
Na stěně přímo naproti Moně Lise visí největší obraz v Louvru. Je skoro sedm metrů vysoký. Plátno má plochu přes šedesát pět metrů čtverečních. Je na něm sto třicet lidí, tři psi, kočka a Ježíš na svatbě v Benátkách. Nikdo se na něj nedívá. Všichni stojí čelem na druhou stranu, k portrétu velikosti kuchyňské skříňky, a míří telefony na týly hlav jeden druhého.
To je určující fakt o obrazech v Louvru. Přišli jste se podívat na ty slavné. Šli jste podle šipek. Skončili jste v jediném sále, kde mapa funguje tak dobře, že tím sama sebe vyřadí. Stojíte mezi dvěma nejvelkolepějšími obrazy v budově a vidíte jen jeden z nich, protože k tomu druhému se nestojí fronta.
Obraz za vámi je Svatba v Káni Paola Veronese, dokončená v roce 1563 pro refektář kláštera San Giorgio Maggiore v Benátkách. Napoleonovi vojáci ho v roce 1797 vyřízli ze zdi, srolovali a odvezli do Paříže. Naproti Moně Lise visí déle, než většina států existuje jako státy. A v zážitku téměř každého, kdo do Louvru přijde, existuje jen jako pozadí na fotkách jiných lidí.
Proč jsou obrazy v Louvru uspořádané právě takhle
Sbírka Louvru je uspořádaná zhruba podle zeměpisu a pak podle data. Italské obrazy se táhnou na sever Velkou galerií – čtyři sta metrů dlouhou chodbou, která kdysi fyzicky spojovala královský palác s Tuileriemi a byla tak dlouhá, že v ní Napoleon pořádal přehlídky vojsk. Francouzské obrazy zaplňují křídla Richelieu a Sully. Díla ze severní Evropy – holandská, vlámská, německá – visí na úrovni 2 křídla Richelieu. Když se díváte na obraz, dostal se na to místo obvykle kvůli tomu, odkud pocházel malíř, ne kvůli tomu, jak důležitý ten obraz je.
Proto je ten zážitek tak matoucí. Mapa zachází s byzantskou ikonou ze třináctého století stejně jako s Raffaelovou Madonou, protože obě jsou italské. Zapomenutý francouzský historický obraz visí ve stejném sále jako Delacroixova Svoboda vede lid, protože oba jsou francouzské z devatenáctého století. Velikost není na půdorysu nikde vyznačena. Vlastní vkus si máte přinést sami, což je velmi francouzský způsob, jak navrhnout muzeum, a velmi vyčerpávající způsob, jak ho navštívit.
Další věc, kterou je dobré vědět, než vejdete: sbírka Louvru končí kolem roku 1848. Vše, co vzniklo potom, odešlo do Musée d’Orsay, když se v roce 1986 otevřelo. To je správná odpověď pro každého zmateného turistu, který si vygoogluje „Louvre van Gogh“ a přijde ho hledat. Není tady. Je osm set metrů odsud, na druhém břehu Seiny, v krásném starém nádraží – autoportrét ze Saint-Rémy je v pátém patře, za velkými hodinami. Louvre od něj nemá nic, nikdy neměl a nikdy mít nebude. Celá jeho krátká kariéra proběhla čtyřicet let poté, co Louvre přestal sbírat.
Když se tedy lidé ptají na slavné obrazy pařížského Louvru, skoro vždy myslí hrstku děl, která náhodou vznikla před tou hranicí a která náhodou během čtyř století koupili nebo uloupili francouzští králové, císaři a komise. Je to skvělá sbírka. Je to také sbírka zvláštní.
Velká galerie je páteří všeho
Začněte u vstupu do Velké galerie Louvru na úrovni 1 křídla Denon, o patro výš než vstup. Postavte se čelem k severu. Stojíte v místnosti, kterou Stendhal kdysi nazval nejkrásnější v Evropě, a to tvrzení dobře zestárlo. Chodba pokračuje skoro čtyři sta metrů. Všechno slavné z italské malby je v ní, nebo z ní odbočuje. Leonardo. Raffael. Tizian. Caravaggio, který visí blízko začátku. Mantegna, jehož scéna ukřižování z predely oltáře San Zeno je ve vitríně na stěně jako absurdně podrobná miniatura.
Ve Velké galerii se dozvíte, že Louvre vlastní víc Leonarda než kterékoli jiné muzeum na světě. Známe jen asi patnáct dokončených Leonardových obrazů a Louvre jich má pět. Pět. Madona ve skalách visí ve Velké galerii. Stejně tak La Belle Ferronnière, portrét ženy, o jejíž totožnosti se badatelé přou dvě století. Je tu Svatý Jan Křtitel, který ukazuje vzhůru tak zvláštním gestem, že lidé strávili celé životy pokusy ho rozluštit. Je tu Svatá Anna samotřetí. A pak, ve vlastním sále, Mona Lisa – která je v Louvru ne proto, že by byla uloupena, ale proto, že ji Leonardo sám v roce 1516 přenesl přes Alpy a o několik let později prodal Františku I. Zemřel ve Francii. Obraz zůstal.
Kdybyste celou návštěvu Louvru strávili ve Velké galerii a jejích postranních sálech a dívali se jen na Leonarda a na malíře, kteří přišli po něm, zbytek budovy byste sice zmeškali, ale viděli byste z toho malíře víc, než můžete vidět kdekoli jinde. Už jen proto musí každá debata o nejlepších obrazech v Louvru začínat tady.

Ve francouzských sálech sídlí politika
Opusťte Velkou galerii, vejděte do francouzského křídla a celá teplota muzea se změní. Italské sály jsou o soukromé zbožnosti, soukromém portrétu, tiché barvě. Francouzské sály jsou o podívané. Tady maluje sama sebe vláda.
Korunovace Napoleona od Jacquese-Louise Davida zaplňuje celou stěnu sálu na úrovni 1 křídla Denon, ve stejném patře jako Velká galerie. Je skoro deset metrů široká. Napoleon si ji objednal přímo, kontroloval skici a požadoval změny. David namaloval císaře, jak si klade korunu na vlastní hlavu a pak na hlavu Joséphiny, v katedrále nacpané přesně těmi lidmi, před kterými se Napoleon chtěl nechat vidět při korunovaci. Není to obraz korunovace. Je to obraz tiskové zprávy o korunovaci. To, že je zároveň mistrovským dílem, je skoro vedlejší – David malovat uměl, maloval, co mu bylo řečeno, a to, co mu bylo řečeno vytvořit, je nejlepší dochovaný obraz toho, jak se napoleonský stát chtěl vidět.
Ve stejném sále, plus minus pár kroků, visí Vor Medúzy Théodora Géricaulta, který je jeho opakem. Je také obrovský. Je také plný těl. Ta těla však hladovějí, umírají a leží na sobě na rozbitém voru uprostřed Atlantiku, protože francouzský kapitán najel s lodí na mělčinu a pak posádku opustil. Géricault ho namaloval v roce 1819 jako obžalobu a aby trefil odstíny kůže, používal modely z márnice a mrtvoly ve svém ateliéru. Obraz tu málem nevisel. Vláda ho považovala za pobuřující. Visí tu i tak, pár sálů od krále, kvůli němuž byl politicky nebezpečný, což je pro něj nejlepší možný výsledek.
A pak Delacroixova Svoboda vede lid, obraz, který svému muzeu utekl tak dokonale, že je na francouzských pasech a kdysi byl i na bankovkách. Zachycuje alegorickou postavu s obnaženými ňadry, která vede dav přes barikádu během revoluce roku 1830, u jejích nohou leží mrtvý voják a po její pravici stojí kluk v cylindru se dvěma pistolemi. Je to propaganda. Zároveň je to skutečně strhující obraz a pokaždé, když byl z Louvru odvezen kvůli čištění, se o tom informovalo jako o menší národní události.
Tyto tři obrazy vedle sebe jsou tím, co lidé myslí, když mluví o slavném umění Louvru a neukazují přitom na konkrétní dílo. Jsou páteří francouzské sbírky devatenáctého století a od sebe navzájem je dělí nanejvýš třicet vteřin chůze.
Sály, kam nikdo nechodí
Na úrovni 2 křídla Richelieu davy řídnou. Tohle je holandské a vlámské křídlo a jsou v něm některé z nejtišeji velkolepých malých obrazů v Evropě. Je tu Vermeer – ne mnoho, protože ho nikde mnoho není, ale dva obrazy: Krajkářka a Astronom, oba tak malé, že byste je zakryli prostírkou, a na oba se skoro bolestně dívá, protože je vidět, co všechno Vermeer dokázal s jediným zdrojem světla. Rembrandt je tu po celých sálech, mimo jiné s autoportrétem z roku 1660, na kterém vypadá jako muž, který přežil většinu vlastního života. Frans Hals. Hieronymus Bosch. Zvěstování Rogiera van der Weydena, na kterém je andělův šat vykreslený tak přesně, že vidíte jednotlivé nitě brokátu.
Když se vás někdo zeptá na nejlepší obrazy v Louvru a vy mu chcete říct něco, co ještě neslyšel, pošlete ho sem. Řekněte mu, ať se na každého Vermeera dívá pět minut bez hnutí a ať má zapnuté Chiaro, aby věděl, co Vermeerův jediný zdroj světla doopravdy dělá, zatímco tam stojí. Řekněte mu, ať najde Rembrandtův autoportrét a postaví se před něj ve třech různých vzdálenostech. Řekněte mu, že celá italská renesance je o patro níž a že na ni bude mít dost sil i později, protože tady nahoře jsou sály tiché, obrazy malé a nic není za neprůstřelným sklem.

Svatba v Káni podruhé
Vraťte se ještě jednou do sálu s Monou Lisou a tentokrát se otočte.
Obraz za vámi pokrývá stěnu tak, jako ji pokrývá filmové plátno. Kompozice je uspořádaná kolem dlouhého stolu ve tvaru U, obklopeného svatebními hosty, sluhy, hudebníky a zvířaty, v architektonickém prostředí, které připomíná spíš benátské palazzo než galilejskou vesnici. Uprostřed stolu, skoro ztracený v davu, zvedá Kristus ruku, aby vykonal zázrak. Nad ním na balkoně porcují řezníci jehně. V popředí přelévá sluha vodu z jedné amfory do druhé a ta se uprostřed přelévání mění ve víno. Orchestr ve středu popředí je skupinový portrét – je v něm sám Veronese v bílém s violou da gamba, spolu s Tizianem a Tintorettem, namalovanými, jako by zaskakovali za domácí kapelu na svatbě století.
Na jednu stěnu je to hodně malby. Je to obraz, před kterým byste mohli stát hodinu a pořád nacházet nové věci. A protože visí naproti nejfotografovanějšímu předmětu v muzeu, existuje hlavně jako tapeta. Což je, upřímně řečeno, ta nejlepší rada, jakou vám kdo může dát o prohlížení umění v Louvru: obraz, na který se všichni dívají, je málokdy jediným obrazem v sále a někdy dokonce ani tím největším.
Jak je doopravdy vidět
Pokud jste v Louvru celý den, uvidíte možná padesát obrazů. Pokud jste tam tři hodiny, uvidíte dvacet. Pokud jste tam hodinu s davem, uvidíte šest a zapamatujete si tři. Počítejte s tím. Nesnažte se vidět všechno. Vyberte si jednu chodbu a projděte ji pomalu. Sedněte si ve Velké galerii na lavičku, zůstaňte tam dvacet minut a pozorujte, jak se mění světlo, a dozvíte se víc o tom, jak se na tyhle obrazy mělo dívat, než z jakéhokoli audioprůvodce.
Tyhle obrazy nejsou kontrolní seznam. Jsou seznamem četby, a jako u každého seznamu četby nejde o to ho přelouskat, ale najít dva nebo tři, které se promění v něco, co si pak nesete s sebou. Mona Lisa jedním z nich pro vás být může, nebo nemusí. Svatba v Káni možná bude. Vermeerové nejspíš ano. V sále, do kterého jste zabloudili náhodou, vás přepadne nečekaný detail od Géricaulta a právě na ten obraz budete cestou domů myslet.
Kdo ho objednal. Kdo ho nenáviděl, když byl hotový. Co se malíř snažil říct člověku na druhé straně stolu. To je vrstva, kterou stěna galerie neunese, a je to vrstva, kterou obrazy, jež vám nakonec opravdu uvíznou v hlavě, vždycky měly.
Zdroje obrázků
- Detail from “Liberty Leading the People” at the Louvre (7181064608).jpg — Eugène Delacroix. Zdroj, CC BY.