
V létě roku 1875, v malém předměstském Argenteuil na Seině kousek za Paříží, požádal Claude Monet svou ženu Camille a jejich sedmiletého syna Jeana, aby vyšli na malý kopec za domem, který si pronajímali, a postavili se nahoře na louku, zatímco on dole rozložil stojan. Pracoval velmi rychle. Obraz je sto centimetrů vysoký a osmdesát široký. Rukopis je uvolněný až do té míry, že obraz působí nedokončeně. Postava Camille je složená zhruba ze tří set samostatných tahů nanesených přibližně za čtyři hodiny, plus minus. Má na sobě dlouhé bílé šaty a tmavomodrý pásek, nad hlavou drží zelený slunečník a mírně se otáčí zpět k malíři, tvář ve stínu slunečníku, šaty přitlačené větrem k levé noze. Chlapec je malý a spodní okraj louky ho skoro odřízne, napůl skrytého v trávě. Monetova Žena se slunečníkem byla v první verzi dokončena v roce 1875. Camille Doncieux Monetová zemřela na rakovinu pánve o čtyři roky později, 5. září 1879, ve dvaatřiceti letech. Jedenáct let po prvním obraze namaloval Monet tutéž kompozici ještě dvakrát, v roce 1886, zpaměti, bez Camille, a svou zesnulou ženu už nikdy nenamaloval. Ty tři obrazy dohromady jsou jedním z nejpřímějších vyjádření ztráty, jaké kdy malíř 19. století vytvořil.
Ten den v roce 1875
Monetovi bylo třicet čtyři. Camille dvacet osm. Byli manželé pět let – vzali se v červnu 1870, tři roky po Jeanově narození, poté co Monetova rodina odmítla vztah uznat, protože Camille byla modelka z dělnických poměrů, a ne vhodná manželka pro syna obchodníka s potravinami z Le Havru. V roce 1875 si v Argenteuil pronajímali pohodlný dům s malou zahradou, financovaný převážně trpělivou a stále zoufalejší štědrostí Monetova přítele a mecenáše, malíře a sběratele Gustava Caillebotta. Impresionisté uspořádali svou první společnou výstavu v dubnu předchozího roku. Recenze byly špatné. Monet neprodával skoro nic.
Obraz, který toho letního odpoledne namaloval, se neformálně nazývá La Promenade – „Procházka“. Jeho úplný název, který mu dal Monet, zní v National Gallery ve Washingtonu Žena se slunečníkem – paní Monetová se synem. Vystavil ho na druhé výstavě impresionistů v dubnu 1876. Kritik Albert Wolff v Le Figaro nazval celou výstavu „pěti nebo šesti blázny, z nichž jeden je žena, kteří se sešli, aby vystavili svá díla“. Camille je v katalogu druhým obrazem. Na živo si na něm nejprve všimnete úhlu. Díváte se na ni zdola. Monet umístil horizont do výšky jejích boků, což znamená, že maloval zpod svahu – v podřepu nebo vsedě – a Camille stojí nad ním, mírně v protisvětle, slunce za jejím ramenem, a její tělo vrhá dlouhý bledě fialový stín po trávě dolů k malíři. Celá kompozice je o muži, který se za větrného dne dívá vzhůru na svou ženu.

Vítr je ta část obrazu, kterou většina lidí přehlédne. Podívejte se na šaty. Bílá sukně je silně přitlačená k její levé noze. Tmavomodrá stuha v pase je odfouknutá do strany. Šál nebo závoj připevněný ke klobouku vlaje za její hlavou. Tráva pod ní se ohýbá stejným směrem jako šaty. Mraky na obloze jsou roztrhané do dlouhých vodorovných šmouh, které odpovídají sklonu trávy. Celý obraz je nástrojem k zaznamenání jednoho směru větru, totiž zprava od ní doleva, a jediného okamžiku světla, totiž odpoledne se sluncem zhruba za jejími zády. Monet maloval to, co fotografové téhož desetiletí ještě zachytit nedokázali, totiž počasí. Rukopis je uvolněný, protože musel být. Měl čtyři hodiny světla, jeden směr větru a ženu, která nemohla pózovat věčně.
Camille
Narodila se v roce 1847 jako Camille-Léonie Doncieux. S Monetem se seznámila v Paříži kolem roku 1865, když hledal modelku pro velký ateliérový obraz pikniku, svou odpověď na tehdy nedávnou Manetovu Snídani v trávě. Pózovala mu pro obraz Camille (Žena v zelených šatech), který vystavil na Salonu v roce 1866 a který mu udělal jméno. Přestěhovala se k němu. Jeana porodila v srpnu 1867, zatímco Monet byl na návštěvě u rodiny v Le Havru pod tlakem, aby ji opustil. Během následujících dvanácti let mu pózovala nejméně třicet dvakrát – jako žena v zahradě, jako žena čtoucí na pohovce, jako žena v červeném v kimonu v japonském stylu, jako mladá matka, jako postava kráčející po útesu, jako cestující ve vagonu. Koncem 70. let byla nemocná. Rakovinu jí diagnostikovali v roce 1878. Druhého syna Michela porodila v březnu 1878 už velmi nemocná a nikdy se nezotavila. Zemřela v září 1879 v jejich domě ve Vétheuil, padesát kilometrů po proudu od Argenteuil, s Monetem u lůžka. Namaloval ji na smrtelném loži – tiché, strašlivé plátno, dnes v Musée d’Orsay, kde je její tvář zahalena do fialovomodrého světla a tělo je jen šmouhou – a později napsal, že se přistihl, jak ve chvíli, kdy umírala, „studuje hru barev na její mrtvé tváři. Odlesky žluté, šedé“. Připadal si kvůli tomu jako zrůda. Maloval dál.
Ozvěny z roku 1886
Uplynulo jedenáct let. Monetovi bylo čtyřicet šest. V roce 1883 se přestěhoval do Giverny se svou druhou domácností – se svou mecenáškou Alice Hoschedéovou a jejich společnými dětmi. Teď byl úspěšný. Jeho obchodník Paul Durand-Ruel prodával jeho obrazy v New Yorku. Postavy už téměř úplně přestal malovat. V létě 1886, během pobytu ve venkovském domě v Giverny, se ke kompozici se slunečníkem vrátil. Namaloval dvě nová plátna stejné velikosti, se stejným pohledem zdola a stejnou větrem rozevlátou sukní. Modelem byla Suzanne Hoschedéová, osmnáctiletá dcera Alice, jeho budoucí nevlastní dcera. Oba obrazy nazval „Essai de figure en plein air“ – „Studie postavy v plenéru“. Na prvním je Suzanne otočená doleva, ohlíží se přes rameno, v bílých šatech a se slunečníkem se zelenou podšívkou. Na druhém, namalovaném hned po prvním, je otočená doprava. Kompozice je na obou téměř totožná s obrazem Camille z roku 1875. Úhel, vítr, slunečník, tráva u ženiných nohou, dlouhý bledý stín padající k malíři – všechno je stejné. Tvář je jiná. Tvář na obrazech z roku 1886 je záměrně prázdná. Přetřel ji stejnými barvami jako stín slunečníku.


Historik umění Paul Hayes Tucker, jehož kniha Claude Monet: Life and Art z roku 1995 je dodnes standardním životopisem, to řekl tak otevřeně jako nikdo jiný: „Obrazy z roku 1886 nejsou portréty Suzanne. Jsou to obrazy obrazu Camille z roku 1875, v nichž Suzanne zastupuje její tělo.“ Tucker tvrdí, že Monet jedenáct let po smrti své ženy a sedm let poté, co založil druhou domácnost, maloval tentýž obraz znovu, aby přišel na to, jak ho malovat dál bez ní. Prázdná tvář to prozrazuje. Suzanniny rysy jsou vymazané, protože Camilliny už nelze vybavit. Pamatoval si vítr, šaty a úhel. Tvář si pamatovat nedokázal.
Chiaro vám ty tři obrazy postaví vedle sebe přímo do ucha – nejprve hlavní obraz z roku 1875, pak Suzanne z roku 1886 otočenou doleva, pak Suzanne z roku 1886 otočenou doprava – a zatímco se díváte na modrofialový stín hlavního obrazu, přečte vám příslušnou pasáž z dopisu z 5. září 1879, ve kterém Monet psal o Camillině smrti.
Co o obraze říká National Gallery
Hlavní obraz je v National Gallery of Art ve Washingtonu od roku 1983, kdy ho darovali Paul Mellon a jeho žena Bunny. Koupili ho v roce 1972 od galerie Durand-Ruel v New Yorku zhruba za milion dolarů, což byla tehdy úctyhodná, ale ne mimořádná cena za významného Moneta. (Pozdní lekníny se rok předtím prodaly za několikanásobek.) Mellonovi ho měli jedenáct let pověšený ve svém domě v Oak Springs ve Virginii a pak ho muzeu darovali k Mellonovým šestasedmdesátým narozeninám. Dnes visí v Západní budově, ve Východním zahradním dvoře, na stěně sám. O nedělích je to nejoblíbenější obraz v muzeu. National Gallery nevlastní ani jednu z verzí z roku 1886. Ty jsou v pařížském Musée d’Orsay, kde visí ve stejném sále v pátém patře, dva metry od sebe, ta otočená doleva a ta otočená doprava.
Na co se dívat
Tři věci, až obraz z roku 1875 najdete. Zaprvé úhel. Postavte se přímo před plátno a všimněte si, že Camilliny boky jsou ve výšce vašich očí. Horizont je neobvykle nízko. Vidíte ji tak, jak ji viděl Monet, tedy z několika kroků níž po svahu. Zadruhé stín. Její stín padá po trávě dolů k vám. Je namalovaný bledě fialovou a žlutou. Není to černá silueta. Je to barva trávy, ze které se vzalo slunce. Zatřetí Jean. Chlapec vlevo dole je skoro dodatek, jeho tvář je sotva naznačená. Je postavou, která dokazuje, že obraz je rodinným obrazem, a ne jen studií. Kompozice ho nepotřebuje. Monet ho tam dal, protože obraz je o nich třech na stráni.
Pokud se dostanete do Orsay, podívejte se při téže cestě i na dva obrazy z roku 1886. Tvář ženy na nich je otázkou, kterou obraz klade. Tvář Camille na obraze z roku 1875 je odpovědí. Monet tu odpověď přestal malovat v roce 1879. Zbytek života maloval kolem ní.
Pointa
Monet měl obraz z roku 1875 ve svém domě v Giverny až do roku 1890, patnáct let poté, co ho namaloval, a jedenáct let po Camillině smrti. Toho roku ho prodal americkému sběrateli Jamesi Suttonovi, který ho odvezl do New Yorku. Prodal ho, protože mu to řekla jeho druhá žena Alice. Alice, která od roku 1879 čekala, až se stane jeho skutečnou manželkou, nechtěla mít svou předchůdkyni na zdi.
Zdroje obrázků
- Hlavní obrázek: Claude Monet, Žena se slunečníkem – paní Monetová se synem (1875), National Gallery of Art, Washington – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
- Obrázek 1: Claude Monet, Studie postavy v plenéru (Žena se slunečníkem otočená doleva), 1886, Musée d’Orsay, Paříž – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
- Obrázek 2: Claude Monet, Studie postavy v plenéru (Žena se slunečníkem otočená doprava), 1886, Musée d’Orsay, Paříž – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
- Obrázek 3: Claude Monet, Camille Monetová s dítětem v malířově zahradě v Argenteuil (1875), Museum of Fine Arts, Boston – zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.