
Někdy mezi dvanáctým a patnáctým květnem 1890, v posledním týdnu svého ročního pobytu v ústavu Saint-Paul-de-Mausole u městečka Saint-Rémy v Provence, namaloval Vincent van Gogh cestu. Cesta byla prázdná, jen po ní kráčely na jih dvě postavy, za nimi se blížil žlutý dostavník tažený hnědým koněm a uprostřed obrazu rostl rovně vzhůru jediný obrovský cypřiš. Na levé straně oblohy, nízko a velmi jasně, svítila planeta Venuše, namalovaná jako zelenožlutá svatozář zhruba velikosti podšálku. Vpravo, za cypřišem, byl tenký oranžový srpek měsíce. V dopise bratru Theovi o týden později obraz nazval „posledním pokusem – hvězdná obloha s měsícem téměř bez záře, štíhlý srpek vynořující se z vrženého stínu Země – hvězda s přehnaným jasem“. Ten dopis je datován 17. června 1890. O šest týdnů později byl mrtvý. Cesta s cypřišem a hvězdou je posledním obrazem, který Vincent van Gogh namaloval v Provence, a nejpřímějším obrazem, jaký kdy namaloval o tom, co se dva roky snažil Theovi vysvětlit – totiž co znamenají cypřiše.
Problém s cypřiši
Cypřiše byly jeho posedlostí od předchozího jara. Cypřiše jsou vysoké úzké černozelené stromy, které rostou v hřbitovních živých plotech a podél polních cest na jihu Francie, ty, které vypadají jako tmavě zelené plameny zapíchnuté špičkou nahoru do země. Van Gogh namaloval svůj první pořádný cypřiš v červnu 1889, asi tři týdny poté, co nastoupil do ústavu, na obraze nazvaném Pšeničné pole s cypřiši. Psal o nich Theovi posedle. „Cypřiše mi pořád zaměstnávají myšlenky,“ napsal v dopise z 25. června 1889. „Udivuje mě, že je ještě nikdo nenamaloval tak, jak je vidím já. Linií a proporcemi je to krásné jako egyptský obelisk. A ta zeleň má kvalitu takové vznešenosti. Je to skvrna černě ve slunné krajině, ale je to jeden z nejzajímavějších černých tónů, a ten nejtěžší přesně trefit, jaký si dovedu představit.“

Obtížné bylo právě to, že cypřiš viděl spíš jako architekturu než jako strom. Chtěl ho namalovat tak, jak by egyptský sochař vytesal obelisk – jako svislici vyšší než cokoli jiného ve scéně, která drží celou kompozici pohromadě pouhou svou přítomností. Cesta s cypřišem a hvězdou je obrazem, na kterém konečně cypřiš přiměl, aby tohle dělal. Strom vyplňuje plátno odshora dolů. Cesta se kolem něj ohýbá. Obě hvězdy jsou umístěné přesně tam, kde být musí, aby cypřiš působil jako osa světa. Pracoval k tomu čtrnáct měsíců. Obraz dokončil za tři dny. Už nikdy nenamaloval další cypřiš.
Cesta a lidé na ní
Dvě postavy, které kráčejí po cestě na jih, jsou záměrně malé. Jedna má tmavý kabát, druhá nažloutlou košili. Nejsou to portréty. Jsou to lidé na cestě. Za nimi se přivaluje žlutá diligence – francouzský dostavník – a její kočí a cestující jsou naznačeni jako šmouhy barvy nad hnědým koněm. Van Gogh namaloval dostavník plochý a cypřiš hluboký, takže cypřiš působí zakořeněně a dostavník pomíjivě. Je to obraz o pohybu. Postavy jdou. Dostavník jede. Cypřiš zůstává. Hvězdy krouží. Scény z cest nemaloval skoro nikdy – jeho obrazy obvykle zachycují lidi, kteří se zastavili, sedí u stolu, pracují u stavu, pózují na židli. Poslední obraz z Provence je jedním z mála, na kterých všichni někam směřují.
Směřují na jih, k Saint-Rémy, pryč od místa, odkud se na obraz díváme. Cesta sama je skutečná. Je to trasa z ústavu Saint-Paul-de-Mausole do městečka Saint-Rémy, asi dva kilometry chůze z kopce. Van Gogh tou cestou za rok v ústavu šel desítky krát, v dobrých dnech v doprovodu ošetřovatele, ve špatných zavřený ve svém pokoji. Do ústavu se dostal v květnu 1889 po zhroucení v Arles, tom, které skončilo tím, že stál před Paulem Gauguinem s břitvou v ruce a o několik hodin později si uřízl vlastní levé ucho. Ústav byl zároveň místem jeho bezpečí i místem jeho omezení. Cesta na obraze je cesta ven.

Co dělají hvězdy
Tohle je část, o kterou se historici umění přou nejdéle. Van Goghův dopis Theovi popisuje obraz v pořadí jeho částí. Nejprve měsíc – „štíhlý srpek vynořující se z vrženého stínu Země“. To je oranžová štěrbinka napravo od cypřiše. Pak „hvězda s přehnaným jasem“ – zelenožlutá svatozář vlevo. V roce 2000 astronom Donald Olson spolu s historikem Russellem Doescherem pomocí planetáriového softwaru rekonstruoval noční oblohu nad Saint-Rémy na začátku května 1890. Jasným objektem na levé straně obrazu byla Venuše. Toho května byla Venuše večernicí a zapadala na západě zhruba hodinu po slunci. Měsíc dorůstal a večer zhruba 13. nebo 14. května 1890 by byl vidět kousek jižně od cypřiše. Olsonova a Doescherova rekonstrukce umisťuje Van Gogha za soumraku jednoho z těch večerů na cestu obrácenou k jihu, s pohledem na západ, s Venuší vlevo a měsícem vpravo. Cypřiš by ve skutečnosti stál zhruba tam, kde ho namaloval. Astronomické detaily nejsou symbolické. Jsou pozorované.
Symbolické je to, co s tím pozorováním udělal. Svatozář Venuše je namalovaná asi dvacetkrát větší, než je zdánlivá velikost skutečné planety. Měsíc má svatozář s trojnásobným poloměrem samotného měsíce. Obloha mezi nimi je barva roztažená do dlouhých zakřivených tahů štětce – stejného druhu tahů, jaké použil na slavnější Hvězdné noci předchozího června, na obraze, který asi znáte nejlépe, tom s vířící noční oblohou nad vesnicí. Cesta s cypřišem a hvězdou je menší, klidnější verzí Hvězdné noci z konce pobytu. Obloha se pořád pohybuje. Kompozici pořád ukotvují dva velké jasné objekty. Ale vesnici dole nahradila cesta, a ta cesta někam vede, a cypřiš, který je na Hvězdné noci na levém okraji, se přesunul přesně doprostřed a stal se celou pointou obrazu.
Chiaro vám nad cypřišem přečte dopis Theovi ze 17. června, takže uslyšíte Van Goghův vlastní popis měsíce a hvězdy – „přehnaný jas“ –, zatímco stojíte před planetou na levé straně plátna.

Poslední týden
Van Gogh opustil ústav v Saint-Rémy 16. května 1890, tři nebo čtyři dny poté, co dokončil obraz s cestou. Vlakem odjel na sever do Paříže a 21. května dorazil do Auvers-sur-Oise, malé vesnice severně od Paříže, kde mu bratr Theo zařídil pokoj a lékaře Paula Gacheta, který se specializoval na melancholické pacienty. Cesta na obraze byla v doslovném smyslu cestou ven z Provence. Už se nikdy nevrátil. V Auvers sedmdesát dní vytrvale pracoval a namaloval asi sedmdesát obrazů – jeden denně – a 27. července 1890 vešel do pšeničného pole a malým revolverem se střelil do hrudi. Zemřel o dva dny později ve svém pronajatém pokoji nad hostincem Auberge Ravoux, s Theem u lůžka.
Cesta s cypřišem a hvězdou putovala se zbytkem jeho pozdního díla k Theovi a po Theově smrti o šest měsíců později k Theově vdově Johanně Bongerové, která zbytek života zasvětila budování Vincentovy posmrtné pověsti. Obraz byl v roce 1903 prodán nizozemské sběratelce Helene Kröller-Müllerové, která ho pověsila ve své soukromé galerii a nakonec postavila muzeum, aby ho v něm měla. Od roku 1938 je v Kröller-Müller Museum v Otterlu, v nizozemském národním parku Hoge Veluwe. Cestoval jen zřídka. Chcete-li obraz Cesta s cypřišem a hvězdou vidět, musíte do odlehlého nizozemského parku.
Čeho si všímat
Tři věci, až ho najdete. Zaprvé samotný cypřiš. Je postavený asi z tuctu barev – nejen tmavě zelené, ale i černomodré, olivové, tmavě hnědé, několika oranžových proužků na kmeni –, roztažených do svislých tahů, které jsou směrem nahoru stále neklidnější. Strom záměrně dělá to, co dělají plameny. Zadruhé ohyb cesty. Cesta je namalovaná dvěma pruhy špinavě žluté a narůžověle šedé, které odděluje zelený travnatý pás, a všechno to je stejnou technikou štětce roztažené do křivek. Zatřetí Venuše. Svatozář vlevo není namalovaná jako šmouha nebo rozmazaná skvrna. Je postavená ze soustředných kruhů zelené, pak žluté a uprostřed bílé, nanesených mokré do mokrého přes tmavnoucí oblohu. Naživo je to místo obrazu, kde je nejvíc hmotné barvy. Hvězda je místo, kde Van Goghovi došla zdrženlivost.
Pointa
Theovi o obraze napsal šest týdnů po jeho dokončení, z Auvers. To už byl ve své poslední nemoci. „Neznamená to návrat k romantickým nebo náboženským představám,“ napsal, „ne. Ale cestou Eugèna Delacroixe, víc, než by se mohlo zdát, barvou a spontánnější kresbou místo iluzivní přesnosti lze vyjádřit čistou povahu venkova ve srovnání s předměstími a kabarety Paříže.“ Hájil obraz před výtkou, že je příliš symbolický, příliš hezký, příliš snadný. Ta obhajoba je sama o sobě básní. Posledním obrazem, který v Provence namaloval, byl obelisk, dvě světla a cesta vedoucí na jih, a ještě v měsíci, kdy zemřel, se o něm přel.
Zdroje obrázků
- Úvodní obrázek: Vincent van Gogh, Cesta s cypřišem a hvězdou (asi 12.–15. května 1890), Kröller-Müller Museum, Otterlo – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
- Obrázek 1: Vincent van Gogh, Hvězdná noc (červen 1889), MoMA, New York – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
- Obrázek 2: Vincent van Gogh, Pšeničné pole s cypřiši (1889), National Gallery, Londýn – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
- Obrázek 3: Vincent van Gogh, Pohled na ústav a kapli v Saint-Rémy (říjen 1889), soukromá sbírka – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.