Přejít k obsahu

Mona Lisa v Louvru: jaké to doopravdy je stát před ní

Publikováno: • Čtení na 9 min

Mona Lisa od Leonarda da Vinci, portrét, kolem kterého se točí každá návštěva Louvru

První věc, kterou vám o sále s Monou Lisou v Louvru nikdo neřekne, je, že s ní nikdy nebudete sami, v žádnou dobu, kdy je muzeum otevřené. Lidé před ní stojí v 9:02 ráno ve středu v únoru. Lidé před ní stojí v 17:55 v neděli v srpnu. Fronta v Salon Carré se nezastaví. Podle hodiny se roztahuje a přeskupuje, ale nezastaví se.

Druhá věc, kterou vám nikdo neřekne, je, že sál, ve kterém visí, patří k nejnepřátelštějším prostředím k dívání ze všech velkých muzeí v Evropě. Neprůstřelné sklo. Dřevěné zábradlí celé dva metry od obrazu. Šik strážců, kteří řídí provoz jako personál u odletové brány. Dav, který se tlačí dopředu z obou stran. V čele fronty dostanete v průměru šedesát až devadesát vteřin, než vám společenský tlak lidí za vámi začne dávat pocit, že zůstávat je nezdvořilé. Šedesát až devadesát vteřin není mnoho času na to, abyste vstřebali nejslavnější obraz na světě. Pomůže, když předem víte, co hledáte – nebo když vám Chiaro vypráví o třech věcech, které stojí za to vidět, zatímco se na ni díváte, protože číst popisek na stěně z pěti metrů přes les telefonů nejde.

Kde v Louvru visí Mona Lisa

Tady je nejjednodušší odpověď na otázku, kde v Louvru ji najdete: sídlí v prvním patře křídla Denon, v sále jménem Salle des États, kam se dostanete přes Velkou galerii. Louvre má tři hlavní vchody – přes Pyramidu, přes nákupní pasáž Carrousel a přes Porte des Lions – a každý z nich vás nasměruje do podzemní pokladní haly, odkud si vyberete jedno ze tří křídel. Pro Monu Lisu chcete Denon. Řiďte se ukazateli na italské malířství. Vystoupáte po jedněch schodech, minete Canovovo sousoší Amora a Psyché a vejdete do Velké galerie, a odtud už vás vedou jen ukazatele. Neexistuje žádná cesta, která by nebyla označená. Šipky předpokládají, že jste přišli kvůli ní. Většina lidí ano.

Na cestě k ní záleží kvůli tomu, co se děje po cestě. Velká galerie je čtyři sta metrů dlouhá chodba italských mistrovských děl – Leonardo, Raffael, Tizian, Caravaggio. Když ji projdete bez zastavení, zvládnete ji za pět minut a do Salle des États dorazíte ještě svěží. Když se na obrazy opravdu díváte, může vám Velká galerie spolknout dvě hodiny dřív, než k ní vůbec dojdete. V tom je ten paradox: cesta k obrazu je v jistém smyslu obohacující víc než obraz sám, protože po cestě můžete před uměním opravdu stát.

Salle des États, sál postavený tak, aby zvládl davy, které ji přicházejí vidět

K čemu byl sál navržen

Salle des États prošel v roce 2005 renovací za 4,8 milionu eur, právě aby zvládl davy, které ji přicházejí vidět. Před renovací visela na pilíři uprostřed sálu. Lidé ji obcházeli dokola. Dav se ucpával. Byl to chaos. Nový návrh ji přesunul na vlastní stěnu, posunul zábranu dál, osadil nové sklo a na stěnu přímo naproti ní pověsil Veroneseho Svatbu v Káni – největší obraz v Louvru a, ne náhodou, dílo tak velkolepé, že se na něj lidé měli dívat, zatímco čekají.

Nefungovalo to. Lidé v Salle des États se na Veroneseho nedívají. Dívají se na Monu Lisu a pak si navzájem do telefonů, a když je strážce pobídne dopředu, otočí se a odejdou, aniž by otočili hlavu. Svatba v Káni je nejnavštěvovanějším ignorovaným obrazem v dějinách umění. Sál byl navržen, aby vyřešil dopravní problém, a místo toho ukázal, že právě ten provoz je to, kvůli čemu lidé přišli.

Tady je trik: pokud chcete Veroneseho vidět pořádně, přijděte do sálu z opačné strany. Projděte nejdřív francouzské malířství, vstupte do Salle des États z jižního konce a ocitnete se před Svatbou v Káni zády k frontě. Skoro nikdo to nedělá. Jedno z nejvelkolepějších pláten v Evropě budete mít skoro jen pro sebe, zatímco se za vámi pár set lidí strká, aby vidělo něco menšího.

Devadesát vteřin v čele fronty

Tady je, co dělat, když na vás přijde řada.

Nezačínejte jejíma očima. Všichni začínají jejíma očima. Její oči jsou nejfotografovanějším rysem jakékoli tváře na světě a vrátí vám přesně to, co už znáte. Začněte místo toho rukama. Má je složené v klíně, jednu položenou na druhé, a jsou namalované s klidem, jakému se v portrétní malbě skoro nic nevyrovná. Leonardo byl prvním malířem, který pochopil, že i ruka v klidu je portrét, a právě tyto ruce – klidné, bez prstenů, složené s nenucenou ladností – jsou místem, kde sídlí nálada celého obrazu.

Pak se podívejte na závoj. Je tak tenký, že přes něj vidíte linii jejích vlasů. Světlo na něj dopadá tak, jak dopadá na skutečnou látku, ne tak, jak dopadá na namalovanou látku. To je Leonardův typický trik, sfumato, renesanční slovo pro měkké, kouřové přechody mezi světlem a tmou, které celý život zdokonaloval. Na reprodukcích ho nevidíte. Naživo, během devadesáti vteřin, které máte, je to věc, kterou si zapamatujete.

Pak přejděte ke krajině. Pozadí za ní nedává žádný geologický smysl – klikatá cesta, most, řeka, která vlevo a vpravo od ní teče ve dvou různých výškách. Je to svět, který Leonardo vymyslel. Nemaloval místo; maloval představu místa, se stejnou péčí, jakou věnoval tváři. Polovina podivnosti obrazu pramení z toho, že nepoznáte, kde vlastně sedí. Někde mezi balkonem a koncem světa.

Teprve potom se podívejte na její ústa. Zbude vám asi dvacet vteřin. Ústa jsou místem, kde sídlí ona slavná dvojznačnost, a dají vám to, co dávají každému: úsměv, nebo něco úsměvu blízkého, co se mění podle toho, kde stojíte. Přeneste váhu na levou nohu a pak na pravou. Výraz se pohne. Není to klam vašich očí. Leonardo to zabudoval do malby stejnou technikou, kterou rozmazal okraje závoje – koutky jejích úst se rozpouštějí do stínu, takže vaše periferní vidění, kterým čtete výrazy, vidí jinou tvář než váš přímý pohled.

Devadesát vteřin. Víc nedostanete. Využijte je.

Leonardova Panna Maria ve skalách visí ve Velké galerii bez fronty

Před ní a po ní: zbytek křídla Denon

Do Louvru jste přišli kvůli ní, ale jste dvacet minut chůze od většiny největších lákadel muzea, a budete litovat, když je vynecháte.

Před ní, ve Velké galerii, jste minuli čtyři další Leonardy: Pannu Marii ve skalách, Svatého Jana Křtitele, La Belle Ferronnière a Pannu Marii s Ježíškem a svatou Annou. Všechny čtyři visí volně, bez neprůstřelného skla a bez fronty, a každý z nich si zaslouží víc vaší pozornosti, než kolik jí smíte dát Moně Lise. Zvlášť Panna Maria ve skalách patří k nejpodivnějším obrazům, jaké Leonardo kdy namaloval – noční scéna v jeskyni s andělem, který ukazuje na malého Jana Křtitele, zatímco Maria natahuje ruku, jako by se chystala zvednout něco křehkého.

Po ní, pokud budete pokračovat, dojdete k velkým francouzským historickým obrazům: Davidově Korunovaci Napoleona, Géricaultovu Prámu Medúzy, Delacroixově Svobodě vedoucí lid. Visí v sále, který přejdete za třicet vteřin a ve kterém byste měli strávit nejméně dvacet minut. Jsou to vrcholy Louvru, kvůli kterým jste nepřišli a o kterých budete při odchodu mluvit.

Pokud máte víc času, sejděte dolů do egyptských sálů. Egyptská sbírka Louvru patří ke dvěma nebo třem nejlepším mimo Káhiru; sestavil ji Jean-François Champollion – muž, který rozluštil hieroglyfy –, když byl ve 20. letech 19. století prvním kurátorem egyptských sbírek muzea. Sedící písař, jehož alabastrové oči jsou po 4 500 letech stále jaksi bdělé, se vyrovná čemukoli v horních patrech.

Historie Mony Lisy v Louvru

Neprůstřelné sklo je tam proto, že se ji lidé pokoušeli poškodit. Jeden Bolivijec po ní v roce 1956 hodil kámen a odštípl barvu u jejího lokte. Jedna žena po ní v roce 2022 hodila kus narozeninového dortu, který zasáhl vitrínu a sklouzl po skle, aniž by se obrazu dotkl. Mezi tím menší incidenty, z nichž se většina nikdy nedostala do novin. Muzeum pokaždé reagovalo tím, že sklo zesílilo, posunulo zábranu dál a přidalo strážce. Tohle je část jejího příběhu, na kterou lidé myslí nejméně rádi: nejslavnější obraz na světě je dnes v jistém smyslu chráněn ne před zloději, ale před vlastními fanoušky.

Nebylo to tak vždycky. Historie tohoto konkrétního obrazu v Louvru je až do začátku 20. století jednoduchá: před rokem 1911 visela Mona Lisa na obyčejné stěně v Salon Carré úplně bez vitríny. Nablízku měl být strážce, ale často nebyl. Toho roku obraz ukradl sklenář, který pomáhal osazovat první ochranné sklo před ním, a obraz byl pryč dva a půl roku. Když se vrátil, začalo muzeum pomalu budovat pevnost, ve které dnes žije. Když si přečtete oficiální web Louvru, příběh, který vypráví, je úhledný. Příběh, který je skutečně vepsaný do architektury jejího sálu, je zamotanější.

Terénní průvodce davem

Recenze na internetu se o sále s Monou Lisou nemýlí. Je přeplněný. Je stresující. Nepůsobí jako muzeum; působí jako odletová brána na letišti. Okolní atrakce – Tuilerijské zahrady hned venku, Place du Carrousel, Seina – nabízejí víc klidu a někdy i víc krásy. Zprávy o dnešním Louvru jsou skoro vždycky nějakou variantou „rekordní návštěvnost, problémy s davy u Mony Lisy, muzeum zkoumá nová řešení“, a vždycky se zkoumá nějaké nové řešení.

Tady je, co doopravdy uděláte. Půjdete. Postavíte se do fronty. Vezmete si svých devadesát vteřin a dobře je využijete. Odejdete a zbytek návštěvy strávíte u obrazů, kvůli kterým jste nepřišli, a až budete odcházet, zjistíte, že vzpomínkou, kterou si odnesete, není ta neprůstřelná schránka – je to malý tichý Vermeer, kterého jste našli o patro výš, nebo Veronese, kterého jste objevili, když jste se otočili, nebo detail z Géricaulta, který vás přepadl, když už jste byli unavení.

Jak Salle des États vypadal dřív, co bylo ve vedlejších Napoleonových apartmánech, jak se vůbec dostala do Francie – to všechno předchází oněm devadesáti vteřinám. Těch devadesát vteřin je ta část, kterou můžete udělat jen vy.

Zdroje obrázků