Přejít k obsahu

Apollón a Dafné, které Bernini dokončil ve čtyřiadvaceti, má listy, které je slyšet

Publikováno: • Čtení na 9 min

Mramorové sousoší Apollón a Dafné od Gian Lorenza Berniniho v Galleria Borghese v Římě, zachycující Dafné, jak se mění ve vavřín ve chvíli, kdy na ni Apollón sahá

Apollón a Dafné, které Bernini vytesal pro kardinála Scipiona Borghese, jsou důvodem, proč lidé ve třetím sále Galleria Borghese ztichnou. Obejděte sousoší dozadu. Většina lidí to neudělá. Většina lidí se zastaví vepředu, kde je příběh čitelný. Apollón natahuje ruku. Dafné křičí. Její prsty se už proměnily ve větve. Ale vzadu se něco dozvíte. Tam, ve výšce její natažené levé ruky, uvidíte listy. Jsou tenčí než dva milimetry. Některé jsou tak jemné, že jejich okraji prosvítá světlo a barví je do odstínu slabého čaje. Jeden z restaurátorů, kteří na sousoší pracovali v roce 2002, řekl novináři, že když do nich velmi lehce ťuknete nehtem, zazvoní. Žádné žuchnutí. Čistý, krátký tón. Jako sklenice.

Dílo bylo dokončeno v roce 1625 a jeho autorovi bylo čtyřiadvacet let.

Proč Berniniho Apollón a Dafné dodnes umlčí celý sál

Každý sál Galleria Borghese má svůj ústřední kus. Tenhle má kus mramoru, o kterém si myslíte, že mramor být nemůže. V tom je celý účinek. Blok z Carrary, se kterým Gian Lorenzo Bernini začínal, byl asi tři metry vysoký a vážil zhruba čtyři tuny. To, co z něj vytvořil, je běžící kompozice dvou postav s nataženou levou paží, nataženou pravou paží, kroutícím se trupem, pronásledujícím mužským aktem, listy, vlečeným kořenem, a to všechno vyvážené na jedné malé ploše skály a jednom vytesaném kmeni. Staticky by to mělo spadnout. Už samotné listy se měly při tesání ulomit. Neulomily se. A neulomily se ani za čtyři sta let.

Většina sochařů, kteří pracují s takhle tenkým kamenem, vede dílem kovovou armaturu a schová ji. Bernini ne. Díváte se na nevyztužený mramor napnutý až na hranici toho, co mramor dokáže. Listy na Dafnině ruce jsou nejtenčím tesaným kamenem v západním sochařství, který se nezlomil. Proto je v tomhle sále obvykle ticho. Lidé ho uvidí a zapomenou, co chtěli říct.

Zakázka a kardinál, který chtěl krev

Zakázka přišla od kardinála Scipiona Borghese. Mladého sochaře už měl pod stálou smlouvou. Bernini pro něj v roce 1622 dokončil Únos Proserpiny a Scipione chtěl další dílo. Námět byl nejspíš nápadem jeho otce: Ovidiovy Proměny, první kniha. Apollón, opojený vlastní zručností poté, co zabil Pýthóna, se posmívá Amorovi, že si hraje s lukem. Amor ho zasáhne zlatým šípem, takže se zamiluje do Dafné, a Dafné zasáhne olověným, takže ho nenávidí. Apollón ji pronásleduje. Dafné se modlí ke svému otci, říčnímu bohu Péneovi. Péneus ji promění ve vavřín právě ve chvíli, kdy se Apollónova ruka dotkne jejího boku.

Vytesána byla poslední půlvteřina honičky. Apollónova levá ruka se právě dotkla Dafnina pasu. Jeho prsty se tisknou do jejího těla. Pod konečky jeho prstů se její kůže vlní a krabatí, protože se už mění v kůru. Když se podíváte přesně na místo dotyku a pak sledujete její tělo vzhůru, vidíte proměnu probíhat v reálném čase: stehno je ještě kůže, pas je kůže, která hrubne, žebra jsou napůl kůra, rameno se rozštěpuje ve větve a vlasy jsou listí. Ústa má ještě otevřená výkřikem. Prsty u nohou zakořenily. Mezi kotníky jí vyrostl štíhlý kmen a pohltil jedno chodidlo.

To všechno bylo vytesáno. Slovo „vytesáno“ toho hodně skrývá. Čtyři sta hodin, pět set, nikdo to přesně neví, kdy mladý muž stál v dílně s dláty a vrtákem na luk a dobýval z jediného bloku jeho vnitřek, odstraňoval všechno, co nebylo sochou. A hotové dílo podepsal na podstavci.

Pohledové osy jsou nastavené jako architektura

Tady je to, o čem se téměř žádný průvodce nezmiňuje. Dílo je navrženo tak, aby se obcházelo, a Bernini nastavil pohledové osy s téměř architektonickou přesností. Postavte se tam, kde obvykle stojí návštěvníci, vepředu, a je to vyprávění: pronásledování a záchrana. Obejděte ho po směru hodinových ručiček a příběh změní význam s každou čtvrtotáčkou. Zleva vidíte jen Apollóna v pronásledování, s vlajícím pláštěm. Proměna je skrytá. Zezadu vidíte jen Dafné, jak se mění, kůra se jí šíří po zádech a Apollónova tvář upadla do stínu. Zprava vidíte Apollóna, jak si uvědomuje, co se děje. Jeho výraz se mění. Ruka se jí ještě dotýká, ale už se začíná odtahovat.

Berniniho Apollón a Dafné v Galleria Borghese s vavřínovými listy vytesanými z carrarského mramoru

Původní instalace ve Scipionově vile stavěla dílo ke zdi, aby ho kardinálovi hosté viděli zepředu jako klasickou scénu. Bernini postavil kompozici tak, aby čelní pohled byl ten úctyhodný. Další tři pohledy byly pro lidi, na které chtěl Scipione udělat dojem: kardinály, hostující vyslance, papežovy synovce a bratrance, lidi, kteří ho obejdou a uvědomí si, že to, na co se dívají, už není mýtus, ale fyzická proměna, která probíhá dál, jak se pohybují. V 80. letech 18. století bylo sousoší přeinstalováno tak, aby bylo vidět ze všech stran, a tak stojí dodnes ve třetím sále. Bylo to správné rozhodnutí. Cítíte, jak se dílo rozvíjí, když ho obcházíte.

Apollónův plášť a problém běžící postavy

Druhým tichým zázrakem díla je Apollónův plášť. Běžící postavy jsou klasickým námětem, ale běžící postavy mají problém s drapérií. Mramor je kámen. Kámen nevlaje. Každý antický sochař to řešil tak, že drapérie lpěla na těle nebo se těžce shromažďovala u země. Bernini to vyřešil tak, že Apollónův plášť vlaje za ním, připojený k podstavci jediným tenkým jazykem kamene.

Podívejte se na něj. Plášť je vytesaný v záhybu, ve zmrzlé vlnce, a vznáší se ve vzduchu za jeho levým ramenem. Není vidět žádná podpěra. Fyzika nesedí. Zíráte na něj a nedokážete pochopit, proč neodpadne. Skutečnou podpěrou je štíhlý můstek mramoru vedoucí ze zadní strany pláště k Apollónovu lýtku. Zepředu je téměř neviditelný. Nese celou zátěž. Pár milimetrů kamene drží kilogram mramorové drapérie v úhlu běhu. Čtyři sta let a žádná prasklina.

Vavřín, papež a cenzor

Scipione Borghese byl kardinál. Jeho strýc, papež Pavel V., zemřel v roce 1621 a nový papež, Urban VIII., který Berniniho miloval, sledoval, jak Scipione vystavuje posvátné a světské umění. Nahý Apollón v životní velikosti, který pronásleduje nahou Dafné po kardinálově vile, byl ve 20. letech 17. století na hraně. Jiný kardinál, Maffeo Barberini, pozdější Urban VIII. osobně, napsal na podstavec latinské dvojverší, které mu mělo vzít ostří. Zhruba: „Kdo honí prchavou rozkoš, skončí s hrstí listí a hořkým ovocem.“ Bylo to morální čtení pohanské scény, naroubované na dílo, aby socha mohla žít v křesťanské domácnosti.

Dvojverší je vytesáno na podstavci mramorové sochy. Dodnes si ho můžete přečíst. Je to Barberiniho způsob, jak kardinálovi poskytnout krytí. Varování je opakem toho, o čem dílo doopravdy je. Socha je o touze v půlvteřině předtím, než selže, vytesaná mužem dost mladým na to, aby věděl, jaký je to pocit, a dost zručným na to, aby to selhání učinil krásným.

Čeho si všímat, když před ním stojíte

Tři věci, popořadě.

Za prvé, postavte se před Apollóna. Najděte jeho prsty na Dafnině pasu. Podívejte se na důlky v jejím těle tam, kde se do něj tisknou jeho konečky prstů. To je mramor, který předstírá, že je kůže. Bernini toho dosáhl tak, že místa dotyku celé dny leštil pemzou a pak slámou. Mramor Apollóna a Dafné je fyzicky tentýž kámen jako její kůra o pár palců výš, ale působí měkce.

Za druhé, obejděte sousoší doleva. Zastavte se za její nataženou rukou. Přistupte blíž. Podívejte se na listy. Spočítejte, kolik jich je. Každý je vytesaný zvlášť. Každý má řapík. Některé mají žilky. Žádný není ulomený.

Berniniho Apollón a Dafné v Galleria Borghese v Římě, mramorové sousoší zachycující okamžik Dafniny proměny

Za třetí, ustupte a sledujte, jak sousoší obchází někdo jiný. Sledujte jeho tvář. Zastaví se, když uvidí, jak se Dafné mění. Každý se zastaví. Ta pauza je pointou. Dílo bylo vytvořeno, aby lidi zastavilo ve stejném okamžiku, v jakém v roce 1625 zastavilo Scipionovy hosty u večeře. Chiaro té pauzy využívá; Ovidiovy verše vám znějí v uchu ze stejného úhlu, z jakého by host v roce 1625 slyšel latinské dvojverší Maffea Barberiniho.

Apollón a Dafné z roku 1622 a skutečná časová osa

Na spoustě míst se dočtete, že sousoší Apollón a Dafné vzniklo v roce 1622. Nevzniklo. Zakázka byla podepsána v srpnu 1622. Bernini na ní pracoval mezi jinými úkoly, včetně svého Davida a dokončení Únosu Proserpiny, další tři roky. Konečné předání Scipionovi proběhlo na podzim 1625. Když odložil poslední dláto, bylo mu čtyřiadvacet.

Ten fakt nese celou váhu. Listy na Dafnině ruce, můstek pláště, výraz Apollónovy tváře ve chvíli, kdy si uvědomí, že prohrál, kůra plazící se po jejích žebrech. To všechno vytesal čtyřiadvacetiletý. Vzpomeňte si na každého čtyřiadvacetiletého, kterého znáte. Bernini v tom věku už měl tohle hotové.

Listy a jak přežily

Listy jsou otázkou, kterou si klade každý a na kterou nikdo úplně neodpoví. Technika, pokud ji dokážeme zrekonstruovat, spočívala ve vrtáku na luk a řadě stále jemnějších dlát. Vrták na luk je nástroj z doby bronzové. Pohybujete lukem sem a tam a ten roztáčí malý hrot, který v řízeném úhlu odbrušuje kámen. Bernini vrtákem vyhloubil prostory mezi shluky listů, pak stále jemnějšími dláty ztenčoval listy až do průsvitnosti. Poslední fází bylo broušení pemzou a kůží. Jediný chybný úder v takové tloušťce a list se zlomí. Začnete znovu s novým listem. Oprava neexistuje. Ta tenkost je záznamem toho, co neselhalo.

Restaurátorský tým dílo prošel v letech 1999 až 2002 a pod mikroskopem zdokumentoval každý shluk listů. Některé mají vlasové trhlinky. Žádný se nemusel nahradit. Samotný mramor pochází z lomů v Carraře v Toskánsku, ze stejných lomů, které používal Michelangelo, a byl vybrán pro krystalickou strukturu tak jemnou, že se neláme podél předvídatelných linií zrna. Kámen spolupracuje. Ale jen proto, že ho Bernini správně přečetl.

Proměna v Apollónově tváři

I Apollón se proměňuje. Ne fyzicky, ale citově. Když si jeho tvář prohlédnete do detailu, uvidíte, že má zavřená ústa a očima sleduje vlastní paži až k místu, kde se jeho ruka dotýká Dafné. Dívá se, jak se ten okamžik odehrává. Jeho čelo není vítězoslavné. Začíná se vraštit. Bernini ho zachytil v půlvteřině mezi tím, kdy ji chytil, a tím, kdy si uvědomil, že ji nechytil. Chytil strom. To je čtení, za které dílo odmění. Pronásledování se stalo ztrátou a lovcova tvář to ještě nestačila pochopit.

To je to, co čtyřiadvacetiletý v tom příběhu viděl. Ne honičku. Okamžik potom.

Pointa

Listy, které zvoní jako sklenice. Plášť, který drží tenký proužek kamene. Čtyřiadvacetiletý, který přišel na to, jak přimět mramor zapomenout, že je mramor. Jedině když sousoší celé obejdete, uděláte mu po právu.

Zdroje obrázků