Přejít k obsahu

Kde vidět Caravaggia v Římě: pěší průvodce ke všem jeho obrazům

Publikováno: • Čtení na 17 min

Povolání svatého Matouše od Caravaggia v kostele San Luigi dei Francesi v Římě

Michelangelo Merisi da Caravaggio přišel do Říma v roce 1592 bez peněz, bez zakázek a s mečem, který neměl co nosit. Odešel v roce 1606 s rozsudkem smrti nad hlavou, protože při rvačce kvůli míčové hře nedaleko Campo Marzio zabil člověka. Mezi tím namaloval obrazy, které rozlomily italské umění vejpůl. Téměř všechny Caravaggiovy obrazy, které se v Římě dochovaly, stihnete vidět za jediný den chůze.

Ne v jednom muzeu. Dokonce ani ne všechny v muzeích. Jsou schované v živých farních kostelích, kde hodíte minci do automatu na osvětlení, abyste oltářní obraz vůbec viděli, rozeseté po čtyřech galeriích v různých čtvrtích a v jednom případě ukryté na stropě, který je většinu posledního desetiletí pro veřejnost zavřený.

Tohle je průvodce, jak na to.

Proč právě tohle město a proč teď

Řím má více Caravaggiových obrazů než kterékoli jiné město na světě. Ne proto, že se tu narodil – narodil se v Miláně, nebo v městečku nedaleko, které se jmenuje Caravaggio a jehož jméno později přijal za své –, ale proto, že právě v Římě přišel na to, co vlastně dělá. Když přijel, bylo mu 20. Když utekl, bylo mu 35. Zhruba čtrnáct let mezi tím je příběhem malíře, který vynalezl styl, jenž na dalších sto let pohltil Evropu: realismus nasvícený jako jeviště, s herci z ulice a násilně konkrétní, který přejel uhlazený manýrismus, jejž nahradil, jako náklaďák.

Obrazy jsou rozložené mezi dva různé typy míst, a to je pro váš den důležité. Šest obrazů visí v kostelích, kam je vstup zdarma, osvětlení platí mince turistů a řídí se rozpisem mší. Zbytek je v muzeích, která zdarma nejsou, někdy vyžadují vstupenky na konkrétní čas rezervované několik dní dopředu a v pondělí mají zavřeno. Pokud jste ve městě méně než 48 hodin, projděte kostely za jedno dopoledne a Galleria Borghese si nechte na jiné odpoledne. Kostely jsou od sebe v Centro Storico vzdálené nanejvýš patnáct minut chůze. Muzea ne.

Francouzský kostel a obraz, který z něj udělal Caravaggia

Začněte v San Luigi dei Francesi. Stojí dva bloky východně od Piazza Navona, na klidném rohu mezi Pantheonem a budovou Senátu. Průčelí je z prostého travertinu. Interiér je šerý. Jděte rovně levou boční lodí, kolem čtyř kaplí, dokud neuvidíte hlouček lidí se zdviženými telefony. Hoďte do štěrbiny euro a rozsvítí se naráz tři obrazy.

Tohle je kaple Contarelli a tohle je okamžik, kdy se z Caravaggia stal Caravaggio.

Zakázka přišla v roce 1599 díky přímluvě kardinála Francesca Marii del Monte, u něhož Caravaggio už čtyři roky bydlel v sousedním Palazzo Madama. Matthieu Cointrel – postarší francouzský kardinál, kterému Italové říkali Contarelli – zemřel v roce 1585 a zanechal podrobné pokyny a velkou sumu peněz na tři obrazy ze života svého patrona. Čtrnáct let zůstávala kaple prázdná, zatímco umělci s lepšími konexemi nedokázali nic dodat. Caravaggio dostal práci na doporučení del Monteho. Nikdy předtím nenamaloval nic tak velkého. Bylo mu 28.

Tři plátna se čtou zleva doprava: povolání, inspirace, mučednictví.

Povolání svatého Matouše je to, které si zapamatujete. Paprsek světla klouže zprava a protíná stůl výběrčích daní v soudobém římském oblečení – klobouky s péry, prostřihávané rukávy, chlapec počítající mince. Kristus stojí ve stínu u dveří, s napřaženou paží a ukazujícím prstem. Matouš vzhlíží. Kristův prst téměř přesně opakuje prst Boha na stropě Sixtinské kaple, který se natahuje k Adamovi. Caravaggio Michelangela studoval. Věděl, koho cituje. Věděl také, že když do jednoho rámu velikosti stěny dá daňový úřad a Mesiáše, s penězi z hazardu na sukně stolu a bez svatozáře u kohokoli, lidi to pobouří.

Pobouřilo. A přes noc ho to proslavilo.

Umučení svatého Matouše visí naproti. Tenhle obraz byl dvakrát přemalován. Infračerveným snímkováním jsou pod ním vidět dřívější kompozice – obraz začal jako přeplněné klasické uspořádání a skončil jako jediná diagonála násilí: obnažený trup vraha, Matouš na zádech, anděl, který mu k ruce spouští palmu mučednictví. Caravaggio namaloval v pozadí sám sebe, jak se dívá ven z obrazu. Chtěl, abyste věděli, že tam byl.

Inspirace svatého Matouše nad oltářem je druhá verze; první, přízemnější návrh – v němž byl světec bosým dělníkem, jemuž anděl vede ruku jako dítěti, které se učí psát – kněží odmítli jako nedůstojný a dostal se k soukromému mecenáši. Tato první verze byla zničena v Berlíně v roce 1945. To, co vidíte dnes, je krotší náhrada, a přesto je to nejpodivnější oltářní obraz v Římě: anděl se kroutí ve vzduchu a odpočítává body na prstech jako učitel, zatímco Matouš balancuje na jednom koleni a stolička se mu naklání dozadu. Stolička se chystá spadnout. Chystá se spadnout už 425 let.

To je ten římský francouzský kostel s Caravaggiem, za kterým cestovatelé přicházejí. Teď ujděte tři bloky.

Santa Maria del Popolo a dva obrazy, které se přou

Santa Maria del Popolo stojí na severním konci Centro Storico, uvnitř staré městské brány, kudy cestovatelé kdysi vstupovali do Říma od severu. Kostel pochází ze 70. let 15. století. Kapli Cerasi vlevo od hlavního oltáře koupil a v letech 1600 až 1601 vyzdobil Tiberio Cerasi, generální pokladník papeže Klementa VIII. Cerasi najal dva malíře: Annibala Carracciho na oltářní obraz a Caravaggia na obě boční stěny.

Carracciho ústřední Nanebevzetí je pěkný boloňský strop v barokní miniatuře. Nikdo kvůli němu nechodí.

Lidé chodí kvůli dvěma Caravaggiům, kteří ho lemují, a kvůli sporu, který spolu vedou.

Vlevo je Ukřižování svatého Petra. Tři bezejmenní dělníci v hrubém pracovním oblečení Říma 16. století se namáhají vztyčit obrácený kříž. Apoštol je starý, těžký, s tlustými prsty a dívá se na hřeb ve své levé dlani s výrazem, který není tak docela hrůza a není tak docela nic jiného. Obraz tvoří skoro jen nohy, chodidla a týly. Chodidla dělníka jsou namalovaná s větší péčí, než jakou většina římských oltářů věnuje Kristově tváři.

Vpravo je Obrácení svatého Pavla. Saul z Tarsu leží na zádech na zemi, ruce zvednuté ke světlu, které dopadá jen na něj a na zadek jeho koně. Kůň zabírá dvě třetiny plátna. Starý čeledín drží otěže a nic ho nevzrušuje. Není tu vidět žádný Kristus, žádný sbor andělů, žádné nebeské vojsko. Jen muž, kterého světlo shodilo z koně, a kůň, který si toho nevšiml. Každý student dějin umění stál před tímto obrazem a snažil se vyjádřit, proč je pointou právě kůň. Nikomu se to nikdy úplně nepodařilo.

První verze Obrácení byla stejně jako první verze Inspirace svatého Matouše odmítnuta a dostala se k soukromému sběrateli. Dodnes existuje, v soukromé sbírce v Římě, a každých pár let se objeví na nějaké výstavě. To, co vidíte v kapli Cerasi, je druhý pokus. Je lepší.

Santa Maria del Popolo je zdarma, většinu dní otevřená zhruba od 7:30 do poledne a od 16 do 19 hodin a během mše zavřená. Vezměte si minci.

Sant’Agostino a světice se špinavýma nohama

Caravaggiova Madona z Loreta v kapli Cavalletti v kostele Sant'Agostino v Římě

Z Piazza del Popolo jděte asi dvanáct minut na jih – po Via di Ripetta, kolem Ara Pacis, přes úsek Via dei Coronari, který vypadá jako nábřeží, s jeho starožitníky – na malé náměstí Sant’Agostino. Kostel se skrývá za prostým renesančním průčelím. Uvnitř vlevo, v první kapli lodi, visí Madona z Loreta, někdy nazývaná Madonna dei Pellegrini, Madona poutníků. Pochází z roku 1604 nebo 1605. Malíři bylo 34.

Dva poutníci – starý muž s holí a žena s šátkem na hlavě – klečí na prahu. Panna Maria se vyklání ze dveří a drží dítě, které je na její náruč příliš velké, skutečné batole, těžké a vrtící se. Poutníci mají špinavé nohy. V tom je ten skandál. Giovanni Baglione, současník a životopisec, který Caravaggia nenáviděl, napsal, že obraz vyvolal mezi lidmi „nesmírný povyk“, protože světice neměla žádné šperky, Panna Maria měla bosé nohy jako selka a poutníci bláto na patách. Dodnes je to nejněžnější Caravaggio v celém městě a ten, který vás nejspíš zaskočí, protože fronta k automatu na osvětlení je krátká, kaple je tichá a světlo z okna nahoře dopadá na obraz zhruba pod tím úhlem, pod jakým ho do něj Caravaggio namaloval.

Modelkou pro Pannu Marii byla podle tehdejších drbů kurtizána Maddalena Antognetti – Lena –, kvůli níž se Caravaggio pral s jiným mužem. Dva roky poté, co byl obraz odhalen, toho muže zabil u míčových kurtů na Campo Marzio a utekl.

Dům, kurt a ulička

Jste také tři bloky od Caravaggiova domu, o kterém se římští průvodci zmiňují, ale který málokdo najde. Ze Sant’Agostino jděte na západ po Via della Scrofa, přejděte Corso Rinascimento a zahněte do úzkých uliček za Piazza Navona. Najdete krátkou uličku jménem Vicolo del Divino Amore. Číslo 19 je malá neoznačená budova s pamětní deskou přišroubovanou ke kameni, které si skoro nikdo nevšimne. Tady Caravaggio zhruba od roku 1604 až do vraždy v roce 1606 bydlel a měl ateliér.

Uvnitř není co vidět. Je to soukromý byt. Ateliér zmizel; zdi, před kterými maloval, byly desetkrát přeomítnuté. Ale ulička je zhruba tak široká jako povoz, světlo v osm ráno dopadá přesně tak, jak dopadá na jeho obrazech, a míčový kurt na Via di Pallacorda – kde v květnu 1606 zabil Ranuccia Tomassoniho kvůli spornému bodu a možná i kvůli Leně – je tři minuty chůze na východ. Ještě tu noc Řím opustil. Už se nikdy nevrátil.

Teď je dobrá chvíle zastavit se na kávu v jednom z malých barů na Via della Scrofa, protože vás čeká další Caravaggio, který kdysi visel sto metrů odsud: ten v Doria Pamphilj.

Galleria Doria Pamphilj a obraz, který naslouchá

Jděte deset minut na východ na Corso. Palazzo Doria Pamphilj zabírá celý blok mezi Corsem a Via del Plebiscito. Vchod tvoří nenápadné dveře mezi dvěma kavárnami. Vstupenka stojí zhruba 16 dolarů. Audioprůvodce je zdarma a částečně ho namluvil sám současný princ Doria, což je zvláštní a krásný detail.

Galerie je soukromou sbírkou rodu, který sbírá už 400 let. Caravaggiové visí v malém kabinetu u hlavní chodby. Jsou dva.

Odpočinek na útěku do Egypta, namalovaný kolem roku 1597, je nejranější velká kompozice, kterou Caravaggio kdy dokončil. Svatá rodina se zastavila na cestě, aby si odpočinula. Josef drží otevřený notový zápis andělovi s houslemi. Maria spí, tváří přitisknutou k hlavičce dítěte. Anděl je zobrazen zezadu, nahý, s obrovskými křídly a kusem bílé drapérie, která padá přesně tam, kam má. Noty na stránce jsou skutečné; byly identifikovány jako moteto Noela Bauldeweyna na text z Písně písní. Obraz je tichý tak, jak je tichý dům, když už všichni usnuli.

Kající se Máří Magdalena, namalovaná téhož roku, je protějškem a nejspíš vznikla podle téže modelky. Mladá žena sedí na nízké židli v prosté místnosti. Vlasy má vlhké; na zemi stojí nádobka s mastí a leží přetržená šňůra perel. Pláče, ale sotva – jediná slza v koutku oka. Na nic se nedívá. Caravaggio namaloval Magdalenu tak, jak by ji vyfotil fotograf: žádná svatozář, žádná lebka, žádná pouštní jeskyně, jen žena v římské kuchyni uprostřed obyčejného odpoledne.

Chiaro pozná moteto v Josefově notovém zápisu, zatímco se na něj díváte, a Bauldeweynova melodie vám zní v uchu, zatímco anděl hraje frázi, která na stránce opravdu je.

Palazzo Barberini a useknutá hlava

Na další dva obrazy musíte přejít město. Palazzo Barberini stojí na kopci směrem ke Quirinálu, asi patnáct minut taxíkem z Corsa nebo pětadvacet minut pěšky přes Via del Tritone a Piazza Barberini. Palác byl postaven ve 20. letech 17. století pro papeže z rodu Barberini, Urbana VIII., a dnes v něm sídlí Galleria Nazionale d’Arte Antica. Caravaggiové visí v sále 20 v piano nobile.

Judita a Holofernes, namalovaná kolem roku 1599, je nejznepokojivější obraz v budově a možná i ve městě. Judita v bílé halence a s perlovými náušnicemi prořezává vojevůdci krk s výrazem zachmuřeného soustředění. Holofernes je uprostřed výkřiku, s vytřeštěnýma očima, přišpendlený k prostěradlům. Její služka Abra stojí za jejím ramenem s pytlem a přihlíží. Krev je nesmírně rudá. Badatelé určili jako modelku pro Juditu Fillide Melandroni, další kurtizánu z Caravaggiova okruhu. Bylo jí asi 18.

Nezapomenutelným dělá obraz Juditina tvář. Není vítězoslavná. Není zbožná. Je to tvář mladé ženy, která dělá něco fyzicky nepříjemného a na okamžik o tom zapochybuje, s vraštami na čele a tělem odkloněným od práce, kterou vykonávají její ruce. Každá Judita namalovaná před touto byla hrdinská. Caravaggio namaloval stínání.

Ve vedlejším sále visí na vlastní stěně Narcis – jeho autorství bylo dlouho sporné a stále častěji se připisuje Caravaggiovi. Chlapec ležící na břiše se dívá do temné tůně a vidí, jak se na něj dívá jeho vlastní tvář. Kompozice je uzavřený kruh paží, kolen a odrazu. Není tu žádná krajina. Není tu žádný příběh kolem příběhu. Je to první obraz západního umění, který je jen o okamžiku, kdy člověk uvidí sám sebe a neodvrátí pohled.

Palazzo Barberini má ve stejném sále také malou desku Svatý František v meditaci, kterou někteří badatelé Caravaggiovi připisují a jiní ne, a která za ten spor nestojí.

Galleria Borghese a Caravaggiové z Villy Borghese

Galleria Borghese je cílová stanice. Stojí v parku Villa Borghese – Villa Borghese je zeleň, Galleria Borghese je muzeum; jsou to dvě různé věci a turisté si je pletou každý den. Galerie vyžaduje vstupenku na konkrétní čas, stojí asi 15 dolarů plus dvoudolarový rezervační poplatek a pustí vás dovnitř přesně na dvě hodiny. Prodloužit to nejde. Rezervujte nejméně týden dopředu, zvlášť na víkendy. Sál, o který vám jde, je sál 8.

Tohle je nejhutnější caravaggiovský zážitek, jaký město nabízí: šest obrazů v jednom sále, většinu z nich koupil nebo zabavil kardinál Scipione Borghese, sběratel a synovec papeže Pavla V. a typ mecenáše, který dostal, co chtěl, jakýmikoli dostupnými prostředky.

Chlapec s košem ovoce, namalovaný kolem roku 1593, je jedním z úplně prvních obrazů, které Caravaggio v Římě dokončil. Chlapec s dlouhými vlasy a obnaženými rameny, nejspíš jeho přítel a spolubydlící z ateliéru Mario Minniti, drží koš broskví, fíků, hroznů, jablek a hrušky. Ovoce je slavnější než chlapec. Botanik Jules Janick v roce 2010 identifikoval každý kus ovoce v koši a upozornil, kolik z nich je viditelně přezrálých – otlučených, popraskaných, začínajících hnít. Caravaggia zajímal rozklad od samého začátku.

Nemocný Bakchus, z let 1593–94, visí vedle. Historici umění ho odedávna čtou jako autoportrét, který malíř namaloval, když se zotavoval z malárie v nemocnici Santa Maria della Consolazione. Kůže má našedlý nádech. Rty jsou bledé. Drží hrozen a nosí vinný věnec jako herec, který hraje boha a přitom má horečku. Na obraze je mu 22 let.

Madona s dítětem a svatou Annou, takzvaná Madonna dei Palafrenieri, vznikla v roce 1605 pro bratrstvo papežských podkoních a visela na jejich oltáři ve svatopetrské bazilice přesně jeden měsíc, než ji sundali. Důvodem byla kombinace teologických námitek a skandálu kvůli šatům Panny Marie, rudé róbě s živůtkem střiženým podle tehdejší římské módy. Kardinál Scipione ji koupil skoro za nic a odvezl si ji domů.

David s hlavou Goliáše, namalovaný kolem roku 1610 ke konci Caravaggiova života, je ten, který vás zastaví. Mladý David v bílé košili drží useknutou hlavu obra. Ta hlava je autoportrét. Malíř se podepsal do krve na Davidově meči: H[umilitas] O[ccidit] S[uperbiam] – „pokora zabíjí pýchu“, motto, které je zároveň vysvětlením i prosbou. Caravaggio tehdy cestoval po jihu Itálie a snažil se získat papežskou milost za zabití z roku 1606. Obraz poslal Scipionu Borghesemu, jehož strýc, papež, mohl tu milost udělit. Je to muž, který se namaluje jako trofej a pošle ji poštou jedinému člověku, který mu může zachránit život.

Milost byla udělena. Caravaggio zemřel na horečku, na malárii nebo možná na otravu olovem na pláži v Porto Ercole v červenci 1610, dřív, než se mohl vrátit do Říma a dozvědět se o ní.

Píšící svatý Jeroným, namalovaný kolem let 1605–06, sál uzavírá. Starý muž v rudém plášti se sklání nad rukopisem, brk spočívá na stránce. Na jeho knihách leží lidská lebka jako záložka. Světlo je obyčejné světlo lampy. Neděje se tu žádný zázrak. Je to obraz učence při práci, podaný s respektem, jaký Caravaggio projevoval máločemu kromě ramen a stínů.

Právě tenhle fakt – šest Caravaggiů v jednom malém sále, čtyři z nich mezi jeho nejlepšími – dělá ze vstupenky do Galleria Borghese něco, co za otravnou rezervaci stojí. Při každém hledání narazíte na dotazy jako caravaggio villa borghese rome nebo caravaggio roma galleria borghese; přesně o tomhle jsou.

Caravaggiova freska v Římě, kterou lidé hledají

Ještě jedna zastávka, a to ta, kterou skoro nikdo doopravdy neuvidí.

Caravaggiův David s hlavou Goliáše v Galleria Borghese v Římě

Když lidé hledají „Caravaggio freska Řím“, obvykle hledají něco, co neexistuje. Caravaggio nikdy nenamaloval skutečnou fresku. Maloval na plátno, někdy na dřevo a přesně jednou na omítnutý strop – a i to olejem, ne skutečnou technikou buon fresco. Jde o malý ovál nazvaný Jupiter, Neptun a Pluto, namalovaný kolem let 1597–98 na strop drobné alchymistické místnosti v Casino Ludovisi – nazývaném také Casino dell’Aurora – na pozemcích bývalé Villy Ludovisi. Ten dům i jeho zahrady jsou soukromé, dodnes patří rodu Boncompagni Ludovisi a budova je po dědickém sporu většinu posledního desetiletí pro veřejnost uzavřená. Když se otevře, obvykle po soukromé domluvě, může vstup vyjít až na 700 eur na osobu. Malba na stropě měří zhruba metr napříč. Tři bohové se sklánějí kolem svých astrologických zvířat – orla, mořského koně, Kerbera – se zkrácením předloktí, které Caravaggio později použije pro anděly v San Luigi dei Francesi.

Je to jediná jeho malba na římském stropě a jen velmi málo návštěvníků ji kdy spatří. Zařaďte si ji na seznam stejně; je to odpověď na otázku, a ta otázka se klade.

Pěší den za Caravaggiem v Římě

Pro den, který začíná kostely a do oběda stihne pět obrazů:

Začněte v 9 hodin ráno v San Luigi dei Francesi. Na kapli Contarelli si nechte 30 minut. Vezměte si tři jednoeurové mince na automat na osvětlení, protože první vždycky dojde v polovině Inspirace.

Jděte deset minut na sever do Santa Maria del Popolo. Kaple Cerasi je vlevo od oltáře. 20 minut.

Jděte dvanáct minut na jih do Sant’Agostino. Madona z Loreta je v první kapli vlevo. 15 minut.

Odbočte o dva bloky do Vicolo del Divino Amore, postavte se do uličky a podívejte se nahoru. Pět minut. Dejte si kávu na Via della Scrofa.

Jděte deset minut na východ do Galleria Doria Pamphilj. Dva Caravaggiové a k tomu skvělý raný Tizian a Velázquez, který sice není Caravaggio, ale je to možná nejlepší portrét v Římě. Jedna hodina.

Oběd. Po obědě Palazzo Barberini kvůli Juditě, Narcisovi a spornému svatému Františkovi. 90 minut.

Na jiné odpoledne, se vstupenkou rezervovanou předem: Galleria Borghese. Dvě hodiny, sál 8, šest obrazů.

Čeho si všímat, když tam stojíte

Caravaggiovo světlo není sluneční. Je divadelní – jediný ostrý zdroj, obvykle zleva shora, který dopadá jen na ty, kdo jsou pro příběh důležití, a všechny ostatní nechává pod vodou. Odstupte od kteréhokoli z obrazů asi na čtyři metry a uvidíte tváře vystupovat z černého pole jako herci, kteří vycházejí ze zákulisí. Přistupte blíž a všimnete si textury kůže: póry, strniště, přesný odstín předloktí, které bylo venku. Podívejte se na nehty. Caravaggio maloval nehty s větší přesností, než jakou většina malířů věnuje očím.

Hledejte také předměty, které dával do popředí: ovoce s otlačeninami, koš, který přepadává přes okraj stolu, meč přesně ve výšce dětské hlavy, stoličku, která se chystá spadnout. Měl rád nestabilní věci. Měl rád okamžik těsně předtím, než se něco převrhne.

Pokud jste typ cestovatele, který pak o Caravaggiovi v Římě napíše recenzi, měla by zmínit, že ten zážitek nepřipomíná muzeum. Připomíná kostel, v původním smyslu: klečíte u oltáře, hodíte minci a malovaná scéna se na dvě minuty rozsvítí ve tmě. Pak zhasne.

To je tempo, pro které maloval. Pořád funguje.

Po Římě

Po odchodu z města maloval ještě čtyři roky: v Neapoli, na Maltě, na Sicílii. Pozdní obrazy jsou temnější. Víc prázdného prostoru, víc černé, méně rétoriky. Celou dobu byl na útěku. Milost k němu dorazila pozdě. Když zemřel, bylo mu 38. Záznam o pohřbu se ztratil; jeho kosti byly v roce 2010 identifikovány v kostnici v Porto Ercole týmem, který je porovnal s DNA potomka, s desetiprocentní mírou nejistoty, o níž vesele přiznali, že je to to nejlepší, čeho kdo kdy dosáhne.

Ale všechno, čím porušil pravidla italské malby a pak je přepsal, udělal tady. Na těchto sedmi stěnách. Ve městě, které je dodnes uchovává.

Hoďte do automatu minci. Dívejte se, jak se rozsvítí světlo.