
Na začátku podzimu 1874 nastoupil Édouard Manet na pařížském nádraží Gare de Lyon do vlaku se svým švagrem, malířem Jamesem Tissotem, a přejel Alpy na jedinou cestu do Benátek, kterou kdy v životě podnikl. Bylo mu dvaačtyřicet. Léto strávil v Argenteuil na Seině, kde maloval vedle Clauda Moneta a Pierra-Augusta Renoira, kteří spolu o šest měsíců dřív uspořádali první impresionistickou výstavu. Manet s nimi odmítl vystavovat – věřil v Salon a chtěl získat jeho zlatou medaili –, ale sledoval, co dělají s rozloženou barvou a s drobnými oddělenými doteky barvy, které zachycovaly světlo. Vydal se vlakem do Benátek, aby to zkusil sám, v jiném městě, daleko od svého pařížského ateliéru. Zůstal asi čtyři týdny. Do Paříže se vrátil se dvěma olejomalbami Canal Grande. Jsou to jediné benátské obrazy, které Manet kdy namaloval.
Oběma obrazům vévodí jediný výtvarný prvek, kterého si Manet musel všimnout do hodiny po příjezdu: pruhované kotvicí kůly. Pali na Canal Grande – dřevěné kůly zatlučené do dna laguny, k nimž se vážou gondoly – jsou natřené šikmými pruhy barev podle erbu rodu, jehož palác stojí na kanálu za nimi. Modrá a bílá u jednoho paláce, červená a bílá u dalšího, tmavě zelená a okrová u třetího. Kůly stojí ve skupinách po třech nebo čtyřech před každým palácem a barvy vyznačují území každého rodu podél vody. Manet se toho chopil. Na obou jeho benátských obrazech jsou kůly konstrukčním prvkem. Jsou svislé, jasně barevné a proti měkké vodorovné ploše kanálu působí způsobem, který řeší malířský problém, s nímž zápasil už deset let – jak ukotvit kompozici volného rukopisu několika ostrými grafickými akcenty.
Spojení s Tissotem
Důvodem, proč byl Manet v září 1874 vůbec v Benátkách, byl Tissot. James Tissot byl francouzský malíř, který během Komuny v roce 1871 uprchl z Paříže – byl politicky kompromitovaný, protože ve svém pařížském ateliéru maloval portréty důstojníků Komuny – a přesídlil do Londýna, kde tři roky vydělával malé jmění portréty dam z anglické společnosti v pruhovaných hedvábných šatech na jachtách, trávnících a palubách. V roce 1874 byl Tissot bohatý, měl dobré konexe a hledal dovolenou. Pozval Maneta, který byl v 50. letech jeho spolužákem na École des Beaux-Arts a který byl, stejně jako Tissot, po předchozí zimě vyčerpaný náročným podáním do Salonu. Oba se na začátku září sešli v Paříži, vydali se vlakem na jih a odjeli spolu do Benátek.
Bydleli v hotelu Europa na Canal Grande, mezi kostelem Salute a ústím kanálu do laguny, takže Manet měl pracovní okno přímo na vodu. Pracoval venku, na okraji kanálu, na malých plátnech, která mohl nosit v podpaží. Nemaloval slavné turistické pohledy – žádné San Marco, žádný Dóžecí palác, žádný most Rialto. Vybral si dva úseky kanálu před neslavnými paláci a maloval kůly.
Co dělal po technické stránce
Manetův obraz Canal Grande v Benátkách, kterému všichni říkají Pohled na Benátky – větší z obou, dnes v Paul G. Allen Collection –, ukazuje kanál před Palazzo da Mula, nedaleko kostela Salute. Voda je jediná rozložená modř, malovaná vodorovnými doteky, které zachycují světlo zčeřené laguny. Palác na protějším břehu je vystavěný ze tří plochých vodorovných pásů barvy – červenohnědé cihel v přízemí, krémově bílé horních pater a sytě červené taškové střechy – bez architektonických detailů, o kterých by stálo za to mluvit. Okna jsou tmavé čárky. Kůly v popředí jsou modrobílé. Ve středním plánu se pohybuje jediná gondola s gondoliérem v černém plášti na zádi, namalovaná dvěma rychlými tahy.
Technika je to, co se Manet naučil, když v létě 1874 pozoroval Moneta v Argenteuil. Štětec je nabraný jednotlivými skvrnami barvy, místo aby se barvy míchaly na paletě. Voda je postavená z desítek drobných doteků modré, modrozelené a krémové, z nichž každý přibližně odpovídá vlně, odrazu nebo skvrně stínu. Obraz je dokončený, ale ne vyhlazený. Celé plátno je široké asi devadesát centimetrů a vešlo by se do cestovního kufru. Malířka Berthe Morisot, Manetova švagrová a nejpozornější pozorovatelka jeho dráhy, napsala své sestře Edmě poté, co obraz viděla zpátky v Paříži, že je to „Édouard ve chvíli, kdy začíná připouštět, že ti druzí měli pravdu“ – těmi druhými myslela Moneta a Renoira.
Modré Benátky jsou odvážnější obraz
Druhý benátský obraz, menší a volnější, se jmenuje Modré Benátky (Le Grand Canal à Venise). Je v Shelburne Museum v Shelburne ve Vermontu, ve sbírce Electry Havemeyer Webb, americké dědičky cukrovarnického jmění, která ho v roce 1925 koupila od pařížského obchodníka pro své soukromé muzeum. Obraz ukazuje jiný úsek kanálu – ohyb hned za Accademií, s pohledem zpět k Salute – s malou bílou gondolou v popředí a třemi pruhovanými kůly, které vyznačují rovinu popředí. Modrá je sytější než na větším obraze, voda neklidnější, fasády paláců na pravé straně postavené z ještě menšího počtu tahů. Modré Benátky Manet podle svého pozdějšího vyprávění příteli Antoninu Proustovi namaloval za tři odpoledne v tomtéž týdnu jako větší obraz. Je hrubší. A podle většiny kritiků 20. století je to také lepší obraz.

Lepším obrazem dělají Modré Benátky pruhované kůly. Manet namaloval tři kůly v popředí v pravém dolním rohu plátna sebejistými svislými tahy kobaltové modři, které se střídají s tahy titanové běloby, každý pruh na obraze vysoký asi dva a půl centimetru. Kůly jsou lehce nakloněné, tak jak skutečné kotvicí kůly vždycky bývají po několika zimách v laguně. Dávají plátnu popředí, o které se může opřít zbytek obrazu – volná voda, volné fasády, malá gondola ve středním plánu. Malíři zápasili s tím, jak zkomponovat benátský obraz, dvě stě let, od Canalettových vedut 18. století. Canaletto to vyřešil architektonickou přesností – každý sloup Dóžecího paláce spočítaný, každá postava v gondole velká přesně podle vzdálenosti od diváka. Manet to vyřešil dvěma pruhovanými kůly. V úspornosti je ten trik.
Další malíři ve městě
Manet nebyl na podzim 1874 jediným zahraničním malířem v Benátkách. James McNeill Whistler přijel o několik týdnů dřív a zůstal čtrnáct měsíců; vznikly tu benátské lepty a drobné pastely nokturen na laguně, které patří k nejlepším dílům jeho kariéry. Whistler maloval mlhu a soumrak – měkké mezihodiny, kdy město zešedne. Manet maloval poledne. Oba malíři se znali – oba vystavovali v roce 1863 na Salonu odmítnutých, alternativní výstavě, kde se lidé posmívali Manetově Snídani v trávě i Whistlerově Symfonii v bílé – a v Benátkách se toho podzimu možná setkali, možná ne. Záznamy nejsou jasné. Oba pracovali ve stejném městě na stejném kanálu během stejných šesti týdnů a vytvořili téměř opačné obrazy.

Ten kontrast je okamžikem benátské cesty, kdy se člověk zarazí. Manet si v Paříži vybudoval pověst na ploché barvě a odmítání atmosférické hloubky. Barmanku ve Folies-Bergère namaloval zpříma, piknik v trávě zpříma, všechno ostatní doma zpříma. Odjel do Benátek – do města mlhy a odrazů, do města, které po tři sta let dělalo z malířů malíře atmosféry – a atmosférický být odmítl. Namaloval kanál, jako by to byla plochá divadelní kulisa, se třemi pruhovanými kůly v popředí, které drží kompozici. Whistler, který svou kariéru vybudoval na měkkých tónových harmoniích svých nokturen, odjel do Benátek a namaloval je jako báseň z mlhy. Každý z malířů přivezl do Benátek přesně to, co z něj Benátky měly obrousit. Ani jeden neustoupil.
Cesta ho nezměnila
Manet se v polovině října 1874 vrátil do Paříže a už nikdy na jih nejel. Dalších devět let až do své smrti v dubnu 1883 maloval Pařížany v pařížském prostředí – bar ve Folies, nádraží Saint-Lazare, piknik v Argenteuil, chřest, citron, portrét madame Manetové na modré pohovce. Benátské obrazy zůstaly v jeho ateliéru. Větší se ještě za jeho života prodal obchodníkovi jménem Durand-Ruel. Menší – Modré Benátky – koupil v 80. letech pařížský sběratel Henri Vever a pak čtyřikrát změnil majitele, než ho v roce 1925 koupila Electra Havemeyer Webb. Oba obrazy jsou dnes v amerických sbírkách a ani jeden nebyl nikdy vystaven v Benátkách.
Důvodem, proč ho benátská cesta nezměnila, je, že Manet končil, a ne začínal. Bylo mu dvaačtyřicet. Zbývalo mu devět let života a během několika z nich mu syfilis, kterou se nakazil jako mladý muž, začne napadat nohy, a obrazy, které mu zajistí pověst, už namaloval. Olympie a Snídaně v trávě vznikly v roce 1863, kdy mu bylo jednatřicet. Bar ve Folies-Bergère, jeho poslední velké plátno, namaloval v roce 1882. Benátské obrazy leží mezi dvěma velkými etapami jeho dráhy, ranou a pozdní, a nepatří ani k jedné. Jsou to práce z dovolené. A patří také k nejsvěžejším obrazům, jaké kdy namaloval, právě proto, že jsou to práce z dovolené. Maloval bez tlaku Salonu, bez politiky impresionistických výstav, bez vlastní pověsti, kterou by musel hájit. Stál na okraji Canal Grande a maloval, co měl před sebou.
Čeho si všímat
Oba benátské obrazy putují mezi soukromými sbírkami a mimořádnými výstavami. Paul G. Allen Collection, která vlastní větší Pohled na Benátky, obraz zapůjčila na mimořádné výstavy do Frick Collection v New Yorku, do National Gallery ve Washingtonu i do Museo Correr přímo v Benátkách. Modré Benátky v Shelburne Museum visí celoročně v malém tmavém sále ve druhém patře budovy Electry Havemeyer Webb, se třemi kusy nábytku z pařížského domu Havemeyerových rozestavenými před ním. Ať najdete kterýkoli z obou obrazů, podívejte se na kůly v popředí. Jsou konstrukčním argumentem obrazu. Spočítejte pruhy. Na každém kůlu bývají obvykle čtyři střídající se pásy barvy, jejichž barvy odpovídají erbu benátského rodu, jehož jméno malíř nejspíš ani neznal. Voda je postavená z jednotlivých doteků. Každá gondola jsou dva tahy. Chiaro vám ve chvíli, kdy stojíte před kterýmkoli z obou obrazů, převypráví cestu ze září 1874, Whistlerův protiproud i dopis Berthe Morisot, takže čtyři týdny, které Manet strávil na Canal Grande, zazní ve správné vzdálenosti od pruhovaných kůlů.
Zvláštní na malíři, který byl v Benátkách jen jednou, je, že město se opakováním nerozředí. Monet maloval Benátky v roce 1908 a v duchu se tam vrátil ještě dvakrát, když v Giverny další čtyři roky maloval Dóžecí palác zpaměti. Whistler vytvořil padesát benátských leptů. John Singer Sargent maloval Benátky celý život. Manet maloval Benátky jednou. Benátské obrazy nejsou série. Nejsou obdobím. Jsou to dvě plátna, která na jeden podzim namaloval malíř, jemuž zbývalo devět let života, který se podíval na nejčastěji malovaný pohled města, dal do popředí tři pruhované kůly a prohlásil to za hotové. Právě úspornost je to, co z nich dělá díla, která vydrží.