
Zahajovací hry v Koloseu na jaře roku 80 trvaly sto dní. Císař Titus nařídil inaugurační program na oslavu dokončení stavby. Podle dochovaných zpráv zahynulo v aréně během těch sta dní devět tisíc divokých zvířat a několik tisíc bojovníků. Mezi zápasy se aréna hrabala a znovu sypala pískem. Kladkový systém v podzemí dokázal mezi jednotlivými představeními vyměnit kulisy za méně než pět minut. Přes horní část stavby natahovala stovka námořníků z císařského loďstva stahovací plátěnou markýzu, velarium, aby stínila sedadla. Během přestávek se u vchodů rozdával chléb a víno zdarma. V den zakončení byl římský kalendář přeuspořádán kolem té podívané.
Stadion, který tohle zvládl hned první den, musel být postaven jinak než kterýkoli stadion před ním. Koloseum je to, co vznikne, když se nejpřeinženýrovanější civilizace na světě rozhodne postavit veřejný zábavní park.
Základy
Oficiální název je Flaviovský amfiteátr. Flaviovská dynastie – Vespasianus a po něm jeho synové Titus a Domitianus – začala se stavbou kolem roku 72 n. l. na vysušeném dně umělého jezera, které si Nero nechal postavit pro svůj zábavní palác. Vespasianus byl voják na trůnu, čerstvě po válce v Judeji. Na stavbu použil bohatství a zajatou pracovní sílu z judejského tažení. Titův oblouk, kousek do svahu od Kolosea, ukazuje, jak se Římem nesou ukořistěné poklady jeruzalémského chrámu. Na tom oblouku je i sedmiramenná menora z chrámu. Část té kořisti postavila budovu, do které vcházíte.
Koloseum je ovál. Delší osa měří sto osmdesát osm metrů, kratší sto padesát šest. Tři vnější patra arkádových oblouků a k tomu uzavřené čtvrté atikové patro se zvedají do výšky zhruba čtyřiceti osmi metrů. Stavba je z travertinu, místního římského vápence z lomů u Tiburu, spojeného ne maltou, ale železnými sponami zalitými roztaveným olovem. Spony byly ve středověku vylámány a otvory po nich jsou ve zdech vidět dodnes.
O kapacitě se vedou spory už dvě stě let. Současná shoda, založená na šířce sedadel a dochovaných řadách, je zhruba padesát tisíc diváků při plné budově. Historik Edward Gibbon ji proslule odhadl na sedmdesát pět tisíc, ale počítal s místy na stání. Tak či onak to byla největší stavba svého druhu v římském světě a rekord v kapacitě držela až do stavby stadionu Maracanã v roce 1950.
Jak se dav dostal dovnitř a ven
Moderní stadion pro padesát tisíc lidí se po velké akci vyprazdňuje zhruba hodinu. Koloseum to zvládlo zhruba za patnáct minut.
Koloseum mělo v přízemí osmdesát vstupních oblouků. Sedmdesát šest z nich bylo očíslovaných pro držitele vstupenek. Římské vstupenky byly malé keramické žetony zvané tesserae, označené sektorem, řadou a sedadlem. Držitel vstupenky prošel očíslovaným obloukem, který odpovídal první číslici na jeho žetonu, vystoupal po kamenném schodišti a k sedadlu vyšel z klenuté chodby zvané vomitorium. To slovo neznamená, co si myslíte. Znamená „místo, které vyvrhuje“ – architektonický otvor, kterým se dav vléval do hlediště a zase z něj. Moderní stadiony ten termín používají dodnes. Původní vomitoria Kolosea tu pořád jsou a dodnes jimi můžete projít.
Díky osmdesáti nezávislým východům rozmístěným po obvodu nemusel žádný divák při odchodu procházet sektorem jiného diváka. Rozdělte padesát tisíc lidí do osmdesáti kanálů a každým kanálem projde méně než šest set dvacet pět lidí. Normální chůzí se to vyprázdní za patnáct minut. Žádný moderní architekt stadionů tuto geometrii nepřekonal.
Podzemí, které bylo skryté

Podlaha arény byla dřevěná, pokrytá pískem a nesená sítí cihlových zdí a oblouků pod ní. Ta síť je hypogeum. Právě na ně se díváte, když dnes nahlížíte dolů do otevřeného nitra stavby. Dřevěná podlaha byla odstraněna v pozdní antice a už nikdy nebyla nahrazena.
Hypogeum bylo zákulisím. Cely pro gladiátory a otroky, rampy pro vozy, místnosti pro divoká zvířata a systém třiceti dvou padacích dveří a výtahů s protizávažím, které vyzvedávaly lidi i zvířata přímo nahoru do arény. Leoparda šlo zespodu vypustit z klece, vytáhnout nahoru a vypustit panelem v úrovni písku za méně než třicet vteřin. Dav nahoře netušil, odkud se vzal. Některé zprávy popisují výměnu kulis, při níž byla lovecká scéna v umělém lese, včetně živých stromů, během několika minut vyzdvižena podlahou a pak zase stažena pro další představení.
Hypogeum mělo také odvodnění. Koloseum se dalo zatopit pro inscenované námořní bitvy, naumachie. Historik Cassius Dio popisuje jednu takovou bitvu uspořádanou při zahajovacích hrách: aréna byla zaplavena zhruba metrem vody a obsazené válečné lodě bojovaly, dokud se jedna strana nepotopila. Odvodňovací systém je zabudovaný do základů a napájely ho tytéž akvadukty, které zásobovaly městské fontány. Poté co Domitianus vybudoval trvalé hypogeum, už úplné zatopení možné nebylo. Námořní bitvy se přesunuly na účelově vybudované umělé jezero v Trastevere. Ale v prvním desetiletí existence stavby byla podlaha Kolosea jevištěm i jezerem zároveň.
Co se tam doopravdy dělo

Gladiátorské zápasy patřily do poloviny dne. Dopoledne bylo vyhrazeno pro venationes, inscenované lovy divokých zvířat – lvů, medvědů, leopardů, hrochů, nosorožců, slonů. Kolem poledne, mezi dopoledním a odpoledním programem, byli v aréně popravováni zločinci odsouzení k smrti, často tak, že byli předhozeni zvířatům nebo museli hrát role v mytologických inscenacích, které končily jejich skutečnou smrtí. Odpoledne patřilo gladiátorům.
Gladiátoři byli specializovanou profesí. Někteří byli otroci, někteří váleční zajatci, někteří svobodní dobrovolníci z městské chudiny, kteří podepsali smlouvu zvanou auctoramentum, jíž se vzdali svého právního postavení výměnou za zaručenou mzdu a jídlo. Žili v kasárnách; největší z nich, Ludus Magnus, stála asi sto metrů na východ od Kolosea a byla s ním spojena podzemním tunelem. Trénovali celé roky. Většina zápasů nekončila smrtí. Gladiátor byl drahou investicí a pořadatel her – obvykle císař – nerad přicházel o svůj majetek. Gesto palcem dolů z moderní legendy je doloženo jen chabě. Historickým signálem k ušetření bojovníka byla takzvaná missio a byla udělena ve většině zaznamenaných zápasů.
Mozaika ze Zlitenu, římská dlažba nalezená v Libyi a dnes v archeologickém muzeu v Tripolisu, ukazuje gladiátory v obvyklých bojových dvojicích, obklopené rozhodčími a hudebníky. Patří k nejpodrobnějším dochovaným obrazům dne stráveného na hrách. Mozaika byla podlahou triklinia, jídelny. Bohatý Říman na libyjském pobřeží večeřel nad obrazy svých oblíbených bojovníků z arény. Chiaro vám, zatímco stojíte u zábradlí a díváte se dolů do hypogea, přečte dochované smlouvy bojovníků i podněty ze strany publika – kde sedal císař, jakým signálem dav volal po missio, co znamenaly trubky –, takže se kolem vás znovu postaví vrstvené divadlo toho místa.
Na co se dívat

Čtyři věci, kterých si všimnout uvnitř. Zaprvé, podívejte se nahoru na vnější zeď na jižní straně – na tu polovinu, která pořád stojí v plné výšce. Tři řády hlavic sloupů na sobě v jednotlivých patrech jsou dole dórské, uprostřed iónské a nahoře korintské. Řády jsou směrem vzhůru zdobnější, což je architektonický komentář ke společenské hierarchii: dole těžší a jednodušší, nahoře lehčí a ozdobnější, přesně jako sedadla uvnitř, kde senátoři seděli v nejnižší řadě a městská chudina a ženy nahoře.
Zadruhé, najděte jeden z otvorů, ve kterých kdysi vězela železná spona. Na spodních zdech jsou všude. Kvůli nim také stavba vypadá jako poďobaná. Středověcí Římané, pro které bylo Koloseum lomem, ukradli nejdřív kov.
Zatřetí, projděte vomitoriem a podívejte se, jak se chodba otevírá. Zdivo vás při odchodu opticky nálevkovitě vede ven. Vomitorium bylo navrženo nejen pro pohyb davu, ale i pro jeho psychologii.
Začtvrté, hledejte kříž na podlaze. Na jednom okraji arény dnes stojí dřevěný kříž na památku křesťanských mučedníků, kteří tu podle středověké tradice zemřeli. Historické doklady jsou chabé – z té doby se nedochoval žádný záznam o popravách křesťanů přímo v Koloseu –, ale kříž je skutečný.
Stavba byla lomem, pevností, křesťanskou svatyní i turistickou atrakcí. Dvě třetiny vnější zdi jsou pryč. Dřevěná podlaha je pryč. Mramorová sedadla jsou pryč. Co tu pořád je, je geometrie: osmdesát oblouků, patnáctiminutový odchod, ovál vepsaný do geometrie, která dva tisíce let určuje podobu stadionů. Hřmění davu je také pryč, ale stavba zvuk pořád zesiluje. Postavte se doprostřed, kde bývala podlaha arény, jednou luskněte prsty a poslouchejte. Ozvěna, která se vrátí, je to nejbližší, co kdy uslyšíte z hluku římského odpoledne.