
Téměř každé renesanční Klanění tří králů sloužilo jako záminka k portrétování. Tři králové z Východu přišli podle biblického příběhu zdaleka se zlatem, kadidlem a myrhou. Králové mohli být namalováni jako kdokoli. Florentští objednavatelé běžně žádali své malíře, aby mudrcům dali tváře objednavatelových přátel, příbuzných a politických spojenců. Přihlížející za králi mohli být ještě místnější. Celý obraz se dal proměnit v rodinný portrét převlečený za posvátnou scénu.
Botticelliho Klanění tří králů, namalované v polovině 70. let 15. století a dnes v Uffizi, je nejambicióznější verzí tohoto manévru. Je to portrét medicejské dynastie převlečený za návštěvu králů u jeslí. A je to také, velmi nenápadně, jeden z nejranějších malířských autoportrétů v italském umění. Botticelli umístil sám sebe na pravý okraj obrazu a dívá se přímo na diváka.
Tohle je esej o tom, kdo je kdo, co obraz dělá a proč malíř skončil vpravo.
Na co se doopravdy díváte
Scénou je napůl zřícená antická stavba, druh rozpadajícího se triumfálního oblouku, kterým italský malíř 15. století naznačoval „starověký svět“. Uvnitř ruiny, na nízkém vyvýšení v popředí, sedí Panna Maria s Ježíškem na kolenou. Josef vedle ní stojí nebo klečí, podle toho, na kterou restaurátorskou verzi se díváte.
Přišli tři králové, jeden na zemi před Ježíškem, dva o kousek za ním, všichni v okázalém soudobém florentském oděvu, který se nijak zvlášť nesnaží vydávat za královská roucha z Východu. Kolem nich zástup asi dvou tuctů mužů a několika žen, také ve florentském oblečení, také podle módy poloviny 70. let 15. století. Někteří se dívají na Ježíška. Někteří se dívají na sebe navzájem. Někteří ukazují. Jeden z nich, na pravém okraji desky, se dívá ven, na vás.
Obraz je tempera na desce, zhruba 111 na 134 centimetrů, původně oltářní obraz. Je dost malý na to, abyste zblízka jasně viděli tvář každé postavy. To je důležité. Tváře jsou pointou.
Kdo ho objednal
Objednavatelem byl Gaspare di Zanobi del Lama, florentský bankéř a drobný medicejský úředník. Neměl žádný šlechtický původ. Byl zapletený do několika finančních skandálů. Chtěl si upevnit postavení v medicejském okruhu a někdy kolem roku 1475 objednal tento oltářní obraz pro rodinnou kapli v kostele Santa Maria Novella, na jižní straně lodi. (Samotná kaple už neexistuje, byla zbořena v roce 1565.)
Obraz byl pokusem o zviditelnění. Tím, že nechal Botticelliho namalovat Medicejské jako krále – a medicejské bratrance, spojence a klienty jako přihlížející –, se del Lama natrvalo a nápadně spojil s nejmocnějším rodem ve Florencii. Fungovalo to. Každý Florenťan, který v příštích devadesáti letech vstoupil do Santa Maria Novella, uviděl rodinný portrét převlečený za posvátnou scénu a uviděl, že je s ním spojené del Lamovo jméno.
Sám del Lama na obraze je. Je to starší vousatý muž uprostřed druhé řady postav na pravé straně, který se dívá na diváka a jedním prstem ukazuje vzhůru, jako by představoval přítomné. Botticelliho malířské cameo na úplném pravém okraji v jistém smyslu odpovídá tomu del Lamovu: objednavatel a malíř, oba nenápadně označení, na stejné straně obrazu.
Vasariho identifikace
Většina toho, co víme o tom, kdo je na tomto obraze kdo, pochází z jediné věty v Životopisech umělců Giorgia Vasariho, napsaných zhruba pětasedmdesát let po dokončení obrazu. Vasari, který měl přístup k tradici florentského dvora a mohl se ptát lidí, kteří starší generaci znali, výslovně identifikoval tři krále. Moderní badatelé jeho identifikace potvrdili a zpřesnili srovnáním s jinými medicejskými portréty, zejména s medailemi a bronzy, které se dochovaly od Cosima, Piera a dalších.
Tady je Vasariho identifikace, která je dodnes výchozím bodem bádání.
Cosimo il Vecchio jako klečící král

Král, který klečí přímo před Ježíškem, s korunou odloženou na zemi vedle sebe a s malou nožkou Dítěte v ruce, je Cosimo il Vecchio de’ Medici. Cosimo, narozený v roce 1389, byl de facto zakladatelem medicejské politické dynastie. Když Botticelli obraz maloval, byl už jedenáct let mrtvý – zemřel v roce 1464 –, ale Vasari uvádí, a tvář to potvrzuje, že ho Botticelli namaloval podle dochovaných medailí a portrétních bust.
Je to nejvýznačnější místo na obraze. Nejstarší z mudrců klečí u nohou Ježíška. Tím, že sem obraz umístil Cosima, předvádí malý teologický argument: medicejská dynastie poklekne před Kristem jako první. Rodinná přehlídka je uctivá, ne arogantní.
Cosimo je plešatý, s lehce zahnutým nosem a těžkou čelistí, jakou měl za života. Je zobrazen z profilu. Tvář pozná každý, kdo zná bronzové medaile ražené po jeho smrti.
Piero il Gottoso jako druhý král
Prostřední král, který klečí kousek za Cosimem, v rudém plášti podšitém hermelínem a s rukama zdviženýma v prosbě, je Piero il Gottoso de’ Medici, „Piero Dnavý“. Piero byl Cosimův syn a nástupce. Rodu vládl jen pět let, od roku 1464 do roku 1469, a zemřel v třiapadesáti na dnu, která mu dala přezdívku. Stejně jako Cosimo byl už mrtvý, když Botticelli obraz maloval.
Piero vypadá mladší než Cosimo, má plnější tvář a širší ústa. Je oblečen okázaleji, vévodštěji než starší muž. Jeho úlohou na obraze je být mostem: spojnicí mezi zakladatelem a současnou generací rodu.
Giovanni de’ Medici jako třetí král
Třetí král, ten, který je k divákovi zčásti otočený zády a také klečí, je Giovanni de’ Medici, Pierův mladší bratr a Cosimův druhý syn. Giovanni zemřel mladý, v roce 1463, dřív než jeho otec i starší bratr. Botticelli ho namaloval podle rodinné paměti a posmrtné medaile.
Tři králové, tři Medicejští, dva z nich mrtví dřív, než obraz vznikl: tohle je dynastický pomník. Obraz vzdává čest zesnulým zakladatelům spolu s žijícím rodem.
Lorenzo il Magnifico ve stojícím zástupu
Mezi stojícími postavami vlevo, mírně vyvýšený, v tmavém rouchu s malým černým kloboukem, s mečem, o který se jednou rukou opírá, stojí Lorenzo il Magnifico de’ Medici – „Lorenzo Nádherný“ –, faktický vládce Florencie v době, kdy obraz vznikl. V roce 1475 mu bylo šestadvacet a rodinné jmění spravoval teprve od Pierovy smrti před šesti lety.

Lorenzova tvář je slavná. Dravčí profil, dlouhá čelist, tmavé oči. Botticelli maloval podle živého modelu. (Lorenzo byl v medicejském paláci a v okolních vilách denně přítomen; Botticelli patřil k domácnosti intelektuálně i společensky, i když ne jako placený služebník.) Lorenzo na tomto obraze je tentýž Lorenzo, kterého Botticelli později v zastřené podobě umístí do Zrození Venuše a Primavery. Tady je Lorenzo nezaměnitelně sám sebou.
Giuliano de’ Medici mezi stojícími postavami

Mezi stojícími postavami, podle některých atribucí na pravé straně desky, v tmavším rouchu a s mírně skloněnou hlavou, stojí Giuliano de’ Medici, Lorenzův mladší bratr. Giuliano byl o čtyři roky mladší než Lorenzo, v době vzniku obrazu mu bylo dvaadvacet. Po Lorenzovi byl předpokládaným dědicem rodu. Tři roky po dokončení obrazu, v roce 1478, byl Giuliano zavražděn při spiknutí Pazziů ve florentské katedrále, devatenáctkrát bodnut do hrudi během velikonoční mše. Lorenzo týž útok přežil, s bodnou ranou na krku.
Obraz tedy zachycuje medicejský rod v posledních letech před katastrofou Pazziů. Giuliano je ještě naživu, ještě stojí, ještě patří k dynastickému skupinovému portrétu. Za tři roky bude ležet mrtvý v Duomu. Botticelli, který Giuliana dobře znal, později namaloval jeho slavný posmrtný portrét, dnes v berlínské Gemäldegalerie.
Botticelliho autoportrét vpravo

Na úplném pravém okraji desky, v přední řadě stojících postav, ve žlutozlatém plášti, s malým rezavě plavým plnovousem a s pohledem upřeným přímo na diváka, stojí sám Sandro Botticelli. Vasari ho identifikuje výslovně: „na obraze je portrét samotného Sandra, je to postava vpravo, která se obrací k divákovi.“
Botticellimu bylo v době vzniku obrazu asi třicet. Tvář odpovídá. Plnovous odpovídá. Výraz – lehce skeptický, lehce unavený, velmi bdělý – odpovídá tváři, kterou později namaluje i jinde.
Malířské cameo na pravém okraji není v roce 1475 novou tradicí. Giotto se schovával v zástupech na freskách. Masaccio se umístil do kaple Brancacci. Ghirlandaio udělá totéž v Santa Maria Novella o deset let později. Neobvyklá je na Botticelliho verzi přímost pohledu. Nedívá se na posvátnou scénu. Nedívá se na svého objednavatele. Dívá se, klidně a vytrvale, na diváka.
O století a půl později udělá Caravaggio něco podobného ve svém autoportrétu v podobě useknuté hlavy Goliáše v Galleria Borghese. Máme celou esej o Caravaggiových pozdních sebeportrétech v Římě, která s Botticelliho tahem souvisí. A máme esej o Raffaelově autoportrétu v Athénské škole, namalované šestatřicet let po tomto Klanění, kde se tentýž trik – malíř se dívá na diváka z pravého okraje posvátné scény – používá v mnohem větším měřítku.
Botticelli na pravém okraji Klanění tří králů je prototyp. Raffael ve Vatikánu mu podle některých výkladů vzdává hold.
Co obraz dělá politicky
Obraz je na všech úrovních kusem medicejské propagandy. Tři zakladatelé dynastie klečí u jeslí, v nejuctivějších pozicích celé scény. Současné hlavy rodu jsou ve stojícím zástupu, oblečené podle střízlivé soudobé módy, přítomné, ale bez vychloubání. Objednavatel del Lama je ve druhé řadě, rozpoznatelný podle prstu ukazujícího k nebesům. Malíř je vpravo a dívá se ven.
V roce 1475 už si Medicejští dělali starosti, jak zvládat svou stále viditelnější moc ve městě, které bylo přinejmenším formálně republikou. Tradiční medicejskou strategií bylo vládnout, aniž by se moc stavěla na odiv: oblékat se skromně, odmítat ceremoniální tituly, udržovat fikci, že jsou jen další florentskou rodinou. Klanění tří králů jako veřejné umělecké dílo v Santa Maria Novella tuhle jehlu navléklo dokonale. Rod se nemaloval jako králové Florencie. Maloval se jako králové z Východu, kteří klečí před Kristem. Úcta a viditelnost v jediném gestu.
Ten trik fungoval zhruba sto let. Medicejští drželi město, víceméně nepřetržitě, až do konce dynastie v roce 1737.
Proč je tento obraz v Uffizi
Klanění tří králů viselo v del Lamově kapli v Santa Maria Novella zhruba od roku 1475, dokud nebyla kaple v roce 1565 při přestavbě kostela zbořena. Obraz byl zachráněn, přemístěn a nakonec se dostal do medicejské sbírky. V Uffizi byl pověšen nejspíš na konci 17. století. Od té doby je v muzeu, a jen málokdy se stěhoval.
Dnes visí v Botticelliho sálech, vedle Primavery a Zrození Venuše, v sálech 10–14. Tyto sály patří k nejrušnějším v muzeu. Většina návštěvníků se zastaví před dvěma velkými mytologickými obrazy, vyfotí si je a projde kolem Klanění dál k Leonardovi a Michelangelovi v sále 35.
To je chyba. Klanění je osobnější, politicky nabitější a možná víc vypovídá o tom, jak Botticelli chápal svou vlastní roli ve městě, než kterýkoli z obou slavnějších obrazů. Stát před ním a rozpoznávat tváře – Cosima, Piera, Giovanniho, Lorenza, Giuliana, del Lamu a samotného Botticelliho – znamená vidět kus Florencie roku 1475 se vzácnou bezprostředností.
Chiaro vás provede sedmi identifikovanými portréty – třemi medicejskými králi, dvěma medicejskými bratry v zástupu, objednavatelem del Lamou a Botticellim vpravo – jako jednou souvislou skupinovou fotkou v raně novověkém oblečení, takže se obraz čte jako rodinný portrét, kterým vždycky byl, a ne jako posvátná scéna, za kterou je převlečený.
Jak to Botticelli udělal
Vasari znovu uvádí, že Botticelli na tomto obraze „vytvořil krásné a živé tváře“ a že mu dílo přineslo „velkou pověst, jak ve Florencii, tak jinde“. Je to obraz, který z Botticelliho udělal malíře, jemuž Medicejští svěřovali své nejpolitičtější zakázky. Po tomto Klanění dostal od Sixta IV. fresky v Sixtinské kapli (1481), od Lorenza di Pierfrancesco zakázku na Primaveru (1482) a druhé Klanění, dnes v Berlíně. Zrození Venuše z poloviny 80. let 15. století by bez tohoto obrazu nevzniklo.
Technika je čistá tempera na desce, postavy jsou uspořádány do důmyslného vlysu, který oko čte ve dvou směrech: od Svaté rodiny uprostřed ven ke křídlům a od klečících vpředu dozadu skrze stojící zástup. Architektura – napůl zřícený antický pavilon – je natočená lehce šikmo, což obrazu dává hloubku, aniž by postavy ztratily vlysový charakter.
Barvy jsou zdrženlivé: hodně tmavě zelené, tmavě rudé, okrové, zlaté, s občasnými záblesky jasně modré a bílé. To odpovídá tomu, co bylo ve florentském malířství v polovině 70. let 15. století v módě, pár let před jasnější paletou Primavery.
Pointa
Vejděte do Botticelliho sálů. Minete Zrození Venuše. Minete Primaveru. Najděte na vedlejší stěně menší, tmavší desku. Teď se podívejte na pravý okraj. Plavý muž ve zlatém plášti není přihlížející. Je to malíř, který se na vás dívá přes pět set padesát let. Nalevo od něj klečí u jeslí rod, který vládl Florencii. Celý obraz je zatajený dech. Sandro Botticelli, třicetiletý, vás zasvěcuje do vtipu.
Zdroje obrázků
- Botticelli - Adoration of the Magi (Zanobi Altar) - Uffizi.jpg – Sandro Botticelli (asi 1445–1510). Zdroj, volné dílo.
- Sandro Botticelli - The Adoration of the Magi (detail) - WGA2705.jpg – Sandro Botticelli. Zdroj, volné dílo.
- Sandro Botticelli - The Adoration of the Magi (detail) - WGA2703.jpg – Sandro Botticelli. Zdroj, volné dílo.
- Botticelli, Adoration of the Magi (Zanobi Altarpiece), 1474-76, Uffizi, detail.jpg – Sandro Botticelli, foto: Sailko. Zdroj, CC BY 3.0.
- Botticelli, Adoration of the Magi (Zanobi Altarpiece), 1474-76, Uffizi, detail with self-portrait.jpg – Sandro Botticelli, foto: Sailko. Zdroj, CC BY 3.0.