
La Primavera má devět postav. Většina obrazů té doby jich má jednu nebo dvě, někdy tři. Primavera jich staví devět vedle sebe napříč popředím, v háji pomerančovníků, v pásu, který vyplňuje skoro celé plátno. Každá postava je citát. Každá dělá něco konkrétního. Obraz se má číst zprava doleva, proti přirozenému směru západního čtení zleva doprava, a to je jeden z důvodů, proč před ním většina návštěvníků stojí zmateně.
Tohle je rozbor postavu po postavě. Každá postava na obraze, co cituje, co dělá, kdo je. Čteno v pořadí, v jakém je chce Botticelli mít čtené: od Zefyra, který se vpravo zmocňuje Chloris, až po Merkura, který úplně vlevo rozhání mraky.
Delší esej o obraze jako celku – o mecenáši, ročním období a novoplatónských souvislostech – najdete v doprovodném článku. Tenhle je jeho protějškem na úrovni jednotlivých postav.
Jak obraz číst
Začněte vpravo. Posouvejte se doleva. Každá postava vede k další. Obraz je jediný průvod příchodu jara v devíti částech.
Čtení zprava doleva je neobvyklé. Většina renesančních obrazů, pokud vůbec vypráví děj, se čte zleva doprava. Primavera to obrací. Důvodem je podle převládajícího novoplatónského výkladu to, že obraz postupuje od světa tělesné, zvířecí lásky (Zefyrův útok na Chloris) ke světu lásky filozofické, intelektuální (Merkurovo gesto vzhůru k nebesům). Oko čte od země k nebi, od těla k duši.
Na zemi stojí osm postav a devátá, Amor, se vznáší nad Venuší; někteří badatelé ho počítají jako samostatnou postavu, jiní jako součást Venušiny skupiny. Projdeme postavy jednu po druhé, pak háj, květiny a zblízka Grácie: celkem deset zastavení.
1. Zefyr (pravý okraj)

Postava úplně vpravo na plátně, v bledě modré, napůl vystupující z tmavých stromů, s tvářemi nafouklými, jako by foukala vítr, je Zefyr, západní vítr. Zefyr je zosobněním teplého jarního větru, o kterém antičtí autoři psali, že přináší nové roční období. Hésiodos, Ovidius, Lucretius – všichni popisují Zefyra jako vítr jara, dech, který po zimě rozmrazí svět.
Zefyr je jedinou postavou na obraze, která nestojí na zemi. Je ve vzduchu, vlastním větrem vfouknutý napůl do háje. Jeho kůže má modravý nádech, je mírně nadpozemská a označuje ho jako ducha, ne smrtelníka. Ústa má otevřená. Dech je vidět: bílé proužky se táhnou od jeho rtů do vlasů Chloris.
Svírá nymfu, která stojí hned vlevo od něj. Právě se jí zmocňuje.
2. Chloris (hned vedle Zefyra)
Mladá nymfa v bílých šatech, která se od Zefyra odvrací, jednu ruku zdviženou, aby ho odstrčila, a tvář otočenou v úžasu nebo zděšení, je Chloris. V řecké mytologii je to lesní nymfa, dcera nikoho významného, která prostě žila v háji, do něhož se Zefyr rozhodl vstoupit.
Podle páté knihy Ovidiových Fasti Zefyr Chloris spatřil, byl zasažen její krásou a pronásledoval ji. Chytil ji, znásilnil ji a – v témže odstavci – si ji vzal za ženu, dal jí vládu nad květinami a proměnil ji v bohyni Floru. Proměna na obraze začíná přesně v tomto okamžiku. Podívejte se na ústa Chloris. Už z nich vyrůstá zeleň: úponky, listy, první výhonky květin, kterým bude brzy vládnout. Půda kolem jejích nohou raší prvními jarními rostlinami.
Botticelli zachytil Chloris na prahu mezi násilím a zbožštěním, mezi smrtelnou nymfou a bohyní květin. Postava je jediný pohyb: násilí, které se mění ve stvoření.
3. Flora (o krok vlevo od Chloris)

Postava hned vlevo od Chloris, v bílých šatech se vzorem chrp a růží, s věncem ve vlasech a s nařasenou zástěrou z látky před sebou, ze které rozhazuje květy po háji, je Flora, bohyně kvetení. Z hlediska děje je Flora tatáž osoba jako Chloris, jen o krok později v čase. Chloris vpravo svou proměnu právě zahájila. Flora o krok vlevo ji už dokončila.
To je jedno z nejjemnějších kompozičních rozhodnutí obrazu. Tatáž postava je zobrazena dvakrát, současně, ve dvou stavech. Obraz dělá obrazovými prostředky to, co Ovidius dělá ve verších: jedinou větu, v níž je Chloris uchvácena, proměněna a přejmenována na Floru.
Florin šat patří k nejkrásnějším v renesanční malbě. Chrpy a růže na jejích šatech jsou modré a červené, barvy pozdního jara. Věnec ve vlasech je z myrty, zasvěcené Venuši. V zástěře s květinami, které rozhazuje, jsou sedmikrásky, měsíčky, petrklíče a nejméně tucet dalších druhů. Podle florentské módy 80. let 15. století je oblečená jako nevěsta – bílé šaty, květinová zástěra, věnec. Nevěsty se ve Florencii té doby k svatebnímu obřadu opravdu takhle oblékaly.
Flora se také dívá ven na diváka, takže je jednou ze dvou postav na obraze, jejichž pohled se setkává s naším. (Tři Grácie se dívají jedna na druhou; Venuše a Merkur se dívají kolem nás; přímo do očí nám hledí jen Flora a prostřední Grácie.)
4. Venuše (uprostřed)
Postava, která stojí kousek za ostatními, v geometrickém středu plátna, v červeném plášti přes bílé spodní šaty, s jednou rukou zdviženou v gestu někde mezi uvítáním a požehnáním, je Venuše. Je vládnoucí přítomností háje. Ostatní postavy jsou kolem ní rozestavené jako dvůr.
Venuše, římská bohyně lásky (řecky Afrodíté), se tradičně pojila s jarem, se sňatkem a s principem plození. V novoplatónském ikonografickém systému, který Marsilio Ficino ve Florencii vyučoval patnáct let předtím, než Botticelli tento obraz namaloval, měla Venuše dvě podoby: nebeskou Venuši (Venus Caelestis), bohyni božské lásky, a pozemskou Venuši (Venus Vulgaris), bohyni lásky tělesné. Obě byly toutéž bohyní viděnou z různých úhlů.
Venuše na tomto obraze není oděná do antické drapérie, jakou byste u bohyně čekali, ale do kostýmu soudobé florentské nevěsty. Červený plášť, bílé spodní šaty s červeným lemem, účes – trinzale s jediným klenotem na čele – to všechno je kostým florentské sposy 80. let 15. století. Obraz byl objednán ke svatbě mladého medicejského bratrance Lorenza di Pierfrancesco a Venuše je oblečená jako nevěsta.
Na jejím gestu záleží. Pravou ruku má zdviženou, dlaní dopředu, v gestu, které historici umění čtou jako uvítání – adventus, římské gesto přijímání hostů. Vítá do svého háje Zefyra, Chloris, Floru, Grácie, Merkura, všechny.
Venušino břicho je pod šaty mírně zaoblené. Někteří badatelé to po vzoru Charlese Dempseyho čtou jako znamení těhotenství, což by obraz pevněji svázalo se svatební a plodnostní ikonografií, která odpovídá sňatku Medicejských a Appianiů v roce 1482. Jiní v tom vidí přirozený tvar těla florentské nevěsty v řeči tohoto obrazu. Výklad je sporný.
5. Amor (nad Venuší)

Těsně nad Venušinou hlavou, v koruně pomerančovníků, se vznáší Amor, její syn. Napíná luk. Má zavázané oči. Šíp míří dolů a mírně doprava od diváka, na prostřední postavu tří Grácií.
Páska přes oči je citát z Petrarky, který ve svých Trionfi (Triumfech) popsal Amora jako slepého, jehož šípy dopadají bez ohledu na to, koho zasáhnou. Odkaz na Petrarku by v roce 1482 okamžitě poznal každý vzdělaný Florenťan. Petrarca byl už sto let nejčtenějším básníkem italského jazyka. Amor se zavázanýma očima je obraz, který říká: láska je náhodná, láska je iracionální, láska dopadne, kam dopadne.
Amorův šíp s plamenným hrotem – na špičce je vidět malý oranžový plamínek – je šípem erotické lásky. Až dopadne do hrudi prostřední Grácie, spustí řetězovou reakci, kterou tři Grácie tančí.
6. Tři Grácie (vlevo od Venuše)

Tři mladé ženy v téměř průsvitných bílých šatech, které se drží za ruce v kruhu a pomalu tančí v pomerančovém háji, jsou tři Grácie. Jsou to Charitky řecké mytologie, latinské Gratiae: v Hésiodově Theogonii jsou to tři dcery Dia a Eurynomé jménem Aglaia (Lesk), Eufrosyné (Veselí) a Thaleia (Radost). V renesanční novoplatónské ikonografii však dostaly jiná jména a jiný výklad: Pulchritudo (Krása), Castitas (Cudnost) a Voluptas (Rozkoš).
Tři Grácie na Primaveře jsou podle běžného novoplatónského výkladu Pulchritudo vlevo, Castitas uprostřed a Voluptas vpravo. Jsou rozestavené do kruhového tance, protože podle výkladu Marsilia Ficina jsou všechny tři fázemi jediného koloběhu erotické lásky: Krása vede k Cudnosti (protože Krása probouzí touhu, kterou cudná mysl udrží na uzdě), Cudnost vede k Rozkoši (protože udržovaná touha nakonec najde náležitý výraz), Rozkoš vede zpět ke Kráse (protože rozkoš zjemňuje a obnovuje vnímání krásy).
Proto Amorův šíp míří na prostřední Grácii, Castitas. Šíp, který se jí za okamžik zabodne do hrudi, ji – neúprosnou logikou lásky – promění ve Voluptas, sestru Pulchritudo. Tanec je tím koloběhem a Amor je náhodným šípem, který ho spustí.
Významné je i gesto rukou. Grácie se nedrží za ruce jen tak. Jejich prsty jsou propletené v určitém uspořádání – v řetězu tří zkřížených úchopů –, který antičtí autoři popisovali jako ikonografii liberalitas, „štědrosti“. Tři Grácie v antické ikonografii představovaly tři fáze štědrosti: dávání, přijímání a oplácení. Botticelliho póza antický odkaz zachovává a zároveň ho překrývá novoplatónským erotickým výkladem.
Průsvitné šaty jsou záměrné. Grácie jsou oblečené, a přesto je vidíte. To je jeden z drobných vtipů obrazu: bohyně erotické lásky jsou formálně cudné, v dlouhých bílých šatech s rukávy, ale šaty jsou tak tenké, že těla prosvítají. Botticelli má svou ikonografii obojím způsobem.
7. Merkur (úplně vlevo)

Postava úplně vlevo na obraze, v červeném plášti, se zlatými botami, malým mečem u pasu a s caduceem (holí se dvěma propletenými hady) zdviženým ke stromům, je Merkur, posel bohů. Je jedinou postavou na obraze, která je otočená od středové skupiny. Zády je natočený k tanci. Dívá se nahoru a stranou, na malý chomáč tmavých mraků, který se objevil nad korunou pomerančovníků.
Rozhání je. Caduceus ve zdvižené pravé ruce se natahuje k mrakům a rozhrnuje je. To je antický atribut. Merkur byl ve své roli psychopompa – průvodce duší – tradičně bohem, který doprovázel mrtvé do podsvětí a který v některých mýtech také otevíral cesty mraky, mlhami a překážkami. Vergilius ho takto popisuje v Aeneidě. Botticelli tuto roli ilustruje.
V novoplatónském výkladu je Merkur postavou hranice. Háj za ním, s Gráciemi, Venuší a Florou, je světem pozemské lásky. Nad ním, za mraky, je svět lásky nebeské – výstup duše k božskému. Merkurovo gesto otevírá hranici mezi nimi. V ikonografické argumentaci obrazu vyvádí duši z těla a vede ji k nebesům.
Proto je také Merkur oblečený jako soudobý Florenťan. Jeho kostým – červený plášť, boty, malý meč u boku – je kostýmem mladého florentského šlechtice. Někteří badatelé tvrdí, že tvář je portrétem některého z Medicejských, možná Giuliana de’ Medici (bratra Lorenza il Magnifico, zavražděného v roce 1478) nebo některého z jeho bratranců. Určení portrétu je sporné. Jasné je, že Merkur je stejně jako Venuše v soudobém oděvu, což by smazalo vzdálenost mezi mytologií a domácností, pro kterou obraz vznikl.
8. Pomerančový háj
Prostředím není les ani zahrada, ale přesně háj pomerančovníků. Plody visící v koruně jsou zlaté. Listy jsou tmavě zelené. Háj je v pozadí obrazu uzavřen souvislým pásem listoví, bez horizontu, bez nebe, kromě malého kousku nad Merkurem, kde rozhání mraky.
Pomerančovníky nejsou náhodné. Pomeranč – v italském botanickém názvu mala medica – byl heraldickým znakem rodu Medicejských, slovní hříčkou na jejich jméno. (Jméno „Medici“ pochází z „medico“, lékař; pomeranč, latinsky mala medica, byl „lékařským jablkem“ neboli „medicejským jablkem“. Ta hříčka byla v roce 1482 už stará a rod si ji osvojil.) Háj je tedy medicejský háj. Obraz se v heraldické rovině odehrává na medicejské půdě.
Je to stejný tah, kdy se rodová heraldika stává prostředím, jaký Botticelli použil ve svém Klanění tří králů, kde Medicejské prozrazuje soudobý oděv postav klečících u jeslí. Celý esej o Klanění prochází tento druhý obraz, který je zároveň rodinným portrétem.
9. Květiny

Botaničtí badatelé, počínaje toskánskou botaničkou Mirellou Levi d’Ancona v 80. letech, určili na Primaveře asi 190 různých druhů květin. Většina z nich jsou květiny, které se v antické literatuře tradičně pojí s Venuší, se sňatkem nebo s jarem.
Růže jsou zasvěcené Venuši. Sedmikrásky jsou květy Flory. Chrpy se někdy spojují s římskými svatebními zvyky. Narcis je květinou řecké nymfy Echó, která uvadla žalem nad neopětovanou láskou a proměnila se v květ. Hyacint je květem mladíka Hyakintha, kterého miloval Apollón. Každý druh je v novoplatónském ikonografickém systému, se kterým pracoval Angelo Poliziano, zašifrovaným odkazem. Každý by se dal rozbalit do malého mytologického příběhu.
Květiny mají také svůj kalendář. Druhy viditelné na obraze kvetou v toskánském kalendáři zhruba ve stejném dvoutýdenním okně na konci zimy a začátku jara. Podle určení konkrétních druhů badatelé tvrdí, že Botticelli zobrazuje jediný okamžik na začátku března, ve Florencii nebo blízko ní, v roce předtím, než byl obraz dokončen.
10. Tři Grácie zblízka

Tři Grácie si zaslouží druhý pohled. Zepředu působí jako jednotný kruh. Z mírně šikmého úhlu – z úhlu, ze kterého je většina návštěvníků v galerii vidí, protože obraz je široký a nemůžete stát přímo před všemi jeho částmi najednou – jsou to tři odlišné postavy.
Každá má jiný účes. Každá má jiný šperk. Prostřední Grácie, Castitas, je oblečená nejskromněji: šaty zakrývají víc, vlasy má pevněji stažené. Grácie vpravo, Voluptas, je nejbohatěji zdobená: perly ve vlasech, brož na rameni. Grácie vlevo, Pulchritudo, je nejprostší. Hierarchie oděvu odpovídá novoplatónské hierarchii všech tří: Krása (prostá), Cudnost (skromná), Rozkoš (zdobná).
Průsvitná látka je opět záměrnou volbou. Působí téměř beztíže. Těla spíš odhaluje, než zakrývá. Botticelli dělá to, co dělá v celém obraze: formálně dodržuje pravidla cudnosti své doby a přitom dělá těla tak smyslnými, jak jen pravidla dovolí.
Co postavy dělají společně
Čten zprava doleva vypráví obraz jediný příběh. Přichází Zefyr. Zefyr se zmocňuje Chloris. Chloris se mění ve Floru. Flora rozhazuje první květy po háji. Venuše uprostřed předsedá novému ročnímu období. Amor se zavázanýma očima vystřelí šíp do tance. Tři Grácie tančí věčný koloběh erotické lásky. Merkur na hranici rozhání mraky a otevírá cestu k božskému.
Obraz je jarním průvodem v devíti postavách, který začíná v chaosu tělesných chtíčů a končí rozjímavým výstupem k nebesům. Byl namalován pro svatební komnatu mladého medicejského bratrance, kde visel celou generaci, pak se přestěhoval do medicejské vily v Castellu, kde ho v 50. letech 16. století viděl Vasari, a v 18. století do Uffizi.
Visí tam od té doby. Sály 10–14, na dlouhé stěně, naproti Zrození Venuše. Doprovodný článek o obraze jako celku se věnuje mecenáši, ročnímu období a širší historii výkladů. Esej o Zrození Venuše se věnuje sesterskému obrazu, který visí ve stejném sále.
O generaci později zaplnil Raffael v Římě stěnu filozofy a jeho Athénská škola je rozluštěná stejně, postavu po postavě, spolu se zbytkem série v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.
Chiaro vás provede postavami zprava doleva, tak, jak chce být obraz čten – Zefyr se zmocňuje Chloris, Chloris se mění ve Floru, Flora rozhazuje květy, Grácie tančí, Merkur rozhání mraky – jako jedním souvislým proudem jara, který plyne napříč plátnem, takže obraz čtete jako průvod, kterým vždycky byl.
Pointa
Postavte se před La Primaveru. Najděte modrou tvář na pravém okraji. Najděte lesní nymfu hned vedle ní, z úst jí už vyrůstá zeleň. Posouvejte oko doleva, pomalu, proti směru, kterým čtete všechno ostatní – Flora rozhazuje květy, Venuše předsedá, Amor se zavázanýma očima, Grácie tančí, Merkur na samém okraji rozhání mrak. Před více než pěti sty lety, ve svatební komnatě mladého medicejského bratrance, někdo navrhl obraz, který po vašem oku chtěl, aby se jarem pohybovalo pozpátku. Pořád to chce. Každá z devíti postav je citát. Každá dělá něco konkrétního. Celé to obsáhnete jedním pohledem a rozvine se to za hodinu.
Zdroje obrázků
- Botticelli-primavera.jpg – Sandro Botticelli (asi 1445–1510). Zdroj, volné dílo.
- Primavera 02.jpg – Sandro Botticelli (detail Merkura). Zdroj, volné dílo.
- Primavera 03.jpg – Sandro Botticelli (detail tří Grácií). Zdroj, volné dílo.
- Primavera (Botticelli) (detail).jpg – Sandro Botticelli (detail Amora a Venuše). Zdroj, volné dílo.
- Botticelli’s Primavera - detail (Flora and Venus).jpg – Sandro Botticelli. Zdroj, volné dílo.
- Sandro Botticelli - Three Graces in Primavera (detail).jpg – Sandro Botticelli. Zdroj, volné dílo.