Přejít k obsahu

Pompeje: město, které Vesuv pohřbil, a pak zachoval

Publikováno: • Čtení na 7 min

Pohled přes ruiny římského města Pompeje, v pozadí se pod jasným nebem zvedá Vesuv.

Odpoledne 24. října roku 79 n. l. vsunul jeden pekař v Pompejích do cihlové pece osmdesát jedna bochníků chleba a zavřel železná dvířka. Ten chléb tam je dodnes. Je zuhelnatělý, černý, tvrdý jako keramika, a bochníky stále nesou zářezy na osm dílků, které pekař hranou dlaně vtiskl do těsta. Pec i chléb jsou ve skleněné vitríně v archeologickém muzeu v Neapoli. Tisíc šest set sedmdesát let ta dvířka nikdo neotevřel.

Takové jsou Pompeje. Sopka římské město jen nezničila. Zkatalogizovala ho. Vesuv během jediného odpoledne shodil na fungující město zhruba sedm metrů pemzy a popela, v časných ranních hodinách příštího dne poklop přitlačil poslední vlnou přehřátého plynu a pak na šestnáct století odešel. Když se první hledači pokladů v roce 1748 do nánosu prokopali, nevynořily se ruiny. Vynořilo se město, ve kterém se ještě svítilo.

Odpoledne, které ho pohřbilo

Pompeje leží na úpatí Vesuvu u Neapolského zálivu, v 1. století zhruba čtyři hodiny jízdy na koni jižně od Říma. V roce 79 to bylo prosperující středně velké provinční město s asi dvanácti tisíci obyvateli. Forum bylo poškozené silným zemětřesením o sedmnáct let dříve a stále se opravovalo. Po celém městě stálo stavební lešení. Život byl normální tak, jak je život normální v každém městě, kde se pomalá obnova stala novou normalitou.

Obyvatelé nevěděli, že zemětřesení předchozích desetiletí byla tím, jak si sopka odkašlávala. Hora nad nimi v živé paměti nevybuchla. Strabón, který psal o generaci dříve, podle vzhledu hornin označil Vesuv za bývalou sopku, ale žádný Říman nečekal, že se probudí. Tradičním datem erupce je 24. srpen, ale nedávné nové výklady zuhelnatělých organických zbytků, podzimního ovoce uchovaného v zásobních nádobách a těžkého vlněného oblečení na tělech naznačují, že pravdě je blíž 24. říjen.

Brzy odpoledne se hora otevřela. Sloup pemzy a popela vystoupal zhruba dvacet mil přímo vzhůru, než začal padat. Plinius mladší, který erupci sledoval z druhé strany zálivu v Misenu, ji v dopise Tacitovi popsal jako sloup ve tvaru pinie, nahoře rozvětvený. Jeho strýc, Plinius starší, vyplul k erupci zachraňovat lidi a zemřel na pláži ve Stabiích, nejspíš udušením. Dopis Plinia mladšího, napsaný asi o třicet let později zpaměti, je jediným svědectvím o události z první ruky. Je to také dokument, ze kterého moderní vulkanologie převzala termín „pliniovská erupce“.

Pemza, která na Pompeje padala prvních šest hodin, byla velká jako kuličky, pak jako golfové míčky. Pod tou váhou se začaly bortit střechy. Lidé, kteří se pokusili odejít po otevřené cestě, byli zasypáváni tak prudce, že ztráceli vědomí. Většina těch, kdo zůstali uvnitř, se udusila, když popel zaplnil místnosti, nebo je rozdrtily povolující trámy. Kolem jedné hodiny ráno se samotný sloup zhroutil a začal vytvářet sérii pyroklastických přívalů – hustých, při zemi se valících oblaků popela a plynu, které se pohybovaly rychlostí asi tři sta mil za hodinu při teplotách kolem pěti set stupňů Fahrenheita. Čtvrtý příval dosáhl Pompejí. Kdo byl ve městě ještě naživu, zemřel během několika vteřin.

Odlitky

Sádrový odlitek těla jedné z obětí erupce v Pompejích, ležící schoulené na nízkém podstavci, s tvarem látky a končetin zachovaným v otisku v popelu.

V 60. letech 19. století si archeolog Giuseppe Fiorelli všiml, že jeho dělníci v popelu stále narážejí na duté prostory. Nařídil jim, aby u dalšího takového prostoru přestali kopat a místo toho do dutiny nalili tekutou sádru. Nechali sádru ztuhnout a pak popel oklepali. Vynořil se člověk.

Popel, který padal na těla umírajících, kolem nich ztvrdl ve formu. Kůže a oblečení se za ta staletí rozložily a uvnitř horniny zůstal dokonalý negativní prostor. Fiorelli odléval právě ten negativní prostor. Výsledkem je nejznepokojivější archiv v archeologii. Vidíte výrazy tváří. Vidíte texturu tunik. Vidíte psa zkrouceného v agónii u řetězu, těhotnou ženu schoulenou kolem břicha, čtyřčlennou rodinu nalezenou pohromadě v rohu zadní místnosti, muže, který sedí s hlavou v dlaních. Těla z Pompejí nejsou kostry. Jsou to tvary lidských bytostí v okamžiku posledního nádechu.

Takových odlitků vzniklo zhruba třináct set. Podle nedávných odhadů je v širší oblasti Vesuvu potvrzeno kolem dvou tisíc obětí a mnoho dalších nebylo nalezeno. Těla se kupí u městských bran a podél ulic, kudy se lidé snažili uprchnout. Kupí se také v horních patrech domů, kam rodiny odešly přečkat bouři.

Čím procházíte

Dlouhý pohled podél Via dell'Abbondanza v Pompejích, dlážděné římské ulice s kolejemi od kol vozů, lemované otevřenými průčelími obchodů a domů.

Ulice tvoří čedičové desky, do nichž kola vozů vyjela koleje, do kterých dodnes strčíte prst. Na každé křižovatce vedou přes cestu nášlapné kameny, tři nebo čtyři kamenné bloky zasazené do dlažby v takové výšce, aby chodec přešel, aniž by šlápl do odtékající vody, a aby nápravy vozu prošly mezi nimi. Šířka mezery mezi nášlapnými kameny odpovídá standardní šířce římské nápravy. Každý vůz v Itálii se kvůli těmto kamenům po staletí stavěl na tento rozchod.

Uvnitř domů jsou podlahy stále mozaikové. Stěny jsou stále malované. Pigmenty ve freskách jsou stále syté, protože během několika hodin po svém vzniku byly zapečetěny v lázni popela bez kyslíku. Červené jsou stále červené. Žluté jsou stále žluté. V nevěstinci je freska s nabídkou služeb, namalovaná přímo nad dveřmi každého pokoje pro klienty, kteří nemluvili latinsky. Na Via dell’Abbondanza je vinárna, jejíž mramorový pult má dodnes kruhovou skvrnu tam, kde někdo poslední ráno odložil mokrý pohár. Pohár je pryč. Kruh ne.

Malované místnosti

Stěna Vily mystérií v Pompejích s freskou postav v římském stylu na červeném podkladu, které předvádějí scénu dionýského zasvěcení.

Vila mystérií stojí kousek za městskými hradbami, venkovský dům vyšší vrstvy, který byl v den erupce prázdný. Jeho hlavní přijímací sál je vymalován největším dochovaným cyklem římských fresek na světě. Dvacet osm postav téměř v životní velikosti na sytě rumělkově červeném podkladu, v souvislém vlysu kolem celé místnosti, předvádí to, co se obecně vykládá jako dionýské zasvěcení – rituál, kterým možná procházela nevěsta před svatbou. Nikdo si není jistý. Postavy přecházejí od dítěte, které čte posvátný text, k ženě odkrývající košík na převívání obilí, v němž je cosi, co vypadá jako falus, k okřídlené ženě, která švihá bičem, až k nevěstě, jež je zasvěcována.

Freska je dva tisíce let stará a vypadá, jako by ji namalovali loni. Vidíte tahy štětce. Vidíte, v jakém pořadí byly barvy nanášeny. Postava nevěsty na vrcholu cyklu má tváře zrůžovělé líčidlem, které je dodnes růžové. Rumělková stěna byla natřena pigmentem rozemletým ze sulfidu rtuťnatého, kterému Římané říkali minium a dováželi ho z dolů v Almadénu ve Španělsku. Byla to drahá místnost. Chiaro vám přečte postavy popořadě kolem místnosti, zatímco stojíte u správných dveří, v pořadí, v jakém by vstoupil Říman, takže se vyprávění vlysu odvíjí po směru hodinových ručiček, jak bylo zamýšleno.

Čeho si všímat

Tři věci, kterých si všimnout. Za prvé, podívejte se dolů. Čedičové nášlapné kameny na každém přechodu jsou klíčem k pohybu po městě. Postavte se na kameny uprostřed křižovatky a uvidíte, jak mohl Říman přejít kteroukoli křižovatku, aniž by se kdy dotkl mokré vozovky. Za druhé, podívejte se na nástěnné fresky v malých místnostech, nejen na ty slavné. Obyčejné domy střední vrstvy jsou vymalované stejně pečlivě jako velké vily, často se zahradními scénami na vnitřních stěnách místností, které neměly okna. Římané si malovali výhledy do vlastních zdí. Za třetí, ohlédněte se k hoře. Vesuv je stále činný. Naposledy vybuchl v roce 1944. Vybuchne znovu. Vulkanologický ústav v Neapoli zveřejňuje denní seismická měření. Město pod ním, dnes větší než kdy dřív, žije pod stejným poklopem jako Římané a má stejný plán pro případ, že se znovu zvedne.

Ulice jsou teď tiché. Chléb je v muzeu. Koleje od vozů tam pořád jsou. Jedno sopečné odpoledne před dvěma tisíci lety zhasnulo světla a proměnilo fungující město v nejúplnější obraz římského města, jaký kdy budeme mít – ne jako památky, ale jako všedního života uprostřed věty.

Zdroje obrázků