
Patnáctého dubna 1874 pověsil třiatřicetiletý malíř z Le Havru ve vypůjčeném fotografickém ateliéru na Boulevard des Capucines 35 v Paříži na provizorní stěnu malé plátno. Obraz měřil čtyřicet osm krát šedesát tři centimetrů. Zachycoval oranžový kotouč vycházející nad pracovním přístavem za šedomodrého rána, v popředí tři načrtnuté černé loďky, v mlze za nimi rozplývající se komíny a jeřáby. Dokončil ho skoro před dvěma lety a odložil. Teď potřeboval název do katalogu. Podíval se na obraz na stěně, zaváhal a řekl tiskaři, ať ho pojmenuje Impression, soleil levant. Imprese, východ slunce. Myslel si, že slovo „imprese“ ho zbaví povinnosti obraz pořádně dokončit. Nemohl tušit, že právě pojmenoval celé hnutí a že se o hádance Imprese, východ slunce – co ten obraz vlastně zobrazuje a proč ho všichni nenáviděli – bude diskutovat ještě o sto padesát let později.
Tohle je obraz, který dal impresionismu jméno. Ne Renoir, ne Degas, ne Monetovy lekníny. Malý, rychlý, skoro nedokončený pohled na přístav v Le Havru, namalovaný z okna hotelu jednoho zimního rána roku 1872. Dnes visí ve třetím patře Musée Marmottan Monet, malého muzea velikosti městského domu na západním okraji šestnáctého obvodu, které vlastní dalších devadesát čtyři Monetových obrazů a je tím nejbližším, co svět má jako Monetovu svatyni. Většina návštěvníků Paříže se tak daleko na západ nikdy nedostane. Chodí do Orangerie na Nymféy, chodí do Orsay na Cézanna a van Gogha a obraz, který tomu všemu propůjčil jméno, se nakonec stane tím, za kterým musí vážný návštěvník jet autobusem nebo metrem dvacet minut za Trocadéro, aby ho vůbec viděl.
Ráno, kdy se Monet podíval z okna
Tohle víme o tom, jak obraz vznikl. Claudu Monetovi bylo v listopadu 1872 jednatřicet let, nedávno se vrátil z Londýna, kde přečkal prusko-francouzskou válku, čerstvě se oženil a byl bez peněz. Jel domů do Le Havru navštívit rodinu a ubytoval se v Hôtel de l’Amirauté, dělnickém hotelu na jižní straně vnitřního přístavu. Okno jeho pokoje vedlo na Bassin du Commerce, nejrušnější ze tří přístavních bazénů v Le Havru, a v tu roční dobu vycházelo slunce přímo naproti přes vodu.
Výhled namaloval zhruba na jedno posezení. Plátno je pojednané řídce, místy tence skoro jako akvarel, a u spodního okraje je při bližším pohledu dodnes vidět tužková mřížka, podle které si načrtl lodě. Oranžové slunce je jediná kapka rumělky. Odraz ve vodě tvoří šest nebo sedm vodorovných švihnutí stejnou červenou. Obloha je šedomodrá, vodorovně rozetřená plochým štětcem. Lodě jsou černé siluety přidané mokré do mokrého. Vpravo dole obraz podepsal a datoval 72.
Co s naprostou jistotou nevíme, je den. Desítky let se předpokládalo, že obraz pochází z roku 1873, z roku před výstavou. Pak v roce 2014 zveřejnilo Marmottan analýzu amerického astrofyzika Donalda Olsona, který z tabulek přílivu, meteorologických záznamů a polohy vycházejícího slunce nad přístavem spočítal, že obraz musel vzniknout ráno 13. listopadu 1872 mezi 7:30 a 8:00 s pohledem na severovýchod přes bazén. Kouř z parního remorkéru ve středním plánu míří tím směrem, kterým ten den foukal vítr. Příliv je přesně v té výšce, jakou uvádějí přístavní záznamy. Dokonce i způsob, jakým se odraz slunce láme na vodě, odpovídá velmi konkrétní frontě, která tu noc přešla přes Lamanšský průliv.
Obraz, který pojmenoval impresionismus, tedy vznikl ve středu ráno před snídaní.
Výstava, kterou Salon odmítl hostit
Abyste pochopili, proč je tento obraz důležitý, musíte pochopit místnost, ve které visel. V roce 1874 začala skupina asi třiceti malířů, kteří se nemohli dostat na oficiální pařížský Salon, mluvit o tom, že uspořádají vlastní výstavu. Oficiální Salon byl jediným skutečně významným místem ve Francii, kde se daly prodávat obrazy, a porotu v něm tvořila Académie des Beaux-Arts, která měla velmi určitou a konzervativní představu o tom, jak vypadá dokončený obraz. Pečlivý rukopis. Hladké povrchy. Historické nebo mytologické náměty. Vyleštěnost. Malíři z Monetova okruhu – Renoir, Pissarro, Sisley, Degas, Berthe Morisotová, Cézanne a několik dalších – byli koncem šedesátých let ze Salonu opakovaně odmítnuti. Někteří z nich krátce vystavovali v roce 1863 na Salonu odmítnutých, alternativní výstavě, kterou Napoleon III. zřídil, aby předvedl odmítnutá díla, ale to bylo spíš jednorázové ponížení než odrazový můstek.
V prosinci 1873 se skupina formálně ustavila jako Société Anonyme des Artistes Peintres, Sculpteurs, Graveurs, etc. Ten záměrně byrokratický název byl vtipem na adresu nabubřelosti Salonu. Pronajali si Nadarův bývalý fotografický ateliér, prosklené podkroví na Boulevard des Capucines dva bloky od Opery. Otevřeli 15. dubna 1874, dva týdny před Salonem. Vstupné stálo jeden frank, katalog padesát centimů.
Třicet malířů vystavilo sto šedesát pět děl. Monet poslal dvanáct, z toho pět olejomaleb a sedm pastelů. Pátou olejomalbou byla malá studie přístavu v Le Havru, kterou s sebou vozil skoro dva roky.
Vtip, který pojmenoval hnutí
Výstava neměla úspěch. Za čtyři týdny trvání ji navštěvovalo v průměru kolem 175 lidí denně. Recenze byly smíšené, většinou ale nepřátelské. Nejvíc posměchu sklidil Monetův pohled na přístav. Podle měřítek Salonu byl zjevně nedokončený. Rukopis nebyl jen uvolněný, byl skoro pohrdavě rychlý. Nebyla tu vidět žádná kresba, žádná anatomie, žádná architektura, žádný námět v obvyklém smyslu. Bylo to okno do pracovního rána. Kritiky to provokovalo.
Dvacátého pátého dubna 1874, deset dní po zahájení výstavy, otiskl satirický časopis Le Charivari recenzi kritika Louise Leroye. Leroy ji pojal jako smyšlený rozhovor mezi sebou a svým přítelem, akademickým malířem Josephem Vincentem. Vincent prochází výstavou a je čím dál rozčilenější. Zastaví se před Monetovým plátnem a přečte si název. „Imprese… to jsem věděl. Říkal jsem si, když už jsem tak impresionovaný, musí v tom nějaká imprese být… a jaká volnost, jaká odvaha v provedení. Tapeta v zárodečném stavu je dokončenější než tahle mořská krajina.“ Leroy dal článku titulek „L’Exposition des Impressionnistes“. Výstava impresionistů.
Mělo to být urážkou. Ti malíři nebyli „impresionisté“. Byli to lidé, kteří malovali „imprese“ – tedy skici, tedy nedokončené věci, tedy maličkosti. To slovo mělo dopadnout, jako když vážnému romanopisci řeknete, že píše „hrubé náčrty“.
Malíři si to jméno nechali.

Co na obraze skutečně je
Postavte se před plátno v Marmottan a zkuste ho číst jako popis místa, ne jako kus dějin umění. Díváte se na vnitřní přístav Le Havru, pracovní bazén, kde se vykládaly uhelné parníky a rybářské lodě, s pohledem na severovýchod z okna na Quai de Southampton. Oranžové slunce vychází nad východním molem. Střední plán je plný takeláže větších lodí, deseti nebo dvanácti, se stěžni a ráhny zredukovanými na šedomodré čáranice. Vpravo, rozplývající se v mlze, jsou komíny průmyslového nábřeží – železárny, cukrovary, suché doky Saint-Nicolas. Černé siluety v popředí jsou dvě malé veslice, v každé dvě postavy, téměř jistě rybáři, kteří vyrážejí na ranní lov.
Nejvíc práce na obraze odvádí voda. Monet ji vytvořil řadou vodorovných tahů, které jsou menší a trhanější, čím víc se oko blíží k lodím. Oranžový odraz se láme zhruba do sedmi zřetelných švihnutí. Kolem veslic jsou dvě zóny mírně rozčeřené vody, namalované o něco silnějším štětcem. To všechno vytváří jakési optické vření, díky němuž statický obraz působí, jako by se hýbal v reálném čase.
Slunce je jediným nejdůležitějším prvkem. Porovnejte ho s oblohou kolem na stupnici jasu a zjistíte, že oranžový kotouč má téměř přesně stejnou hodnotu jako šedomodré mraky. Jinými slovy, slunce nevypadá jasnější než obloha, vypadá stejně jasné, jen má jinou barvu. V tom je trik obrazu. Reprodukce ho ukázat nedokážou, protože oranžovou zesilují. Naživo slunce zdánlivě září kvůli barevnému kontrastu, ne kvůli svítivosti. Harvardská neurovědkyně Margaret Livingstoneová v roce 2003 publikovala studii, podle níž jde o stejný trik, jaký lidský zrakový systém používá k vnímání pohybu za šera, a proto obraz působí, jako by se děj odehrával, a ne jako by byl zobrazen.
Chiaro vám přečte Monetův dopis jeho mecenáši Paulu Durand-Ruelovi z prosince 1872, ten, ve kterém popisuje „impresi východu slunce“, kterou se snažil zachytit, zatímco stojíte před obrazem a díváte se na oranžovou kapku a sedm červených švihnutí.
Západ slunce, kterým obraz málem byl
Tady je jedna z malých záhad dějin umění. Existuje silný argument, který v roce 2014 předložila kurátorka Marmottan Marianne Mathieuová, že Impression, soleil levant vlastně vůbec není východ slunce. Mohl by to být západ.
Ten argument je technický, ale za tu minutu stojí. Vnitřní přístav v Le Havru se otevírá na jihozápad. Pokud stojíte u okna Hôtel de l’Amirauté čelem k bazénu, listopadové slunce vychází na jihovýchodě, za vaším pravým ramenem. Nevychází naproti přes vodu. Vychází za vámi. Slunce na obraze vychází přímo před vámi. Buď tedy Monet scénu z kompozičních důvodů otočil, což malíři běžně dělají, nebo maloval západ slunce, který by byl v listopadu z toho přesného okna vidět přes vodu.
Směr větru západu nahrává. Kouř z remorkéru se valí zleva doprava. Listopadový vítr v Le Havru je převážně jihozápadní, což by kouř z remorkéru plujícího do přístavu hnalo doprava. Tento směr odpovídá ránu i večeru. Oranžové slunce je však na levé straně plátna, což by pozdě odpoledne byl západní obzor, kde listopadové slunce zapadá. Olsonova astrofyzikální studie vyznívá opačně a na základě přílivu a směru mraků se přiklání k východu slunce. Spor není rozhodnut. Monet sám to nikdy neupřesnil.
Dal obrazu název imprese, východ slunce. Zda šlo skutečně o východ, nebo západ, nikdy neřekl. Ráno, kdy ho maloval, bylo nejspíš tak mlhavé, že by vám to s úplnou jistotou nedokázal říct ani on.
Krádež a návrat
Obraz patřil soukromému sběrateli Ernestu Hoschedému, který v roce 1878 zbankrotoval. Prošel rukama tří dalších soukromých majitelů, než ho Marmottan získalo v roce 1940 jako součást odkazu Michela Moneta, malířova syna. Za války visel v Paříži, během německé okupace byl ukrytý na jihu Francie a v roce 1945 se do Marmottan vrátil.
Dvacátého sedmého října 1985 vešlo do Marmottan během běžné otevírací doby pět ozbrojených mužů, přikázali personálu lehnout si na zem a odešli s devíti obrazy včetně Imprese, východu slunce. V muzeu strávili necelých sedm minut. Obrazy pak pět let ležely na Korsice, ukryté ve sklepě a v několika soukromých garážích, dokud je francouzská policie v prosinci 1990 nezajistila při nastražené akci v Porto-Vecchiu. Obraz, který pojmenoval impresionismus, byl koncem dvacátého století na půl desetiletí pryč z jediného muzea na světě, které ho mělo. Vrátil se nepoškozený. Znovu pověšen byl v roce 1991. Od té doby budovu neopustil.
Proč právě tento obraz, a ne jiný
Na tuhle otázku dojde pokaždé. Na výstavě v roce 1874 bylo sto šedesát pět děl. Jen Monet vystavil dvanáct. Proč si kritik vybral právě tuhle studii přístavu?
Důvodů je několik. Byla malá, a proto byla volnost rukopisu zřetelnější – skicovitě namalovaný velký obraz působí ambiciózně, skicovitě namalovaný malý působí ledabyle. V názvu měla slovo „imprese“, které Monet podle všeho použil jen u tohoto plátna, protože ho doslova nenapadlo, jak jinak nazvat něco tak volného. A byl to pracovní výjev, studie přístavu v Le Havru s průmyslovými komíny a veslicemi, ne vyleštěná krajina s venkovanem v popředí. Kritici ho nedokázali zařadit do žádné zavedené kategorie. Tak mu řekli „imprese“.
Ta nálepka se ujala. Během pěti let se malíři v tisku sami označovali za impresionisty. Na třetí skupinové výstavě v roce 1877 už katalog to slovo použil v úvodu. Kolem roku 1880 byl tento termín běžným označením celého souhvězdí malířů, kteří tvořili v tomto duchu. Až budete příště číst o Monetovi a impresionismu, o impresionistickém hnutí nebo o kterékoli z desítek variant impresionismu v umění, které se dnes používají, to slovo v konečném důsledku vede zpět k jedinému listopadovému ránu roku 1872 v Le Havru a k satirickému kritikovi, který se v dubnu 1874 snažil být vtipný.

Jak ho Marmottan vystavuje

Obraz visí v tlumeně osvětleném sále ve třetím patře, v místnosti věnované nejranějším Monetovým dílům muzea. Místnost je malá. Jsou v ní dvě lavičky. Osvětlení je záměrně vyladěné na šedomodrou paletu plátna, takže oranžové slunce působí ještě silněji než na reprodukci.
Měli byste mu dát deset minut. Nejprve se posaďte na lavičku u protější stěny a dívejte se na obraz ze zadní části místnosti. Pak přistupte a postavte se do běžné vzdálenosti kolem dvou metrů. Pak se přesuňte zhruba na půl metru a prohlédněte si rukopis na vodě. Pak zase ustupte na dva metry. Obraz v každé vzdálenosti mění charakter. Z dálky je to ucelená atmosférická studie. Zblízka je to převážně prázdné plátno s několika rozhodnými tahy. Rozdíl mezi těmito dvěma čteními je právě tím trikem, který obraz vynalézal v reálném čase.
Máte-li čas, projděte si stejné patro a podívejte se na dalších devadesát čtyři Monetových obrazů v budově. Marmottan vlastní největší sbírku Monetových děl na světě, kterou mu v roce 1966 daroval Michel Monet. Většinou jde o pozdní díla z Giverny, lekníny, smuteční vrby a japonské mosty. Východ slunce mezi nimi sedí jako semínko, ze kterého všechny vyrostly. Takovou hustotu Moneta nenajdete nikde jinde, ani v Orangerie, ani v Orsay, ani přímo v Giverny.
Čeho si všímat
Oranžové kapky. Sedmi červených švihnutí na vodě. Tužkové mřížky, která je dodnes vidět u spodního okraje. Kouře z remorkéru, který jde doprava. Dvou černých veslic. Plátna o rozměrech čtyřicet osm krát šedesát tři centimetrů, menšího, než čekáte, menšího, než naznačuje většina reprodukcí.
A názvu v rohu popisky na stěně. Impression, soleil levant. Slova, které kritici hodili a malíři chytili.
Pointa
Jednoho listopadového středečního rána roku 1872 se malíř podíval z okna hotelu v Le Havru a hodinu rychle pracoval. O dva roky později poslal plátno do Paříže, protože neměl nic jiného, co by poslal. Novinář se na ně v dubnu 1874 podíval na stěně a název si vyložil jako přiznání neúspěchu. To slovo se ujalo. Z imprese se stalo hnutí, z hnutí způsob dívání a z toho způsobu dívání to, jak dnes většina z nás vidí obrazy světla, počasí a vody. To všechno z jednoho rychlého rána v pracovním přístavu a z jednoho špatného vtipu, který malíři odmítli brát jako urážku.
Zdroje obrázků
- Claude Monet, Impression, soleil levant.jpg — Claude Monet (1840-1926). Zdroj, Public Domain.
- Eugène Boudin. Le Havre. Der Außenhafen bei Sonnenuntergang.jpg — Eugène Boudin (1824-1898). Zdroj, Public Domain.
- ‘Le Havre, Bâteaux de Peche Sortant du Port’ by Claude Monet, 1874.JPG — Claude Monet (1840-1926). Zdroj, Public Domain.
- Musée Marmottan Monet, Paris, from street.jpg — přes Wikimedia Commons. Zdroj, CC BY-SA.