Přejít k obsahu

Spor o restaurování Sixtinské kaple: zničil Vatikán Michelangela?

Publikováno: • Čtení na 14 min

Panel s prorokem Danielem ze Sixtinské kaple před vatikánským restaurováním v letech 1980–1994 a po něm, odhalující jasné Michelangelovy pigmenty pod staletími sazí ze svíček

Čtyři sta sedmdesát let byl strop Sixtinské kaple hnědý. Začouzeně, kalně, důstojně hnědý. Generace historiků umění psaly o Michelangelovi jako o sochaři, který maloval, o mistrovi formy, jemuž na barvě příliš nezáleželo a jehož postavy se ztrácely ve stínu. Goethe napsal, že kdo neviděl Sixtinskou kapli, nemůže vědět, čeho je jeden člověk schopen. Viděl ji hnědou. Takového Michelangela znali všichni.

Pak v roce 1980 vylezl na lešení tým vatikánských restaurátorů s houbami a roztokem nazvaným AB 57 a začal drhnout. A během následujících čtrnácti let vyšel na světlo jiný strop. Postavy byly růžové. Nebe tyrkysové. Roucha měla barvu kandovaného ovoce. Americký profesor dějin umění James Beck se podíval nahoru a řekl, nahlas i tiskem, že Vatikán ničí Michelangela. Nazval to uměleckým Černobylem. Skoro nikdo z restaurátorské obce s ním nesouhlasil. Zbytek života to stejně opakoval.

Spor o restaurování Sixtinské kaple v jedné větě

Celý spor je o tom, zda hnědá na stropě byla špína, nebo barva. Pokud to byla špína, restaurátoři ji odstranili správně. Pokud byla aspoň část z ní poslední stínovací vrstvou, kterou Michelangelo nanesl přes vlastní fresku – technikou zvanou a secco, kdy se pigment smíchaný s klihem nanáší nasucho, až omítka zatvrdne –, pak restaurátoři setřeli z povrchu mistrovu vlastní ruku. V sázce je všechno. Buď je strop, který dnes vidíme, blíž tomu, co Michelangelo namaloval, než cokoli, co kterýkoli divák od roku 1512 viděl, nebo Vatikán strávil čtrnáct let tím, že chemicky zničil celou poslední vrstvu Michelangelova vlastního doteku.

Kompromisní odpověď neexistuje. Vyčištěnou fresku nejde ani zčásti vrátit do stavu před čištěním. Ať restaurátoři udělali cokoli, udělali to navždy.

Proč byl strop hnědý

Abyste pochopili, proč na strop vůbec někdo chtěl sáhnout, postavte se do roku 1979 a podívejte se nahoru. Vidíte opar. Vidíte postavy, které jako by vystupovaly z mlhy tak husté, že celé části výjevů z Genesis splývají jedna s druhou. Znalci tomu říkají „patina stáří“. Turisté tomu říkají špína. Turisté mají pravdu.

V roce 1979 se v Sixtinské kapli už čtyři sta šedesát sedm let konala konkláve, korunovace a každodenní mše. Při každém z těch obřadů hořely svíčky. Lojové svíčky, včelí svíčky, obětní svíčky, velikonoční svíčky. Saze stoupaly. Usazovaly se na stropě. Mísily se se zbytky kadidla, kouřem olejových lamp a dechem milionu plic, protože kaple nemá pořádné větrání, a slévaly se ve vrstvu, kterou se dřívější restaurátoři v 17. a 18. století snažili napravit obvyklým způsobem: natřeli celou plochu živočišným klihem.

Klih se nanášel ve dvou hlavních kampaních, jednou kolem roku 1625 a znovu v letech 1710 až 1713. Měl ztmavlé barvy oživit tím, že jim dodá lesk podobný laku. Krátkodobě to fungovalo. Dlouhodobě to z každého předchozího cyklu svíček udělalo trvalý záznam: klih zachytil saze, svíčky dalšího století přidaly na klih novou vrstvu sazí a další vrstva klihu zachytila zase tu. V roce 1980 měl strop optickou hustotu mokrého papírového sáčku.

Tohle je strop, kterému všichni po staletí říkali „vážný“. Vážný nebyl. Byl špinavý.

Jak se Vatikán naučil čistit fresky

Práce začaly v malém. V roce 1964 začal Vatikán čistit nástěnné fresky z 15. století, výjevy ze života Mojžíše a Krista od Perugina, Botticelliho, Ghirlandaia a jejich kolegů. Trvalo to deset let. Restaurátoři zjistili, co je pod sazemi, a naučili se je odstraňovat. Jedním z nich byl mladý restaurátor Gianluigi Colalucci.

V roce 1979 provedl Colalucciho tým zkoušky čištění, nejprve na nástěnné fresce, potom na malé ploše jedné z Michelangelových lunet, nástěnných polí pod hlavní klenbou, která zobrazují Kristovy předky. Byla to luneta s Eleazarem a Matanem. Pod hnědou byl pigment. Jasný, čistý, nezakalený pigment, barvy florentského malíře vyškoleného v 15. století. Strop nebyl hnědý. Hnědá byla vrstva na stropě.

Šel za svým nadřízeným, generálním ředitelem Vatikánských muzeí Carlem Pietrangelim. Pietrangeli to předložil papeži Janu Pavlu II. Jan Pavel v roce 1980 schválil celkové vyčištění a japonská televizní společnost NTV souhlasila, že ho bude financovat výměnou za práva na natáčení. Příspěvek NTV, který začínal na třech milionech dolarů, vzrostl zhruba na 4,2 milionu. Celé to trvalo čtrnáct let. Výsledkem byl, podle toho, koho se zeptáte, buď restaurátorský čin století, nebo katastrofa století.

Jak čištění probíhalo

Nástroj nebyl nijak oslnivý. Bylo to rozpouštědlo AB 57: gel z hydrogenuhličitanu amonného a hydrogenuhličitanu sodného s fungicidem a zahušťovadlem ve vodě. Funguje tak, že rozpouští živočišný klih a saze v něm zachycené, zatímco pigmenty fresky pod nimi nechává na místě. Restaurátoři ho nechávali na povrchu nejvýš tři minuty a pak ho smyli houbou a destilovanou vodou. Tam, kde Michelangelo svou fresku retušoval na suché omítce, plochu nejdřív zakryli a nechali ji být.

Technika byla předem vyzkoušena na malých plochách. Posuzovaly ji mezinárodní komise. Colalucciho tým pracoval vždy na několika čtverečních stopách a každou fázi fotografoval a natáčel, aby kdokoli mohl později přesně vidět, co ze stropu sešlo.

Oblast Libyjské Sibyly po restaurování s korálově růžovou a limetkově zelenou paletou, která se objevila po odstranění staletí klihu a sazí

A to, co ze stropu sešlo, bylo ohromující. Libyjská Sibyla, ta obrovská zkroucená postava natahující se přes rameno pro svou knihu, byla na každé fotografii pořízené před rokem 1980 bahnitě hnědá. Z čištění vyšla v limetkově zelené a korálově růžové, svaly modelované lososově růžovým inkarnátem, kniha v barvě čerstvé smetany. Delfská Sibyla byla šeříková a šalvějová. Jonášova otočená póza – ústřední mistrovský kousek stropu nad oltářem – se z masy temného gesta proměnila v jasně modrou a zlatou explozi, která dnes vypadá skoro jako Matissovy papírové výstřižky.

Fotografie před a po jsou nejslavnější dvojice v dějinách restaurování. Jsou také důkazním materiálem celého sporu.

James Beck, kritik restaurování, vidí, že něco není v pořádku

James Beck byl profesorem dějin umění na Kolumbijské univerzitě a koncem 80. let vedl její katedru. Celý život psal o italské renesanční malbě, včetně dvou knih o Michelangelovi. V roce 1986, kdy bylo čištění stropu v plném proudu, začal volat po jeho zastavení.

Beck viděl, že postavy po vyčištění ztratily něco, co dokázal popsat jen jako „modelaci“. Přechody ze světla do stínu na paži, krku či žebru mu připadaly zploštělé. Hluboký šerosvit, který si všechny předchozí generace spojovaly s Michelangelem, byl pryč. Na jeho místě byl jasnější, plošší, frontálnější strop, který se Beckovi vůbec nepodobal kresbám a kartonům, jež po sobě Michelangelo zanechal.

Beckův argument byl technický, ale jeho jádro je snadné sledovat. Věřil, že Michelangelo dokončoval každé pole stropu ve dvou fázích. První fáze: hlavní obraz, namalovaný buon fresco do vlhké omítky, tradičním způsobem. Druhá fáze, po zatvrdnutí omítky: vrstva tmavšího pigmentu nanesená a secco – „nasucho“ – v klihovém pojidle, která měla prohloubit stíny a zatlačit dozadu prohlubně každé postavy. Tahle druhá vrstva by podle Becka restaurátorům připadala přesně jako saze zachycené v klihu, které měli odstranit. A rozpouštědlo AB 57 nedokáže rozlišit klih z 19. století od klihu ze 16. století. Obojí je bílkovina. Obojí se rozpustí.

Pokud měl Beck pravdu, restaurátoři mazali Michelangelovy závěrečné tahy a namlouvali si, že odstraňují lak. Každý čtvereční palec stropu podle Beckova výkladu ztrácel pod houbou svůj třetí rozměr.

Beck a britský malíř Michael Daley spolu napsali knihu Art Restoration: The Culture, the Business, and the Scandal a v roce 1992 založili ArtWatch International, aby proti restaurování dál bojovali v tisku. Beck psal komentáře do novin. Nazval čištění uměleckým Černobylem. Nebyl to podivín. V nejhorším se mýlil, a dodnes není úplně jasné, zda se mýlil.

Obhajoba restaurátorů

Colalucci a jeho tým měli odpověď, a to konkrétní. Tvrdili, že Michelangelo kvůli rychlosti, jakou si vynutil rozsah zakázky, použil na hlavní klenbě techniku a secco jen střídmě. Michelangelo se naučil malovat fresky v dílně Domenica Ghirlandaia ve Florencii, kde byla čistota buon fresca náboženstvím. Vracet se na zatvrdlou omítku s pigmentem pojeným klihem bylo pro tu školu podvádění. Buď se to povedlo ve vlhké omítce, nebo jste část vysekali a začali znovu.

Restaurátoři poukazovali na Michelangelovy vlastní stížnosti v dopisech. Na začátku práce poslal své florentské pomocníky domů, a když se na jedné z prvních scén objevila plíseň, vypořádal se s ní a pokračoval. Tohle nebyl člověk, který by trpěl zkratky a secco. Pracoval alla prima, mokré do mokrého, a strop byl buon fresco od začátku do konce. Cokoli navrchu podle definice nebyl Michelangelo.

Fyzické důkazy mu podle Colalucciho dávaly za pravdu. Tam, kde tým našel retuše a secco – a nějaké opravdu našel –, je ponechal. Stíny na vyčištěném stropě jsou stíny, které tam Michelangelo dal v roce 1511. Rozdíl mezi stropem před čištěním a po něm je podle Colalucciho přesně rozdíl mezi špínou a barvou. Jedno sešlo. Druhé ne.

Sixtinská kaple před a po restaurování: co se doopravdy změnilo

Pár věcí je nesporných. Barvy jsou jasnější. Přechody mezi barevnými plochami jsou ostřejší. Postavy, které dřív jako by vystupovaly ze tmy, teď jako by se vznášely proti světlému pozadí. Strop už nemá to, čemu Beck říkal „hnědá jednota“ Michelangelovy zralé palety, a je otevřenou otázkou, zda ta jednota vůbec kdy existovala, nebo zda šlo o přelud vytvořený čtyřmi sty lety sazí ze svíček.

Barevný šok je skutečný a stojí za to ho pojmenovat. Zelená Jonášova pláště má barvu limetkového nanuku. Růžová v inkarnátu Stvoření Adama je růžová noční košile z obchodního domu. Modrá nebe v pozadí je modrá krabičky od Tiffanyho. Jsou to Michelangelovy původní barvy, nebo jim velmi blízké, a jejich návrat si vynutil úplné přehodnocení jeho místa v dějinách barvy.

To přehodnocení skončilo na překvapivém místě. Michelangelo byl, jak si dnes myslíme, kolorista – vážný, vynalézavý, skoro fauvistický kolorista, bližší svému florentskému školení v temperě než benátským olejovým malířům, kteří se právě chystali změnit evropskou malbu. Restaurování strop nejen vyčistilo. Přepsalo kapitolu o něm v učebnicích dějin umění.

Michelangelův Poslední soud na oltářní stěně Sixtinské kaple, malovaný v letech 1536 až 1541

Chiaro se hodí přesně pro tenhle druh přehodnocení. Postavte se na podlahu kaple, až opadne ranní nával, najděte Libyjskou Sibylu nad oltářním koncem a barevný spor – lososový inkarnát, limetkové roucho, kalně šeříková šerpa – vám bude popsán do ucha, zatímco se díváte přímo nahoru na samotné dílo. Strop je patnáct metrů nad vámi a vysílačka průvodce je na druhém konci místnosti, takže jediný způsob, jak si tenhle spor poslechnout v místnosti, kde se odehrál, je přinést si ho s sebou.

Zničil Vatikán Michelangela

Krátká odpověď, kterou dnes skoro žádný seriózní restaurátor nezpochybňuje, zní: ne. Váha fyzikálních a chemických důkazů podporuje Colalucciho výklad. Materiál, který ze stropu sešel, byl živočišný klih a saze ze svíček, nanesené mezi lety 1512 a 1979. Nebyla to Michelangelova závěrečná vrstva. Strop, který dnes vidíme, je blíž tomu, jak kaple vypadala 31. října 1512, v den odhalení dokončeného stropu, než jakýkoli strop, který kterýkoli návštěvník viděl za pět století.

Dlouhá odpověď je zajímavější. Beck se ohledně secca mýlil, ale ukazoval na něco skutečného: vyčištěný strop opravdu vypadá jinak způsobem, který samotné odstranění špíny nevysvětlí. Část rozdílu je optická: jasné barvy viděné v místnosti s dalšími jasnými barvami působí plošeji než tytéž barvy v místnosti, kde je zbytek palety tlumený. Část rozdílu je psychologická: pět století chození do muzeí naučilo západní oko vnímat „starého mistra“ a „střídmost“ jako synonyma, a když tohle naučení rozbije lososově růžový inkarnát, oko se vzbouří. A část rozdílu spočívá prostě v tom, že jsme si zvykli na Michelangela v sazích. Ty saze nám chybějí.

Etika restaurování fresek po Sixtinské kapli

Restaurátorská profese dnes používá případ Sixtinské kaple jako měřítko. Od té doby velká čištění fresek obvykle začínají průzkumem, zda se zachovaly nějaké vrstvy a secco. Proto také restaurátoři nechávají „svědecké“ plochy, malá nevyčištěná místa, aby budoucí generace viděly, jaká byla špína. Sixtinský tým jich pár nechal. Všechno ostatní sešlo a spor o to, co tam dřív bylo, se navždy stal sporem o paměť.

Spor o Michelangelovo restaurování změnil i ekonomiku restaurování. Sponzorství NTV výměnou za exkluzivní práva na natáčení bylo prvním velkým případem, kdy soukromá televize financovala restaurátorský projekt veřejného dědictví. Od té doby soukromí dárci zaplatili práce v Paulinské kapli a Fendi zaplatila restaurování Fontány di Trevi. Vatikán obhajoval dohodu s NTV tím, že by si restaurování jinak nemohl dovolit. Beck odpovídal, že Vatikán by si ho dovolit mohl bez problémů a že skutečnou cenou, kterou NTV zaplatila, bylo právo udělat z čištění Sixtinské kaple globální televizní událost, u níž plánované milníky znamenaly víc než technické tempo. Žádná strana tu druhou nikdy nepřesvědčila.

Co si myslel Michelangelo, kdyby se ho někdo zeptal

Michelangelo psal dopisy celý život. Máme jich stovky, uložené v archivu Casa Buonarroti ve Florencii. Stěžoval si na papeže Julia. Stěžoval si na peníze. Napsal sonet, v němž se přirovnává k syrskému luku, ohnutému a zničenému stropem. V žádném dochovaném dopise neřekl ani slovo o tom, jak by podle něj měl strop časem vypadat.

Víme ale, že se do kaple vrátil namalovat Poslední soud na oltářní stěnu. Zakázku přijal v roce 1534 a malovat začal v roce 1536. A o Posledním soudu víme, že ho začal tím, že zničil dvě lunety, které sám namaloval, první dvě s Kristovými předky, mezi nimi Abraháma a Fáresa, protože se nehodily do jeho nové kompozice. Na vlastní práci nebyl sentimentální. Věřil, jako všichni malíři fresek, že obraz je to, co je dnes pod barvou, ne to, co tam bylo loni.

Kdyby se ho někdo v roce 1512 zeptal, zda jsou saze ze svíček součástí stropu, jen by na něj zíral. Součástí stropu nebyly. Ještě se nenahromadily. Strop byla věc, kterou namaloval do vlhké omítky, vlhká omítka byla věc, která teď zatvrdla, a všechno ostatní podle definice stropem nebylo.

Výklad důkazů Colalucciho týmu odpovídá tomu, co by o tom nejspíš řekl sám Michelangelo. Beckův výklad má víc pochopení pro verzi Michelangela, kterou milovaly generace diváků dívajících se přes hnědý závoj. Oba výklady jsou akty rekonstrukce. Strop je takový, jaký je. Jděte se podívat nahoru.

Čištění Posledního soudu v roce 2026

Spor se do kaple vrátil v únoru 2026. Vatikánská muzea postavila před Posledním soudem na oltářní stěně pevné lešení, první velký zásah do fresky od konce restaurování v roce 1994, a zakryla ho reprodukcí fresky, aby kaple mohla zůstat otevřená. Cílem tentokrát nebyly saze ani klih, ale tenký bělavý povlak laktátu vápenatého, soli, která vzniká, když kyselina mléčná z potu návštěvníků reaguje s vápníkem v omítce. Restaurátoři ho snímali japonským papírem a destilovanou vodou a práce skončila 27. března, ještě před Velikonocemi.

Tentokrát to nikdo zločinem nenazval. Metoda, dokumentace i rozhodnutí nechat zbytek kaple nedotčený vycházely přímo z poučení z 80. let a příčinou poškození už nebyly svíčky, ale davy. Muzea uvedla, že přenastaví klimatizaci kaple, aby se to neopakovalo. Nepřítelem stropu bývala minulost. Teď je to přítomnost.

Na co se dívat, až ji uvidíte

Tři detaily odmění návštěvníka, který o sporu ví.

Zaprvé se podívejte na kontrastní hrany na Jonášovi nad oltářem. Jonášovo tělo je nejsvalnatější, nejzkroucenější a anatomicky nejpropracovanější postava na stropě a čištění mu ponechalo modelaci natolik neporušenou, že při každém poctivém pohledu Beckův argument umlčí. Stíny jsou hluboké. Světla jsou jasná. Přechody jsou Michelangelovy přechody a nikdo je nesedřel.

Zadruhé se podívejte na lunetu s Eleazarem a Matanem, kde v červnu 1980 proběhlo první zkušební čištění. Tyhle barvy uviděly denní světlo jako první. Jsou to barvy, které restaurování slibovalo.

Zatřetí se podívejte na cokoli modrého. Modrá je barva, kterou hnědé saze utlumí nejdokonaleji. Před rokem 1980 byly bledé modré na stropě šedé: nebe, roucha, tuniky, pozadí. Teď jsou vidět. Rozdíl, který modrá dělá v celkovém dojmu z místnosti, je rozdíl, který udělalo restaurování. Právě o tom je spor. Buď tam patřila, nebo ne. Rozhodnout bude muset vaše oko.

Beck zemřel v roce 2007 a do konce tvrdil, že čištění bylo katastrofou. Colalucci zemřel v roce 2021 a do konce tvrdil, že šlo o největší restaurátorský úspěch 20. století. Ani strop svůj postoj nezměnil. Je patnáct metrů vysoko, namalovaný do tuhnoucí omítky sochařem, který si myslel, že ho Bramante podvádí, a ať se v tom sporu přikloníte ke kterékoli straně, díváte se na nejodvážnější malovaný povrch, jaký kdy v Evropě vznikl. Zbytek je jen osvětlení.

Zdroje obrázků