
V létě roku 1509 bylo Raffaelu Santimu dvacet šest let, žil v Římě z platu papeže Julia II. a téměř každý den míjel na chodbě Vatikánu Michelangela. Michelangelo maloval o dvě stě metrů dál strop Sixtinské kaple a byl ve stavu zarputilé nevraživosti. Raffael maloval o patro výš místnost zvanou Stanza della Segnatura, Juliovu soukromou knihovnu. Na dlouhou stěnu naproti oknu rozvrhl malovanou kolonádu ve stylu Bramantova nového chrámu svatého Petra a zaplnil ji osmapadesáti filozofy.
Filozofům nedal tváře filozofů. Dal jim tváře svých současníků. Platón je Leonardo da Vinci. Hérakleitos, který se o samotě zadumaně opírá na schodech, je Michelangelo, namalovaný zpaměti poté, co se Raffael jednoho odpoledne vplížil do zamčené Sixtinské kaple. Eukleidés, který klečí s kružítkem, je architekt Donato Bramante. A v pravém krajním rohu se zpod měkké černé čapky dívá přímo na diváka mladík s dlouhým tenkým krkem a tmavýma očima. To je sám Raffael. Svůj obraz podepsal tím, že se do něj postavil.
Postavy Athénské školy v kostce

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Kde si Raffael pro filozofa vypůjčil tvář svého současníka, je model uveden v závorce.
| # | Postava | Kde ji najdete | Čí tvář si vypůjčil |
|---|---|---|---|
| 1 | Sókratés | Vlevo nahoře, v olivově zelené, odpočítává argumenty na prstech | |
| 2 | Alkibiadés | Vlevo nahoře, v přilbě a zbroji, poslouchá Sókrata | |
| 3 | Pýthagorás | Vlevo dole, píše do knihy | |
| 4 | Averroës | Za Pýthagorou, v bílém turbanu | |
| 5 | Hypatia nebo Francesco Maria della Rovere | Vlevo dole, v bílém, vedle Pýthagorovy skupiny | Možná della Rovere |
| 6 | Platón | Uprostřed vlevo, v červené a fialové, ukazuje vzhůru | Leonardo da Vinci |
| 7 | Aristotelés | Uprostřed vpravo, v modré, dlaní dolů | Model neurčen |
| 8 | Diogenés | Osamoceně rozvalený na schodech | |
| 9 | Hérakleitos | Uprostřed v popředí, opírá se o mramorový blok | Michelangelo |
| 10 | Eukleidés | Vpravo dole, sklání se s kružítkem nad tabulkou | Donato Bramante |
| 11 | Zarathuštra | Vpravo, drží nebeský glóbus | |
| 12 | Ptolemaios | Vpravo, zády k vám, drží zemský glóbus | |
| 13 | Raffael | Úplně vpravo, v černé čapce, jediná postava, která se dívá na vás | On sám |
Pokud nestojíte ve Stanza della Segnatura, ale čtete tohle doma, nevadí. Až tam budete, namiřte na stěnu Chiaro a pojmenuje vám postavu, na kterou se díváte, a poví vám její příběh, bez tištěné legendy.
Postavy Athénské školy od středu ven
Davem se prochází od středu. Kompozici ovládají dvě postavy nahoře na schodech. Vlevo je Platón v červené a fialové, vpravo Aristotelés v modré a hnědé. Platón drží svůj dialog Tímaios a ukazuje vzhůru k nebi. Aristotelés drží Etiku Níkomachovu a dlaní obrácenou dolů gestikuluje rovně k zemi. V tom jediném gestu je obsažen celý argument obrazu. Platónova filozofie je o idejích, které sídlí nad světem. Aristotelova je o substancích, které sídlí v něm. Celý renesanční spor mezi nimi dvěma je zabalený do jedné ruky ve výšce ramen.
Platónova tvář je Leonardova. Ověříte si to, když se postavíte před fresku a pak přejdete týmž palácem k dalším Raffaelovým freskám, kde se Leonardo objevuje v podobě běžného portrétu. Tentýž stříbrný vous, tentýž dlouhý kostnatý nos, tytéž lehce přivřené oči. Leonardovi bylo v roce 1509 padesát sedm, žil v Miláně a byl nejslavnějším žijícím malířem Itálie. Raffael, který o pět let dřív ve Florencii studoval Leonardův karton Bitvy u Anghiari, tak vzdával hold muži, kterého každý italský malíř považoval za mistra.
Aristotelés je složenina. Žádný jednotlivý model se nikdy nepodařilo přesvědčivě určit. Je mladší než Platón, svalnatější, přítomnější. Vypadá jako senátor.
Platón a Aristotelés: malovaný rodinný spor
Vztah mezi Platónem a Aristotelem nebyl pro Raffaela nic abstraktního. Stanza della Segnatura je knihovna papeže Julia a fresky na stropě nad ní zobrazují čtyři fakulty: teologii, filozofii, poezii a právo. Každá stěna odpovídá jedné fakultě. Disputace o svátosti je teologie. Parnas je poezie. Kardinální a teologální ctnosti jsou právo. Filozofie je tahle stěna – ta, které dnes říkáme Athénská škola, což je název, který vznikl až v sedmnáctém století.
Julius, humanista a zároveň válečnický papež, věřil, že čtyři fakulty jsou spolu v souladu. Křesťanská teologie na protější stěně a pohanská filozofie na této měly stát přes místnost proti sobě ve stavu sporu, který byl zároveň stavem smíření. Raffaelovým úkolem bylo namalovat ten spor jako dav.
A tak je dav uspořádaný. Kolem Platóna se shlukují idealisté, mystici a matematici, kteří věřili, že čísla jsou strukturou skutečnosti. Kolem Aristotela stojí přírodovědci, pozorovatelé, lidé, kteří k poznání docházeli tím, že se na věci dívali. Každá póza, každé gesto, každý hlouček debatujících je na obraze umístěn uvnitř tohoto gravitačního pole.
Kdo je na Athénské škole, postava po postavě
Začněte vlevo a pokračujte po směru hodinových ručiček.
Sókratés je v olivově zelené, z profilu, a zvedá levou ruku, jako by na prstech odpočítával tvrzení. Přesvědčuje. Jeho posluchač, muž v přilbě, který vypadá, jako by na přednášku z filozofie zabloudil omylem, je Alkibiadés, mladý athénský vojevůdce, který se stal Sókratovým nejslavnějším žákem. Přilba je vizuální vtip: Alkibiadés skutečně chodil na symposia ve vojenské výstroji, opilý, a pokoušel se svést svého učitele, který ho skutečně odmítl.
Před Sókratem leží na schodech, rozvalený, jako by tam spadl, kynik Diogenés. Je sám. Čte. Dav ho nezajímá. Diogenés proslul tím, že bydlel v sudu, řekl Alexandru Velikému, ať mu nestíní, a chodil po agoře s lampou a hledal poctivého člověka. Raffael mu dal střed obrazu a pak ho od všech ostatních postav oddělil. Nikdo s ním nemluví. To je výstižné.
Vlevo dole klečí nad otevřenou knihou Pýthagorás, obklopený hloučkem žáků. Mladík v bílém, který píše na tabulku, drží knihu tak, aby na ni Pýthagorás viděl. Na tabulce jsou řecká písmena harmonických poměrů – matematický důkaz, že hudba jsou čísla. Druhý žák za Pýthagorou drží svitek s tetraktys, trojúhelníkovým uspořádáním deseti bodů, které bylo posvátným symbolem pýthagorejské školy.
Za Pýthagorou, s bílým turbanem a s pohledem přes jeho rameno, stojí arabský filozof Averroës. Je jediným Neřekem, kterého lze určit podle oděvu. Raffael ho zahrnul, protože byl nejvýznamnějším středověkým komentátorem Aristotela, a Aristotelova přítomnost na obraze je v jistém smyslu sponzorována Averroëovými překlady.
Kdo je žena na Athénské škole?
Vlevo od Pýthagory, v bílém a s vavřínovým věncem, stojí krásná mladá postava, jejíž totožnost je jednou z hádanek obrazu. Někteří badatelé tvrdí, že jde o Francesca Marii della Rovere, vévodu z Urbina, namalovaného ze zdvořilosti k rodu Della Rovere, z něhož pocházel Julius. Jiní tvrdí, že je to Hypatia Alexandrijská, matematička a novoplatonička. Je-li správné druhé čtení, Raffael namaloval na fresku o filozofii ženu, aniž to komukoli řekl, a udělal to tak, že jí dal mužský účes. Žádný renesanční pramen tu Hypatii nejmenuje; to čtení je moderní, a proto se průvodce dodnes vyjadřují opatrně.

Uprostřed v popředí, v bílé tunice, opřený o mramorový blok s hlavou v dlani, je nejslavnější dodatek obrazu. Tahle postava v Raffaelově původním kartonu nebyla. Byla přidána pozdě, až když byla zbytek fresky namalovaný, na druhou vrstvu omítky nahozenou na existující zeď. Je to Hérakleitos. A tvář patří Michelangelovi.
Hérakleitos: Michelangelův portrét namalovaný tajně
Příběh je takový. Koncem roku 1510, zhruba rok poté, co Raffael začal pracovat v Segnatuře, bylo lešení v Sixtinské kapli nakrátko sundáno kvůli odhalení. Michelangelo, který přístup ke své rozdělané práci žárlivě střežil, během malování nikoho dovnitř nepouštěl. Raffael, Bramante a několik dalších se vplížili dovnitř, aby viděli napůl hotový strop.
Raffael odcházel proměněný. Strop byl svalnatější, divočejší a monumentálnější než cokoli, co kdy sám namaloval. Vrátil se do Stanza della Segnatura, podíval se na Athénskou školu, která byla z větší části hotová, a usoudil, že něco chybí. Nařídil zedníkům, aby uprostřed v popředí vysekali kus omítky a omítli ho znovu. Když byl nový povrch připravený, namaloval na něj Hérakleita.
Hérakleitos, řecký filozof známý jako „plačící filozof“, proslul naukou, že všechno plyne a nic nezůstává, a povahou, kterou antičtí autoři popisovali jako temnou, samotářskou a pohrdavou k ostatním lidem. Raffael mu dal Michelangelovo tělo, Michelangelův zadumaný postoj a Michelangelovu tvář. Dokonce mu dal i Michelangelovo oblečení: hrubou tuniku kameníka a kožené boty, ne tógu, jakou nosí všichni ostatní. Je to portrét namalovaný zpaměti po návštěvě Sixtinské kaple, vložený do obrazu jako pocta a zároveň jako vtip. Ten muž se o samotě zadumaně mračí, protože je to Michelangelo, který se v tu samou chvíli o kus dál po chodbě skutečně o samotě mračil.
Když se pozorně podíváte na Hérakleitovu levou nohu, uvidíte v omítce slabý šev v místě, kde se záplata stýká s okolním povrchem. Ani po pěti stech letech nezmizel důkaz té pozdní úpravy a vidí ho každý, kdo se obtěžuje podívat.
Eukleidés s Bramantovou tváří, klečící s kružítkem
Přesuňte se do pravého popředí. Holohlavý muž se s kružítkem v ruce sklání nad tabulkou a rýsuje geometrický obrazec. Kolem něj se shlukli čtyři mladí žáci, jeden se naklání tak blízko, že se nosem skoro dotýká tabulky. To je Eukleidés, geometr ze třetího století př. n. l., jehož Základy byly po dva tisíce let učebnicí, z níž se každý Evropan učil matematiku.
Eukleidova tvář je tváří architekta Donata Bramanteho. Bramante byl o patnáct let starší než Raffael a pocházel rovněž z Urbina, malého dvorského města, kde Raffael vyrůstal. Navrhl nový chrám svatého Petra, kolonádu, kterou Raffael použil jako architektonický rámec celé fresky. Tím, že dal Eukleidovi Bramantovu tvář, Raffael uznal, že architektura obrazu je doslova i obrazně Bramantovým dílem. Bramante byl mimochodem také tím, kdo papeži navrhl, aby tuhle zakázku dostal Raffael, a ne jiný uchazeč. Ten portrét byl výplatou.
Na zlatě vyšívaném límci Eukleidovy tuniky je drobný podpis: písmena R.U.S.M. Znamenají Raphael Urbinas Sua Manu – „Raffael z Urbina, vlastní rukou“. Je to jediný formální podpis malíře na fresce. Raffael ho umístil na muže s Bramantovou tváří, na přítele, který mu tu práci sehnal.
Vedle Eukleida stojí další tři pojmenované postavy. Zarathuštra drží nebeský glóbus. Ptolemaios, egyptský astronom, drží zemský glóbus – antickou představu vesmíru se Zemí uprostřed. Ti dva stojí proti sobě s glóby v rukou, jako by se přeli, co patří doprostřed vesmíru. Za Ptolemaiem, s pohledem přes jeho rameno a v měkkém černém baretu, stojí tmavovlasý mladík. To je Raffael.
Filozofové na Raffaelově obraze, které nikdo nedokáže pojmenovat
Ne každá tvář je určená. Mladík vedle Platóna, ten ve zlatém plášti, je nejspíš Xenofón, historik a Sókratův žák, ale badatelé hájili i jiná čtení. Vousatý muž v modrém plášti vpravo od prostředních schodů by mohl být novoplatonik Plótínos, nebo také čistý výmysl. Tři muži, kteří se vlevo ve středním plánu spolu baví se skloněnými hlavami, nejsou určeni vůbec a nejspíš měli představovat typy, nikoli jednotlivce.
Raffael tu nejednoznačnost do obrazu vložil záměrně. Obraz byl objednán jako portrét filozofie, ne jako přesný katalog jmenovitých filozofů. Dav, který nelze celý pojmenovat, je sám pointou: filozofů bylo víc, než kolik se jich vejde do jedné místnosti. Díváte se na vzorek.
Chiaro se do Segnatury hodí, protože v téhle místnosti je klíčem k celému obrazu seznam jmen, a ten seznam na zdi není. Postavte se před fresku, podívejte se na Hérakleita na jeho mramorovém bloku a příběh sekáče z konce roku 1510 – kus omítky, vloupání do Sixtinské kaple, Michelangelova tvář – vám zní v uchu přesně ve chvíli, kdy se díváte na ten šev.
Strop nad freskou
Podívejte se nahoru. Strop Stanza della Segnatura není ozdobná přidaná hodnota. Je to filozofický program čtyř stěn ohlášený shora. Uprostřed je osmiúhelník s groteskovým medailonem Boha Otce nad slovy FIAT LUX. Kolem osmiúhelníku jsou čtyři tonda, jedno pro fakultu každé stěny.
Tondo nad stěnou filozofie – to nad Athénskou školou – zobrazuje ženskou personifikaci Filozofie, která sedí na trůnu a drží dvě knihy s nápisy Moralis a Naturalis. Morální filozofie a přírodní filozofie. To je předěl, který rozvádí stěna pod ní. Pravá strana fresky patří Aristotelově přírodní filozofii: pozorování, měření, hmotným věcem. Levá patří Platónově morální filozofii: idejím, formám, říši nad světem. Strop vám říká, co hledat. Stěna vám říká kdo.

Tonda na stropě Raffael nemaloval sám. Provedli je jeho pomocníci podle jeho návrhů. Program však vzešel z jeho hlavy – nejspíš z dlouhých rozhovorů s Juliovým teologickým poradcem a s Bramantem. Stanza della Segnatura jako celek je jednou z nejpečlivěji promyšlených malovaných místností v Evropě. Čtyři stěny, čtyři fakulty, čtyři harmonie. Byla to stejně tak filozofie uspořádání jako filozofie filozofie.
Diogenés, muž, který se nepřidal
Vraťte se k Diogenovi. Pořád tam leží, sám, na schodech. Jeho umístění je nejkrutějším vtipem obrazu. Je to ten jediný filozof, o kterém v renesanci slyšel každý a kterým nikdo nechtěl být. Vysmíval se Alexandrovi. Plival na mramor. Bydlel v sudu a prohlásil se za občana světa, přičemž odmítal každou školu včetně své vlastní. Raffael mu dal ústřední diagonálu obrazu a pak ho izoloval od všech ostatních postav, které na něm jsou.
Ta izolace je zároveň formálním rozhodnutím. Diogenovo ležící tělo rozděluje dav na dvě symetrické poloviny, platoniky vlevo a aristoteliky vpravo. Je osou. Je postavou, kolem níž je obraz komponován, přestože ho nikdo na obraze nebere na vědomí. Přesně tak by se to líbilo samotnému Diogenovi.
Chcete-li vidět klíč k Raffaelově kompoziční metodě, najděte nejprve Diogena a postupujte od něj ven. Každá další postava je umístěna ve vztahu k němu.
Pýthagorás a hudba sfér
Tabulka u Pýthagorových nohou je jedním z nejpečlivěji prostudovaných detailů obrazu. Raffael na ni namaloval pýthagorejské harmonické poměry: diapason, diapente, diatessaron – oktávu, kvintu a kvartu –, každý vyjádřený poměrem malých celých čísel. Nebylo to vymyšlené; Raffael to opsal z traktátu. Ten traktát napsal jeho současník Franchino Gaffurio, hudební teoretik, jehož diagramy harmonických poměrů kolovaly v Římě už dvacet let.
Ten detail tam je, protože Pýthagorás byl prvním Řekem, který tvrdil, že hudba a matematika jsou jedno a totéž: že výška tónu chvějící se struny je funkcí její délky, ta je funkcí čísla, a číslo je tudíž základním jazykem skutečnosti. Tahle myšlenka, hudba sfér, je základem všeho, co Platón nad Pýthagorovou hlavou hlásal.
Kompozice tedy funguje i svisle. Pýthagorás na zemi, s poměry v ruce. Platón nad ním, ukazuje vzhůru k nebesům, která ty poměry popisují. Aristotelés ukazuje dolů k hmotnému světu, v němž se ty poměry projevují. Hérakleitos na mramorovém bloku, který s ničím z toho nesouhlasí. Spor se odehrává na třech úrovních zároveň.
Athénská škola: časté otázky
Kdo je uprostřed Athénské školy?
Platón a Aristotelés, bok po boku na vrcholu schodiště. Platón v červeném a fialovém, s tváří Leonarda da Vinci, ukazuje nahoru k nebi. Aristotelés v modrém drží dlaň naplocho nad zemí. Pod nimi se o samotě rozvaluje na schodech Diogenés.
Kolik postav je na Athénské škole?
Raffael namaloval osmapadesát postav. Jen asi tucet z nich lze s jistou mírou jistoty pojmenovat, a to je oněch třináct z očíslované legendy výše. Ostatní byly nejspíš myšleny jako typy, ne jako portréty.
Je na Athénské škole Raffael?
Ano. Stojí úplně u pravého okraje, v měkké černé čapce, a vykukuje zpoza Ptolemaia a jeho glóbu. Je jedinou postavou na fresce, která se dívá přímo na vás.
Je na Athénské škole Leonardo da Vinci?
Ano, jako Platón. Stříbrný vous a dlouhý nos uprostřed obrazu patří Leonardovi a namaloval je mladší umělec, který ho uctíval.
Je na Athénské škole Michelangelo?
Ano, jako Hérakleitos, zadumaný muž opřený o mramorový blok uprostřed popředí. Raffael ho přidal dodatečně, na čerstvou záplatu omítky, poté co viděl Michelangelův strop Sixtinské kaple, a šev je dodnes slabě vidět.
Je na Athénské škole nějaká žena?
Možná jedna. Mladé postavě v bílém vedle Pýthagorovy skupiny se často říká Hypatia Alexandrijská, ale jiní badatelé v ní vidí Francesca Marii della Rovere, vévodu z Urbina. Žádný renesanční pramen tu Hypatii nejmenuje, takže tento výklad berte jako moderní odhad, ne jako fakt.
Jak se jmenují filozofové na Athénské škole?
Nejčastěji určované postavy jsou Sókratés, Alkibiadés, Pýthagorás, Averroës, Platón, Aristotelés, Diogenés, Hérakleitos, Eukleidés, Zarathuštra a Ptolemaios, k tomu postava, které se říká Hypatia, a sám Raffael. Každá z nich je očíslovaná na popsaném obrázku nahoře na této stránce, i s tím, kde ji najdete.
Kde je Athénská škola?
Je to freska na stěně Stanza della Segnatura, jedné z Raffaelových stanz ve Vatikánských muzeích v Římě. Místnost byla soukromou knihovnou papeže Julia II. a prohlídková trasa muzea jí prochází cestou do Sixtinské kaple.
Čeho si všímat, až ji uvidíte
Jděte do Stanza della Segnatura brzy. Vatikánská muzea vedou návštěvníky místnostmi v pevném pořadí, které končí v Sixtinské kapli, takže když většina lidí dorazí do Segnatury, už v duchu plánuje další místnost. Zastavte se. Segnatura je lepší než Sixtinská kaple. Je tu méně lidí. Postavy opravdu uvidíte.
Deset minut před stěnou vám vynahradí tři detaily.
Zaprvé šev. Záplata omítky kvůli Hérakleitovi je v šikmém světle slabě vidět. Postavte se k pravé straně fresky a podívejte se do středu popředí. Obdélník trochu jiné omítky se ukáže, pokud víte, kam se dívat.
Zadruhé podpis. Písmena R.U.S.M. na límci Eukleidovy tuniky. Musíte přijít blízko. Dozorce vás nezastaví.
Zatřetí autoportrét. Mladík, který se dívá ven zpoza Ptolemaia. Je jedinou postavou na celém obraze, jejíž oči se setkají s vašimi. Namaloval to tak záměrně. Chtěl, abyste věděli, kdo to udělal.
Segnatura je malá místnost s rychle proudícím davem a na zdi nevisí žádný popisek, který by vám řekl, kdo je kdo. Mějte očíslovanou legendu výše otevřenou v telefonu, nebo to nechte na Chiaro: vyfoťte kteroukoli postavu a Chiaro vám ve vašem jazyce řekne, kdo to je, čí tvář nosí a čeho si všímat.
Stejný očíslovaný přístup funguje i na dalších přeplněných plátnech, od Rembrandtovy Noční hlídky po Leonardovu Poslední večeři, a celá série je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.
O jedenáct let později, v roce 1520, byl Raffael mrtvý, bylo mu třicet sedm. Na vlastní přání byl pohřben v Pantheonu. Jeho epitaf, který napsal humanista Pietro Bembo, zní: „Zde leží Raffael, jímž se za jeho života matka všech věcí bála být překonána, a když zemřel, bála se, že zemře i ona sama.“ Takový verš Bembo psal jen malířům, kteří si ho zasloužili. Vyjděte ze Stanzy, přejděte Svatopetrské náměstí, dojděte k Pantheonu a postavte se před prostou šedou desku, která označuje hrob. Muž pod ní se na vás dívá z rohu fresky v Segnatuře, v černé čapce, zpoza Ptolemaia, pořád dvacetišestiletý a pořád vám hledí do očí.