
Koncem července 1900 nasedl Gustav Klimt ve Vídni na vlak do malé vesnice Litzlberg na jižním břehu Attersee, dlouhého úzkého alpského jezera v oblasti Solné komory v Rakousku, asi tři hodiny východně od Salcburku. Pronajal si dva pokoje v penzionu Brauerei, postavil malý přenosný stojan a šest týdnů maloval stromy. Ke stejnému jezeru se pak vracel každé léto dalších šestnáct let. Klimtovy lesní obrazy – dochovalo se jich asi dvacet – vznikly téměř všechny u tohoto jezera, téměř všechny ve stejném čtvercovém formátu, pro který se rozhodl po třicítce, a téměř všechny je maloval ve vzdálenosti nejvýš pěti metrů od kmenů, které zobrazoval. Nikdy nenamaloval les z vyhlídky. Nikdy nenamaloval les s cestou, která do něj vede. Nikdy do žádného z nich nedal postavu. Maloval kmeny zblízka, zpříma, s korunami uříznutými nahoře a zemí uříznutou dole, a výsledkem je nejpodivnější soubor krajinomalby v evropském umění počátku 20. století.
Tou zvláštností je formát. Klimtovy lesní obrazy měří téměř všechny sto na sto centimetrů – dokonalý čtverec. Krajinomalba byla od 17. století horizontálním uměním. Ležatému formátu se dokonce v angličtině říká „landscape“, krajina. Klimtova volba čtverce tento vizuální zvyk rozbila. Čtvercové plátno nemá horizont. Čtvercový rám kolem lesa staví diváka mezi stromy, místo aby se na ně díval. Horizontem Klimtova lesního obrazu, pokud ho vůbec najdete, je malá mezera u horního okraje, kde se kmeny konečně setkávají s nebem – pruh bledě zelené nebo modré, vysoký třeba sedm centimetrů na stocentimetrovém obraze. Zbytek je kůra, listí a podrost.
Letní dům s malířem
Léta u Attersee měla svůj řád. Klimt přijížděl v polovině července se svou celoživotní společnicí Emilií Flöge, vídeňskou módní návrhářkou, jejíž rodina vlastnila salon haute couture jménem Casa Piccola, a usadili se do rytmu plavání, veslování, fotografování a malování. Klimt byl zdatný plavec, který každý den, za jakéhokoli počasí, začínal půlhodinovým plaváním v jezeře. Celý rok nosil krátce zastřižený plnovous a dlouhý modrý plášť, který mu navrhla Emilie a který se stal jeho uniformou. Po snídani si vzal stojan, pár pláten a malou skládací stoličku, odnesl je do určitého háje, rozložil se a pracoval, dokud se pozdě odpoledne nezměnilo světlo. Maloval ve vzdálenosti tří až pěti metrů od kmenů. Obraz Březový les z roku 1903, který dnes patří do sbírky Paula G. Allena v Seattlu, vznikl právě na tuto vzdálenost – tu blízkost si můžete ověřit, protože kůra každé břízy je zachycena tahy štětce ne širšími než dva milimetry, a takový detail uvidíte, jen když stojíte velmi blízko.
Čtvercový formát byl jeho volbou a stromy byly jeho volbou, ale vesnice byla Emiliina. Rodina Flöge trávila léta u Attersee už od 90. let 19. století. Emiliina matka a sestra Helene sdílely dům s malířem. Nebylo to soužití romantické v běžném smyslu – Klimt měl ve Vídni s jinými ženami osm známých nemanželských dětí a nikdy se neoženil –, ale bylo to nejbližší partnerství, jaké kdy měl. Emilie šila šaty, ve kterých maloval své vídeňské ženské portréty; on ji v roce 1902 namaloval na slavném celopostavovém portrétu, který se jí nijak zvlášť nelíbil. Jejich vztah trval dvacet osm let, až do Klimtovy smrti po mrtvici v pětapadesáti letech v únoru 1918. Lesní obrazy vznikaly u jezera její rodiny, podle letního rozvrhu její rodiny, s ní ve vedlejším pokoji.
Od čeho malováním utíkal
Klimtovou prací ve Vídni bylo malovat ženy. V letech 1900 až 1916 – v týchž letech jako léta u Attersee – vytvořil Beethovenův vlys, zlatý portrét Adele Bloch-Bauer, ze kterého se stala Žena ve zlatém, Tři věky ženy, obrazy těhotenství Naděje I a Naděje II, Danaé, Polibek, Juditu s hlavou Holoferna a Vodní hady. Vídeň na přelomu 20. století byla městem posedlejším ženským obrazem než kterákoli evropská metropole od dob renesanční Florencie a Klimt byl jejím hlavním dodavatelem. Portréty platily jezero. Zároveň ho vyčerpávaly. Lesní obrazy jsou tím, co maloval, když chtěl být daleko od vídeňských salonů a od žen, které mu platily, aby je maloval. Nejsou na nich postavy, protože postavy zůstaly ve Vídni.
Portréty a lesní obrazy se technikou překrývají. Tytéž pokusy s plátkovým zlatem a stříbrem, které Klimt ve Vídni uplatňoval na šatech Adele Bloch-Bauer, se objevují v kůře bříz u Attersee. Tytéž mozaikovité skvrny barvy, ze kterých jsou složené šaty v Polibku, skládají podrost v Březovém lese. Používal stejný štětec, stejný slovník, na různé náměty. Stromy dostaly stejné formální zacházení, jakého se ve městě dostávalo ženám.

Bukový háj I je obraz, na kterém se formát stává argumentem
Nejstarším z lesních obrazů je Bukový háj I, dokončený koncem léta 1902. Visí v Galerii Neue Meister v Drážďanech – čtverec sto na sto ukazuje spodní části asi třiceti buků v lese u vesnice Weissenbach. Stromy jsou holé šedé sloupy, které vyrůstají z oranžovohnědého koberce spadaného listí. Listí je namalované drobnými samostatnými tahy, jako kamínky mozaiky, žádné dva listy nemají stejnou barvu, a přesto celý koberec působí jako jediná plocha. Kmeny jsou dokonale svislé. Kompozice nemá střed, protože stromy se nesbíhají do úběžníku. Vyrůstají kolmo ze spodního okraje rámu a kolmo mizí horním okrajem. Obraz je stěnou kmenů.
Divákovo oko je tak nuceno číst obraz nahoru a dolů, ne zleva doprava. Svislé uspořádání lesa – samozřejmé pro každého, kdo kdy v lese stál – předtím nebylo námětem evropské krajinomalby. Malíři před Klimtem vedli svými lesy cesty. Přidávali poutníky, dřevorubce, milence, srnky. Proměňovali les v jeviště. Klimtův bukový háj jsou jen stromy. Oranžová plocha dole je místo, kde koberec spadaného listí zachytí podzimní světlo, a přechod, který vede od spodního okraje plátna do horní třetiny – od oranžové přes okrovou k bledě šedé kmenů –, dává obrazu svislý pohyb, který působí jako pohled vzhůru. Horizont tu není. Obraz je zážitkem stání v lese, s hlavou mírně zakloněnou, bez cíle.
Březový les je to, co se děje v poledne
Obraz Březový les z roku 1903 je z celé skupiny nejčastěji reprodukovaný a sběratelé mají obvykle na mysli právě jej, když mluví o Klimtově lese. Spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen ho koupil v roce 2006 zhruba za čtyřicet milionů dolarů; v listopadu 2022, dva roky po jeho smrti, se v aukci prodal za sto čtyři milionů. Obraz zachycuje břízy s bílými kmeny v poledne pozdního léta, s oranžovohnědým kobercem spadaného březového listí dole a úzkým pruhem tmavě zelených korun nahoře. Kmeny jsou namalované svislými bílými tahy s malými tmavými čárkami – lenticelami březové kůry – rozmístěnými v nepravidelných rozestupech po celé výšce každého kmene. Na obraze je asi třicet dva bříz. Stojí v mírně odlišných vzdálenostech od malíře. Obraz je studií toho, jak oko vnímá hloubku v lese bez horizontu – jedinými vodítky hloubky jsou relativní velikost kmenů a to, jak se koberec listí mezi popředím a středním plánem mírně rozostřuje.
Borový les I je les ve stínu
Borový les I z roku 1901, v muzeu Legion of Honor v San Franciscu, je temným dvojčetem březového obrazu. Kmeny smrků jsou téměř černé, zem je sytě mechově zelená, malé kousky nebe jsou bledě šedé. Obraz vznikl pozdě odpoledne v porostu jehličnanů nad vesnicí Weissenbach. Formát je stejný čtverec. Kompozice je stejná stěna kmenů. Ale barevná tónina je o dvě oktávy níž. Podle jeho dopisů Emilii namaloval Klimt tento obraz v den, kdy bylo nad jezerem zataženo a jehličnany pohltily všechno dostupné světlo. Obraz ukazuje, co se stane, když se z Klimtova lesa vezme slunce.

Lesní svah u Unterachu je poslední z nich
V létě 1916, dva roky před smrtí, namaloval Klimt Lesní svah u Unterachu nad Atterseem. Je v Klimtově nadaci ve Vídni. Formát je stejný stocentimetrový čtverec. Námětem je strmý zalesněný svah nad vesnicí Unterach, na protějším břehu Attersee než Litzlberg. Obraz je napůl les a napůl stráň, svah stoupá šikmo přes plátno a stromy šplhají do kopce v těsných řadách. Je to jediný Klimtův lesní obraz se silnou diagonálou – ostatní jsou svislé. Právě diagonála vám říká, že se něco mění.
Klimt začal ve svých pozdních krajinách používat jasnější, disonantnější barvy – skvrny růžové a levandulové vedle tmavě zelené a okrové, které převládaly v dřívějších dílech. Svah je vystavěný z mozaikových tahů zelené, levandulové, cihlově červené a žlutobílé, která naznačuje skvrnité světlo lesa proti silnému rannímu slunci. Obraz byl vystaven na výstavě Vídeňské secese v listopadu 1916. Byl posledním lesním obrazem, který Klimt dokončil. Dne 11. ledna 1918 ho ve vídeňském ateliéru postihla mrtvice a 6. února zemřel ve vídeňské Všeobecné nemocnici, v pětapadesáti letech. Na stojanu měl v době mrtvice Nevěstu, nedokončený portrét. Léta u Attersee skončila v roce 1916. Vídeňský palác Belvedere získal po jeho smrti řadu lesních obrazů; další se dostaly do soukromých sbírek. Chiaro vám před kterýmkoli ze čtyř lesních obrazů, u kterého zrovna stojíte – Belvedere má dva, Allenova sbírka, Legion of Honor a Drážďany po jednom –, vysvětlí letní rutinu u jezera, volbu čtvercového formátu i techniku malby kůry, takže důvody, proč formát rozbíjí tradici krajinomalby, zazní přesně ve chvíli, kdy divák stojí před stěnou kmenů.

Počkat, vážně?
Tím momentem „počkat, vážně?“ jsou u Klimtových lesních obrazů fotografie. Klimt i Emilie Flöge byli vážnými amatérskými fotografy. Archiv rodiny Flöge ve Vídni obsahuje několik stovek černobílých fotografií na skleněných deskách, které Klimt a Emilie pořídili u Attersee v letech 1900 až 1916, a mnohé z nich zachycují tytéž stromy, které Klimt maloval – břízy, buky, jehličnany, vyfotografované ze stejných blízkých úhlů. Fotografie mají ležatý formát, protože tak byl postavený ruční fotoaparát Kodak z roku 1905. Obrazy jsou čtverce. Klimt maloval to, co fotoaparát ještě neuměl – odstranění horizontu, svislé čtení lesa, mozaikovité zachycení listoví tečkami barvy – ve formátu, který byl záměrným odmítnutím obdélníku fotoaparátu. Měl v rukou fotoaparát a rozhodl se malovat to, co fotoaparát nedokázal. Čtvercové lesní obrazy jsou o fotografii přesně do té míry, do jaké odmítají být fotografiemi.
Na co se dívat
Čtyři hlavní lesní obrazy – Březový les 1903, Bukový háj I 1902, Borový les I 1901, Lesní svah u Unterachu 1916 – jsou rozeseté po muzeích ve Vídni, Drážďanech a San Franciscu a po putovních zápůjčkách Allenovy sbírky. Ať jeden z nich najdete kdekoli, přistupte k plátnu na necelý metr a podívejte se na kůru. Tahy jsou menší než nehet. Každý kmen se skládá ze čtyřiceti až sta samostatných dotyků barvy. Pak ustupte asi na tři metry a kmeny se zase stanou kmeny. Obraz funguje na dvě vzdálenosti a jen na dvě vzdálenosti. Klimt maloval tak, jak se les odhaluje člověku, který v něm stojí – dost blízko, aby viděl lenticely na březové kůře, dost daleko, aby viděl stěnu svislých linií –, a čtvercový formát vás drží ve správné vzdálenosti, protože oko nemá kam utéct k okraji. Obraz, který měl být širokou ležatou vyhlídkou, je svislou stěnou stromů, a malíř, který byl ve Vídni slavný zlatými portréty žen ve vídeňských salonech, maloval každé léto kůru bříz u jezera, kam se ty ženy nikdy nepodívaly.