Přejít k obsahu

Galerii Borghese vybudoval kardinál, který kradl umění na základě kličky

Publikováno: • Čtení na 10 min

Galleria Borghese v Římě, Villa Borghese Pinciana, v níž je uložena umělecká sbírka kardinála Scipiona Borghese

Příběh Galerie Borghese začíná jednoho zářijového rána roku 1605, kdy se třiapadesátiletý Toskánec Camillo Borghese stal papežem Pavlem V. O devět dní později jmenoval svého osmadvacetiletého synovce Scipiona Caffarelliho kardinálem. O dva měsíce později přijal Scipione rodové jméno a s ním i přístup k vatikánské pokladně. Do roka objednal vilu na Pincijském pahorku, severně od starých městských hradeb, kde měly být uloženy umělecké předměty, které hodlal získat. Slovem „získat“ myslel mladý kardinál několik věcí zároveň. Myslel tím nákup, když se nákup hodil. Myslel tím přijímání darů od lidí, kteří chtěli laskavosti. A při jedné dobře zdokumentované příležitosti tím myslel vyslání papežského biřice, který uprostřed noci zabavil sto pět obrazů z ateliéru konkurenčního sběratele kvůli nezaplaceným daním, které ten sběratel nedlužil.

Tím konkurentem byl Giuseppe Cesari. Mezi obrazy byl i Caravaggio. Dodnes jsou ve stejné vile, o čtyři sta dvacet jedna let později, a jedním z nich je Caravaggiův autoportrét jako nemocného mladíka s hrozny ve vlasech.

Proč Galleria Borghese funguje jako muzeum

Většina evropských uměleckých sbírek vznikala po generace, skládaly je rodiny, které ztratily zájem, dědicové, kteří díla rozprodávali, a kurátoři, kteří přeskupovali stěny podle měnícího se vkusu. Vila na Pincijském pahorku je vzácnou výjimkou. Vznikla zhruba za patnáct let, z vůle jednoho muže, z jedné pokladny a kolem jednoho sochaře. Tím mužem byl kardinál Scipione Borghese. Pokladnou byl pontifikát jeho strýce, který trval od roku 1605 do roku 1621. Sochařem byl Gian Lorenzo Bernini, kterého Scipione začal zaměstnávat v roce 1615, když bylo Berninimu sedmnáct, a držel si ho až do své smrti v roce 1633.

Výsledkem je muzeum, kde můžete stát v jediném sále a vidět čtyři Berniniho sochy vytesané mezi jeho dvacátým a šestadvacátým rokem. Kde v sousední galerii visí Raffael. Kde nejlepší Tizian v Římě visí naproti Correggiovi na téže stěně. Je to podle všech poctivých měřítek nejhutnější hodina italského umění v Evropě. A stále sídlí přesně v budově, kterou pro ni Scipione postavil, ve Ville Pinciana, kterou od roku 1612 navrhoval vlámský architekt Jan van Santen.

Mašinérie synovců papežů, která všechno zaplatila

Abyste pochopili, jak sbírka vznikla, musíte pochopit římskou instituci, kterou průvodci vysvětlují jen zřídka. Jmenovala se nepotismus, z italského „nipote“, synovec. Papež nemohl mít legitimní děti. Měl ale širší rodinu a nepsaným pravidlem Vatikánu 17. století bylo, že každý papež jmenoval jednoho synovce do funkce, která ovládala papežské finance. Tomu synovci se říkalo kardinál-synovec, „cardinale nipote“. V praxi byl papežovým šéfem kanceláře a pokladníkem v jedné osobě.

Scipione byl cardinale nipote Pavla V. po celých šestnáct let pontifikátu. Za tu dobu podle jednoho odborného odhadu dostával kolem 140 000 scudů ročně. Jedno scudo bylo zhruba měsíční mzdou kvalifikovaného římského dělníka. Mladý kardinál tedy jinými slovy každý rok utrácel ekvivalent asi jedenácti tisíc let řemeslnické práce, a to navíc k tomu, co vynášely statky. Stavba, freskovou výzdobu a vybavení Villy Pinciana ho stály asi 60 000 scudů. Pro něj to byl osmiměsíční příjem.

Takhle se muzeum postaví za deset let.

Caravaggiova léčka a vydírání Cavaliera

Mramorová busta kardinála Scipiona Borghese od Giana Lorenza Berniniho, 1632, sbírka Galerie Borghese

Nájezd na Cesariho je ten slavný příběh a zaslouží si vlastní odstavec, protože vypovídá o tom, jakým sběratelem Scipione byl. Giuseppe Cesari, zvaný Cavaliere d’Arpino, byl kolem roku 1600 nejmódnějším malířem Říma. O deset let dřív zaměstnával Caravaggia jako učně a ponechal si několik raných děl mladého malíře. V květnu 1607, krátce po zvolení Pavla V., dorazili do Cesariho ateliéru papežští úředníci s příkazem. Uvedeným proviněním byl spor o daňové nedoplatky týkající se střelných zbraní, které měl Cesari údajně vlastnit bez povolení. Skutečným cílem bylo umění. Biřic zabavil celý inventář ateliéru, víc než sto obrazů, a převedl je jako „dar“ papeži, který je pak daroval dál svému synovci. Mezi díly byl mladý Caravaggiův autoportrét jako Bakchus s hrozny a Chlapec s košíkem ovoce, který dnes visí v sále osm vily.

Caravaggio sám zuřil. Napsal stížnost. Nic z toho nevzešlo. O osmnáct měsíců později, když Caravaggio zabil muže ve rvačce na Campo Marzio a uprchl z Říma s rozsudkem smrti nad hlavou, byl Scipione jediným Římanem ochotným se za něj u dvora přimluvit. Výměnou mu Caravaggio namaloval Davida s hlavou Goliáše, kde je Goliášova useknutá hlava autoportrétem malíře. To plátno, poslední Caravaggio, o kterém víme, že ho dokončil, visí také ve vile. Bylo cenou za milost, která přišla příliš pozdě, protože Caravaggio zemřel v roce 1610 na pláži v Porto Ercole na cestě zpět do Říma, kde ji měl přijmout.

Dospívající sochař ve stálých službách

Scipione si Berniniho poprvé všiml kolem roku 1615, kdy bylo sochaři necelých dvacet a už tesal portrétní busty pro Scipionova otce Francesca. Zakázky, které následovaly v letech 1618 až 1625, přinesly čtyři sochy, které z vily dělají to, čím je.

Přišly v tomto pořadí. Nejprve Aeneas, Anchísés a Askanios, tesaní v letech 1618 až 1619, když bylo Berninimu dvacet. Socha ukazuje Aenea, jak vynáší svého starého otce z hořící Tróje, a vedle něj jde jeho malý syn Askanios. Tři generace, jeden sloup těl, vše z jediného bloku carrarského mramoru. Pak Únos Proserpiny, 1621 až 1622, když bylo Berninimu dvacet tři. Pak David, 1623 až 1624, ve věku dvaceti pěti let, s tváří, která je autoportrétem sochaře uprostřed hodu, se zaťatou čelistí, svraštělým čelem a jazykem viditelným mezi zuby. A nakonec Apollón a Dafné, 1622 až 1625, dokončený, když bylo Berninimu dvacet šest, s mladou nymfou uprostřed proměny ve vavřín, prsty se jí štěpí v listy a z prstů u nohou jí do podstavce raší kořeny.

Všechny čtyři objednal Scipione. Únos Proserpiny skoro hned, v roce 1622, daroval jako diplomatický dar kardinálu Ludovicu Ludovisimu; do vily se socha vrátila až v roce 1908, kdy ji koupil italský stát. Dnes stojí každá ze čtyř uprostřed vlastního sálu v přízemí. Každou z nich obejdete v pomalé smyčce proti směru hodinových ručiček a všechny čtyři uvidíte zhruba za patnáct minut. Je to těch nejhutnějších patnáct minut sochařství v západním světě.

Malířský strop nad mramorem

Vilu Pinciana od běžného muzea odlišuje mimo jiné to, že Scipione pojal interiér jako souvislé dílo. Zatímco Bernini tesal, malovali pro Scipiona fresky na stropy malíři jako Giovanni Lanfranco a Vlám Paul Bril. O půldruhého století později, v 70. a 80. letech 18. století, nechal kníže Marcantonio IV. Borghese sály v přízemí vyzdobit znovu, tak aby každý strop vyprávěl příběh sochy pod ním. Strop nad Apollónem a Dafné, který namaloval Pietro Angeletti, zobrazuje tentýž mýtus. Podívejte se nahoru. Uměním je celý sál. Popisky na stěnách vám to neřeknou a většina průvodců to spojení vynechává; Chiaro pojímá strop a sochu pod ním jako jeden příběh, protože tak byly sály navrženy. Je to jedna z mála soukromých pokladnic v Evropě, kde budova stále dělá to, k čemu ji mecenáš postavil.

Co se se sbírkou Borghese stalo po roce 1633

Scipione zemřel v říjnu 1633, rok po svém strýci papeži. Vilu a vše v ní odkázal rodině. Sto sedmdesát let dědicové opatrně přidávali a občas i ubírali. K největšímu úbytku došlo v roce 1807. Princ Camillo Borghese se oženil s Napoleonovou sestrou Pauline. Napoleon potřeboval umění. Camillo pod tlakem prodal svému švagrovi asi dvě stě antických soch a řadu řeckých váz za zhruba třináct milionů franků. Ta díla odešla do Paříže. Většina z nich je dnes v Louvru, v křídle označeném „Collection Borghese“. Římská vila je už nikdy nedostala zpět.

Apollón a Dafné od Giana Lorenza Berniniho, mramorová socha v Galerii Borghese, kterou objednal kardinál Scipione Borghese

Berniniho sochy ale zůstaly. Caravaggiovy obrazy zůstaly. Raffael, Tizian, Correggio, Canova zůstali. To, co dnes ve Ville Pinciana vidíte, je zhruba to, co tam bylo v roce 1633, bez louvreské části a s dvěma staletími posunů. Je to asi pět set děl ve dvaceti sálech. Italský stát koupil budovu i s obsahem od rodiny v roce 1902, znovu ji otevřel jako veřejné muzeum a od té doby ji provozuje zhruba se stejným rozvržením.

Vstupenky, dvouhodinový slot a muzeum ve Ville Borghese

Tady je část, kterou každý praktický průvodce popíše špatně. Vstup funguje na přísném systému dvouhodinových slotů rezervovaných předem, se vstupními okny každé dvě hodiny od devíti ráno. Vstupenku si u vchodu koupit nemůžete. Svůj slot si nemůžete prodloužit. Na konci vašeho času projde ostraha sály a požádá vás, abyste odešli. Smyslem pravidla není řízení davů v obvyklém smyslu, ale ochrana děl. Klimatizační systém byl navržen pro místo, kde nikdy nebylo víc než pár desítek návštěvníků najednou, a omezení počtu lidí za hodinu je jediný způsob, jak zabránit prudkému nárůstu vlhkosti.

Dvouhodinový limit je nejčastější stížností v recenzích. Při dobrém plánování je to ale dost času. Budova má dvě podlaží a dvacet sálů. V přízemí jsou sochy a většina Caravaggiů. V horním patře, zvaném pinakotéka, visí obrazy: Raffaelovo Uložení do hrobu, Tizianova Nebeská a pozemská láska, Correggiova Danaé, Veronesův svatý Jan, Belliniho Madona s dítětem. Začněte v přízemí. Postupujte proti směru hodinových ručiček. Berniniho sochy jsou rozmístěny po sálech v přízemí, v každém sále jedna. Strávte jen s nimi pětadvacet minut a neomlouvejte se lidem, kteří se kolem vás šourají. Až vyjdete nahoru, budete mít na pinakotéku asi čtyřicet pět minut, což je přesně tolik, kolik potřebuje malé horní patro převážně italské renesanční malby.

Každý autor, který zveřejní seznam vrcholů, nakonec jmenuje stejné čtyři nebo pět děl, a není to lenost, je to přesné. Apollón a Dafné je to hlavní. Proserpina je technický vrchol. David je ten, který vypadá živě. Caravaggiův David s hlavou Goliáše je ten, který vám zůstane v hlavě, až odejdete.

Budova stojí v parku Villa Borghese, velké zelené ploše severně od Piazza del Popolo. Od stanice metra Spagna je to patnáct minut chůze do kopce zahradami. Muzeum ve Ville Borghese, jak mu někteří průvodci říkají, je jedním ze čtyř muzeí v parku, ale ta ostatní, Villa Giulia a Galleria Nazionale d’Arte Moderna, nemají se Scipionovou sbírkou nic společného. Když někdo v Římě řekne „muzeum Borghese“, téměř vždy myslí tohle.

Čeho si před díly všímat

U Apollóna a Dafné najděte na Dafnině natažené pravé ruce místo, kde se mramor mění v list. Přechod proběhne zhruba na dvou centimetrech. Bernini ho vytesal ve dvaceti šesti letech, vrtákem vyhloubil prostor mezi jednotlivými listy, v kameni, který chce prasknout. U Proserpiny se podívejte na Plutonovu levou ruku, která se tiskne do Proserpinina stehna. Mramor povoluje. Je vytesaný tak, aby vypadal jako maso. U Davida se podívejte na spodní ret. Bernini si podle životopisu Irvinga Lavina při práci kousal ret a tvář sochy je zmrazená uprostřed kousnutí. U Caravaggiova Davida s hlavou Goliáše se podívejte na Goliášovo pravé oko. Je namalované, jako by se už zakalovalo, napůl mezi okamžikem, kdy byla hlava useknuta, a okamžikem, kdy z ní vyprchalo světlo.

Pointa

Sbírka funguje i čtyři sta let poté, co ji Scipione vybudoval, protože umění objednával pro konkrétní sály a odmítal s ním hýbat. Berniniho sochy stojí tam, kam je postavil. Caravaggiovy obrazy visí tam, kam je pověsil. Dvě hodiny ve vile navržené kolem jediného odpoledne dívání nejsou omezení, ale smysl.

Zdroje obrázků