Přejít k obsahu

Zajímavosti o Louvru: pevnost, palác a muzeum naskládané v jedné budově

Publikováno: • Čtení na 10 min

Edgar Degas, Zkouška na jevišti (asi 1874): baletky v bílých tutu zkoušejí na jevišti, baletní mistr v černém je řídí a dva muži se dívají ze židlí.

Tady je zajímavost o Louvru, kterou nikdo nedává na pohlednice. Budova, kterou procházíte, není muzeum. Jsou to čtyři budovy, naskládané na sebe během osmi set let, a do jejich dutin je nalité muzeum. Středověká pevnost je pořád v suterénu. Renesanční palác je pořád nahoře. Napoleonovo křídlo je pořád na severu. Skleněná pyramida z 80. let je nejnovější slupkou. Z jednoho století do druhého přejdete tím, že vyjdete po nesprávném schodišti, a pokud víte, na co se díváte, muzeum Louvre vám ani tak nevypráví svůj vlastní příběh, jako vám dovolí přistihnout ho při činu.

Většina průvodců vám dá dvanáct odrážek. Nejnavštěvovanější muzeum světa. Kdysi palác. Mona Lisa ukradena v roce 1911. Pyramida otevřena v roce 1989. Žádná z těch odrážek vám neřekne nic, co byste si nemohli přečíst na zadní straně vstupenky. To dobré – to, kvůli čemu se zastavíte a opravdu se podíváte na místnost, ve které stojíte – je ve švech mezi vrstvami. Tady je najdete.

První vrstva: pevnost, kterou nikdo nevidí

V roce 1190 se francouzský král Filip II. August chystal vyrazit na třetí křížovou výpravu. Bál se, že zatímco bude pryč a bude bojovat se Saladinem, anglický král Richard Lví srdce – bratranec, soupeř a tehdy nejobávanější voják Evropy – připluje po Seině a vyplení Paříž. Filip proto na severním břehu řeky, na západním okraji města, postavil pevnost, aby ho zastavil. Čtvercový půdorys, čtyři nárožní věže, uprostřed donjon, příkop napájený ze Seiny. Říkalo se jí Louvre. Odkud to jméno pochází, dnes nikdo s jistotou neví. Dvě hlavní domněnky jsou slovo pro lovecký zámeček na vlky a franské slovo pro opevněný ohrazený prostor. Ani jedna domněnka neuspokojí. Jméno je starší než prameny.

Richard nikdy nepřišel. Pevnost vydržela. Dvě stě let dělala přesně to, co pevnost dělat má, tedy většinou jen stála. Do roku 1360 se město rozrostlo za ni a dál od středu vyrostla nová hradba, takže Louvre zůstal jako vojenský pozůstatek uprostřed civilní Paříže. Karel V., tentýž král, který založil knihovnu, z níž se stala Bibliothèque nationale, ho začal přestavovat na palác. Prorazil okna. Přidal galerie. Donjon ponechal.

Tady je fakt, který vám nikdo neřekne. Donjon, příkop a část původní vnější hradby tam pořád jsou. V roce 1984, když architekti kopali základy pro pyramidu, našli pod Cour Napoléon celý středověký půdorys neporušený. Příkop byl zasypaný. Zdi byly zahrabané. Hlavní věž byla seříznutá na úroveň sklepa a zakrytá parketami. Odkryli ji. Nechali ji na místě. Dnes můžete pod pyramidou sejít po rampě, jít podél vnější hradby hradu Filipa Augusta a postavit se do základny donjonu z 12. století. Kameny jsou původní. Jsou na nich graffiti středověkých vězňů. Muzeum nad vaší hlavou váží třicet tisíc tun. Pevnost drží.

Většina návštěvníků jde cestou k egyptským starožitnostem kolem vchodu do středověkého Louvru a dovnitř nevejde. Je to nejpodceňovanějších dvacet minut v celé budově.

Druhá vrstva: palác

František I. se ve 20. letech 16. století rozhodl, že Louvre jako palác potřebuje modernizovat. Byl to francouzský král, kterého Španělé zajali v bitvě u Pavie a který strávil rok ve španělském vězení čtením italských knih, a když se dostal ven, vrátil se domů posedlý italskou renesancí. V roce 1516 přivedl do Francie Leonarda da Vinci a usadil ho v panském sídle na Loiře, kde Leonardo o tři roky později zemřel – jak se vypráví – s Monou Lisou stále v zavazadlech. František obraz od Leonardových dědiců koupil. Tak se Mona Lisa dostala do Francie a nakonec i na stěnu, na které visela až do roku 1911.

František také začal středověký Louvre bourat. Na místě staré hlavní věže objednal nové křídlo, které navrhl Pierre Lescot v čistém stylu francouzské renesance s italskými detaily. Lescotovo křídlo je nejstarší dochovaná nadzemní část paláce. Je to jihozápadní roh Cour Carrée. Když stojíte na nádvoří a díváte se na sochařsky zdobené průčelí s reliéfy Vítězství a Slávy, díváte se na budovu z roku 1546, která byla prvním a nejlepším příkladem francouzské renesanční architektury. Nikdo se nedívá. Všichni zírají do telefonu a hledají vchod do pyramidy.

Po Františkovi přišla Kateřina Medicejská, která palác rozšířila na západ k Tuileriím, a Jindřich IV., který Louvre s Tuileriemi spojil dlouhou galerií vedoucí podél Seiny. Na té galerii jako na páteři dnes stojí Velká galerie. Ludvík XIII. přistavěl patra. Ludvík XIV. zahájil rozšíření Cour Carrée, které pak dokončovali ještě tři další králové. A pak, v roce 1682, udělal Ludvík XIV. něco, co Louvre navždy změnilo. Přestěhoval dvůr do Versailles.

Palác byl opuštěný. Asi sto let. Králové v něm nebydleli. V prázdných místnostech se zabydleli umělci. V 70. letech 18. století byl Louvre slum se střechou. Oficiálně královský, prakticky zpustlý. Malířské ateliéry ve starých apartmánech. Tiskaři v suterénu. Prádlo pověšené v Cour Carrée. Byla to nejhůře udržovaná královská rezidence v Evropě.

Louis-Léopold Boilly, Veřejnost si prohlíží Davidovu Korunovaci v Louvru (1810): dav v empírových šatech shromážděný pod Davidovým obrovským obrazem Napoleonovy korunovace.

Tohle je zajímavost o Louvru, kterou nikdo nepoužívá. Palác strávil celé století jako squat.

Třetí vrstva: muzeum

Francouzská revoluce z něj udělala muzeum téměř náhodou. V roce 1793 potřebovala nová republikánská vláda něco udělat s královskou uměleckou sbírkou a nejviditelnější královská budova stála prázdná na pravém břehu Seiny. Dekretem z 10. srpna bylo ve Velké galerii otevřeno „Muséum central des Arts“. Na stěny pověsili čtyři sta obrazů. Vstup byl zdarma tři dny z každých deseti. Paříž, která do královských sbírek nikdy nesměla, se přišla podívat.

Napoleon muzeum rozšiřoval stejnou metodou, jakou rozšiřoval všechno, tedy válkou. Každá armáda, kterou poslal do Itálie, do Nizozemí, do Španělska, do Egypta, se vracela domů s bednami. Veroneseho Svatbu v Káně sundali ze stěny v Benátkách a rozřezali vejpůl, aby se vešla na loď. Koně svatého Marka byli vypáčeni z průčelí baziliky. Z Vatikánu odešly papežské obrazy. Na vrcholu v roce 1813 měl Louvre víc umění, než měl sálů, a zhruba polovina byla zabavená. Po Waterloo se spojenci měsíce snažili dostat všechno zpátky. Něco se vrátilo domů. Většina ne. Koně svatého Marka se vrátili do Benátek. Svatba v Káně zůstala v Paříži, protože kurátor úspěšně argumentoval, že plátno je příliš křehké na převoz. (Příliš křehké na převoz nebylo, ale blaf zabral.) Napoleonovo křídlo na severní straně bylo postaveno v tomto období, aby pojalo, co se jinam nevešlo.

Napoleon muzeum také přejmenoval po sobě. Nějakou dobu se jmenovalo Musée Napoléon. Jeho pád to jméno nepřežilo.

Napoleonovy apartmány v Louvru

Tady je věc, kterou si většina lidí neuvědomuje. Ty zlacené reprezentační sály na severní straně budovy, ty v křídle Richelieu s třicetistopými stropy, červeným sametem a lustry – to nejsou apartmány Napoleona I. Jsou to apartmány ministra státu Napoleona III., postavené v 60. letech 19. století za druhého císařství. Napoleonovy apartmány v Louvru, které všichni fotí na Instagram, patří nesprávnému Napoleonovi. Je to Napoleon III., synovec, který vládl Francii v letech 1852 až 1870 a který vybudoval většinu toho, jak Louvre vypadá dnes, včetně celého křídla Richelieu a druhého průčelí Cour Napoléon. Jeho ministr v těch místnostech bydlel, dokud se druhé císařství v roce 1870 nezhroutilo. Pak místnosti zůstaly zavřené. A o století později je Louvre otevřel veřejnosti jako zachované dobové interiéry.

Jsou to nejokázalejší státní sály 19. století, jaké jsou v Paříži přístupné, vstup je v ceně vstupenky do Louvru a bývají obvykle prázdné, protože davy odešly do Denonu. Pokud chcete pocítit, jak vypadala recepce za druhého císařství – sametové stěny, zrcadlové jídelny, divadlo velké jako malá opera –, vyjděte po schodišti Richelieu a zahněte doprava. Počítejte s půlhodinou.

Pyramida a obrácená pyramida

Pyramida Louvru, kterou navrhl čínsko-americký architekt I. M. Pei a která byla otevřena v roce 1989, byla třetím dějstvím renovace, kterou François Mitterrand zahájil v roce 1981 v rámci svých Grands Projets – řady velkých architektonických gest, jimiž chtěl vtisknout svému prezidentství podobu města. Pyramida byla nejkontroverznější. Francouzské noviny ji nazývaly egyptskou, faraonskou, cizím tělesem na národní budově. Kolovala petice, která ji měla zastavit. Mitterrand ji přesto prosadil.

Má sedmdesát tři vnitřních skleněných tabulí a šest set tři vnějších, vyrobených francouzským výrobcem, který musel vymyslet nový postup, aby bylo sklo dost čiré. Pei chtěl, aby zmizela. Aby pyramida fungovala jako střecha, musela propouštět tolik světla, abyste neviděli samotné sklo, jen tvary za ním. Výsledná směs písku ve skle byla tak čistá, že se musel těžit v konkrétním lomu v oblasti Saint-Gobain.

Je tu i druhá pyramida, obrácená, zavěšená ze stropu podzemního obchodního centra Carrousel. Většina lidí kolem ní projde, aniž by vzhlédla. Je to jediná pyramida v Paříži, která míří špičkou dolů, a ta špička končí asi metr nad malou kamennou pyramidou na podlaze, která míří zase nahoru. Oba hroty se téměř dotýkají. Tenhle detail použil Dan Brown v Šifře mistra Leonarda. Pro Dana Browna postavena nebyla. Postavili ji proto, že Pei chtěl zrcadlový protějšek venkovní pyramidy a místnost se zdrojem světla zavěšeným ze stropu potřebovala něco, co upoutá pohled.

Skutečný seznam zajímavostí o Louvru

Pieter Bruegel starší, Žně (1565): rolníci sečou a skládají zlatou pšenici, další obědvají pod hrušní, za nimi široké údolí a moře.

Dovolte mi dát vám verzi faktů, kterou vám většina průvodců nedá. Tohle jsou věci, které bych vyprávěl kamarádovi u sklenky vína.

Budova byla 200 let pevností, 300 let palácem a 230 let muzeem. Muzeum je nejnovější a nejkratší ze tří fází a za dalších 70 let bude druhou nejkratší. Zamyslete se, co to znamená, až budete stát v Cour Carrée.

Mona Lisa nebyla slavná, dokud ji v roce 1911 neukradli. Předtím byla jedním z možná čtyřiceti „velkých obrazů“ v Louvru. Krádež z ní udělala zprávu do novin. Zpráva do novin z ní udělala celosvětovou celebritu. Když se o dva roky později vrátila domů, vrátila se slavná.

Sbírka Louvru má asi 480 000 předmětů. Asi 35 000 z nich je v každém okamžiku vystaveno – zhruba osmkrát víc, než ukazuje Musée d’Orsay v budově na druhém břehu Seiny. Zbytek je v depozitáři, ve skladu za Paříží, který není přístupný veřejnosti a má vlastní vnitřní síť silnic pro převážení předmětů.

Nejnavštěvovanějším jednotlivým předmětem v Louvru je Mona Lisa. Druhým je Venuše Mélská. Třetím Niké Samothrácká. Čtvrtým – k překvapení samotných kurátorů muzea, když na počátku 21. století začali sledovat pohyb návštěvníků – je Chammurapiho zákoník, 3 800 let stará stéla z černého čediče z Babylonu, zhruba tak vysoká jako člověk, s vytesaným nejstarším dochovaným psaným souborem zákonů na světě. Stojí v galerii mezopotámských starožitností v křídle Richelieu, obvykle bez davu, a je to nejstarší předmět na tomto seznamu, starší asi o tři tisíce let. Postavte se před ni s Chiaro a zákony vám budou přečteny v tom pořadí, v jakém je Chammurapi nechal vytesat, což je jediné pořadí, ve kterém stéla začne dávat smysl.

Budova má poštu. Vlastní lékárnu. Požární stanici se skutečnými hasiči ve službě. Holičství, které používají zaměstnanci. Potrubní poštu na přesouvání dokumentů, která ještě v 80. letech fungovala. Vnitřní silnici na nádvoří pro muzejní nákladní auta. Kapli, kam nikdo nechodí. Šermířský sál, který používá francouzská reprezentace, pod křídlem Denon, nepřístupný veřejnosti.

Nic z toho není součástí oficiální prohlídky.

Čeho si všímat, když vejdete

Vejděte pyramidou. Nejdřív sejděte do středověkého Louvru. Dotkněte se zdi z 12. století. Vyjděte nahoru do Cour Carrée a postavte se na nádvoří čelem ke všem čtyřem stranám. Každá strana je jiné století. Renesanční průčelí Františka I. na jihozápadě. Kateřina Medicejská a Jindřich IV. na západě. Klasicistní průčelí Ludvíka XIV. na východě – Kolonáda, která hledí na kostel Saint-Germain-l’Auxerrois a je prvním příkladem francouzského klasicismu použitého na královskou budovu. Křídlo Napoleona III. je poslední přístavbou, na severu, ve stylu, kterému Paříž 19. století říkala „neo-všechno“. Pokaždé, když budova dostala nové patro, dostala i nový sloh. Proto Cour Carrée nevypadá jako jedna budova. Taky jí není.

Pak jděte dovnitř. Vyberte si křídlo. Jděte pomalu. Muzeum Louvre je tak velké, že ho nikdy neuvidíte celé, a to není selhání. V tom je ten smysl. Je to palác, který spolkl pevnost, a pak muzeum spolklo palác, a vy stojíte uvnitř tisíce let Francie, která se snaží přijít na to, co sama se sebou.