
Berniniho socha Davida v Galleria Borghese je autoportrét. Postavte se před ni. Podívejte se na tvář. Čelo je svraštělé. Oči jsou přimhouřené. Spodní ret je sevřený mezi zuby, tak silně, že vidíte tlak ve svalech tváře. Teď se podívejte na rytinu Gian Lorenza Berniniho z doby kolem roku 1623, tu, kterou Ottavio Leoni nakreslil podle živého modelu. Je to tatáž tvář. Stejné čelo, stejná čelist, stejný ret. Sochaři bylo pětadvacet let a tesal sám sebe.
Kardinál Scipione Borghese mu při práci držel zrcadlo. Ten detail pochází od Filippa Baldinucciho, který napsal první sochařův životopis a příběh měl od lidí, kteří byli v dílně. Scipione, tehdy padesátník, trpělivě stál se zrcadlem, zatímco mladý umělec dlátem tesal tvář pastýře a krále, který se chystá zabít obra. Tak dostala svou tvář zakázka, která začala v roce 1623.
Proč Berniniho David v Galleria Borghese mění námět
Všichni věděli, jak David vypadá. Donatello ho v roce 1440 vytvořil jako zasněného nahého dospívajícího chlapce. Verrocchio ho v roce 1473 udělal jako nafoukaného výrostka s Goliášovou hlavou u nohou. Michelangelův David pak stál ve Florencii od roku 1504, přes pět metrů vysoký, krásný, klidný, připravený před bojem. Každý David před rokem 1623 čekal. Buď už Goliáše zabil a pózoval nad mrtvolou, nebo ho ještě nezabil a přemýšlel o tom.
Mladý sochař tohle zahodil. Jeho David je uprostřed hodu. Trup je úplně přetočený. Pravá paže je stažená dozadu, levá vpředu, váha přenesená na zadní nohu, prak nabitý a připravený vystřelit dopředu. Postava je atlet pár centimetrů v rotačním pohybu. O vteřinu později bude kámen ve vzduchu. Socha není portrétem Davida. Je portrétem jedné vteřiny Davidova života.
Berninimu bylo pětadvacet. Právě dokončil Únos Proserpiny a stále pracoval na Apollónovi a Dafné. Byla to jeho čtvrtá velká zakázka pro Scipiona. Vytesal ji za sedm měsíců. Je to jediný David v dějinách umění, u kterého cítíte, že rána teprve přijde.
Tvář, která je zároveň sochařova

Podívejte se na spodní ret. Je kousnutý. Vidíte na něm otisk zubů. Je to nejkonkrétnější tělesný detail celé postavy. Mramor obvykle nemívá zmáčknuté rty. Antické sochy mají rty pootevřené, sevřené naplocho nebo lehce otevřené. Nikdo se nekousal. Sochař vytesal přesně tohle kousnutí podle vlastních úst. Žvýkací sval je na pravé straně napjatý. Krk je napjatý. Čelo je stažené dolů.
Baldinucci napsal, že zrcadlo držel Scipione, ale příběh za příběhem je tenhle: model, který by měl držet pózu během měsíců práce, by se do deseti minut usmíval nebo myslel na něco jiného. Jediný, kdo dokázal udržet soustředění, zuřivost a napětí těsně před činem po měsíce přerušovaných sezení, byl sám umělec. Díval se tedy na vlastní tvář. Zrcadlo není ozdoba. Je to nástroj, který sochu umožnil. Chiaro vám Baldinucciho pasáž přečte celou přímo před tváří sochy, což je jediné místo, kde příběh se zrcadlem opravdu zafunguje.
Je tu ještě jeden detail z pramenů. Na zemi za postavou leží malá harfa. Starozákonní David byl harfeník. Na harfě je drobná vyřezávaná orlice, heraldické zvíře rodu Borghese. Kardinálův rodový erb je ukrytý v rekvizitě. Socha je zároveň autoportrétem umělce i zašifrovaným portrétem mecenáše.
Proti Michelangelovi a co se doopravdy změnilo
Postavte si je v duchu vedle sebe. Michelangelův David, dokončený v roce 1504, je nahý muž, který stojí nehybně, dívá se doleva a prak má přes levé rameno. Jeho tělo je v kontrapostu. Svaly jsou uvolněné. Tvář je bez výrazu. Nepoznáte, jestli už bojoval, nebo se k boji teprve chystá. Michelangelo si vybral pauzu před činem. Vytesal chlapce, který si představuje budoucí bitvu.
Berniniho verze, dokončená v roce 1624, je nahý muž uprostřed otočky. Kompozice je diagonální. Končetiny jsou nesouměrné. Svaly jsou napjaté. Tvář je zkroucená soustředěním. Chystá se hodit kámen po obrněném muži vysokém skoro dva a půl metru. Žádná pauza tu není. Je tu vteřina násilí stlačená do kamene.
Rozdíl není jen v technice. Je ve filozofii. Michelangelo chápal sochařství jako vyjímání dokonalé formy z bloku: osvobozujete postavu, která už v něm je. Tělo v klidu je tělo v jeho nejpodstatnější podobě. Bernini chápal sochařství jako zachycení okamžiku: té jediné vteřiny v životě člověka, kdy je všechno, čím je, vidět na jeho těle. Síla, strach, vůle, rozhodnutí, všechno vtěsnané do jedné pózy. Michelangelo tesá duši. Ten druhý tesá nervovou soustavu.
Oba přístupy jsou správné. Ale barokní socha Davida v pohybu je těžší technický problém a mladý umělec ho vyřešil v pětadvaceti.
Jak se kamenný muž dá do pohybu
Sochu drží dva inženýrské triky.
Zaprvé postoj. Postava je vyvážená na dvou nohou, ale jedno chodidlo stojí naplocho a druhé na špičce, s pozvednutou patou. Váha se během hodu přesouvá z přední nohy na zadní, což je fyzikálně správně. Skutečný člověk, který nabíjí prak, přenáší váhu přesně tak jako socha. Kámen vám tedy ukazuje přesný biomechanický okamžik a Bernini tu biomechaniku znal, protože si ten pohyb nejspíš sám vyzkoušel. Takovou pózu z hlavy nevytesáte.
Zadruhé podtesání. Prak drží levá ruka, přetažený přes tělo, a kámen je vložený v jeho kapse. Kapsa je hluboká. Ruka svírá látku. Paže je pevně přitažená k žebrům. Celá levá paže i prak jsou vytesané volně od trupu, takže mezi paží a tělem je vzduch. Když se podíváte z boku, mezerou prochází světlo. Je to vykonzolovaný kus mramoru, který uprostřed pohybu nese vlastní váhu, už přes čtyři sta let bez jediné prasklinky.
Nápis z roku 1624, který objednal mecenáš
Na podstavec byl samozřejmě vytesán latinský dvojverš. Tentokrát ho nenapsal Maffeo Barberini, protože se Barberini právě stal papežem a měl jiné starosti. Scipione Borghese si dvojverš objednal jinde a nápis zní zhruba: „Pro nevinnou prostotu vrhl David kámen ze svého praku a srazil obra k zemi.“ Klíčová slova jsou tu nevinná prostota. Socha je všechno, jen ne prostá. Mecenáš ale potřeboval, aby veřejný výklad byl náboženský: pokorný David, posílený Bohem, porazí Goliáše. Mramorová postava je o násilí, soustředění a vzteku. Podstavec je o pokoře.
Tohle římští kardinálové ve 20. letech 17. století dělali. Objednávali pohanské a biblické náměty mimořádné fyzické síly a pak na podstavce přišroubovali moralizující latinské dvojverše, aby dílo mohlo žít v křesťanské domácnosti. Ty dvojverše byly jakousi cenzorskou licencí.
Co tělo dělá z každého úhlu

Obejděte ji. Je to třetí Scipionova zakázka v řadě, navržená tak, aby se kolem ní chodilo. Zepředu vidíte začátek hodu: pravá ruka stažená dozadu se šňůrou praku, oči upřené na cíl. Zleva vidíte celý stočený trup a stlačenou energii pózy. Zezadu vidíte stažené lopatky a šlachy, které vedou vzhůru po pravé paži. Zprava vidíte tvář z profilu, jak se kouše do rtu, a prak přes hruď.
Každý úhel ukazuje něco jiného, co tělo dělá. Sochař z něj udělal postavu, která odmění celou obchůzku, ne jen pohled zepředu. Byl to záměrný rozchod s antickou a renesanční tradicí, v níž měla socha jeden hlavní pohled. Michelangelův David má jednu tvář. Tenhle jich má čtyři.
Ještě jeden detail, který většina návštěvníků mine. U jeho nohou leží na hromadě Saulova zbroj, kterou David v Bibli odmítne obléknout. Kyrys, přilba, holenní chrániče. Připravené, odmítnuté a nechané na zemi. Bernini zbroj vytesal, protože patří k příběhu, ale schoval ji k podstavci, abyste ji na první pohled neviděli. Musíte se podívat dolů.
Proč tahle verze dodnes působí moderně
Důvod, proč socha nepůsobí jako dílo ze 17. století, i když jím je, spočívá v tom, že Bernini vyřešil problém, jak vytesat svalové napětí a citové soustředění zároveň. Většina soch vám dá jedno, nebo druhé. Buď je tělo výrazné a tvář prázdná, jako u starořeckých atletů, nebo je výrazná tvář a tělo strnulé, jako u středověkých světců. On vytvořil postavu, kde každý čtvereční centimetr dělá tutéž citovou práci: zátylek, prsty, břicho, čelo. Každá část tohohle nahého těla se chystá k hodu.
Sochu dnes uvidíte ve třetím sále Galleria Borghese, vedle Apollóna a Dafné a naproti Proserpině. Tyto tři práce dohromady představují cestu jednoho umělce od jednadvaceti do pětadvaceti let, a jsou tak nejplodnějšími čtyřmi lety v dějinách sochařství.
Na co se při návštěvě dívat
Čtyři věci.
Zaprvé tvář. Přistupte blíž. Podívejte se na spodní ret. Porovnejte tu tvář s jakýmkoli portrétem Gian Lorenza Berniniho. Tatáž tvář.
Zadruhé ruce. Pravá ruka svírá šňůru praku mezi palcem a ukazovákem. Levá ruka drží nabitou kapsu. Oba úchopy jsou správné. Je to socha někoho, kdo ví, jak prak funguje.
Zatřetí chodidla. Podívejte se na zvednutou zadní patu. To je pohyb těsně před dokončením. Socha zachycuje vteřinu před výstřelem.
Začtvrté harfa za ním. Najděte orlici. To na vás mrká mecenáš.
Pointa
Kousnutý ret. Nabitý prak. Pětadvacetiletý mladík, který zírá do zrcadla, jež mu drží kardinál, a tesá tvář, kterou v něm vidí. Sedm měsíců práce, které přepsaly, jak může David v kameni vypadat.