Přejít k obsahu

Primavera Sandra Botticelliho: roční období, příběh, mecenáš

Publikováno: • Čtení na 12 min

Primavera Sandra Botticelliho, kolem roku 1482, s devíti postavami rozestavenými napříč pomerančovým hájem: Merkur úplně vlevo, tři Grácie, Venuše uprostřed, Flora rozhazující květy, vpravo Chloris prchající před Zefyrem, všichni pod klenbou zlatých pomerančů a tmavě zelených listů.

Je-li Zrození Venuše obrazem, který dostal Botticelliho na každou plátěnou tašku, Primavera je ten, který ho dostal do každé osnovy dějin umění. Je starší – namalovaná kolem roku 1482, tři roky před Zrozením –, větší, hutnější a těžší. Má devět postav místo čtyř. Nemá žádný zjevný děj. Neilustruje jediný mýtus. Badatelé se o jejím významu přou od chvíle, kdy ji Vasari v roce 1550 poprvé popsal, a pořád nedopřeli.

Tohle je esej o obraze. O ročním období, do kterého je obraz zasazen. O příběhu, který se snaží vyprávět. O mecenáši, pro kterého vznikl. A o tom, proč i po více než půl tisíciletí můžete vejít do sálů 10–14 galerie Uffizi a cítit, jak se před ním vzduch ztiší.

Na co se doopravdy díváte

Háj pomerančovníků. Devět postav, volně seřazených napříč popředím, v pásu dlouhém zhruba tři metry. Zleva doprava, v pořadí, na kterém se dnes většina badatelů shoduje:

Na obraze bylo určeno asi pět set jednotlivých rostlin zhruba ze 190 druhů. Růže, kosatce, petrklíče, hyacinty, narcisy, sedmikrásky, barvínky, chrpy, jasmín, konvalinky a další. Botanická přesnost je tak vysoká, že dnešní badatelé, kteří druhy v 80. letech zkoumali, dokázali obraz datovat s přesností na pár týdnů toskánského předjaří.

Detail tří Grácií z Primavery: tři mladé ženy v průsvitných bílých šatech, ruku v ruce, v kruhu, za nimi vlají průsvitné závoje.

Háj tvoří pomerančovníky se zlatými plody. Pomeranče nejsou náhodné. Jsou to mala medica, „medicejské plody“, heraldický znak rodu Medicejských. Celý háj je heraldické poselství: tento háj patří Medicejským a jaro, které tu začíná, je jejich.

Roční období

Název obrazu – Primavera, italsky „jaro“ – nepochází od Botticelliho. Pochází od Vasariho, který obraz viděl kolem roku 1550 v medicejské vile v Castellu a ve svých Životopisech umělců ho popsal jako obraz zobrazující „Venuši, kterou Grácie zdobí květy, což znamená jaro“. Označení se ujalo. V 17. století už byl obraz po celé Florencii znám jako La Primavera.

Roční období nepřehlédnete, jakmile víte, kam se dívat. Narcisy kvetoucí kolem Chloridiných nohou jsou v toskánském kalendáři květinami předjaří. Pomerančovníky nesou plody, což znamená konec zimy nebo úplný začátek jara. Mraky, které Merkur rozhání, jsou studené šedé mraky konce zimy. Zefyr, západní vítr, byl podle antických autorů vítr, který přinášel jaro. A právě ho přináší.

Tohle není obecné jaro. Je to konkrétní okamžik: předěl mezi posledními dny zimy a prvními dny teplé sezóny, kdy se otočí vítr, pomerančový háj nese plody a květy začínají kvést. Obraz zachycuje svět v té jediné vteřině.

Příběh, který vypráví (zhruba)

Nejčistší dějové čtení Primavery postupuje zprava doleva. To je neobvyklé. Západní malba se téměř vždy čte zleva doprava, stejně jako čteme text. Botticelli to obrací.

Vpravo právě do háje vtrhl Zefyr, západní vítr. Chytil Chloris, lesní nymfu, a chystá se ji znásilnit. Chloris se mu vykrucuje. Z úst jí začínají vyrůstat rostliny. Podle Ovidiových Fasti, sepsaných na počátku 1. století n. l., končí Zefyrovo znásilnění Chloris její proměnou: vezme si ji za ženu, dá jí vládu nad květinami a ona se stane bohyní Florou. Botticelli namaloval obě fáze téže postavy. Chloris vpravo, uprostřed proměny. Floru o krok dál vlevo, plně proměněnou, jak rozhazuje květy ze svých šatů.

Uprostřed stojí Venuše ve svém červeném plášti. Je vládnoucí přítomností háje. Je oblečená jako soudobá florentská nevěsta. (V medicejské domácnosti bylo v těch letech nevěst několik.) Nad ní míří Amor se zavázanýma očima svým šípem. Pod šípem tančí tři Grácie – Aglaia, Eufrosyné a Thaleia, tři Diovy dcery z Hésiodovy Theogonie, i když jména jsou méně důležitá než choreografie.

Úplně vlevo vystoupil Merkur kousek z tance. Zdvihl caduceus k malému chomáči tmavých mraků, který se objevil nad pomerančovníky. Rozhání je. Podle shody badatelů zahání poslední zbytky zimy.

Tedy: přichází Zefyr, přináší první teplý vítr a znásilnění a proměna Chloris ve Floru je první událostí nové sezóny. Flora rozhazuje květy po háji. Venuše předsedá. Grácie tančí. Amor míří šípem na prostřední Grácii. Merkur na hranici mezi hájem a nebem zahání mraky.

Je to průvod příchodu jara v devíti částech.

Kdo ho namaloval a kdy

Sandro Botticelli – narozený jako Alessandro di Mariano di Vanni Filipepi ve Florencii kolem roku 1445 – namaloval Primaveru někdy mezi lety 1480 a 1482. Obraz je malovaný temperou na dřevěné desce. Je velký: 203 na 314 centimetrů, tedy zhruba dva na tři metry. Patří k největším světským obrazům v Evropě z doby před rokem 1500.

V roce 1482 bylo Botticellimu třicet sedm a byl na vrcholu kariéry. Právě se vrátil z Říma, kde pro papeže Sixta IV. namaloval tři fresky v Sixtinské kapli. Byl oblíbeným malířem medicejského okruhu, v čilém styku s florentskými filozofy a básníky – Marsiliem Ficinem, Picem della Mirandola, Angelem Polizianem –, kteří obklopovali Lorenza il Magnifico. Měl dílnu. Měl pomocníky. Podle všech měřítek tehdejší florentské pověsti byl na vrcholu.

Primavera byla obrazem, který dokázal jeho mistrovství v kompozici postav v tom největším měřítku. Devět postav je rozvrženo do promyšleného rytmu, každá v jiném postoji, každá jinak oblečená, každá v jiném stavu – a drží rovnováhu. Oko jimi prochází. Nic nevypadne.

Kdo si ho objednal

Po většinu dějin obrazu se předpokládalo, že Primaveru objednal Lorenzo il Magnifico, faktický vládce Florencie. Vasari ji popsal jako obraz visící v medicejské vile v Castellu, západně od města, vedle Zrození Venuše. Archivní výzkum 20. století ale určil skutečného mecenáše přesněji.

Mecenášem byl Lorenzo di Pierfrancesco de’ Medici, mladší bratranec Lorenza il Magnifico, narozený v roce 1463. Otec Lorenza di Pierfrancesco zemřel mladý. Chlapec vyrůstal v domácnosti svého staršího bratrance, který s ním zacházel jako s jakýmsi intelektuálním svěřencem. Primavera byla nejspíš objednána v době jeho sňatku se Semiramide Appiani v roce 1482 a možná měla viset ve florentském městském domě manželů, v Casa Vecchia, kde ji poprvé zaznamenal inventář z roku 1499.

Obraz byl jinými slovy svatebním darem, nebo zakázkou ke svatbě blízkou, pro mladého medicejského bratrance na konci dospívání. Florentský humanista Angelo Poliziano byl téměř jistě autorem programu. Poliziano četl Hésioda, Ovidia, Lucretia i novoplatónské komentátory. Všechny je mohl číst v řeckém a latinském originále. Většina dnešních badatelů připisuje program – výběr postav, ikonografii, čtení zprava doleva – právě jemu.

Jiná badatelská teorie, kterou v 70. a 80. letech předložil Charles Dempsey, tvrdí, že obraz byl ve skutečnosti svatebním darem k sňatku Semiramidina příbuzného Lorenza Tornabuoniho s Giovannou degli Albizzi v roce 1486. Teorie o Tornabuonim je dobře podložená, ale stojí mimo běžnou akademickou shodu, která se drží svatby Lorenza di Pierfrancesco a Appiani. Tak či onak: svatba v okruhu Medicejských, v domě mladého muže, s Venuší, která bdí nad manželským ložem.

Čtyři rozhodnutí postavu po postavě

Obraz je tak plný detailů postavu po postavě, že jediný způsob, jak jim dostát, je celý esej, který rozluští každou postavu zvlášť. Tady jsou čtyři rozhodnutí o výkladu, na kterých záleží nejvíc.

Proč je Venuše oblečená jako nevěsta

Detail Venuše uprostřed Primavery: stojí kousek za ostatními postavami, v červeném plášti a bílých spodních šatech, s rukou zdviženou v gestu uvítání nebo požehnání.

Venuše uprostřed není oblečená jako bohyně. Je oblečená jako florentská nevěsta 15. století. Červený plášť, bílé spodní šaty s červeným lemem, účes (trinzale s jediným klenotem na čele), to všechno je kostým florentské sposy. Divák v roce 1482 by ji četl jako vdanou ženu, ne jako bohyni.

To je ústřední slovní hříčka obrazu. Celé plátno je v jedné rovině výjevem z pohanské mytologie – Venuše obklopená Amorem, Merkurem, Florou, Zefyrem a Gráciemi. V jiné rovině je to svatební alegorie, kvůli které byl obraz doopravdy objednán. V pokoji nevěsty byla Venuše a Venuše byla nevěstou.

Proč se Merkur otáčí zády

Merkur vlevo je jedinou postavou, která se ostatním nevěnuje. Grácie tančí ve svém kruhu. Venuše předsedá. Flora rozhazuje květy. Zefyr se zmocňuje Chloris. Merkur stojí trochu stranou, zády lehce odvrácený od tance, a caduceem se natahuje vzhůru, aby rozehnal mraky.

Novoplatónský výklad: Merkur je psychopompos, průvodce duší, který vyznačuje hranici mezi pozemským hájem a nebesy nad ním. Vede duši ze světa tělesné lásky (Venuše, Flora, Grácie) do světa lásky nebeské (vyjasněné nebe nahoře). Lorenzo di Pierfrancesco, kterého Marsilio Ficino školil právě v tomhle druhu filozofického cvičení, se měl na Merkura každý den dívat a připomínat si přechod od lásky pozemské k lásce božské.

Proč má Amor zavázané oči

Detail Amora nad Venuší: se zavázanýma očima napíná luk a míří na prostřední postavu tří Grácií.

Páska přes oči je citát z Petrarky, který v Triumfech popsal Amora jako slepého, jehož šípy dopadají bez ohledu na to, koho zasáhnou. Amor v Primaveře míří na prostřední Grácii. Někteří badatelé říkají, že střílí na Castitas (Cudnost), nejskromnější ze tří. Šíp, který se jí za okamžik zabodne do hrudi, ji – neúprosnou logikou lásky – promění v Pulchritudo (Krásu), druhou Grácii, která se zase promění ve Voluptas (Rozkoš), třetí. Tanec je kolobehem erotické proměny a Amor je náhodný šíp, který ho spustí.

Proč se obraz čte zprava doleva

Běžné západní čtení postupuje zleva doprava. Primavera se pohybuje zprava doleva: přichází Zefyr, z Chloris se stává Flora, Flora rozhazuje květy, Grácie tančí, Merkur rozhání mraky. Toto obrácení je nejvíc matoucím kompozičním rozhodnutím obrazu. Většina diváků ho prožívá jako neurčitý neklid, dřív než si ho vědomě všimne.

Výklad je opět novoplatónský. Pravá strana obrazu je světem tělesné, zvířecí, dokonce násilné lásky (Zefyrův útok na Chloris). Levá je světem filozofické, intelektuální, stoupající lásky (Merkur rozhánějící mraky). Obraz postupuje od těla k mysli, od země k nebi. Abyste ho četli správně, musí se vaše oko naučit pohybovat pozpátku.

Květiny

Detail Flory z Primavery: v bílých šatech se vzorem chrp a růží rozhazuje květy ze záhybu látky, který drží před sebou jako zástěru.

Botanici se květinám v Primaveře věnují už skoro sto let. Nejdůkladnější studie, kterou v 80. letech vypracovala toskánská botanička Mirella Levi d’Ancona, určila asi 190 druhů. (Někteří badatelé dnes uvádějí víc.) Květiny jsou rozeseté po celém popředí. Kvetou postavám pod nohama, splývají přes jejich šaty, létají vzduchem kolem Flory.

Květiny nejsou náhodné. Většina z nich jsou květiny, které se v antické literatuře pojí se svatbou, s Venuší nebo s jarem. Růže jsou zasvěcené Venuši. Sedmikrásky jsou květy Flory. Chrpy se někdy spojují s římskými svatebními zvyky. Narcis je květinou řecké nymfy Echó. Hyacint je květem mladíka Hyakintha, kterého miloval Apollón. Každý druh je v novoplatónském ikonografickém systému, se kterým Poliziano pracoval, zašifrovaným odkazem.

Květiny jsou ale také čistou krásou. Nemusíte je číst jako šifru, aby vás zastavily. Jsou explozí barev na jinak tmavém, ukázněném, zeleno-zlatém plátně. Díky nim obraz působí živě.

Proč se o něm nepřestává diskutovat

Většina velkých renesančních obrazů vypráví jediný rozpoznatelný příběh. Poslední večeře. Athénská škola. Urbinská Venuše. Dají se shrnout jednou větou.

Primaveru jednou větou shrnout nelze. Není to jediný mýtus. Není to jediná alegorie. Je to téměř jistě záměrně vrstvená konstrukce, kde každá postava nese významy v několika rovinách najednou: antická mytologie, soudobá svatební symbolika, novoplatónská filozofická alegorie. Poliziano, autor programu, byl ten typ učence, který dokázal tentýž obraz číst hésiodovsky, ovidiovsky, ficinovsky i jako svatební alegorii zároveň a o každé vrstvě napsat latinskou báseň.

Proto se badatelé pořád přou. Obraz není neřešitelný; je přeřešitelný. Každý výklad je zčásti správný a žádný ho nevyčerpá.

Chiaro vás provede pohybem obrazu zprava doleva – Zefyr se zmocňuje Chloris, Chloris se mění ve Floru, Flora rozhazuje květy, Grácie tančí, Merkur rozhání mraky – jako jedním souvislým proudem jara, který plyne napříč plátnem, takže obraz čtete jako jediný průvod, a ne jako nehybnou řadu postav.

Kde ho najdete

Primavera visí v galerii Uffizi ve Florencii, v sálech 10–14, dlouhém Botticelliho sále. Je na jedné z bočních stěn, naproti Zrození Venuše. Sál je nejnavštěvovanějším v celém muzeu. Oba obrazy stojí proti sobě a mezi nimi jsou lavice.

Světlo v sále je nastavené tak, aby se dala číst tempera na desce: chladnější než denní světlo, ze kterého jste přišli, rovnoměrnější, s nádechem teplého světla shora. Postavte se blízko. Ustupte. Zase se postavte blízko. Obraz mění měřítko podle vzdálenosti. Z metru vidíte květiny a plátkové zlato. Z pěti metrů vidíte rytmus devíti postav.

Přehled galerie Uffizi popisuje zbytek muzea a průvodce pro první návštěvu se postará o trasu. Pokud máte čas jen na jeden esej o Botticellim, rozbor postavu po postavě jde hlouběji do toho, kdo je každá z devíti postav a co dělá.

Pointa

Vejděte. Najděte pomerančový háj. Začněte vpravo, u Zefyrovy modré tváře vystupující ze stromů. Posouvejte oko doleva, proti směru, kterým čtete všechno ostatní. Sledujte, jak se Chloris stává Florou, jak Flora rozhazuje květy, jak Grácie tančí a Merkur se natahuje k mrakům. Před více než pěti sty lety, ve svatební komnatě mladého medicejského bratrance, někdo navrhl obraz, který po vašem oku chtěl, aby se jarem pohybovalo pozpátku. Pořád to chce.

Zdroje obrázků