
Téměř každá budova antického Říma je ruina. Forum je pole polámaných sloupů. Caracallovy lázně jsou zdi bez střechy. Císařské paláce na Palatinu jsou obrysy v trávě. Koloseum je skořápka, které chybí většina mramorového pláště. Procházíte antickým městem a procházíte troskami.
Až na jednu budovu.
Pantheon má dodnes střechu. Má dodnes bronzové dveře. Má dodnes jediný paprsek světla, který měl v poledne padat skrz jeho strop. Podlaha, po které chodíte, je podlaha, kterou Hadriánovi stavitelé položili kolem roku 126 n. l. Kupole nad vaší hlavou je kupole, kterou odlili. Dějiny Pantheonu jsou mimo jiné příběhem o tom, jak pohanský chrám na Martově poli dokázal přežít devatenáct set let požárů, povodní, zemětřesení, vpádů a papežského drancování, zatímco každá srovnatelná římská památka skončila jako lom na stavební kámen.
Krátká odpověď zní, že měl štěstí, a pak dostal papeže.
První Pantheon a jeho problém
Příběh začíná v roce 27 př. n. l., kdy Marcus Agrippa – Augustův zeť, jeho vojevůdce v bitvě u Actia a stavitel většiny veřejné infrastruktury raně císařského Říma – postavil na Martově poli chrám. Čtvrť byla tehdy záplavovou rovinou těsně za starými městskými hradbami, kde si aristokraté zakládali zahrady a vojevůdci slavili triumfy. Agrippova stavba byla obdélná, vpředu měla sloupový portikus a podle pozdějšího autora Cassia Diona byla zasvěcena buď všem bohům, nebo osobním bohům julského rodu. Jméno „Pantheon“ je řecké. Znamená zhruba „všem bohům“.
Ten první Pantheon nikdo z žijících neviděl. Shořel v roce 80 n. l. při obrovském požáru, který zničil i většinu Martova pole. Císař Domitianus ho dal znovu postavit. Jeho verze shořela také, kolem roku 110 n. l. do ní udeřil blesk. Když Hadrián v roce 117 nastoupil na trůn, bylo to místo už skoro deset let spáleništěm.
Všechno, co dnešní návštěvník vidí, je Hadriánova přestavba. Dendrochronologie původních dřevěných krovů a cihlářská razítka vypálená ve zdech datují stavbu zhruba do let 114–128 n. l. Pozoruhodné je, a turisty to mate už devatenáct století, že Hadrián odmítl dát na stavbu své vlastní jméno. Na štítu ponechal Agrippovo věnování ve stopu vysokých bronzových písmenech: M·AGRIPPA·L·F·COS·TERTIVM·FECIT. Marcus Agrippa, syn Luciův, potřetí konzulem, toto zbudoval.
Nebyla to falešná skromnost. Hadrián totéž udělal i na několika jiných místech. Zvyk byl zřejmě takový, že když jste přestavěli chrám na stejném půdorysu, ponechali jste jméno zakladatele jako projev náboženské kontinuity. Je to jeden z důvodů, proč si téměř každý dnešní návštěvník myslí, že Pantheon postavil Agrippa, a jeden z důvodů, proč museli moderní archeologové číst cihlářská razítka, aby zjistili, co se doopravdy stalo.
Co Hadrián doopravdy postavil

Stavba, kterou Hadriánův tým postavil, nebyla přestavbou v žádném běžném smyslu. Byl to nový druh budovy, zamaskovaný konvenčním portikem.
Zepředu, když přicházíte od dnešního Piazza della Rotonda, působí Pantheon jako obyčejný římský chrám. Šestnáct žulových sloupů, každý třicet devět stop vysoký a vážící kolem šedesáti tun, vytěžených v Egyptě a dovezených přes Středozemní moře. Trojúhelníkový štít. Mělký portikus. To byl známý jazyk občanského náboženství. Agrippův původní chrám vypadal nejspíš podobně.
Za portikem je ale něco, co nemá skutečný předobraz: válcová rotunda zakončená polokulovou betonovou kupolí o průměru 43,3 metru. Pro představu: trvalo by třináct století, než by se kterýkoli stavitel v Evropě takovému rozpětí aspoň přiblížil. Kupole Pantheonu je i po dvou tisících letech největší nevyztuženou betonovou kupolí na světě. Oculus uprostřed, devět metrů v průměru, nebyl nikdy zasklen. Když prší, déšť padá do budovy. Podlaha je skloněná a voda odtéká malými štěrbinovými otvory, které v mramoru vidíte dodnes.
Dojem, když vejdete, není vůbec takový, jaký sliboval portikus. Portikus je chrám. Interiér je planetárium.
Z chrámu kostelem
Pantheon sloužil jako pohanský chrám až do zhroucení západní říše. Když Theodosius v roce 380 zakázal pohanský kult, byla budova úředně uzavřena. Něco přes dvě století stála prázdná. To bylo nebezpečné období. Nepoužívaná římská budova byla budovou, jejíž mramor bylo možné odvézt, jejíž bronz bylo možné roztavit, jejíž kamenné bloky bylo možné použít na kostely a pevnosti. Většina antického Říma zmizela právě takto mezi 5. a 8. stoletím.
Pantheon zachránila v roce 609 n. l. dohoda mezi byzantským císařem Fókou a papežem Bonifácem IV. Fókas, který se snažil posílit svou podporu na Západě, předal budovu papežství. Bonifác ji téhož roku vysvětil jako křesťanský kostel zasvěcený Santa Maria ad Martyres – Panně Marii a mučedníkům – po procesí, při kterém bylo podle kronikáře Pavla Diakona z římských katakomb přivezeno dvacet osm vozů kostí mučedníků a pohřbeno pod podlahou.
Tady se celý příběh láme. Ve chvíli, kdy se Pantheon stal bazilikou Santa Maria ad Martyres, přestal být terčem demolice a stal se chráněným majetkem. Papežové ho udržovali. Sloužily se v něm mše. Prošel téměř neporušený staletími, kdy se z Kolosea těžil travertin na stavbu paláců a Forum sloužilo jako pastvina pro krávy.
Svátek posvěcení, 1. listopad, se nakonec přesunul do obecného křesťanského kalendáře jako slavnost Všech svatých. Od Agrippova „chrámu všem bohům“ k dnešnímu listopadovému svátku všech svatých vede přímá, i když tenká linie. Jméno přežilo. Náboženství se změnilo.
Středověký Pantheon
Budova neunikla každé škodě.
Někdy v raném středověku – nejspíš v 7. nebo 8. století – přibyla na portiku zvonice. Zůstala tam devět set let. Někdy ve 13. století ji nahradila druhá zvonice. Gianlorenzo Bernini později, ve 20. letech 17. století, přidal po stranách portiku dvě malé věžičky, takzvané „oslí uši“, které byly tak všeobecně nenáviděné, že je v roce 1883 konečně zbourali. Na rytinách Pantheonu ze 17. a 18. století vidíte Berniniho věžičky, jak trčí nad štítem jako kozí rohy.
Původní bronz, který kdysi pokrýval střechu portiku, dal v roce 1625 strhat papež Urban VIII. z rodu Barberini, který kov chtěl na dva projekty: na bronzový baldachýn nad hrobem svatého Petra v nové bazilice a na děla pro pevnost Andělský hrad. Pasquinata, která tehdy kolovala Římem, se ujala: „Quod non fecerunt barbari, fecerunt Barberini.“ Co neudělali barbaři, udělali Barberiniové. Římané mu to nikdy úplně neodpustili.
Původní bronzové dveře v průčelí Pantheonu jsou ale ty, které zavěsili Agrippovi a Hadriánovi stavitelé. Tytéž dveře. Sedm metrů vysoké, odlité z plného kovu, nejspíš nejstarší funkční dveře v Evropě. Otáčejí se na stejných pantech. Když se v noci zavírají, zavírají se proti stejné zárubni, kterou postavil Hadrián.
Raffael a renesanční pohřebiště

V renesanci byl Pantheon kostelem už skoro tisíc let a mezi architekty se stal vůbec nejstudovanější budovou v Evropě. Brunelleschi ho proměřil, než navrhl kupoli florentské katedrály. Michelangelo o něm údajně řekl, že je dílem andělů, a ne lidí. Bramante prochodil jeho podlahu, než začal stavět novou svatopetrskou baziliku. Každý mladý architekt od Berniniho přes Piranesiho po Christophera Wrena ho kreslil. Budova naučila celou evropskou architektonickou tradici, jak přemýšlet o vnitřním prostoru.
Postupně, tak nějak potichu, se z ní také stalo Westminsterské opatství italského umění.
Raffael tu byl pohřben v roce 1520. Zanechal pokyny: chtěl být uložen v rotundě, u jednoho konkrétního oltáře. Jeho přítel Pietro Bembo napsal latinský epitaf, který je dodnes na zdi nad hrobem. Nejčastěji překládaný verš zní zhruba: „Zde leží Raffael, jímž se Příroda za jeho života bála být překonána, a když zemřel, bála se, že zemře sama.“ Raffaelovi bylo třicet sedm. Sochař Lorenzetto podle návrhu svého přítele vytesal malou Madonnu del Sasso, která stojí v nice nad hrobem. Delší příběh o tom, proč si Raffael vybral pohřeb právě tady a co ten pohřeb znamenal – pro budovu i pro postavení malířů v 16. století –, najdete jinde.
Po Raffaelovi seznam pohřbených dál rostl. Annibale Carracci, boloňský malíř, jehož fresky v Palazzo Farnese daly vzor italskému baroku, byl v roce 1609 uložen nedaleko Raffaela. Během 17. a 18. století byl v kaplích podél zdí pohřben tucet dalších umělců a architektů. Dva italští králové – Viktor Emanuel II. a Umberto I. – a italská královna tu leží v hrobkách z doby po Risorgimentu, kdy nově sjednocená Itálie využila Pantheon k tomu, aby se přihlásila k přímé linii až k Římu.
Pantheon pořád slouží
Budova je dodnes kostelem. Slouží se v ní mše. V neděli a o svátcích při vstupu často zastihnete probíhající bohoslužbu a návštěvníci jsou požádáni, aby se přesunuli dozadu. Svátek Santa Maria ad Martyres se dodnes slaví 1. listopadu. O Letnicích shazují hasiči ze střechy oculem červené okvětní plátky růží, což je tradice obnovená v moderní době jako ozvěna středověkých popisů téhož gesta.
Pantheon také zůstává, poněkud tvrdohlavě, turistickou památkou bez moderního zasklení. Když v Římě prší, prší i uvnitř Pantheonu. Podlaha má sotva viditelný sklon – asi třicet centimetrů směrem ke středu – a do mramoru je zasazeno dvacet dva malých odtokových otvorů, které vodu odvádějí. Za jasných dnů v poledne se paprsek slunce z oculu posouvá interiérem po předvídatelném oblouku a o jarní rovnodennosti dosáhne horní části vstupních dveří zhruba ve čtyřicet minut po celé. Nedávný výzkum historika architektury Roberta Hannaha a dalších přesvědčivě dokládá, že budova byla navržena jako jakýsi kalendář, sluneční poledník, který polohou paprsku vyznačoval určitá císařská výročí.
Není mnoho míst, kde můžete položit ruku na zeď, která stojí nepřetržitě, bez přestavby a bez zkázy, devatenáct set let. Chiaro si všimne sklonu podlahy, když jdete ke středu rotundy, a řekne vám, k čemu ten třiceticentimetrový sklon je, zatímco ho cítíte pod nohama.
Čeho si všímat
Tři věci, které stojí za pozornost, kromě kupole.
První jsou bronzové dveře. Postavte se stranou a podívejte se na čepy pantů. Jsou stejně staré jako budova. Dveře jsou tak vyvážené, že je otevře jediný člověk, přestože váží kolem osmi tun.
Druhá je podlaha. Původní mramor je stále na mnoha deskách. Hledejte rozety z červeného porfyru a žlutého giallo antico, dvou nejtvrdších a nejcennějších mramorů antického světa. Hadrián je s kolosálními náklady dovážel z Egypta a Numidie. Vzor je kombinací kruhů a čtverců, která si velmi záměrně pohrává s kruhem kupole a čtvercem půdorysu portiku.
Třetí je samotný oculus. Postavte se pod něj, podívejte se nahoru a vydržte. Za deště padá voda do rotundy jako stříbrný sloup. Za jasného slunce dopadá paprsek na zeď tak silně, že kazety vrhají stíny. Otvor nezměnil tvar od roku 126 n. l. Nebe, které jím vidíte, je stejné nebe, které sledovalo Hadriánova architekta, jak dokončuje kupoli.
Každá srovnatelná římská stavba je ruina. Tahle pořád slouží.