Přejít k obsahu

Proč Michelangelo podepsal Pietu a už nikdy nic jiného

Publikováno: • Čtení na 10 min

Michelangelova Pieta ve své kapli ve svatopetrské bazilice: Panna Maria drží Kristovo tělo na klíně.

Tohle je důvod, proč Michelangelo podepsal Pietu. Na jaře roku 1499 stáli dva muži v poutnických pláštích v severní příční lodi staré svatopetrské baziliky a dívali se na zbrusu novou mramorovou sochu. Mladá matka, sotva starší než dívka, držela na klíně svého dospělého syna. Syn byl mrtvý. Svaly měl ochablé. Pravá paže mu visela dolů, prsty volně, skoro se dotýkaly jejího kolena. Matčina tvář se nad ním skláněla v žalu tak tichém, že vypadal jako spánek.

Poutníci dílo obdivovali. Jeden z nich se otočil k druhému a vyslovil jméno sochaře, který ho vytvořil. To jméno bylo Cristoforo Solari.

Třetí muž, který stál o pár kroků dál, ho slyšel. Ten třetí muž byl Michelangelo Buonarroti. Bylo mu dvacet čtyři let. Nad tím mramorem strávil rok a půl. Právě ho dodal do kostela pro hrobku francouzského kardinála. A teď se díval, jak cizí lidé připisují jeho dílo průměrnému sochaři z Milána.

Té noci, nebo možná té další, se vrátil do kaple se svíčkou, dlátem a palicí. Vylezl na sochu. Na šerpu, která se Panně Marii táhne šikmo přes hruď, vytesal pět latinských slov: MICHAEL.A[N]GELVS.BONAROTVS.FLORENT[INVS].FACIEBA[T]. „Michelangelo Buonarroti, Florenťan, toto dělal.“

Pak slezl dolů. Bylo to jedinkrát v životě, kdy podepsal některou ze svých soch. Žil ještě dalších šedesát čtyři let a už to nikdy neudělal.

Proč Michelangelo podepsal Pietu a proč toho litoval

Ten příběh pochází od Giorgia Vasariho, který v roce 1550 napsal své Životopisy umělců a kapitolu o Michelangelovi doplnil po sochařově smrti v roce 1564. Vasari Michelangela znal. Díval se, jak pracuje. Vyptával se lidí, kteří byli v Římě v roce 1499, když byla Pieta instalována. Když Vasari tu příhodu vypráví, nehádá.

Spouštěčem byla podle něj rivalita s Cristoforem Solarim. Solari byl lombardský sochař se slušnou pověstí v Miláně, ale v Římě ho nikdo neznal. Skupina návštěvníků se nějak, když stála před Pietou, přesvědčila, že mladá matka pochází z té jiné dílny. Michelangelo to slyšel a nedokázal to nechat být.

Teď ale přichází ta důležitá část. Michelangelo se za to, co udělal, styděl. Vasari pečlivě upozorňuje, že podpis byl vytesán ve chvíli zaslechnuté urážky, ne jako běžný akt sebepropagace. Když se Michelangelo uklidnil, rozhodl se, že správným postojem sochaře je do díla své jméno vůbec netesat. Bylo to chvástavé. Bylo to buranské. Velká socha má mluvit sama za sebe.

A tak si dal soukromý slib. Už nikdy žádný podpis. A dodržel ho.

David ve Florencii, víc než pět metrů mramoru, podepsaný není. Mojžíš v San Pietro in Vincoli podepsaný není. Medicejské hrobky s jejich vznešenými postavami Jitra, Soumraku, Dne a Noci podepsané nejsou. Umírající otrok a Vzpurný otrok v Louvru podepsaní nejsou. Strop Sixtinské kaple podepsaný není. Poslední soud podepsaný není. Poslední Pieta Rondanini, na které pracoval ještě šest dní před smrtí v osmaosmdesáti letech, podepsaná není.

Jediný Michelangelův podpis, který návštěvníci Vatikánu mohou vidět, jediný, který kdy vytesal, je na šerpě, jež se táhne přes mramorovou dvacetiletou Pannu Marii. Je to podpis muže, který opravuje nedorozumění. A je to také, jak se později rozhodl, podpis, který neměl tesat.

Šerpa s nápisem na Pietě a kde ji najít

Když dnes vejdete do svatopetrské baziliky, Pieta je v první kapli vpravo od vchodu. Je za silným neprůstřelným sklem, které tam instalovali poté, co maďarsko-australský geolog László Tóth v roce 1972 zaútočil na sochu kladivem a urazil Panně Marii nos a část levé paže. Restaurování trvalo deset měsíců.

Pieta, kterou návštěvníci svatopetrské baziliky vidí dnes, je tedy kus od vás za silným sklem a světlo v kapli je vždycky tlumené. Najít nápis bez průvodce je těžké.

Michelangelova Pieta zepředu, s šikmou šerpou přes hruď Panny Marie, na kterou sochař vytesal svůj jediný podpis.

Podívejte se na Pannu Marii. Podívejte se na její hruď, kde se šerpa táhne od levého ramene šikmo dolů k pravému boku. Šerpa drží její roucho zavřené. Na té šerpě vytesal Michelangelo římskou kapitálou své jméno.

Písmena jsou malá. Nejsou elegantní. Jsou vyškrábaná, ne pečlivě vsazená. Michelangelo byl Florenťan, který celý život studoval antické nápisy, a kdyby to plánoval, mohl dílo podepsat krásným humanistickým písmem. Neplánoval to. Udělal to v noci, ve spěchu, ve vzteku. A písmena tak vypadají.

Šerpa s nápisem je jediným podpisem na soše a jedinou věcí na ní, která nebyla součástí původního návrhu. Všechno ostatní bylo vytesáno během měsíců plánování. Písmena vznikla za jediné sezení, nejspíš za pár hodin, potmě.

Jediné dílo, které Michelangelo podepsal, jeho vlastními slovy

V roce 1549, padesát let po té události, napsal florentský spisovatel o umění Benedetto Varchi Michelangelovi do Říma a požádal ho, aby příběh potvrdil. Michelangelovi bylo sedmdesát čtyři. Byl už čtyřicet let nejslavnějším žijícím umělcem Evropy. Na Varchiho dopis odpověděl písemně a ten dopis se dochoval.

Příhodu potvrdil. Potvrdil zaslechnuté připsání díla Solarimu. Potvrdil, že podpis té noci vytesal ve vzteku. A potvrdil, že toho potom litoval a rozhodl se, že už žádné další dílo nepodepíše.

Jediné dílo, které Michelangelo podepsal, je tedy jediným, u kterého můžeme podpis datovat, a jediným, k jehož podpisu máme vysvětlení od samotného umělce. Každé jiné jeho dílo je připsáno podle stylu, dokumentů, dobových zpráv a podpisů smluv uchovaných v římských a florentských archivech. Samotný podpis, písmena na šerpě, je v jeho kariéře jedinečný.

U toho stojí za to se zastavit. Michelangelo se dožil osmaosmdesáti let. Vytvořil víc doloženého díla než kterýkoli sochař jeho generace. A v celém tom souboru, od učednických prací patnáctiletého chlapce v zahradě Lorenza de’ Medici až po poslední nedokončenou Pietu, do které tloukl v týdnu, kdy zemřel, je přesně jeden vytesaný podpis. Na jedné soše. Vytesaný ve spěchu. Po jediném nedorozumění. Čtyřiadvacetiletým mladíkem, který se pak na celý zbytek života rozhodl, že byl příliš hlasitý.

Co znamená latinský nápis v mramoru Piety

I latina nápisu vám něco řekne. MICHAEL.ANGELVS.BONAROTVS.FLORENTINVS.FACIEBAT. Zajímavá je volba slovesa. FACIEBAT je imperfektum. Překládá se jako „dělal“, ne „udělal“.

Byla to formule, kterou používali římští sochaři. Plinius Starší napsal, že velcí řečtí sochaři podepisovali svá díla v imperfektu právě proto, aby dali najevo skromnost, jako by říkali: nedokončil jsem to, je to jen dílo, na kterém jsem byl uprostřed práce, někdo jiný by to vždycky mohl udělat lépe. FECIT – „udělal“ – bylo odvážným, uzavřeným prohlášením. FACIEBAT bylo pokorné a nedokončené.

Význam nápisu v mramoru Piety tedy není jen jméno, ale římsky zabarvený nárok na skromnost i v samotném aktu podpisu. Michelangelo jedním dechem říkal: udělal jsem to a vlastně jsem ještě nebyl hotov. Ta skromnost byla předváděná. Latinu znal. Prosazoval se uvnitř tradice sochařské pokory, o které četl u Plinia.

Před jeho vlastním pozdějším soudem ho ale skromnost nezachránila. Když se ohlédl zpět, usoudil, že i FACIEBAT bylo příliš. Jediným správným podpisem byl žádný podpis. Dílo mluvilo samo za sebe.

Michelangelova Panna Maria a proč je tak mladá

Detail Michelangelovy Piety s mladou tváří Panny Marie skloněnou nad tělem jejího syna v tiché, dolů upřené pozornosti spíš než v okázalém žalu.

Další věc, které si lidé ve svatopetrské bazilice všimnou: Panna Maria na Pietě je mladší než její syn. Je klidná, s hladkou tváří, možná osmnáctiletá, a drží muže kolem třiatřiceti let. Vypadá to špatně. Každá jiná Pieta v renesančním umění ukazuje truchlící ženu středního věku. Michelangelo z ní udělal dívku.

Když si na to návštěvníci na začátku 16. století stěžovali, odpověděl. Ascanio Condivi, jeho životopisec a učeň, to vysvětlení zapsal. Cudné ženy, řekl Michelangelo, si mládí uchovávají déle než ženy, které cudné nejsou. Maria byla nejcudnější ženou, jaká kdy žila. Proto by zůstala navždy mladá. Michelangelova socha Panny Marie je teologický argument v kameni: čistota uchovává tělo.

Je to zvláštní odpověď a ne všichni ji přijímají. Někteří historici umění si myslí, že skutečný důvod je kompoziční. Kdyby byla matka stejně stará jako syn, nemohla by jeho tělo na klíně podpírat, aniž by vypadala vyčerpaně. Michelangelo musel vytesat ženu dost silnou a dost mladou, aby udržela mrtvého muže přes kolena, jinak by socha sklouzla do groteskna. Mládí je stejně tak konstrukčním řešením jako teologickým.

Ať je důvod jakýkoli, symbolika mladé Marie na Pietě je jednou z prvních věcí, kterých si návštěvníci všimnou, a je prvním důvodem, proč socha pořád působí svěže, a ne povědomě. Každá Pieta, kterou jste kdy v muzeu viděli, má plačící starší ženu. Tahle ne.

Noc, kdy Michelangelo vylezl na sochu

Představte si ten fyzický úkon. Pieta je vysoká asi metr sedmdesát. Šerpa Panny Marie jí vede přes hruď zhruba ve výšce ramen samotné sochy, tedy asi metr a půl nad zemí. Aby přes ni mohl vytesat písmena, musel Michelangelo vylézt na mramor, nebo si k němu přitáhnout stupínek, nebo obojí. Potřeboval světlo. Potřeboval pracovat dost potichu, aby ho nikdo v noční bazilice nepřistihl, jak poškozuje kapli.

Vytesal pět slov. Muselo mu to zabrat nejméně hodinu pečlivého ťukání malým dlátem. Svítil si svíčkou. Zbytek baziliky byl ve tmě. Bylo to v posledních týdnech roku 1499 nebo v prvních týdnech roku 1500, takže byla zima. Bylo mu dvacet čtyři, ve Florencii byl slavný, ale v Římě pořád nikdo, a stál na soše, kterou právě dokončil, a škrábal své jméno do kamene, který měsíce leštil.

Chiaro vám přečte Condiviho a Vasariho vyprávění o zaslechnutém mylném připsání, zatímco stojíte před sklem, takže noční tesání při svíčce máte v uchu ve stejném úhlu, v jakém se vaše oko dívá dolů na šerpu. Pět latinských slov přestane být ozdobou a začne být zpovědí.

Když se ráno vrátil – nebo když se rozednilo a uviděl, co udělal –, nežádal, aby to odstranili. Na to byl příliš hrdý. Za tu ješitnost se ale styděl natolik, že si slíbil, že se to už nikdy nestane. A nikdy se to nestalo.

Na co se při návštěvě dívat

Pieta je v první kapli vpravo od vchodu do svatopetrské baziliky. Socha je za sklem. Dav bývá často hustý. Je tam strážce. Světlo je tlumené.

Udělejte tři věci.

Zaprvé, najděte tvář Panny Marie. Dívá se dolů. Oči má zavřené nebo skoro zavřené. Její výraz není žal. Je to jakási dolů upřená pozornost, jako by poslouchala něco, co jí mrtvé tělo říká. Většina návštěvníků vidí žal. Žal není to správné slovo. To slovo je pozornost.

Zadruhé, najděte syna. Jeho tělo jí padá přes klín v dlouhé diagonále. Pravá paže visí. Hlava padá dozadu. Svaly jsou dokonale uvolněné. Michelangelo směl jako dospívající pitvat těla v nemocnici Santo Spirito ve Florencii a anatomie je tu nejpřesnější ze všech kdy vytesaných Piet. Díváte se na mrtvé tělo od sochaře, který mrtvá těla pozoroval.

Zatřetí, najděte šerpu. Sledujte ji od levého ramene Panny Marie dolů a napříč k pravému boku. Uprostřed je malou vrytou římskou kapitálou to jméno. Přes sklo je těžké ho vidět. Strážce vám ho někdy ukáže, když se zeptáte. Jakmile ho najdete, celá socha se změní.

Ten nápis o pěti slovech je tepem díla. Je to jediné místo, kde Michelangelo zapomněl sám na sebe a nahlas si dílo přisvojil. Všude jinde nechal mluvit mramor. Tady, na pět slov, mluvil za něj.

Pointa

Bylo mu dvacet čtyři, když ta písmena vytesal. Bylo mu osmdesát osm, když zemřel. Šedesát čtyři let nepodepsal jedinou další sochu, nenapsal své jméno na žádnou fresku, nevytesal své iniciály do žádného rohu. Pieta byla posledním dílem, které nedokázal pustit. A právě díky tomu jedinému selhání je to jediné dílo, na které se můžeme podívat a vědět, z jeho vlastní ruky, že věděl, že ho vytvořil on.

Zdroje obrázků