Přejít k obsahu

Raffaelův autoportrét v Athénské škole: malíř, který se schoval do rohu

Publikováno: • Čtení na 11 min

Detail Raffaelovy Athénské školy: malířův autoportrét v tmavé čapce na úplném pravém okraji, vedle Zarathuštry s nebeským globem a Ptolemaia se zemským globem.

Na úplném pravém okraji fresky, uprostřed zástupu padesáti filozofů, se na vás jedna postava dívá přímo. Negestikuluje. Nepře se. Nedrží knihu, tabulku ani globus. Má na hlavě měkkou tmavou čapku. Je mu asi sedmadvacet. Jeho oči jsou jediné oči na obraze, které se setkají s vašimi.

To je Raffael. Namaloval se do fresky. Raffaelův autoportrét v Athénské škole je nejtišší hlasitá věc v renesančním malířství.

Stojí za egyptským astronomem Ptolemaiem, který drží zemský globus. Vedle Ptolemaia, s nebeským globem, stojí Zarathuštra. Všichni tři tvoří v pravém popředí malý hlouček astronomů a matematiků. Raffael si dal kostým – černý baret, tmavý kabátec, zatím žádný vous –, který říká malíř, ne filozof. Je ve scéně, ale nepatří do ní. Vklouzl do ní jako svědek.

Není schovaný. Není to žádný chytrý trik. Prostě tam je, vpravo, dívá se ven a čeká, až si ho všimnete. Většina návštěvníků Stanza della Segnatura si ho nevšimne. Průměrný turista stráví v místnosti asi čtyři minuty. Průvodce ukáže na Platóna a Aristotela, vyloží jejich slavná gesta, možná se dostane k Michelangelovi v tunice a jde se dál. Malíř v rohu zůstane v rohu.

Jakmile ho ale jednou uvidíte, už ho nepřestanete vidět. A jakmile pochopíte, co tam dělá, celý obraz změní tvar.

Proč se malíř postavil vedle Ptolemaia

V roce 1509, když Raffael začal malovat Stanza della Segnatura, mu bylo šestadvacet a v Římě jeho jméno skoro nikdo neznal. Papež Julius II. ho přivedl do Vatikánu na doporučení jeho krajana z Urbina Donata Bramanta, architekta, který bořil starou svatopetrskou baziliku a stavěl novou. Bramante Juliovi vyprávěl o mladém malíři s neobyčejným nadáním pro kompozici. Julius dal Raffaelovi na zkoušku k vymalování jedinou místnost. Kdyby fresky neuspěly, poslali by Raffaela domů.

Neselhaly. Athénská škola, dokončená kolem roku 1511, byla středobodem místnosti. Když ji Julius uviděl, propustil všechny ostatní malíře, které pro své apartmá najal, a celé patro svěřil Raffaelovi.

Když si tedy Raffael vpravo vsunul do fresky vlastní tvář, vznášel nárok, který ještě nikdo nevznesl. Říkal: do této místnosti patřím. Ne jako dělník, ne jako dekoratér, ne jako řemeslník se štětcem. Jako rovný Platónovi a Aristotelovi. Sedmadvacetiletý malíř, stále ve zkušební době, umístil svou tvář do největšího shromáždění antických myslí, jaké kdy jeden obraz pojal, a umístil ji do výšky očí diváka.

Levou tvář má osvětlenou. Pravou ve stínu. Dívá se ven, jako by právě uslyšel své jméno. Zaznamenává svou přítomnost.

Raffaelovo cameo ve vlastním obraze

Nebylo to první malířské cameo na fresce. Nebylo to dokonce ani první v Římě toho roku. Autoportréty propašované do davových scén jsou renesanční tradicí sahající až ke Giottovi. Botticelli se umístil do Klanění tří králů a dívá se přes rameno na diváka. Ghirlandaio umístil svou rodinu a pomocníky do svatebních scén v Santa Maria Novella. Raffaelovo cameo ve vlastním obraze patří k dlouhé tradici malířů, kteří se schovávají v zástupech, jež malují.

Neobvyklé na jeho verzi není to gesto. Je to společnost.

Giottovi malíři se schovávali na okrajích biblických scén. Botticelli se schoval v rodinné skupině medicejských klientů. Raffael se schoval mezi filozofy. A ne ledajakými filozofy – mezi největšími filozofy, kteří kdy žili, ve společnosti Platóna a Aristotela, na stěnách papežovy soukromé knihovny. To je jiný druh nároku. Není to malíř jako řemeslník, který se objeví u vlastní práce. Je to malíř jako myslitel.

Argument, který Raffael vznášel, měl ve své době jméno. Mělo řecké jméno. Byl to odkaz na Apella.

Apelles a rodokmen renesančních malířů

Raffaelův autoportrét z Uffizi, zhruba ve třiadvaceti letech, se stejně jemnými rysy, jaké o několik let později namaloval do Athénské školy.

Apelles byl nejslavnějším malířem antiky. Pracoval pro Alexandra Velikého. Maloval portréty, o nichž staří Římané psali celé kapitoly. Žádný z jeho obrazů se nedochoval. Ty, o kterých víme, známe proto, že je popsal Plinius Starší ve své Přírodní historii, kterou v roce 1509 četl každý vzdělaný muž. Apelles byl pro renesanční malíře tím, čím byl Homér pro básníky. Pokud jste chtěli tvrdit, že malíř může být vážným umělcem – ne řemeslníkem, ne dekoratérem, ale umělcem na úrovni básníka nebo filozofa –, hlásili jste se k odkazu Apella jako vzoru renesančního malíře.

Právě tohle Raffael připomínal, když vešel do fresky jako sám sebe. Plinius napsal, že Apelles maloval Alexandrův dvůr. Raffael namaloval sám sebe vedle Platónova. Byl to tentýž tah, o patnáct století později, v jiné scéně.

Černý baret a co znamenal

Podívejte se, co má Raffael na sobě. Černou čapku. Ne tógu, ne tuniku, ne splývavá roucha antických filozofů kolem sebe. Je oblečený jako Ital 16. století, což znamená, že je oblečený jako sám sebe, v přítomném čase.

Každá jiná postava na fresce má antický kostým. Platónovo bílé roucho, Aristotelovo modré, Eukleidovo purpurové – všichni jsou oblečeni jako Řekové. Jedinou postavou kromě Raffaela v soudobém oblečení je Michelangelo, opřený o mramorový blok uprostřed, v zaprášených botách a pracovní haleně sochaře při práci. Dva současníci, kteří směli vstoupit do antického světa oblečeni jako sami sebe, byli dva malíři, které Julius II. tehdy zaměstnával v sousedních místnostech Vatikánu.

Tohle je tradice Raffaela, který se dívá na diváka, v její nejranější a nejsebevědomější podobě. Nesleduje Platóna. Nesleduje Aristotela. Sleduje vás.

Efekt je nenápadný. Většina lidí ho přehlédne. Postava je odsunutá doprava, stojí zčásti za jinou postavou a zdá se, že něčemu naslouchá. Ale její oči hledí ven. A protože jsou to jediné oči na fresce obrácené do místnosti, stává se jeho pohled jakýmsi pantem. Když ho konečně uvidíte, uvědomíte si, že Raffael je jedinou postavou, která o divákovi ví. Všichni ostatní jsou ve svém čase. On je ve vašem.

Návštěvníci Stanza della Segnatura a argument místnosti

Místnost, kterou Raffael maloval, nebyla kaplí ani obřadním sálem. Byla to papežova soukromá knihovna. Stanza della Segnatura uchovávala papežovy osobní knihy a sloužila k podepisování dokumentů. Čtyři stěny místnosti byly vyzdobeny podle jediného programu: čtyři oblasti vědění, na každé stěně jedna. Teologie na jedné stěně. Filozofie na druhé. Poezie na třetí. Právo na čtvrté. Na stropě čtyři tonda nad čtyřmi stěnami, která každou oblast zosobňují.

Filozofická freska tedy byla jednou čtvrtinou argumentu. Zbytek tvořily ostatní tři stěny. Naproti filozofům seděli teologové, shromáždění kolem eucharistie v Disputaci o Nejsvětější svátosti. Na boční stěně Parnas s Apollónem a básníky, mezi nimi Dante s vavřínovým věncem a slepý Homér. Na čtvrté stěně zákonodárci.

Smyslem místnosti jako celku bylo, že tyto čtyři způsoby poznání – filozofický rozum, náboženské zjevení, básnická inspirace, právní tradice – se všechny sbíhají v jedné místnosti, a ta místnost patří papeži. Antika a moderní doba si podávaly ruce přes strop.

Návštěvníci Stanza della Segnatura, kteří místností proběhnou, ten rozhovor přeslechnou. Podívají se nahoru na tonda na stropě, pak zpátky dolů na stěny a pak ven ze dveří směrem k Sixtinské kapli. Místnost ale byla navržena tak, aby se v ní stálo, pomalu, s otáčející se hlavou, a vnímaly se všechny čtyři stěny najednou. Argument funguje, jen když máte všechny čtyři v periferním vidění.

To znamená, že Raffaelova tvář není jen uvnitř filozofické fresky. Je uvnitř celého programu. Tím, že se umístil na filozofickou stěnu, umístil se Raffael do kola všech čtyř oblastí. Svým tichým postavením tvrdil, že malířství patří do stejné místnosti jako teologie, filozofie, poezie a právo. Že malířství je způsobem poznání.

Podpis umělce na fresce, bez podpisu

Athénská škola nenese Raffaelovo jméno ve výrazném nápisu. Žádné velké „Raphael fecit“ na kartuši. Je tu jediný malý nápis, čtyři písmena, na límci Eukleidovy tuniky v pravém popředí – R.V.S.M., tedy Raphaello Vrbinas Sva Manu, „Raffael z Urbina, vlastní rukou“. Je to jediný psaný podpis na obraze. Písmena jsou tak malá, že se musíte naklonit.

Detail Athénské školy: Eukleidés se sklání s kružítkem nad tabulkou, obklopený žáky, s Raffaelovým podpisem R.V.S.M. ukrytým na límci Eukleidovy tuniky.

A je přímo na Eukleidovi, u krku postavy skloněné nad tabulkou, kterou používá k výuce svých žáků. Raffael fresku podepsal skrze matematika, skrze okamžik výuky, skrze postavu, kterou vymodeloval podle svého podporovatele Bramanta. (Eukleidés je Bramante v antickém kostýmu. Raffael svému mecenáši poděkoval tím, že z něj udělal řeckého geometra.)

Podpis umělce na fresce je zdvojený: slovní na Eukleidově límci a obrazový v autoportrétu vpravo. Ten první musíte najít s očima u země. Ten druhý najdete, když se na vás někdo upřeně podívá. Oba říkají totéž: Raffael tu byl. Tohle udělal malíř.

Chiaro vás provede hloučkem astronomů vpravo – Ptolemaiovým globem, Zarathuštrovým globem, Raffaelovou tváří – jako jedinou kompozicí tří postav, takže autoportrét přestane působit jako pozadí a začne působit jako to, čím tiše je: pointa. Čapka, osvětlená tvář, vytrvalý pohled – to všechno zní ve vašem uchu, zatímco vaše oko už na nich spočívá.

Renesanční umělci, kteří se schovávali

Raffael nebyl jediný malíř, který vešel do vlastní fresky. Zvyk renesančních umělců schovávat se v biblických a historických scénách byl rozšířený, zvláštní a převážně mlčenlivý. Nikdo o něm nepsal příručky. Nikdo si ho neobjednával. Cameo bylo soukromou konvencí, kterou malíři mezi sebou ctili a které si vzdělaní mecenáši někdy všimli a někdy ne.

Giotto je prý jedním z truchlících na fresce v Assisi a sleduje pohřeb ze zadní části zástupu. Fra Angelico je možná malým mnichem s kápí ve svém vlastním Posledním soudu. Masaccio se namaloval do kaple Brancacci jako přihlížející v publiku svatého Petra. Botticelli stojí vpravo ve svém Klanění tří králů a dívá se na diváka se stejně lehce skeptickým výrazem, jaký později bude mít Raffael v Segnatuře. Leonardo to výjimečně zřejmě nikdy neudělal – a pokud ano, nikdo to nikdy přesvědčivě neidentifikoval.

Tato tradice dělala něco jiného, než čemu dnes říkáme podpis. Malíř se neidentifikoval. Umístil se do scény a nechal pozorovatele, ať ho najdou, nebo ne. Byla to forma skromnosti a zároveň forma nároku. Skromnosti, protože tvář byla malá, částečná, stranou. Nároku, protože malíř vstoupil do posvátného nebo antického prostoru a udělal se jeho obyvatelem.

Tradice malířského camea byla způsobem, jak pracující umělec tvrdil, aniž by to napsal, že není jen najatou silou.

Raffaelův autoportrét v Athénské škole: jak ho najít

Když stojíte ve Stanza della Segnatura a díváte se na fresku ze středu místnosti, je autoportrét zpočátku těžké zahlédnout. Freska je obrovská, široká asi osm metrů. Vaše oko jde doprostřed, kde k vám kráčejí Platón a Aristotelés. Vaše oko jde dolů doprostřed, kde Michelangelo trucuje na mramorovém bloku. Vaše oko jde vpravo dolů, kde se Eukleidés sklání nad tabulkou.

Pak posuňte pohled nahoru a doprava, kolem Eukleida, ke skupině tří mužů, kteří stojí pohromadě. Ten s korunou je Ptolemaios. Ten s hvězdami posetým globem je Zarathuštra. Mladý muž v tmavé čapce za nimi, který se dívá ven, je Raffael.

Je snazší ho najít, když víte, co hledáte. Je skoro ve výšce očí. Je jediný, kdo se nepře. Jeho tvář je jemnější než tváře mužů kolem něj. Sleduje místnost, což znamená, že sleduje vás.

V tom je smysl toho tahu. Autoportrét nemá scéně dominovat. Má být tím, čeho si všimnete jako posledního, až když vstřebáte všechny slavné postavy, a co pak všechno přeuspořádá. Jakmile Raffaela uvidíte, freska už není živým obrazem antických myslí. Stává se nárokem mladého malíře, který stojí ve vatikánské místnosti, že jeho dílo patří do jejich společnosti.

Ten nárok se potvrdil do pěti let. V roce 1513 byl Raffael nejlépe placeným malířem v Evropě. V roce 1516 byl po Bramantově smrti jmenován hlavním architektem svatopetrské baziliky. Když v roce 1520 ve sedmatřiceti zemřel, byl tak slavný, že jeho pohřeb v Pantheonu přilákal dav, který chrám přeplnil.

Malíř, který v sedmadvaceti tiše vešel do fresky, byl na konci svého krátkého života pohřben mezi antickými velikány, k nimž se připojil.

Pointa

Postavte se k pravé straně fresky. Najděte černou čapku. Najděte mladou tvář. Počkejte vteřinu, než se vaše oči setkají s jeho. O to šlo. Před pěti sty lety sedmadvacetiletý malíř zařídil, aby jeho tvář v papežské knihovně našla tu vaši, a právě pro tu vaši tvář maloval.

Zdroje obrázků