Přejít k obsahu

Co vidět v Louvru, když máte jen pár hodin

Publikováno: • Čtení na 9 min

Louis-Léopold Boilly, Veřejnost si prohlíží Davidovu Korunovaci v Louvru (1810): dav v empírových šatech shromážděný pod Davidovým obrovským obrazem Napoleonovy korunovace.

Většina lidí vchází do Louvru se seznamem. Mona Lisa. Venuše Mélská. Niké Samothrácká. Svoboda vede lid. Pochodují od hitu k hitu, vyfotí se, pochodují k dalšímu. O tři hodiny později odcházejí vyčerpaní, neurčitě zklamaní a nejistí, co vlastně viděli. Problém je v tom seznamu.

Seznam bere Louvre jako album největších hitů. Jenže Louvre takový není. Je to středověká pevnost, ze které se stal královský palác, ze kterého se stal císařský sklad, ze kterého se stalo muzeum, a všechny čtyři ty budovy jsou stále naskládané v té jedné, ve které stojíte. Když se lidé ptají, co vidět v Louvru, poctivá odpověď zní, že byste se měli přestat ptát, co vidět, a začít se ptát, kde stát. Vyberte si křídlo. Projděte ho pomalu. Nechte palác pracovat za vás.

Potíž se seznamem deseti nejlepších

Tady je, co se stane, když se pokusíte vidět všechno. Louvre vystavuje asi 35 000 děl. Při třiceti vteřinách na každé to dělá 290 hodin bez zastávky na jídlo nebo na sednutí. Všechno neuvidíte. Neuvidíte ani jedno procento. Uvidíte hrstku děl, na která ukázal audioprůvodce, a uvidíte je přes telefon, přes dav, zhruba na dobu jedné cigaretové pauzy.

Ještě horší je, že vám seznam říká, že pozornost si zaslouží nesprávné věci. Nejnavštěvovanějším předmětem v Louvru je Mona Lisa. Je také nejvíc frustrující. Je za dvěma vrstvami neprůstřelného skla v sále velikosti letištního gatu, pod sodíkově žlutým světlem, ve vzdálenosti asi pěti metrů, za zdí zdvižených telefonů. Žádnou chvíli s ní mít nebudete. Budete mít chvíli s davem.

Mezitím asi šest metrů vpravo od ní visí Veronesova Svatba v Káni. Je to největší obraz v Louvru. Téměř sedmdesát metrů čtverečních plátna, sto třicet postav, pes, který pije víno. Nikdo se na něj nedívá. Pokud chcete pochopit, jak si Benátky 16. století představovaly večírek, máte čtyři minuty nerušeného prostoru v nejpřeplněnějším sále Paříže. To je vtip, který si z vás Louvre dělá. Věc, kterou jste přišli vidět, se vidět nedá. Věc, o jejíž existenci jste nevěděli, je prázdná.

Zapomeňte na kontrolní seznam. Vyberte si křídlo.

Louvre má tvar podkovy kolem nádvoří. Tři křídla: Denon na jihu, Sully obepínající východ, Richelieu na severu. Nemají stejnou váhu a neodmění stejný čas. Tady je zkratka, kterou vám nikdo neřekne: každé křídlo má svůj charakter a nejlepší plán je zavázat se k jednomu z nich a ostatní dvě ignorovat.

Denon je křídlo hitparády. Mona Lisa, Niké Samothrácká, Svoboda vede lid, velcí malíři italské renesance, Davidovy korunovace, napoleonská mašinérie. Je to křídlo, které má většina lidí na mysli, když řekne Louvre. Je také nejhlučnější, nejpřeplněnější a nejhůř se dá mít rádo. Pokud tu jste na hodinu, jste tu kvůli Denonu. Budete ho nenávidět a uvidíte Louvre tak, jak ho vidí všichni ostatní.

Sully je palácové křídlo. Tady si Louvre pamatuje, že býval domem. Středověké základy jsou dole v suterénu a původní hradba pevnosti tam stále stojí. Nahoře: francouzské malířství 17. a 18. století, egyptské starožitnosti, apartmány Anny Rakouské. Působí méně jako muzeum a víc jako velmi stará budova, kterou někdo zaplnil věcmi. Pokud chcete pod muzeem cítit palác, je to tohle křídlo.

Richelieu je tiché křídlo. Tady Louvre uchovává věci, které neprodávají pohlednice: severskou renesanci, vlámské a holandské malířství, užité umění, apartmány Napoleona III., asyrské reliéfy, Chorsábád. Je téměř vždy prázdné. Pokud sem přijdete v sobotu odpoledne v srpnu, budete mít Vermeerovu Krajkářku sami pro sebe a budete chodbou deset minut od Mony Lisy, ale budete mít pocit, že jste v jiném muzeu. Richelieu je tajemství Louvru, a vlastně to žádné tajemství není, jen nikdo nečte dál než za první odrážku.

Dvouhodinový plán (a proč je to kacířství)

Každý průvodce „co vidět v Louvru za 2 hodiny“ vám nabídne tutéž trasu. Mona Lisa, Venuše Mélská, Niké Samothrácká, ven. Je to rychlý běh mezi třemi předměty oddělenými dlouhými mramorovými schodišti a stojícími davy. Ujdete možná čtyři sta metrů chodeb a uvidíte tři věci přes tlačenici.

Tady je kacířský dvouhodinový plán. Vejděte Pyramidou. Neotáčejte se k Denonu. Zahněte doprava, do Richelieu. Vyjděte do druhého patra. Strávte čtyřicet minut v sálech severské malby: Vermeer, bratři Le Nainové, Rubensův cyklus Marie Medicejské, což je propagandistický komiks o dvaceti čtyřech obrazech, který si žijící královna objednala o vlastním životě, a jedna z nejpodivnějších věcí v muzeu. Pak projděte apartmány Napoleona III. Jsou to zachované přijímací sály ministra státu Druhého císařství – zlacení, červený samet, devítimetrové stropy, lustry velikosti malých aut. Jsou zdarma, vždy prázdné a jsou tím nejbližším, co v Paříži najdete, abyste stáli uvnitř politické fantazie 19. století.

Teď vám zbývá hodina. Dojděte do Sully. Sejděte do středověkého Louvru, který je v suterénu pod Pyramidou – jdete po rampě podél původní hradby pevnosti z 12. století, která byla pět set let pohřbená pod palácem, dokud ji vykopávky v 80. letech znovu neodkryly. Stojíte uvnitř hradu Filipa Augusta. Muzeum máte nad hlavou. Tohle je nejblíž, kam se Louvre kdy dostane ke stroji času.

Odejděte. Na Denon se vraťte jiný den. Pokud potom přecházíte řeku, Musée d’Orsay chce aspoň tři hodiny jen pro sebe a odmění je.

Co vidět v Louvru, když chcete příběh, a ne selfie

Staroegyptský vápencový reliéf: klečící král přináší obětiny dvěma stojícím bohům, nad nimi sloupce hieroglyfů.

Tady jsou věci, ke kterým bych při první návštěvě poslal kamaráda, v každém křídle. Nic z toho není úplný seznam. Úplný seznam je lež. Tohle jsou předměty, které vám dají dobrý příběh.

V Denonu je chodba italské renesance – Velká galerie – čtvrt míle dlouhá přímka s Leonardem na každém konci. Projděte ji celou. Ano, projděte sálem Mony Lisy, ale nebojujte o přední zábradlí. Cestou zpátky se podívejte na Raffaelova Baldassara Castiglioneho, portrét muže tak klidného a tak živého, že o tři století později rozplakal Rembrandta. Rembrandt v roce 1639 koupil v Amsterdamu v aukci jeho rytinu a potom si do skicáře nakreslil vlastní tvář ve stejné póze. To je věc, od které můžete stát tři metry a neslyšet o ní mluvit nikoho jiného.

V Sully je Falešný hráč s károvým esem Georgese de La Toura. Malý obraz v malém sále, obvykle prázdném. Mladíka u karetního stolu obírají tři lidé, kteří se všichni dívají jeden na druhého, a ne na něj. Celý obraz je o dívání. Jakmile spiknutí pohledů uvidíte, už ho nepřestanete vidět. De La Tour maloval při svíčkách ve 30. letech 17. století a tři sta let byl úplně zapomenutý, dokud ho v roce 1915 znovu neobjevil jeden historik umění. Polovina muzeí světa se dnes přou o pravost jeho skromného díla. Sully má dva jeho obrazy.

V Richelieu je Vermeerova Krajkářka. Je vysoká asi třiadvacet centimetrů. Je jedním z pouhých dvou Vermeerů v celém Louvru. Obvykle před ní nebude nikdo. Postavte se úplně blízko. Nitě na polštáři nejsou nitě – Vermeer je namaloval jako tečky žluté a červené barvy, které vám oko složí v nitě, když ustoupíte. Je to jediný obraz v Louvru, kde je trikem ustoupit dozadu, a jediný sál dost tichý na to, abyste nechali Chiaro domluvit, než půjdete dál.

Nejlepší věci k vidění v Louvru jsou ty, které nepoznáte

Tohle je kontroverzní tvrzení a trvám na něm. Každý ze slavných předmětů v tomto muzeu byl vyfotografován stomilionkrát, ty fotografie vidíte celý život a stát před samotným předmětem bude většinou jako potkat celebritu v čekárně u zubaře: poznáte ji, nevíte, co říct, odejdete. Obrazy a předměty, které skutečně změní, jak se díváte, budou ty, kvůli kterým jste sem nepřišli.

Sedící písař, egyptská vápencová postava z doby kolem roku 2500 př. n. l., se na vás dívá skleněnýma očima, které mu do důlků vsadili před čtyřmi a půl tisíci lety. Pořád fungují. Jeho zornice vás sledují napříč sálem. Nikdo před ním nestojí.

Okřídlení býci z paláce Sargona II. u vchodu do asyrského křídla. Každý váží pět tun. Každý má pět nohou – čtyři, aby kráčel při pohledu z boku, jednu navíc, abyste i zepředu viděli čtyři. Vtip krále doby železné na účet geometrie sochařství. Prázdnější než egyptské sály.

Sarkofág manželů z Cerveteri, etruský terakotový pár z doby kolem roku 520 př. n. l., který leží na lehátku a usmívá se na sebe, jako by byli na večeři. Všichni ostatní jsou na večeři naproti někomu, v každém století od té doby. Budete před tímhle předmětem stát pět minut a zapomenete, že jste v muzeu.

Nic z toho není na oficiálním seznamu toho, co „musíte vidět“. Všechno z toho má blíž k tomu, v čem je Louvre skutečně dobrý.

Ještě jedno varování ohledně Mony Lisy

Stejně ji uvidíte. Nebudu vám v tom bránit. Ale řeknu vám, jak to udělat, abyste to nenáviděli.

Nechoďte k ní jako první. Jděte naposledy. Přijďte k ní ze strany východu ze Salon Carré. Dav proudí jedním směrem, a když půjdete proti proudu, budete mít sál za sebou napůl prázdný. Nestůjte frontu k zábradlí. Postavte se do rohu u Tizianova Muže s rukavicí a dívejte se na ni přes hlavy, což je mimochodem způsob, jakým měla být viděna, přes velký sál plný dalších obrazů. Strávte u ní dvě minuty. Jděte dál. Je to středně malý olejový portrét z doby kolem roku 1503, který se proslavil tím, že ho v roce 1911 někdo ukradl. Jakmile znáte ten příběh, stane se smyslem právě dav. Přišli jste vidět to, co přišli vidět všichni ostatní, a to, co přišli vidět všichni ostatní, jsou všichni ostatní.

Až budete odcházet

Odejděte přes Carrousel. Vyjděte na štěrk Tuilerijských zahrad a posaďte se na jednu ze zelených židlí. Nejlepší věci k vidění v Louvru na seznamu skoro nikdy nejsou, protože seznam je panická reakce na budovu, která je příliš velká na to, aby se dala obsáhnout za jednu návštěvu. Příště si vyberte křídlo. Choďte pomaleji. Dívejte se na věci, na které se nikdo jiný nedívá.