
V dubnu 1874 otevřelo třicet malířů výstavu ve vypůjčeném fotografickém ateliéru v podkroví na Boulevard des Capucines v Paříži. Svou skupinu pojmenovali Société Anonyme des Artistes Peintres, Sculpteurs, Graveurs, etc. – záměrně úřednický název, který měl zesměšnit oficiální Salon. Výstava trvala čtyři týdny. Vstupné stálo frank. Nevydělala téměř nic, přilákala málo lidí a dočkala se recenzí v rozpětí od nechápavých po jízlivé. Mezi těmi třiceti malíři bylo osm lidí, kteří během dalších dvaceti let změnili, jak se celý západní svět dívá na světlo, počasí, vodu, víkendy, baletní zkoušky a pařížská předměstí. Malíři impresionismu nebyli škola. Neměli manifest. Byli to přátelé, asi patnáct lidí, kteří v 60. a 70. letech 19. století malovali vedle sebe a téměř náhodou nakonec znovu vynalezli malířství.
Tohle je průvodce osmi jmény, na kterých záleží nejvíc. Těmi, jejichž díla skutečně uvidíte, když projdete Musée d’Orsay, Orangerií, Marmottanem nebo galeriemi 19. století v kterémkoli velkém muzeu. Ne celým seznamem. Ten čítá asi dvacet pět jmen, a pokud jste specialista, můžete obhajovat i třicet. Ale seznam slavných impresionistů, který opravdu potřebuje každý, se zúží na těchto osm. Půjdeme zhruba v pořadí, v jakém je potkáte v Orsay, od přízemí nahoru.
Co vlastně znamená „impresionista“
Než přijdou jména, krátká definice, protože se ten pojem používá volně. Impresionistický malíř v přísném smyslu je ten, kdo vystavoval na jedné nebo více z osmi skupinových výstav impresionistů, které se v Paříži konaly v letech 1874 až 1886. To je jediné objektivní kritérium. Cézanne vystavoval na první a třetí. Édouard Manet, malíř nejčastěji spojovaný se zrodem hnutí, nevystavoval na žádné z nich a odmítal se nazývat impresionistou. Seurat vystavoval na osmé a obvykle se řadí k postimpresionismu. Oficiální seznam klíčových impresionistů z těch osmi výstav je chaotičtější, než jak si ho pamatuje veřejnost.
Co je spojuje stylově, se popisuje kratčeji a snáz. Malovali venku, kdykoli to šlo, en plein air, na přenosná plátna. Pracovali rychle, často dílo dokončili během jednoho či dvou sezení, aby zachytili proměnlivé světlo. Tahy štětce nechávali viditelné, místo aby je rozmazávali. Před hnědožlutou akademickou paletou dávali přednost jasným barvám rovnou z nových tub s chemickými pigmenty, které průmyslová revoluce právě uvedla na trh. Malovali obyčejné moderní náměty – nádraží, předměstské zahrady, víkendové veslaře, tanečnice na zkoušce, nové bulváry, které Haussmann prosekal Paříží – místo mytologie a dějin. A svá díla věšeli tam, kde je veřejnost mohla vidět, mimo oficiální Salon.
To je celý technický program. Zbytek je životopis.
1. Claude Monet, zakladatel omylem
Narozen v Paříži roku 1840, vyrůstal v Le Havru, zemřel v Giverny roku 1926. Pokud má impresionismus zakladatele, je to Monet, a to jen proto, že jeho malá studie přístavu Impression, soleil levant, namalovaná v roce 1872 a vystavená v roce 1874, dala hnutí jméno, když satirický kritik použil slovo „impresionista“ jako posměšnou nálepku a malíři si ji ponechali.
Monet je ten, kdo zásady dovedl do absolutní krajnosti. Maloval tentýž námět – stohy sena, topoly, katedrálu v Rouenu, leknínové jezírko v Giverny – znovu a znovu v různou denní dobu a za různého počasí a každé plátno bral jako jediné zmrazení jediného světelného stavu. Jen série katedrály v Rouenu čítá třicet pláten. Leknínů je kolem dvou set padesáti. Na konci života byl téměř výhradně malířem světla na vodě a kameni.
Nejužitečnější Monet, na kterého se podívat jako na prvního, je ten z jeho sériových obrazů, který máte nejblíž. Orsay má pět katedrál v Rouenu zavěšených vedle sebe. Orangerie má osm obrovských panelů Nymphéas ve vyhrazených podzemních sálech. Marmottan má Východ slunce. Metropolitní muzeum v New Yorku má Stohy sena. Postavte se před kterýkoli z nich a uvidíte, co se téměř sto padesát dalších malířů snažilo napodobit a většinou se jim to nepodařilo. Je také zdaleka nejdéle žijícím členem skupiny: zemřel v osmdesáti šesti letech a samotný impresionismus přežil o dvacet let.
2. Pierre-Auguste Renoir, malíř příjemných nedělí

Narozen v Limoges roku 1841, zemřel v Cagnes-sur-Mer roku 1919. Renoir je malíř, který se vám bude nejsnáz líbit a kterého budete nejhůř brát vážně, což je k němu nespravedlivé, protože v nejlepší formě patří k velkým figurálním malířům 19. století.
Prošel stejnou cestou jako Monet: na začátku 60. let maloval ve fontainebleauském lese za Paříží, a když mohl, vystavoval na Salonech. Průlomem pro něj byl Bál v Moulin de la Galette, namalovaný v roce 1876 a vystavený na třetí výstavě impresionistů v roce 1877. Je šest stop široký a čtyři stopy vysoký a ukazuje asi třicet Pařížanů, kteří tančí pod girlandami světel na nedělní zábavě pod širým nebem na Butte Montmartre. Skvrnité světlo pronikající listím rozechvívá tváře i šaty všech přítomných. Celý obraz působí jako dokonalé nedělní odpoledne. Dnes visí v Orsay a patří k dílům, před kterými návštěvníci stojí nejdéle.
Renoirovo pozdní dílo, těžké akty z 90. let 19. století a z let 1900, se obhajuje hůř. Po šedesátce onemocněl artritidou a štětce mu musely být přivazovány k ruce. Postavy změkly. Ale malíř 70. a raných 80. let, malíř Snídaně veslařů ve Phillipsově sbírce ve Washingtonu a Moulin de la Galette v Orsay, je jedním z mála, kdo dokázal nedělní odpoledne podat jako to nejdůležitější, co se kdy stalo.
3. Edgar Degas, impresionista, který nesnášel, když mu tak říkali

Narozen v Paříži roku 1834, zemřel v Paříži roku 1917. Degas je nepohodlný případ. Vystavoval na sedmi z osmi výstav impresionistů, víc než kterýkoli jiný malíř kromě Pissarra. Je na každém seznamu impresionistů, který kdy kdo sepsal. A tu nálepku nesnášel. Dával přednost označení „realista“ nebo „nezávislý“. Téměř nikdy nemaloval venku. V ateliéru posedle kreslil. Jeho námětem byla lidská postava v umělém světle, zejména těla tanečnic, žokejů, pradlen a koupajících se žen.
Degas je ten, na koho se podívat, pokud si myslíte, že impresionismus znamená jen krajiny. Orsay má desítky jeho scén z baletních zkoušek, namalovaných z úhlu pohledu, který je téměř vždy trochu mimo střed, trochu oříznutý, trochu za sloupem nebo zábradlím. Ve dvaceti letech vážně studoval italskou renesanci a jeho kreslířské umění je na jiné úrovni než u kohokoli jiného ze skupiny. Pastely žen koupajících se v mělkých plechových neckách, které vytvořil v 80. a 90. letech 19. století, patří k psychologicky nejintimnějším dílům malířství 19. století.
Vytvořil také několik set soch, všechny z vosku, téměř všechny tanečnice a koně. Bronzové odlitky asi sedmdesáti z nich dnes existují, většinou posmrtné. Nejslavnější je Malá čtrnáctiletá tanečnice, jediná socha, kterou Degas za svého života vystavil, a to na šesté výstavě impresionistů v roce 1881. I ona je v Orsay, ve skleněné vitríně, oblečená do skutečné tylové sukně, kterou muzeum každých pár let vyměňuje.
4. Camille Pissarro, jediný malíř na všech osmi výstavách

Narozen na Svatém Tomáši roku 1830, zemřel v Paříži roku 1903. Pissarro je malíř, bez kterého by skupina nedržela pohromadě. Byl nejstarší. Nejvíc ze všech se angažoval v politických i estetických sporech. Cézanne o něm mluvil jako o „otci“ a připisoval mu, že ho naučil malovat. Jako jediný malíř vystavoval na všech osmi skupinových výstavách impresionistů v letech 1874 až 1886.
Jeho námětem byl po většinu kariéry venkovská Francie. Rolníci na polích, trhy v malých městech, vesnice Pontoise, kde žil patnáct let. Na konci 90. let 19. století, kdy trpěl chronickým zánětem oka, kvůli němuž byla práce venku nebezpečná, přešel k malování pařížských bulvárů z pronajatých hotelových oken. Série obrazů Boulevard Montmartre, kterou vytvořil v letech 1897 a 1898 – asi tucet pohledů na tutéž ulici v různou denní dobu a za různého počasí, malovaných ze stejného okna ve čtvrtém patře hotelu Grand Hôtel de Russie –, patří k velkým dokumentům Paříže konce 19. století.
Pissarro je malíř, na kterého se podívat, když chcete pochopit impresionistickou oddanost námětu. Tutéž selskou chalupu v Pontoise namaloval dvacetkrát. Bulvár na Montmartru namaloval čtrnáctkrát. Rozdíly mezi verzemi nejsou malé.
5. Alfred Sisley, Angličan, který nikdy neopustil Francii

Narozen v Paříži roku 1839 anglickým rodičům, zemřel v Moret-sur-Loing roku 1899. Sisley je nejpodceňovanějším členem skupiny. Maloval jen krajiny. Nikdy se neprosadil na oficiálním Salonu. Za života neprodal téměř nic. Zemřel v chudobě na rakovinu hrdla v padesáti devíti letech, rok předtím, než ceny jeho obrazů vzrostly desetinásobně.
Jeho nejlepším dílem je série pláten, kterou vytvořil v roce 1876 a která zachycuje malou povodeň ve vesnici Port-Marly na břehu Seiny. Voda vystoupala k oknům ve druhém patře a několik dní tam zůstala. Sisley ji maloval z loďky a ze suché strany nábřeží, šest obrazů za týden. Námětem je voda, ale skutečným námětem je to, jak v ní napůl utopený stojí krámek malého obchodníka s vínem, a to, jak odrazy horních oken dávají celé scéně pocit, že je pod vodou, ať se díváte na suché, nebo na mokré části.
Je to malíř, který nejsilněji dokazoval, že krajina je ústředním impresionistickým námětem. Držel se jí třicet let, i když nikdo nekupoval. Orsay má šest jeho povodní v Port-Marly. Snadno se dá projít kolem nich, v boční galerii v pátém patře. Nedělejte to.
6. Berthe Morisotová, malířka, kterou muži stále podceňovali

Narozena v Bourges roku 1841, zemřela v Paříži roku 1895. Morisotová byla první ženou, která se ke skupině impresionistů přidala, a jednou z pouhých dvou žen na seznamu slavných impresionistů, se kterým se většina lidí kdy setká; tou druhou je Mary Cassattová. Vystavovala na sedmi z osmi výstav impresionistů a vynechala jen čtvrtou, v roce 1879, protože právě porodila dítě.
Jejím námětem byl domácí život. Ženy při čtení. Matky s dětmi. Sestry, které se navzájem strojí na večer. Mladá žena na plese. Kolébka, její nejznámější dílo, vznikla v roce 1872 a ukazuje její sestru Edmu, jak bdí nad spící novorozenou dcerou. Visí v Orsay. Měří čtyřicet šest na padesát šest centimetrů, je zhruba velká jako čtyři archy dopisního papíru položené do čtverce, a patří k psychologicky nejnabitějším obrazům celého hnutí.
Morisotová byla také žačkou Édouarda Maneta, jeho modelkou, přítelkyní a od roku 1874 švagrovou. Vzala si Manetova bratra Eugèna a rodinné vazby na Édouarda udržovaly Manetovy a impresionisty provázané po celá 70. léta. Je to malířka, která ukázala, že impresionismus může jít dovnitř a stále fungovat, že volnost rukopisu z plenéru lze použít na tichou domácí scénu a najít v ní něco, o co se akademičtí malíři nikdy nepokusili. Orsay má jejích děl víc, než si většina návštěvníků uvědomuje.
7. Mary Cassattová, Američanka

Narozena v Pittsburghu roku 1844, zemřela nedaleko Paříže roku 1926. Cassattová je americkou výjimkou ve francouzském hnutí, Pensylvánka z vyšší střední vrstvy, která se v roce 1874 přestěhovala do Paříže, v roce 1877 se seznámila s Degasem a od čtvrté výstavy byla zvána vystavovat s impresionisty. Vystavovala na čtyřech z osmi.
Jejím námětem byl po většinu kariéry tentýž jako u Morisotové. Ženy, matky, děti, dcery. Malovala je s přímostí a stavební pevností, po kterých Morisotová ne vždy sahala. Projížďka lodí, vytvořená v letech 1893 a 1894 a dnes zavěšená v Národní galerii ve Washingtonu, je šest stop široké plátno s katalánským veslařem v malé loďce se ženou a dítětem. Mužova záda zabírají polovinu obrazu. Tvář ženy je téměř z profilu. Kompozice je převzatá z japonských dřevořezů, které Cassattová v té době intenzivně studovala, a celé dílo působí spíš jako filmový záběr než jako obraz.
Cassattová je také malířkou, která impresionismus fakticky přivezla do Spojených států. Její bratr Alexander byl prezidentem Pennsylvánské železnice a významným sběratelem. Prostřednictvím jeho sbírání a jejích rad americkým přátelům – zejména Havemeyerovým v New Yorku – se podstatná část impresionistických děl, která na počátku 20. století skončila v amerických muzeích, dostala do Ameriky právě přes Cassattovou. Bez ní by stěny Metropolitního muzea, bostonského Muzea výtvarných umění a Art Institute of Chicago dnes vypadaly úplně jinak.
8. Gustave Caillebotte, inženýr, který sbíral své přátele

Narozen v Paříži roku 1848, zemřel v Gennevilliers roku 1894. Caillebotte je malíř, který se na seznam impresionistů málem nedostal, protože po většinu 20. století si ho lidé pamatovali hlavně jako sběratele a teprve potom jako malíře, a jeho malířská polovina byla vnímána jako pouze řemeslně zdatná. Nové čtení jeho díla v 70. a 80. letech 20. století tohle všechno změnilo. Dnes je na každém seznamu.
Pocházel z bohaté rodiny, a to je součást příběhu. Vystudoval práva, pak lodní inženýrství a pak malířství na École des Beaux-Arts. Když mu v roce 1874 zemřel otec, zdědil jmění. Zbytek života věnoval dvěma souběžným projektům: maloval vlastní obrazy dělnické a měšťanské Paříže kolem sebe a v tichosti skupoval Monety, Renoiry a Degasy, které nikdo jiný nechtěl, za ceny, které jeho přátele držely nad vodou. Dva roky platil nájem za Monetův ateliér. Třetí výstavu impresionistů zaplatil z vlastní kapsy.
Jeho vlastní obrazy patří k nejpodivnějším v celém hnutí. Pařížská ulice za deštivého dne, namalovaná v roce 1877 a dnes v Art Institute of Chicago, je devět stop široká. Ukazuje jedinou křižovatku nových Haussmannových bulvárů poblíž nádraží Gare Saint-Lazare za deštivého dne, s postavami kráčejícími pod deštníky v mírně šikmých úhlech. Perspektiva je vynucená až násilně. Dlažební kostky jsou namalované s přesností technického kreslíře. Oblečení je namalované jako impresionismus. Obraz působí skoro jako fotografie pořízená širokoúhlým objektivem. Caillebotte maloval moderní Paříž dřív, než kdokoli jiný přišel na to, jak na to. Chiaro vám přečte popis, který napsal ve své závěti z roku 1894, jíž odkázal šedesát sedm impresionistických pláten francouzskému státu; odkaz, o jehož přijetí Louvrem se bojovalo pět let a který se stal zakládající sbírkou dnešní impresionistické galerie v Orsay.
Muži, kteří se někdy počítají a někdy ne
Krátký seznam malířů, kteří se běžně objevují na seznamech klíčových impresionistů, ale hodí se na ně jen neohrabaně:
-
Édouard Manet (1832–1883) je malíř, jehož Olympie a Snídaně v trávě šokovaly Paříž v letech 1863–65 a předložily argument volného rukopisu a moderního života, který pak převzali mladší malíři. Nevystavoval na žádné z osmi výstav impresionistů a odmítal s odůvodněním, že jediným legitimním místem je stále oficiální Salon. Obvykle se řadí spíš k předchůdcům impresionismu než k jeho členům.
-
Paul Cézanne (1839–1906) vystavoval na první a třetí výstavě a pak většinou přestal a stáhl se do Aix-en-Provence, kde znovu a znovu maloval tutéž horu. Řadí se k postimpresionistům.
-
Vincent van Gogh (1853–1890) bývá často uváděn na seznamech slavných impresionistů v turistických průvodcích. Do Paříže přijel v roce 1886 a během dvou let se z impresionistických děl naučil všechno, co mohl, ale jeho vlastní krátká kariéra patří postimpresionismu. Záměna van Gogha za impresionistu je jednou z nejvytrvalejších v populárním psaní o tomto hnutí.
-
Frédéric Bazille (1841–1870) byl blízkým přítelem Moneta a hlavním mecenášem rané skupiny. Zemřel v prusko-francouzské válce ve dvaceti osmi letech, čtyři roky před první výstavou impresionistů. Je na každém seznamu jako chybějící sedmý malíř, který by se stal významnou postavou, kdyby žil.
Co je nakonec spojuje
Malíři impresionismu byli malá skupina. Osobně se znali. Půjčovali si od sebe peníze a přiženili se do rodin jeden druhého. Přeli se o techniku i politiku. Všichni různými způsoby malovali totéž zásadní tvrzení: že moderní svět – vlaky, předměstí, víkendové tancovačky, zkušebny, nové bulváry – je stejně hodný vážné malby jako řečtí a římští bohové, které Akademie malovala dvě století.
Záleží na nich proto, že ten spor vyhráli. O století a půl později téměř všechno, co uvidíte v moderním křídle kteréhokoli velkého muzea umění, stojí na technických a koncepčních tvrzeních, která vyslovili. Obrazy pracovních přístavů jsou umění. Rychlé skici jsou hotové obrazy. Námětem je světlo. Námětem je počasí. Námětem je moderní život, malovaný ještě ve chvíli, kdy se odehrával.
Osm jmen výše jsou ta, jejichž dílo tento argument prosazovalo nejtvrději.
Pointa
Parta asi patnácti přátel. Osm z nich malíři, na kterých záleželo. Jedna improvizovaná výstava ve vypůjčeném fotografickém ateliéru v podkroví. Jeden špatný vtip satirického kritika, který malíři odmítli brát jako urážku a udělali z něj jméno. O století a půl později tomu stále říkáme impresionismus a způsob, jakým se většina lidí dívá na obrazy světla, vody a nedělních odpolední, vzešel z téhož podkroví na Boulevard des Capucines.
Zdroje obrázků
- Claude Monet 1899 Nadar crop.jpg — Nadar (1820–1910). Zdroj, volné dílo.
- Auguste Renoir - Dance at Le Moulin de la Galette - Google Art Project.jpg — Pierre-Auguste Renoir (1841–1919). Zdroj, volné dílo.
- Edgar Degas - The Ballet Class - Google Art Project.jpg — Edgar Degas (1834–1917). Zdroj, volné dílo.
- Camille Pissarro - Boulevard Montmartre, Spring - Google Art Project.jpg — Camille Pissarro (1830–1903). Zdroj, volné dílo.
- Alfred Sisley (1839-1899) - The Flood at Port-Marly.jpg — Alfred Sisley (1839–1899). Zdroj, volné dílo.
- Berthe Morisot - The Cradle - Google Art Project.jpg — Berthe Morisot (1841–1895). Zdroj, volné dílo.
- Mary Cassatt - The Boating Party - Google Art Project.jpg — Mary Cassatt (1844–1926). Zdroj, volné dílo.
- Gustave Caillebotte - Paris Street; Rainy Day - Google Art Project.jpg — Gustave Caillebotte (1848–1894). Zdroj, volné dílo.