Přejít k obsahu

Kolik času strávit v Musée d'Orsay (a v jakém pořadí ho projít)

Publikováno: • Čtení na 11 min

Arlésanka Vincenta van Gogha (1888–1889), jeden z dvaceti čtyř van Goghů ve sbírce Musée d'Orsay

Kolik času potřebujete v Musée d’Orsay? Běžná prohlídka trvá tři hodiny. Tolik času potřebujete, abyste v klidném tempu prošli všechna tři patra. Tady je, co vám která délka návštěvy dá:

ČasCo stihnete vidět
2 hodinyJen to nejdůležitější: Olympii, Původ světa, van Goghy, Monetovy katedrály. Prostřední patro vynechte. Viz plán na dvě hodiny.
3 hodinyVšechna tři patra v klidném tempu. Správná délka na první návštěvu.
4 hodinyPomalejší celá prohlídka s víc časem v patře impresionistů.
5 hodinVšechno a k tomu oběd v Café Campana za velkými hodinami.

Celý plán po hodinách najdete níže. Pokud máte málo času, bezplatný audioprůvodce po Musée d’Orsay od Chiaro vás provede pěti klíčovými díly zhruba za pětačtyřicet minut chůze a hraje přímo v prohlížeči, nic nemusíte stahovat.

Je říjnové úterý. Stojíte pod velkými skleněnými hodinami na levém břehu Seiny, pod těmi, které kdysi vlakům říkaly, kdy mají odjet. Přes řeku Tuilerijské zahrady a Louvre. Nad hlavou zlacená písmena, která dodnes hláskují GARE D’ORLEANS, protože tohle místo bylo nádražím dřív, než se stalo muzeem. V ruce držíte vstupenku. Kamarád vám říkal, že dvě hodiny budou stačit. Kamarád se mýlí, a otázka, kolik času strávit v Musée d’Orsay, je stejně špatně položená. Správná otázka zní: v jakém pořadí.

Tři hodiny jsou minimum. Čtyři jsou pohodlné. Pět znamená pomalý oběd a Manetovy sály dvakrát. Za méně než tři hodiny odejdete s bolestí hlavy a s telefonem plným obrazů, u kterých si už nepamatujete, ve kterém patře jste je viděli. Stačí na Orsay dvě hodiny? Jen pokud se smíříte s tím, že uvidíte čtvrtinu muzea a minete dvě z jeho tří nejsilnějších děl. Kdo trvá na dvouhodinové prohlídce Orsay, obvykle se snaží stihnout týž den dopoledne i Louvre, a Louvre mu odpoledne sní tak jako tak.

Tohle vám nikdo neřekne. Tři obrazy Orsay, které vás nejvíc zasáhnou, nejsou ve stejném sále. Nejsou ve stejném patře. Nejsou ani ve stejném křídle. Olympie Édouarda Maneta je v přízemí u vchodu. Hvězdná noc nad Rhônou Vincenta van Gogha je nahoře v pátém patře, ve slavné galerii za ciferníkem. Původ světa Gustava Courbeta je zase v přízemí, ale schovaný v postranním sále, kolem kterého většina lidí projde. Když je projdete ve špatném pořadí, budete se třikrát vracet napříč budovou velkou jako celý městský blok. Přesně proto kamarádovi nevyšel čas.

Budova, která chtěla být nádražím

Gare d’Orsay se otevřelo v červenci 1900, tři týdny před Světovou výstavou. Bylo to první elektrifikované koncové nádraží na světě a Victor Laloux ho navrhl tak, aby vypadalo jako hotel z belle époque, a ne jako kus průmyslové infrastruktury. Vlaky do něj přestaly jezdit v roce 1939. V roce 1970 ho chtěla francouzská vláda zbourat a postavit na jeho místě nový hotel. Pak přišlo Centre Pompidou a Paříž si vzpomněla, že vyhazovat budovy z 19. století bývá chyba. Valéry Giscard d’Estaing rozhodl v roce 1977. Z nádraží se stalo muzeum věnované letům 1848 až 1914, přesně tomu úseku, kde Louvre končí a Pompidou začíná.

Přestavba trvala devět let. Muzeum se otevřelo v prosinci 1986. Výsledkem je jediné velké muzeum na světě, kde je architektura hlasitější než polovina umění. Klenutá skleněná střecha, deset metrů vysoké hodiny, dlouhá střední loď, která bývala nástupištěm. Vejdete a budete chtít fotit budovu dřív, než se podíváte na jediný obraz. Nebraňte se tomu. Budova je součástí návštěvy. Jen s tím počítejte v rozpočtu času.

Co vám tři hodiny v Musée d’Orsay doopravdy dají

Tři hodiny znějí jako hodně. Nejsou. Orsay má ve stálé expozici přes čtyři tisíce předmětů. Osmdesát Renoirů. Šedesát Manetů. Dvacet čtyři van Goghů. Osmnáct Monetů, včetně pěti z cyklu Rouenské katedrály, na které byste se měli podívat vedle sebe, protože celá pointa je v tom, že maloval stejnou budovu v různém světle, a rozdíly vyniknou jen naživo. Pak je tu Cézannův sál. Pak Degasův sál. Pak sochařská zahrada ve střední lodi, kde je Carpeauxův Tanec, Pomponův lední medvěd a model pařížské opery rozříznutý napůl, abyste viděli podzemní řeku, u které má žít Fantom.

O tom je otázka délky návštěvy Orsay doopravdy. Ne o tom, kolik minut zabere jeden Renoir. Tři hodiny jsou minimum, protože za méně než tři hodiny nemůžete projít tři patra, aniž byste jedno vynechali. A Orsay střídání pater odměňuje. Genialita budovy spočívá v tom, že chronologie běží svisle, ne vodorovně. Přízemí: svět malby, který Manet v 60. letech 19. století rozbil. Prostřední patro: uhlazená oficiální salonní díla a raná plastika. Nejvyšší patro: impresionisté a to, co přišlo po nich. Stačí vyjet dvěma eskalátory a sledujete, jak se francouzské umění rozpadá a znovu skládá.

Začněte Olympií, ne Hvězdnou nocí

Většina lidí vystoupí z eskalátoru v nejvyšším patře, zamíří rovnou k van Goghovi a stráví tam čtyřicet minut, než se podívá na cokoli jiného. To nedělejte. Olympie je v přízemí a Olympie je páteří celého muzea. Manet ji dokončil v roce 1863, vystavil ji na Salonu v roce 1865 a reakce veřejnosti byla tím nejbližším, co 19. století mělo k výtržnosti v galerii. Před obrazem museli stát strážci, protože se ho návštěvníci pokoušeli napadnout deštníky. Skandálem nebyla nahota. Louvre na druhém břehu byl plný aktů. Skandálem bylo, že Olympie se dívala zpátky. Je to pracující žena v Paříži, na krku má černou stužku, na noze jediný pantoflíček a služebná jí přináší kytici od klienta, kterého se chystá poslat pryč. Manet ji namaloval na plátno plošně, bez měkkého stínování, bez mramorové idealizace. Namaloval tělo tak, jak by ho viděl fotoaparát. Všichni přesně věděli, na co se dívají, a nikdo se nedokázal shodnout, jestli je to mistrovské dílo, nebo obscénnost.

Olympie Édouarda Maneta (1863), obraz v přízemí, kterým začíná celá trasa po Orsay

Postůjte před ní deset minut. Pak udělejte dvacet kroků doprava a podívejte se na Manetovu Snídani v trávě, která visí ve stejném sále a vznikla o dva roky dřív. Díváte se na okamžik, kdy evropská malba přestává být o bozích a aristokratech a začíná být o lidech, kteří by klidně mohli sedět vedle vás v metru. Tím máte za sebou nejnáročnější myšlenkovou práci celé návštěvy. Všechno ostatní je snazší.

Odbočka ke Courbetovi, kterou většina návštěvníků mine

Než opustíte přízemí, najděte Původ světa. Visí v sále 7, je menší, než čekáte, a je umístěný v tišším koutě, který muzeum záměrně vybralo, aby měl obraz kolem sebe trochu prostoru. Courbet ho namaloval v roce 1866 na objednávku turecko-egyptského diplomata Khalila Beye, který ho držel za zeleným sametovým závěsem ve svém pařížském bytě pro soukromé prohlížení. Pak na víc než sto let zmizel v soukromých sbírkách. V 50. letech ho vlastnil Jacques Lacan a nechal André Massona namalovat dřevěný kryt, který tutéž krajinu zobrazoval abstraktně, aby hosté bez varování neviděli, co je pod ním. Orsay ho nakonec získalo v roce 1995.

Je to obraz o rozměrech čtyřicet krát padesát pět centimetrů, zobrazující ženskou pánev a spodní část trupu, oříznutý u prsou a stehen, bez tváře. Je to také jeden z technicky nejvirtuóznějších obrazů v budově. Přistupte blíž. Podívejte se, jak je podáno tělo. Courbet tu vyslovoval myšlenku o realismu, kterou opakoval dvacet let a kterou Salon odmítal slyšet. Obsah můžete přijmout, nebo ne. Jako malbu ho odbýt nemůžete. Pět minut tady a pak nahoru.

Prostřední patro, které všichni vynechávají

Prostřední patro, technicky druhé podlaží neboli „niveau 2“, je místo, kde se většina tříhodinových návštěv zhroutí. Lidé vyjedou eskalátorem, uvidí zlacené salonní obrazy a bronzy a usoudí, že je to sbírka druhé kategorie. Není. Tady sídlí Rodin. Dvě verze modelu Brány pekel, malý Myslitel, větší Balzac. Je tu také dlouhý sál nábytku a užitého umění secese, kde najdete modely vstupů do metra od Hectora Guimarda, s tímtéž kovaným písmem, jaké dnes vidíte na stanici Abbesses.

Prostřednímu patru dejte dvacet pět minut. Galeriemi obrazů projděte rychle. Většinu času věnujte Rodinovým sochám. Podívejte se na drobná díla Camille Claudelové, hlavně na Zralý věk, jednu z psychologicky nejnabitějších soch v Paříži, schovanou v postranní galerii, do které polovina návštěvníků nikdy nevkročí. Pak jděte nahoru.

Páté patro a slavné hodiny

Hvězdná noc nad Rhônou Vincenta van Gogha (1888) v pátém patře Orsay za hodinami

Galerie impresionistů je v pátém patře, za velkými hodinami. Tohle je sál ze všech fotek. Světlo sem proudí ciferníkem od západu. Jsou tu dvě obří Monetovy studie leknínů, Renoirové včetně Tance v Moulin de la Galette, Pissarrové, Sisleyové a stěna Cézannových jablek. Strávte tu čtyřicet minut. Možná víc. Kolem Cézannových portrétů se snadno projde a strašně těžko se na ně zapomíná, jakmile se na jeden opravdu podíváte.

Pak vejděte do sálů van Gogha. Hvězdná noc nad Rhônou, Ložnice v Arles, autoportrét ze Saint-Rémy, dvě verze studie doktora Gacheta. Orsay má po Van Goghově muzeu v Amsterdamu druhou největší sbírku van Gogha na světě. Postůjte před Hvězdnou nocí nad Rhônou aspoň tři minuty. Namaloval ji v září 1888 na břehu řeky v Arles, v noci, se svíčkami zastrčenými za okraj klobouku, aby na plátno viděl. Chiaro vám přečte dopis, který o ní o tři noci později napsal Theovi, jeho vlastními slovy, pokud chcete slyšet ty svíčky popsané hlasem samotného malíře. Odrazy plynových lamp nejsou modré. Jsou to žluté okry vtékající do sytého ultramarínu. Vidíte, jak tahy štětce doslova tlačí světlo na hladinu.

Až budete mít van Gogha dost, podívejte se ven samotným ciferníkem. Zpoza skla uvidíte Tuilerijské zahrady na druhém břehu Seiny, orámované obřími římskými číslicemi. Vyfoťte si to. Vraťte se dolů.

Kolik času strávit v Musée d’Orsay po hodinách

Tady je skutečná mapa. Upravte si ji podle chuti.

Tři hodiny celkem. Čtyřicet minut přízemí: Manet, Courbet, raný Degas. Dvacet pět minut prostřední patro: Rodin a užité umění. Sedmdesát minut nejvyšší patro: Monet, Renoir, Cézanne, van Gogh, hodiny. Dvacet pět minut rezerva na kavárnu za hodinami, knihkupectví a nevyhnutelnou chybnou odbočku.

Čtyři hodiny: přidejte třicet minut v nejvyšším patře a choďte pomaleji. Pět hodin: dejte si pořádný oběd v kavárně Campana, té se surrealistickou zlatou vlnou visící ze stropu. Jídlo je v pořádku. Skutečným důvodem, proč si tam sednout, je výhled velkými hodinami.

Co vidět v Musée d’Orsay, když máte jen 2 hodiny

Dvě hodiny stačí, jen pokud přijmete ten obchod. Prostřední patro úplně vynechte a projděte tohle, v tomto pořadí:

  1. Manetova Olympie, přízemí, deset minut. Potom Snídaně v trávě ve stejném sále.
  2. Courbetův Původ světa, přízemí, sál 7, pět minut.
  3. Sály van Gogha, páté patro, třicet minut. Nejdřív Hvězdná noc nad Rhônou.
  4. Monetovy Rouenské katedrály, páté patro, vedle sebe.
  5. Jeden Renoir: Tanec v Moulin de la Galette. Pak se podívejte ven skrz velké hodiny a odejděte.

Uvidíte zhruba čtvrtinu muzea. Zapamatujete si skoro všechno. Orsay takovou soustředěnou návštěvu odmění líp než Louvre, protože budova je menší a chronologie sevřená.

Vedlejší role, se kterými nikdo nepočítá

Tajnou zbraní Orsay jsou věci, které se neobjevují v přehledech toho nejlepšího. Je tu Whistlerova matka, trvale vystavená v tichém sále, mnohem menší a mnohem šedší, než naznačují reprodukce. Bonnardovy intimní výjevy jsou nahoře. Plakáty a olejové skici Toulouse-Lautreca jsou také nahoře. Je tu model pařížské opery v řezu, jehož pochopení zabere celých deset minut. Je tu malý sál amerického umění se Sargentem. Jsou tu dva Klimtové, za jejichž návrat by vídeňská muzea vraždila.

Pokud vám zbude čas, správný tah není vracet se k impresionistům. Správný tah je najít jednoho umělce, o kterém jste nikdy neslyšeli, a postavit se před tři jeho obrazy. Orsay je dost hutné na to, aby to fungovalo.

Co mě naučily velké hodiny

Na té budově je jedna věc, ke které se pořád vracím. Orsay kdysi posílalo lidi někam jinam. Bylo to místo, kam se přijíždělo a odkud se zase odjíždělo. Vlaky zajížděly pod skleněnou střechu, cestující vystupovali s kufry a do hodiny byli na jihu Francie nebo v Bordeaux nebo seděli v kavárně o ulici dál. Celá architektura byla o tranzitu. O tom nezůstávat.

Teď vás posílá jinam. Vejdete, deset minut se díváte na Olympii, vyjedete eskalátory přes šedesát let francouzské malby, a když pak vyjdete zpátky na nábřeží Quai Anatole France s Tuilerijskými zahradami na druhém břehu, nejste tentýž člověk, který sem před třemi hodinami vešel. Budova pořád podniká v přepravě lidí. Jen změnila náklad.

Obrazy jsou tytéž, jaké Manet, Cézanne a Vincent malovali v 80. letech 19. století. Příběhy tam byly celou dobu. Někdy jen potřebujete, aby vám je někdo ve správnou chvíli pošeptal do ucha.

Tři hodiny. Tři patra. Manet jako první. Prostřední patro nevynechávejte. Hodiny jsou na konci, ne na začátku.

Zdroje obrázků