská zeleň Venušiny vody, aniž by zežloutlo plátkové zlato v jejích vlasech.

Uprostřed sálu jsou lavice natočené tak, abyste se mohli posadit a dívat se na Zrození Venuše zpříma. Podobná sada lavic je natočená k Primaveře na protější stěně. Obě dlouhé lavice jsou ve špičce obvykle plně obsazené. Uvolní se mezi 16:30 a zavírací dobou.

Jak k němu dojít

Od vchodu 2 – vchodu pro návštěvníky se vstupenkami na čas – je cesta do Botticelliho sálu krátká. Přes bezpečnostní kontrolu, nahoru po schodišti, do východní chodby ve druhém patře a doprava u prvního dlouhého bloku postranních sálů. Botticelliho galerie jsou od odpočívadla schodiště označené.

Trasa uvnitř muzea, pokud míříte přímo: vstupte do druhého patra, projděte kolem sálů 2 až 9 (Cimabue, Giotto, Filippo Lippi, Piero della Francesca) a zahněte doprava do dlouhého bloku Botticelliho galerií. Nejdřív minete Primaveru, po levé ruce, když vstoupíte do dlouhého sálu. Zrození Venuše je na kolmé stěně, kousek dál uvnitř. Klanění tří králů a několik menších Botticelliů je v propojeném sále 10–11, ještě než dojdete k hlavní stěně s Primaverou a Zrozením Venuše.

Pokud procházíte muzeum jeho přirozeným okruhem proti směru hodinových ručiček a chcete ho projít chronologicky, dojdete do Botticelliho sálu zhruba po třiceti až čtyřiceti minutách návštěvy, po raně toskánských sálech. Pokud chcete Zrození Venuše vidět jako první, než se sál zaplní, projděte rané sály rychle – za pět minut – a zamiřte rovnou do sálu 12.

Co visí na stěnách kolem něj

Botticelliho sál patří k nejhutnějším v muzeu. Zrození Venuše visí na dlouhé stěně, ale není samo. Stejný sál, v propojeném sledu sálů 10–14, obsahuje také:

Sál je, jinými slovy, jedním z největších soustředění díla jediného malíře v jakémkoli muzeu. Je tu víc Botticelliů, než je Vermeerů v celém Mauritshuisu, a většina z nich je prvotřídní.

Primavera Sandra Botticelliho na stěně kolmé ke Zrození Venuše ve stejném Botticelliho sále.

Každému ze tří velkých Botticelliů, které sál uchovává, se věnují samostatné články: celá esej o Primaveře a rozbor postavu po postavě a celá esej o Klanění tří králů.

Kdy je sál prázdný

Sál se rychle zaplní a většinu dne zůstává plný. Jsou tři okna, kdy prořídne natolik, že se můžete postavit přímo před Zrození Venuše, aniž by vám někdo stál v cestě:

  1. 8:15 až 8:45. Prvních třicet minut po otevření. Pokud máte vstupenku na čas na 8:15 a půjdete rovnou do Botticelliho sálu, budete tam mít asi deset minut sami, než dorazí další dopolední návštěvníci. Tohle je nejlepší okno. Je to také doba, kdy je ranní světlo z oken nejměkčí.
  2. 12:30 až 13:15. Většina skupin má pauzu na oběd. Polední prázdnota je skutečná, ale krátká.
  3. 17:00 až 17:30. Poslední půlhodina před posledním vstupem. Dav před zavírací dobou řídne. Světlo je v tu dobu o něco teplejší, což temperě také svědčí.

Špičkou jsou 10:30 až 12:00 a 14:00 až 15:30. Ve špičce je v Botticelliho sále fyzicky nepohodlně. Postavte se ke zadní stěně, dejte tomu deset minut a vraťte se ve 12:30.

Fotka, kterou se snaží pořídit každý

Zrození Venuše patří k nejfotografovanějším obrazům v jakémkoli muzeu a většina fotek je špatná. Důvody:

Pokud chcete použitelnou fotku: foťte z rohu sálu, zhruba pod úhlem 30 stupňů k obrazu, a do záběru vezměte jen prostřední dvě třetiny plátna (Venuši a Horu). Nesnažte se zachytit celou třímetrovou šířku. Ustupte zhruba tři metry od obrazu. Nepoužívejte blesk – fotografování s bleskem je zakázané a ostraha vás zastaví. Povrch obrazu je matný, ale za ta staletí byl lakován tak často, že se na něm odlesky chytají.

Ta druhá fotka: z druhé strany sálu, s dlouhou lavicí a podlahou galerie v popředí a obrazem ve středním plánu. Taková kompozice působí jako fotka muzea, ne jako reprodukce samotného obrazu, a takhle fotí většina profesionálů.

Drobnosti, které lidé přehlédnou

Tři drobné detaily, kolem kterých většina návštěvníků projde:

  1. Voda. Podívejte se na hladinu moře kolem Venušiny lastury. Vlny jsou stylizované – krokvice ve tvaru V, které skoro působí jako textilní vzor. Botticelli nenamaloval realistický oceán. Namaloval dekorativní pás chladné šalvějově zelené, který funguje jako kulisa. Je to jedno ze záměrných stylových rozhodnutí obrazu a říká vám, že Botticelli nemíří k optickému realismu, o který usilovali jeho současníci Leonardo a Verrocchio. Tvoří něco plošnějšího, gotičtějšího, lineárnějšího.

  2. Plátkové zlato. Přistupte k obrazu blízko – tak blízko, jak to muzejní sametový provaz dovolí. Podívejte se na Venušiny vlasy. Většina z nich je namalovaná temperou, ale jednotlivé prameny jsou zvýrazněné skutečným plátkovým zlatem, naneseným v tenkých linkách, které zachytí světlo v sále, když se posunete ze strany na stranu. Zlato je také ve vířícím vzduchu větru na levé straně plátna. Když stojíte před obrazem, popojděte do strany a sledujte, jak zlato probleskuje.

  3. Chodidla Hory. Mladá žena na pravé straně obrazu, která podává růžový plášť, je bosá. Podívejte se na její chodidla. Země se tak docela nedotýkají. Celý obraz má lehce beztížný, vznášivý ráz, který Botticelli použil záměrně, aby sdělil, že maluje božský okamžik, ne realistickou scénu. Jakmile si všimnete chodidel, začnete stejný efekt vidět na celém obraze – Zefýr ve vzduchu, Venuše sotva na lastuře, lastura sotva na vodě.

Proč tenhle sál, a ne jiný

Zrození Venuše je v Uffizi od konce 18. století, kdy byla medicejská umělecká sbírka soustředěna do stálé expozice muzea. Předtím visel obraz v medicejské vile v Castellu, západně od Florencie, kde ho v polovině 16. století viděl Vasari. Obraz byl nejspíš namalován kolem roku 1485 pro Lorenza di Pierfrancesco Medicejského, bratrance Lorenza Nádherného, a asi dvě a půl století strávil v jeho vile, než byl přestěhován do města.

Sál je Botticelliho sálem – ve své současné podobě jako Sala 12, dlouhý sál, kde visí Zrození Venuše i Primavera na kolmých stěnách – od poslední velké reinstalace v letech 2010 až 2019. Rozhodnutí zavěsit oba obrazy do stejného sálu je kurátorské: oba byly téměř jistě koncipovány jako pár, byly namalovány pro stejného objednavatele a staletí strávily ve stejné vile. Když jsou ve stejné galerii, návštěvníci je mohou vidět ve vztahu, jaký měly mít.

Samostatné, menší rozhodnutí: Zrození Venuše visí v takové výšce, že oči bohyně jsou zhruba ve výšce očí průměrného diváka, který stojí asi dva a půl metru od obrazu. Je to záměrné. Botticelli namaloval Venuši s očima mířícíma lehce kolem divákova pravého ramene – ne přímo na diváka, ale vedle něj. Výška zavěšení dělá úhel jejího pohledu čitelným z přirozené vzdálenosti, ve které stojíte.

Co je v muzeu poblíž

Průčelí Uffizi, budovy, která mezi mnoha galeriemi uchovává i Botticelliho sály.

Botticelliho sál leží zhruba ve třetině druhého patra. Odtud pokračuje přirozená trasa proti směru hodinových ručiček zbytkem muzea:

Přehled toho, co je v Uffizi podrobně popisuje deset děl, která byste měli znát, a průvodce pro první návštěvu popisuje trasu budovou. Praktický krok s rezervací pokrývá průvodce rezervacemi, včetně výběru vchodu.

Chiaro vás Botticelliho sálem provede už ode dveří, takže čtyřminutový příchod z východní chodby – kolem Primavery nalevo a Madony Magnificat napravo – má svůj rámec dřív, než se postavíte před Zrození Venuše na dlouhé stěně.

Poznámka k fotkám (a k obrazu na plátěných taškách)

Než se dostanete do Florencie, uvidíte Zrození Venuše zhruba na čtyřiceti různých reprodukcích. Plakáty, tašky, hrnky, pohlednice, tričko, které si váš spolubydlící koupil v prváku, tisk na stěně učebny vaší středoškolské učitelky výtvarky. Reprodukce bývají široké asi pětačtyřicet centimetrů. Vejdete do sálu a čekáte něco přibližně takové velikosti.

Obraz je široký necelé tři metry. První, co každý návštěvník zažije, je šok z velikosti. Reprodukce ořízly většinu toho, na čem vám záleželo. Hora napravo, vlna Zefýrových vlasů nalevo, skutečné měřítko Venuše stojící na lastuře – to všechno je větší a přítomnější, než reprodukce naznačovaly.

Ten šok patří k zážitku. Ustupte tři metry, obsáhněte celé plátno a prvních třicet vteřin nechte velikost působit. Pak přistupte blíž kvůli plátkovému zlatu, chrpám na Hořiných šatech a krokvicím na vodě.

Pointa

Vejděte. U prvního dlouhého bloku galerií zahněte doprava. Miňte Primaveru, která si zaslouží zastavení později. Najděte dlouhou stěnu. Obraz na dlouhé stěně je necelé tři metry široký a Venuše se dívá kolem vašeho pravého ramene. Dělá to od roku 1485. Hora se ji stále chystá zahalit do růžového pláště. Zefýr ji stále fouká ke břehu. O pět set čtyřicet let později je sál pořád uspořádaný tak, aby se oči bohyně setkaly s bodem kousek za vaším uchem, a ne s vaší tváří. Přesně to Botticelli zamýšlel. Ustupte, sedněte si na lavici a nechte ji to udělat.

Zdroje obrázků