Přejít k obsahu

Klenoty v Louvru jsou to, co Francie neprodala

Publikováno: • Čtení na 8 min

Louis-Léopold Boilly, Veřejnost si prohlíží Davidovu Korunovaci v Louvru (1810): dav v empírových šatech shromážděný pod Davidovým obrovským obrazem Napoleonovy korunovace.

V květnu 1887 v malé aukční síni na Quai Malaquais, přes řeku od Louvru, rozprodala Třetí francouzská republika své korunovační klenoty. Sedmnáct dní dražeb. Asi 77 000 jednotlivých kamenů. Velké diamantové náhrdelníky císařovny Evženie, perly Marie Antoinetty, smaragdové diadémy bourbonských královen, napoleonské hvězdy, rivière náhrdelníky, čelenky. Všechno odešlo. Odešlo to newyorským klenotníkům, londýnským obchodníkům, indickým princům, osmanskému pašovi, ruskému velkoknížeti. Do konce měsíce byla většina toho, co čtyři sta let korunovalo francouzské panovníky, rozebrána, znovu osazena a rozptýlena po třech kontinentech.

Klenoty v Louvru, které můžete vidět dnes, jsou tím, co ta dražba nechala za sebou. Zhruba tucet kusů. Ty, které republika nedokázala prodat. Ty, které kurátor s dobrým argumentem na poslední chvíli zachránil. A tři velké historické diamanty, vyjmuté jmenovitě přímo v zákoně o dražbě, o nichž nervózní parlament rozhodl, že jsou příliš slavné na to, aby je nechal odejít.

Proto je Galerie d’Apollon malá. Sbírka kdysi plnila trezor. Teď se vejde do jediného dlouhého sálu a ten sál vám vypráví příběh o tom, co republika udělá se symboly toho, co svrhla.

Proč Francie prodala vlastní korunu

Třetí republika vznikla v roce 1870 po pádu císařství Napoleona III. v bitvě u Sedanu. Byl to čtvrtý pokus o francouzskou republiku za osmdesát let – první tři skončily novým císařem nebo obnoveným králem – a nová vláda se upřímně bála, že čtvrtý dopadne stejně. V exilu byli stále tři královští pretendenti, každý s vlastní frakcí uvnitř Francie, každý čekající na svou chvíli.

Korunovační klenoty byly nebezpečné. Ne jako bohatství. Jako symboly. Diadém, který byl nošen při korunovaci, byl důkazem kontinuity: podívejte, Francie vždycky měla krále, tady jsou kameny, které nosili. Kdyby se royalisté někdy vrátili, ty kameny by potřebovali. Pretendent se nemůže korunovat bižuterií.

Odpověď, ke které republika po patnácti letech sporů dospěla, byla kontinuitu úmyslně přerušit. Prodat klenoty, rozptýlit je do ciziny, nechat sběratele, ať je přebrousí a znovu osadí, a pak už nebude žádná korunovační souprava, kterou by šlo obnovit. Právník jménem Benjamin Raspail sepsal návrh zákona v roce 1882. Prošel v roce 1886. Dražba následovala v roce 1887. Zpravodaj agentury Reuters, který prodej sledoval, napsal, že poslední diadém šel pod kladívkem americkému obchodníkovi za méně, než stál malý pařížský byt.

Tři diamanty byly z prodeje vyjmuty, protože je parlament při posledním hlasování připsal do zákona jmenovitě. Regent, Sancy a Hortensie. Každý z nich měl dějiny tak propletené s Francií, že výjimka prošla aklamací. Ty tři kameny jsou dodnes v Louvru.

Regent, Sancy a Hortensie

Regent je první věc, kterou uvidíte, když vejdete do Galerie d’Apollon. Sto čtyřicet karátů, diamant ve tvaru polštářku velký jako vlašský ořech, dokonalé čistoty. Byl vytěžen v Indii kolem roku 1698 otrokem, který si – podle příběhu, který vyprávějí francouzští klenotníci a který možná je pravdivý – rozřízl vlastní stehno a ukryl kámen v ráně, aby ho propašoval z dolu. V krčmě ho zabil kapitán lodi, který si kámen vzal pro sebe. Kapitán ho prodal v Madrásu za tisíc liber. Kupec, Thomas Pitt, britský guvernér Madrásu a dědeček budoucího premiéra, ho dva roky v Londýně brousil a pak ho prodal regentovi Francie, Filipovi Orleánskému, za částku odpovídající dnešním zhruba třem milionům dolarů. Tak přišel ke svému jménu.

Nosil ho Ludvík XV. při své korunovaci. Ludvík XVI. při své. Marie Antoinetta jednou, zasazený do klobouku z černého sametu. Napoleon při své korunovaci, kdy si ho nechal zasadit do jílce meče, ne do koruny, protože meč je to, co nosí dobyvatelé. Po jeho pádu posloužil jako zástava za půjčku od berlínského bankéře. Francie ho vykoupila zpět. Během revoluce byl ukraden a o šest měsíců později nalezen v jámě vykopané za jednou budovou v Marais. Dražbu v roce 1887 přežil, protože tou dobou už i republikáni souhlasili, že Regent je národní předmět, a ne soukromé jmění.

Sancy je za ním ve stejné vitríně. Padesát pět karátů, ve tvaru hrušky, broušený tak dávno, že původní tvarování nikdo nedokáže datovat – určitě 15. století, možná dřív, možná v Indii. Patřil Karlu Smělému Burgundskému, který ho v roce 1477 ztratil na bojišti. Švýcarský žoldnéř ho našel a prodal knězi za jeden florin. Odtud prošel rukama portugalského krále, francouzského diplomata Nicolase de Sancy (odtud jméno), anglické královny Alžběty I., Ludvíka XIV. a tří po sobě jdoucích britských korunních klenotníků, než ho v roce 1865 koupila ruská průmyslnická rodina a Francie ho v roce 1978 vykoupila od jejích potomků. Většinu 20. století strávil v trezoru v New Yorku. Louvre ho vystavil v roce 1992.

Hortensie je ten menší. Dvacet karátů, broskvově růžový, pojmenovaný po Hortensii de Beauharnais – Napoleonově nevlastní dceři a, prostřednictvím jejího syna Ludvíka Napoleona, budoucí matce Napoleona III. Byl vytěžen v Indii, v roce 1678 ho koupil Ludvík XIV., nosil se v ramenní stuze na kabátci Ludvíka XV., byl ukraden při téže revoluční krádeži jako Regent, nalezen ve stejné jámě v Marais, v roce 1804 osazen do Napoleonovy císařské koruny a po jeho pádu znovu přesazen Bourbony. Růžový diamant velký jako hroznová bobule, který čtyřicet let vylamovali z jedné koruny a vtloukali do jiné pokaždé, když se změnila vláda.

To jsou tři diamanty, o nichž republika rozhodla, že je prodat nemůže. Všechno ostatní, co vidíte, je zbytek.

Co zbylo ze souboru

Slavné sochy a plastiky Louvru obvykle zastíní Galerii d’Apollon, která je malá a schovaná u schodiště křídla Denon, a většina návštěvníků jí projde, aniž by zpomalila. To je chyba. Zpomalte. Tady je, na co se dívat.

Koruna císařovny Evženie. Zlato, diamanty, smaragdy, zhotovená v roce 1855 pro manželku Napoleona III. Je to jediná císařská koruna, kterou republika nerozebrala, zčásti proto, že byla vyrobena tak nákladně, že ředitel Louvru v roce 1887 v dopise ministerstvu financí argumentoval, že samotná práce má větší cenu než kameny. Dopis zabral. Koruna zůstala.

Diadém císařovny Marie Luisy, druhé Napoleonovy manželky. Původně byl osazen smaragdy, ale ty v roce 1953 rakouský dědic všechny vylomil a prodal klenotníkům Van Cleef and Arpels. Louvre prázdnou obrubu v roce 1992 koupil zpět a znovu ji osadil perskými tyrkysy, což bylo to nejlepší, co kurátoři podle fotografií dokázali. Pokud víte, na co se díváte, uvidíte rozdíl v barvě mezi kameny v přední části diadému a vzadu – přední byly sladěny se starými smaragdy, zadní sedí volněji.

Čelenka a náhrdelník zhotovené pro vévodkyni z Angoulême, dceru Marie Antoinetty, která přežila matku, otce, strýce, manžela i všechny monarchistické systémy, jaké Francie měla, než v roce 1851 zemřela v exilu na zámku ve Slovinsku. Soubor zachránil z dražby v roce 1887 na poslední chvíli kurátor Apollónovy galerie Germain Bapst, který osobně zašel za ministrem financí a předložil argument, že vévodkyniny šperky jsou historicky nejvýmluvnějšími kusy sbírky. Vyhrál. Jsou tam dodnes.

Meč Karla X., posledního bourbonského krále, s jílcem osazeným stovkami drobných diamantů. Abdikoval během červencové revoluce v roce 1830 a odešel do exilu ve Skotsku. Meč zůstal, putoval do depozitáře, přežil druhé císařství, přežil Komunu, přežil dražbu a dnes je ve vitríně na levé stěně galerie. Obvykle se na něj nikdo nedívá.

A hrstka kusů z konce 19. století, zhotovených pro Evženiin dvůr, které byly v 70. a 80. letech 20. století vykoupeny od soukromých sběratelů, když Louvre potichu usoudil, že prodat všechno byla chyba, a začal chyby republiky vykupovat za sběratelské ceny.

Davy táhne slavná socha o patro výš

Většina návštěvníků přichází do křídla Denon kvůli Venuši Mélské nebo Niké Samothrácké – slavným sochám Louvru, které jsou na pohlednicích – a nikdy si neudělají odbočku ke klenotům. Pokud ji uděláte, počítejte s dvaceti minutami. Galerie d’Apollon je stejně tak strop a podlaha jako vitríny. Strop začal malovat Charles Le Brun v roce 1661, zůstal nedokončený, když se Ludvík XIV. rozhodl stavět Versailles, a definitivně byl dokončen v roce 1851 středovým panelem od Delacroixe, na němž Apollón zabíjí hada Pythóna – Apollón zastupuje Krále Slunce, had zastupuje cokoli, co si objednavatel sálu nejvíc přál vidět poražené. Parketová podlaha je vykládaná šesti různými tropickými dřevy. Měřítko výzdoby mělo odpovídat trezoru plnému královských klenotů. Republika trezor vyprázdnila. Sálu zůstal jeho strop.

Verze se zajímavostmi

Lidé si googlí zajímavosti o Louvru a vracejí se se stejnými dvanácti odrážkami: budova bývala pevností, pyramida byla kontroverzní, Mona Lisa byla ukradena v roce 1911, je to nejnavštěvovanější muzeum světa. To, že Francie v roce 1887 vydražila vlastní korunovační klenoty, aby zabránila obnovení monarchie, se na seznam téměř nikdy nedostane. Je to politicky nejnabitější kus dějin umění, jaký muzeum obsahuje, a skrývá se na očích v sále, kolem kterého většina návštěvníků projde cestou k Moně Lise.

Když kurátor Galerie d’Apollon Germain Bapst na sklonku života psal paměti, nazval dražbu „nejsmutnějším měsícem mé kariéry a měsícem, kdy jsem pochopil, co je republika“. Patnáct let se ji snažil zastavit. Částečně uspěl a zachránil snad dvacetinu toho, co šlo do prodeje. Všechno, co dnes ve vitrínách vidíte, je to, co Bapst a dva nebo tři jemu podobní dokázali stáhnout z dražby.

Čeho si všímat

Vejděte z křídla Denon. Nahoře na schodišti Daru zahněte doleva. Galerie d’Apollon je ten dlouhý sál s malovaným stropem. Začněte na vzdáleném konci u Regenta. Postupujte zpátky ke dveřím. Čtěte malé popisky pod každým kusem a všímejte si dat akvizic – ty, na kterých stojí „zakoupeno 1976“ nebo „zakoupeno 1992“, jsou zpětné nákupy, kusy, které republika prodala a o sto let později znovu koupila. Popisky vám neřeknou, který sběratel kus prodal zpět ani za kolik. Chiaro ano.

Každý kus, který je stále ve vitrínách, je rozhodnutím, které republika udělala o své vlastní minulosti. Dražba byla snazším rozhodnutím. Záchrany byly tím sporem.