Přejít k obsahu

Kousnutí v osmém kruhu: Bouguereauův Dante a Vergilius v pekle

Publikováno: • Čtení na 8 min

William-Adolphe Bouguereau, Dante a Vergilius v pekle (1850), Musée d'Orsay, Paříž

V roce 1850 v Paříži dokončil čtyřiadvacetiletý malíř z La Rochelle jménem William-Adolphe Bouguereau plátno vysoké téměř tři metry a široké dva a čtvrt metru a nazval ho Dante et Virgile aux enfers. Dante a Vergilius v pekle. Obraz ukazuje dvě zatracené duše uprostřed zápasu v osmém kruhu pekla, kruhu, který Dante vyhradil pro padělatele. Jeden muž, nahý a svalnatý, zaťal zuby do týla druhého muže a pokousaný se pod ním prohýbá dozadu. Opodál vlevo stojí a přihlížejí Dante v červeném rouchu a Vergilius v bledém plášti s vavřínovým věncem a nad zápasem visí ve tmě okřídlený démon se zkříženýma rukama a úšklebkem plným tesáků. Bouguereauův obraz Danta a Vergilia ukazuje, jak vypadá peklo, když dvě duše mají věčnost na to, aby dělaly tohle a nic jiného.

Kousnutí je okamžik, který většina reprodukcí mine. Kousající je Gianni Schicchi, florentský padělatel ze 13. století, který se vydával za umírajícího Buosa Donatiho, aby mohl nadiktovat falešnou závěť. Kousaný je Capocchio ze Sieny, alchymista, kterého Dante znal za života a který byl v roce 1293 upálen za padělání zlata. Ve třicátém zpěvu Pekla Dante sleduje, jak obě duše běží příkopem padělatelů. Schicchi Capocchia dostihne, zaboří mu zuby do týla a vleče ho tak, že se mu břicho odírá o kamennou zem. Mrtví nemohou zemřít podruhé, takže to nic neukončí. Právě tenhle okamžik Bouguereau namaloval.

Dante a Vergilius v pekle v kostce: William-Adolphe Bouguereau, Dante et Virgile aux enfers, 1850, olej na plátně, Musée d’Orsay, Paříž. Scéna je ze XXX. zpěvu Dantova Pekla, z desátého příkopu osmého kruhu pekla, kde jsou trestáni padělatelé. Gianni Schicchi kouše Capocchia do krku; Dante v červeném a Vergilius v bledém plášti a vavřínovém věnci přihlížejí; démon se dívá shora.

Obraz, který namaloval, aby si ho všimli

Bouguereau se dvakrát pokusil o Římskou cenu a dvakrát neuspěl, v letech 1848 a 1849. Cena znamenala roky placeného studia v Římě a bez ní měl mladý akademický malíř jen jednu další cestu nahoru: obraz, který Salon nemohl přehlédnout. Našel ho v Pekle, ve XXX. zpěvu, a vybral si kousnutí. Ta volba nebyla bezpečná. Náměty s otevřeným násilím byly u porot Salonu rizikem a takhle brutální akt ještě větším. Ale Bouguereauovi bylo dvacet čtyři, byl ctižádostivý a přišel na to, že způsob, jak si získat pozornost, je obraz, kolem kterého nikdo nedokáže projít.

Obě postavy vycházejí z helénistického sochařství a z Michelangela. Zkroucené centrální sousoší připomíná Laokoóna, nejslavnější zápasící těla západního umění, a svalstvo je Michelangelovo, anatomie zatracených ze Sixtinské kaple snesená do výšky očí. Svým způsobem to fungovalo. Později téhož roku vyhrál Bouguereau na třetí pokus Římskou cenu obrazem Zenobie nalezená pastýři na břehu Araxu a v lednu 1851 odjel do Villy Medici.

Jak vypadá peklo v akademické malbě

Bouguereauův obraz Dante a Vergilius v pekle vznikl ve stínu Dantovy bárky Eugèna Delacroixe, namalované v roce 1822, v tomtéž roce zakoupené francouzským státem a v roce 1874 přemístěné do Louvru. Delacroixův obraz je romantickou verzí Pekla – volný rukopis, temné vody, příšerné postavy šplhající na bok lodi, Dante a Vergilius ve vlajících rouchách opření proti větru. Bouguereauův obraz je akademickou odpovědí. Postavy jsou kresleny s anatomickou přesností, těla mají viditelné svalstvo až po lýtka, kůže má vyleštěný povrch salonního stylu a temný střední plán je vybudován lazurami, které přecházejí od surové umbry k indigu a zpět. Oba obrazy se přou o to, jak malovat peklo. Delacroix říká, že peklo se cítí. Bouguereau říká, že peklo se vidí. (S oběma se často plete ještě třetí obraz: Dante a Vergilius v devátém kruhu pekla Gustava Dorého z roku 1861, zasazený mezi zrádce zamrzlé v ledu. Bouguereauova scéna je o kruh výš, mezi padělateli.)

Eugène Delacroix, Dantova bárka (1822), Louvre, Paříž – obraz, na který Bouguereau odpovídal

To vidění je krutostí. Na Bouguereauově obraze můžete spočítat Capocchiovy zuby tam, kde má otevřená ústa. Můžete spočítat prsty Schicchiho ruky, která se kroutí ve vlasech toho druhého. Žíly na Capocchiově krku vystupují tam, kde sevření kousajícího napíná kůži. Těla jsou na to, co se s nimi děje, příliš čistá, a ta čistota je pointou. Bouguereau říká, že peklo je to, co se stane, když se násilí stane přesným. Když tělo přestane být schopné zemřít, mechanika krutosti přestane být přibližná. Každý pohyb kousnutí je přesný.

Na přihlížejících postavách záleží. Dante stojí ve svém červeném rouchu s tváří obrácenou k zápasu a ve výrazu se mu mísí hrůza s akademickou zvídavostí, kterou ho má učit jeho průvodce Vergilius. Vergilius stojí vedle něj, klidnější, ověnčený vavřínem, oči upřené na kousnutí. Vergilius už tohle viděl. Zemřel v roce 19 př. n. l. a podle básně čeká v prvním kruhu s ostatními ctnostnými pohany a dolní kruhy ukazuje návštěvníkům už tisíc tři sta let. Ti dva jsou jediní lidé na obraze, kteří citově nehoří. Jsou kamerou. Kousající a kousaný jsou námětem. Démon nahoře je střihač.

Co s ním udělal Salon

Obraz byl vystaven na Salonu 1850–1851, který se otevřel v Palais-Royal v Paříži koncem prosince 1850. Kritiky byly smíšené. Théophile Gautier napsal, že „v tomto plátně je drsnost a síla“, a všiml si podivné zuřivosti, s níž se Schicchi vrhá na Capocchia. Vřelejší to už nebylo. Nikdo ho nekoupil.

Obraz se neprodal. Zůstal u Bouguereaua a pak u jeho dědiců sto šedesát let. V roce 2010 ho rodina předala francouzskému státu jako platbu dědické daně a obraz putoval do Musée d’Orsay, muzea v bývalém nádraží ve stylu Beaux-Arts na levém břehu Seiny, které uchovává francouzské umění z let 1848 až 1914. Od té doby je tam vystaven.

Proč se vrátil

Bouguereauova pověst se po jeho smrti v roce 1905 zhroutila a zhroucená zůstala po většinu 20. století. Impresionisté a modernisté v něm viděli učebnicový příklad akademické samolibosti, všeho, z čeho se snažili uniknout. Modernističtí kritici ho vyučovali jako protipól. Jeho obrazy putovaly do depozitářů nebo do soukromých rukou.

To, co Bouguereaua zachránilo, je totéž, co zachránilo Cabanela: internet. Snímky jeho obrazů ve vysokém rozlišení dnes po internetu široce kolují a diváci, kteří nejsou nijak vázáni modernistickým konsenzem, mohou technickou kontrolu vidět zblízka. Dante a Vergilius v pekle se vedle Cabanelova Padlého anděla stal jedním z nejsdílenějších obrazů 19. století na internetu. Kousnutí je to, čeho si lidé všimnou nejdřív. Těla jsou druhá. Démonův úšklebek třetí. Obraz, který v roce 1851 nikdo nechtěl, se ukázal být přesně tím, co publikum 21. století od obrazu z 19. století chtělo: maximum dramatu, maximum přesnosti, maximum viditelné krutosti.

Malíř, který se vrátil z Říma

Bouguereau se vrátil z Říma v roce 1854, v roce 1857 získal na Salonu medaili první třídy a další půlstoletí byl jedním z nejúspěšnějších malířů ve Francii. Na Salonu vystavoval po zbytek života, namaloval přes osm set pláten, zbohatl na malování nymf, venkovských madon a malých bosých holčiček v pastorálních scenériích a v roce 1876 byl zvolen do Akademie výtvarných umění. Vyučoval na Académie Julian, která přijímala studentky, a mnoho jeho žáků byly ženy. Studovala u něj tam portrétistka Cecilia Beauxová a také americká malířka Elizabeth Jane Gardnerová, která se v roce 1896 stala jeho druhou manželkou.

Bouguereau v tomto rejstříku už málokdy maloval. Nejblíž se k němu dostal v roce 1862 Orestovými výčitkami, v nichž se kolem Oresta stahují Fúrie. Po roce 1851 se obrátil k lehčímu, měkčímu a prodejnějšímu. Jediný temný obraz z jeho rané kariéry zůstal v rodině, zatímco malíř, který ho vytvořil, si vybudoval úplně jinou pověst na síle svých plavovlasých madon. Zemřel v La Rochelle 19. srpna 1905 v sedmdesáti devíti letech. O dva měsíce později nazvali kritici na Podzimním salonu v Paříži sál Henriho Matisse a Andrého Deraina „klecí divokých šelem“ a fauvismus dostal své jméno. Konec Bouguereauova života a začátek avantgardy se odehrály v Paříži v tomtéž roce.

Detail kousnutí – zuby Gianniho Schicchiho v Capocchiově krku, Dante a Vergilius přihlížejí

Čeho si všímat

Obraz visí v přízemí Musée d’Orsay, v sále 3, hned u centrální lodi. Je vysoký téměř tři metry, takže ho uvidíte dřív, než k němu dojdete. Ustupte a obraz se čte jako trojúhelník: Dante a Vergilius stojí spolu vlevo, obě těla vyplňují střed a pravou stranu a démon uzavírá geometrii nahoře. Přistupte blíž a podívejte se na spoj, kde se obě hlavy setkávají, ústa kousajícího na krku kousaného. Chiaro vám před obrazem přečte XXX. zpěv Pekla, takže kousnutí Gianniho Schicchiho je pojmenováno ve chvíli, kdy se na ně díváte, a Dante a Vergilius jsou vysvětleni, dokud ještě vidíte Dantovu tvář obrácenou k zápasu.

Ustupte a kousnutí se rozostří. Přistupte a démonův úšklebek se stane druhou věcí na obraze, která vás drží. Bouguereau ho tam umístil, protože pochopil, že peklo není násilí. Násilí je jen práce. Peklo je démon, který se na tu práci s potěšením dívá. Čtyřiadvacetiletý malíř v Paříži na ten rozdíl přišel a obraz o něm byl příliš přesný na to, aby ho v roce 1851 někdo koupil, a táž přesnost ho o sto sedmdesát let později přivedla zpátky.