Přejít k obsahu

Proč je Mona Lisa tak slavná? Krádež z roku 1911, která stvořila mýtus

Publikováno: • Čtení na 9 min

Mona Lisa – světoznámou ji neudělal její úsměv, ale krádež z roku 1911

Ráno 21. srpna 1911 vyšel muž v bílém plášti z Louvru s Monou Lisou pod kabátem. Nikdo si toho 26 hodin nevšiml. Před tím ránem byl Leonardův portrét obdivovaný, navštěvovaný, občas kopírovaný. Po něm se z ní stal nejznámější obraz na světě.

Když se tedy lidé ptají, proč je Mona Lisa slavná, upřímná odpověď zní, že ta otázka má narozeniny. Narodila se v pondělí, v den, kdy byl Louvre zavřený kvůli úklidu, když tichý italský řemeslník sundal obraz z háku v Salon Carré, zabalil ho do pracovního pláště a vyšel služebními dveřmi do pařížského léta. Všechno, co si dnes o Moně Lise myslíme, že víme – davy, neprůstřelné sklo, selfie tyče, pohlednice, parodie –, to všechno vyplývá z toho rána.

Proč je Mona Lisa slavná? Začněte rokem 1911

Lidé si googlí, proč je Mona Lisa tak slavná, a dostanou eseje o jejím úsměvu, obočí a postoji. Skutečná odpověď je v policejním hlášení podaném jednoho horkého úterního odpoledne: Mona Lisa ukradena, obraz chybí, žádný podezřelý, žádní svědci, žádné výkupné. Abyste pochopili, proč je Mona Lisa dnes slavná, začněte tím, jak skromně visela na zdi čtyři sta let předtím, než bylo to hlášení podáno. Portrét byl ve francouzských královských sbírkách od chvíle, kdy ho Leonardo kolem roku 1519 prodal Františkovi I. Visel ve Fontainebleau, ve Versailles, v Napoleonově ložnici v Tuileriích a od roku 1797 v Louvru. Kritici ho obdivovali. Vasari napsal, že ústa jako by dýchala. Walter Pater ji v květnatém eseji, který se studenti v 19. století učili nazpaměť, nazval postavou starší než skály. Nic z toho z ní neudělalo nejslavnější obraz na světě. Byla jedním z mnoha oslavovaných děl – a pokud se vůbec řadila, tak za Raffaelovy madony, za kdejakou velkolepou francouzskou historickou malbu, za Veronesovu Svatbu v Káni na protější stěně.

Jak obyčejná byla: ráno po krádeži vešel do Salon Carré mezi prvními malíř amatér, který si ji přišel okopírovat. Uviděl na zdi prázdné háky, pokrčil rameny a předpokládal, že ji nahoře fotografuje muzejní dokumentační ateliér. Sedl si a čekal. O pár hodin později se zeptal strážce, kdy bude zpátky. Strážce se šel podívat. Byl to okamžik, kolem poledne, kdy vedení Louvru zjistilo, že nejslavnější obraz v dějinách – obraz, který ještě nejslavnějším obrazem v dějinách nebyl – chybí.

Salon Carré, sál, ze kterého byla Mona Lisa v roce 1911 ukradena

Dvacet šest hodin ničeho

Muzeum bylo v pondělí zavřené. Krádež se stala brzy toho rána. Ztráta obrazu byla nahlášena až v úterý kolem poledne. Ta mezera – dvacet šest hodin, během nichž nejstřeženější předmět v Paříži ležel v laciném podnájmu a nikdo si nevšiml, že zmizel – je trhlinou v příběhu, kterou dovnitř vtrhla její sláva.

Protože teď tu byla záhada a ta záhada měla fotografii. Francouzské noviny otiskly Monu Lisu na titulních stranách. Totéž udělaly noviny v Londýně, New Yorku, Buenos Aires a Tokiu. Pro většinu čtenářů v roce 1911 to bylo poprvé, co tu tvář vůbec viděli. O obraze možná slyšeli, tak jako vzdělaný člověk slyšel o Sixtinské kapli nebo o Venuši Mélské. Málokdo z nich by ji poznal při konfrontaci. Teď byla její tvář na snídaňovém stole, nad titulkem o zločinu, v každém hlavním městě, které mělo tiskárnu. Za týden byla nejreprodukovanějším obrazem na světě, a nedosáhla toho svou krásou, ale svou nepřítomností.

Louvre se na týden zavřel a pak znovu otevřel s holou stěnou v místě, kde visela. Návštěvníci stáli frontu, aby zírali na prázdné místo. Na nic se přišlo podívat víc lidí, než kolik jich v předchozích letech přišlo za ní. Nosili květiny. Psali básně. Jeden pařížský šéfredaktor to nazval „národním ponížením“ a upozornil, že obraz byl ukraden ze sálu, který hlídal jediný ospalý hlídač, jenž si odskočil zakouřit. Policie vyslechla Guillauma Apollinaira a přes něj i mladého španělského malíře jménem Pablo Picasso, kteří oba kdysi měli okrajově co do činění s dřívější drobnou krádeží iberských kamenných hlav z Louvru. Picasso přišel na stanici a třásl se. Pustili ho. Noviny držely příběh na titulních stranách celé měsíce.

Vincenzo Peruggia, italský sklenář, který s ní odešel z Louvru

Řemeslník z Dumenzy

Zlodějem byl Vincenzo Peruggia, třicetiletý rodák z horské vesnice Dumenza nedaleko italsko-švýcarské hranice. Přišel do Paříže za prací, jako statisíce Italů v těch letech, a našel ji jako sklenář v Louvru – jeden z mužů najatých na stavbu ochranných skleněných vitrín pro obrazy muzea. Sám pomáhal instalovat sklo před Monu Lisu. Znal ten sál. Znal ty šrouby. Znal služební schodiště.

Ráno 21. srpna si oblékl bílý plášť, který muzeum dávalo údržbářům, vešel do Salon Carré, zatímco byly sály pro veřejnost zavřené, sundal obraz z jeho čtyř železných háků, odnesl ho na služební schodiště a vypáčil ho z těžkého zlaceného rámu. Rám nechal na schodech – později ho našli opřený o zeď, se sklem neporušeným, jako kabát, který někdo pověsil na odchodu. Pak si holou topolovou desku zastrčil pod plášť, sešel ze schodů, vyšel dveřmi poblíž nádvoří a šel domů.

Samotná krádež není příběhem o geniálním zločinci. Peruggia nebyl žádný strůjce velkého plánu. Neměl kupce. Neměl žádný plán kromě toho dostat obraz domů. Dva roky a čtyři měsíce ji držel v kufru s falešným dnem v pronajatém pokoji na rue de l’Hôpital Saint-Louis, občas ji vytáhl, aby ji ukázal přátelům a aby se s úzkostnou láskou člověka, který si nebyl jistý, že udělal správnou věc, ujistil, že tam pořád je.

Proč by italský sklenář kradl Leonarda

Tady přestává příběh za obrazem Mony Lisy být detektivkou a mění se v něco podivnějšího – v příběh o nacionalismu, amatérské historii a o tom druhu křivdy, který se srazí v čin.

Peruggia věřil, že Monu Lisu z Itálie ukradl Napoleon. To není pravda. Obraz do Francie přinesl sám Leonardo, přes Alpy v sedlových brašnách starého muže, který pomalu dožíval pod ochranou francouzského krále. Obraz byl ve francouzských rukou dřív, než existovala Francie v moderním smyslu. Peruggia ale vyrostl na mýtu, kterému se v Itálii na počátku 20. století široce věřilo, že Napoleonova vojska vyplenila umělecké dědictví země a že Itálii náleží náprava. Verze dějin Mony Lisy, kterou Peruggia nosil v hlavě, byla mylná, ale tuhle ho naučili a bral ji dost vážně na to, aby kradl.

Když přišel soud, jeho obhajoba zněla takto: nespáchal zločin, provedl repatriaci. Italské soudy mu daly sedm měsíců. Odseděl si něco přes šest. V Itálii s ním široce a otevřeně zacházeli jako s lidovým hrdinou – noviny debatovaly, jestli si zaslouží medaili, cizí lidé mu posílali víno, žena, kterou nikdy neviděl, mu nabídla sňatek. Nakonec se vrátil do Paříže, za první světové války sloužil v italské armádě, vrátil se k natěračské práci a zemřel zapomenutý v roce 1925, zjevně aniž by kdy úplně pochopil, co uvedl do pohybu.

Jak se sláva doopravdy dělá

Tady přichází část, kterou je nepříjemné přiznat, protože chceme, aby se umění stávalo slavným díky své kvalitě. Mona Lisa je velkolepý obraz. Leonardovo sfumato – měkký kouřový přechod mezi stínem a světlem – patří k technicky nejohromujícím věcem v dějinách evropského portrétu. Její nejednoznačný poloúsměv, nemožná krajina za ní, ruce, které jako by namalovalo jiné, klidnější století než tvář – to všechno je tak dobré, jak dobré umění jen může být. Nic z toho ale není důvodem, proč je nejslavnějším obrazem na světě.

Nejslavnějším obrazem na světě je kvůli něčemu mnohem hloupějšímu a mnohem lidštějšímu. Osmadvacet měsíců, od léta 1911, otiskovaly noviny všech zemí, které měly tisk, její fotografii jako záhadu. Lidé se naučili její tvář tak, jako se učí tvář pohřešovaného dítěte. Když se konečně vrátila domů – Peruggiu chytili ve Florencii v prosinci 1913 poté, co se pokusil obraz prodat řediteli galerie Uffizi –, svět se na ni díval už dva roky. Itálie uspořádala vítězné turné, než ji vrátila Francii. Ve Florencii, Římě a Miláně na ni stály fronty. Když se v lednu 1914 vrátila na stěnu v Louvru, davy tam byly takové, jaké muzeum nikdy nezažilo. A vlastně nikdy nepřestaly.

Práci odvedla fotografie. Práci odvedla záhada. Práci odvedla prázdná stěna. Než znovu visela, byla sláva věcí samou o sobě, soběstačnou, oddělenou od obrazu na desce. Každý další projev slávy – Duchampův knír v roce 1919, Warholovy tisky, neprůstřelná vitrína, roky s milionem návštěvníků – stál na základech, které vylila krádež. Rok 1911 z příběhu odečíst nejde, aniž byste dostali jiný obraz.

Malý obraz o velké myšlence

Postavte se před ni dnes a překvapí vás tři věci. Je menší, než jste čekali – asi 77 na 53 centimetrů, velikost dvířek kuchyňské skříňky. Je tmavší, než napovídají reprodukce, protože Leonardův lak za pět století zežloutl a nikdo se ho neodváží dotknout. A je dál, než byste chtěli, za vrstvou neprůstřelného skla, které z ní dělá odraz davu před ní.

Ta poslední část je skutečným suvenýrem. Lidé už do Louvru nechodí vidět Monu Lisu. Chodí vidět jeden druhého, jak se na ni dívají – jakási pouť k bodu na mapě, který už navštívili všichni ostatní. Moderní verze je příběhem o tom, že jste byli jedním z těch, kdo přišli. Obraz je jen záminkou.

Nijak ji to neumenšuje. Je to spíš ten nejleonardovštější možný výsledek: obraz, který nakonec pojednává o samotném aktu dívání, což je přesně to, čím se Leonardo zabýval celou svou kariéru. Pobavilo by ho to. Taky by ho trochu urazilo, že ten kruh musel uzavřít řemeslník z Dumenzy.

Na co se před ní dívat

Na chvíli zapomeňte na úsměv. O úsměvu mluví všichni. Podívejte se místo toho na krajinu za ní – svět, který neexistuje, s řekou, která po její levé a pravé straně teče ve dvou různých výškách, a bez jakéhokoli věrohodného geologického způsobu, jak je spojit. Leonardo maloval sen o krajině, ne skutečnou krajinu, a ten sen prozrazuje víc než tvář. Podívejte se na její ruce, složené tak klidně, že vypadají skoro jako vypůjčené z jiného těla. Podívejte se na závoj tak tenký, že skrz něj vidíte její čelo, na přechody tak měkké, že nenajdete hranu, kde jedna barva končí a druhá začíná. Tohle je sfumato, které se snažil popsat Walter Pater a vzdal to. To je důvod, proč pořád zastaví lidi, kteří ji tisíckrát viděli na pohlednicích. Postavte se tam s Chiaro v uchu a sfumato vám vysvětlí během těch devadesáti vteřin, které vám dá strážce, což je jediné okno, do kterého se to vysvětlení opravdu vejde.

A pak, když jste se podívali, si vzpomeňte, že se díváte jen proto, že jeden muž jménem Vincenzo Peruggia se jednoho srpnového rána rozhodl, že patří jemu. Dva roky v pronajatém pokoji nedaleko Gare de l’Est z ní udělaly místo jednoho z velkých renesančních portrétů obraz, který 20. století nedokázalo pustit z ruky.

Vždycky byla skvělým obrazem. Slavným obrazem ji udělala krádež. To je skutečný příběh v pozadí – ta část, kterou vám muzejní popisky neřeknou, protože je trochu trapná pro všechny zúčastněné, včetně nás.