Přejít k obsahu

Malíř, který proslavil Bospor: Ajvazovského Tophane z roku 1884

Publikováno: • Čtení na 8 min

Ivan Ajvazovskij, Konstantinopol, mešita v Tophane (1884)

V roce 1845 vplul třicetiletý arménský malíř z krymského přístavního města Feodosija poprvé do Bosporu na palubě vlajkové lodi ruského černomořského loďstva a uviděl, jak kopule mešity Nusretiye u nábřeží v Tophane zachytila ranní slunce. Zůstal v Konstantinopoli šest měsíců. Během následujícího půlstoletí se vrátil nejméně devětkrát. Město namaloval zhruba čtyřicetkrát. Plátno z roku 1884, kterému se dnes někdy říká Konstantinopol, mešita v Tophane, patří k těm pozdním – Ivanu Ajvazovskému bylo, když ho maloval, šedesát sedm – a je to obraz, na kterém se nejčastěji vysvětluje, co bylo na celé jeho kariéře zvláštního. Tentýž pohled na tutéž mešitu na tomtéž nábřeží namaloval během čtyřiceti let víc než půltuctukrát a každá verze vypadá, jako by to místo objevil teprve včera. Ajvazovského obrazy Konstantinopole jsou studií posedlosti, která nikdy nepřestala působit jako první pohled.

Malíř, kterého si Rusko nepřestávalo objednávat

Ajvazovskij se narodil jako Hovhannes Ajvazjan v roce 1817 ve Feodosiji na krymském pobřeží Ruského impéria. Jeho rodina byla arménská. Zjevný talent projevil už jako dítě – místní starosta mu platil hodiny kreslení – a ve třinácti byl přijat na Císařskou akademii umění v Petrohradu, nejprestižnější uměleckou školu ruského světa. Ve třiadvaceti byl oficiálním malířem ruského námořnictva. To je titul, který se do dnešních poměrů špatně překládá. Měl za úkol plout s černomořským loďstvem, být svědkem skutečných námořních bitev a malovat je. Zakázky osobně schvaloval car Mikuláš I. Když Ajvazovskij v roce 1900 zemřel, měl za sebou něco mezi pěti a šesti tisíci dokončených olejomaleb. To číslo není odhad. Ajvazovskij vedl podrobné záznamy. Pracoval rychle, pracoval soustavně a zemřel se štětcem v ruce – doslova, ve svém ateliéru ve Feodosiji, před plátnem nazvaným „Výbuch turecké lodi“, které už nedokončil.

Ivan Ajvazovskij, Autoportrét (1874), ve věku padesáti sedmi let, deset let před obrazem Tophane

Měl dvě témata. Prvním bylo moře v každé náladě – měsíčním klidu, hurikánu, bitvě, naprostém bezvětří, v pěně vlny tříštící se o umírajícího námořníka na ráhnu. Druhým byla Konstantinopol. Občas maloval i jiná města – Benátky, Neapol, Petrohrad z Něvy, egyptské pobřeží –, ale městem, ke kterému se vracel s trpělivostí náboženského poutníka, byla osmanská metropole. Měl osmanské mecenáše, mezi nimi sultána Abdülmecida I., který mu v roce 1856 udělil Řád Mecidiye, a později Abdülhamida II., který si Ajvazovského obrazy pověsil v paláci Dolmabahçe. Byl nejspíš jediným významným malířem devatenáctého století, jehož díla osobně sbíral ruský car i osmanský sultán, kteří spolu tehdy v podstatě válčili. Ponechal si ruské zakázky a ponechal si osmanské zakázky. Konstantinopol maloval pro obě publika.

Proč se pořád vracel

Pohled na obraze z roku 1884 je zachycen odněkud z vody, s výhledem na jih přes záliv k evropské straně. Velká mešita s kopulí uprostřed je Nusretiye Camii, „Mešita vítězství“, dokončená v roce 1826. Stála přímo nad dělolijárnou v Tophane, a proto se ta čtvrť jmenovala Tophane – „místo děl“ – a proto je mešita ve většině Ajvazovského názvů označena podle čtvrti, a ne vlastním jménem. Za mešitou je na vyvýšeném místě vidět silueta janovské Galatské věže postavené v roce 1348. Minaret v popředí patří mešitě Kılıç Ali Paşa na nábřeží. Vpravo se do Bosporu svažují dřevěná sídla Beyoğlu. V popředí převáží kaik – dlouhá úzká osmanská veslice – šest postav přes růžovooranžovou vodu. Na zádi sedí dva muži v bílých turbanech. Proti nim sedí žena ve světlém oděvu. Voda pod lodí dělá něco, co Ajvazovskij maluje lépe než kdokoli v devatenáctém století: je lehce průsvitná – brázdu vidíte pod hladinou stejně jako na ní.

To je ten trik, díky kterému jeho obrazy Konstantinopole zůstaly živé i v desítkách verzí. Bospor je v určitých hodinách opravdu zvláštní. Voda je plná rozptýleného kalu z Dunaje a Donu a za východu a západu slunce neodráží oblohu čistě, jako to dělá italské jezero. Drží světlo trochu v sobě, jako to dělá naolejované hedvábí. Ajvazovskij se ten efekt naučil malovat ve 40. letech 19. století během svého prvního dlouhého pobytu a zdokonaloval ho po zbytek života. V roce 1884 mu bylo šedesát sedm a dokázal to lazurami tak tenkými, že vodou prosvítá směr jeho tahů štětcem. Nepracoval podle olejových skic z plenéru. Pracoval zpaměti, v ateliéru, na suchém šepsovaném plátně, a velké dílo často dokončil za jediný den. Tvrdil – a jeho pomocníci to potvrzovali –, že obraz vidí celý v hlavě, ještě než začne.

Nusretiye Camii (Mešita vítězství) v Tophane, dokončená v roce 1826, jak dnes stojí na nábřeží Bosporu

Mešita, která neodpovídala sama sobě

Nusretiye Camii byla v době, kdy ji Ajvazovskij poprvé viděl, poměrně novou stavbou. Sultán Mahmud II. ji dal postavit v letech 1823 až 1826 a dokončena byla v roce, kdy zrušil sbor janičářů v násilné čistce, při níž v Istanbulu zahynuly tisíce vojáků. Mešita byla pomníkem vítězství – „Nusretiye“ znamená „vítězná“ –, ale vítězství, které oslavovala, bylo domácí: sultán proti vlastní armádě. Architektem byl Arménec Krikor Balyan, zakladatel dynastie Balyanů, která navrhla většinu velkých pozdně osmanských staveb v Konstantinopoli včetně paláce Dolmabahçe. Krikor Balyan navrhl mešitu v evropském empírovém slohu, se šroubovitými minarety, medailony s girlandami a jedinou vysokou kopulí na štíhlých tamburech, spíš jako pařížskou operu než jako klasickou osmanskou mešitu. Výsledek je na panoramatu nezaměnitelný – a proto se k němu Ajvazovskij, když maloval Konstantinopol, stále vracel. Byla to nejcizokrajněji vypadající mešita ve městě a on byl arménský malíř z Krymu, který maloval sultánskou zakázku o stavbě, kterou navrhl arménský architekt na oslavu sultánova vítězství nad vlastní armádou. Obraz Tophane z roku 1884 je komplikovaný ještě dřív, než se na něj začnete dívat.

Chiaro vede váš pohled od kaiku v popředí nahoru přes minaret, přes kopuli až ke Galatské věži na kopci, v pořadí, v jakém Ajvazovskij obraz stavěl, takže pochopíte, jak město ustupuje do hloubky, ještě než se zaměříte na vodu.

Ajvazovskij, Pohled na Konstantinopol a Bospor – příbuzná kompozice z téhož období

Co obraz dokáže a fotografie ne

Postavte se blízko k plátnu v muzeu, které ho vlastní, a uvidíte trik, kterým Ajvazovskij přiměl vodu zářit. Oblohu a spodní vrstvu vody namaloval ve stejné teplotě – vysoké teplé růžovooranžové – a skutečnou mořskou hladinu pak navrstvil navrch v řadě tenkých šedomodrých lazur. Oko čte záři jako by vycházela ze samotné vody, a ne z oblohy, která se v ní odráží. Fotografie obrazu to úplně zploští. Reprodukce vypadají hezky. Originál vypadá, jako by byl nasvícený zespodu. Stejnou techniku použil i na svých slavnějších obrazech bouří, kde vyvolává opačný efekt – teplá růžová pod černou vlnou se čte jako dohasínající záře posledního vědomého okamžiku námořníka. Tady vytváří město plovoucí v růžové vodě v hodině těsně po západu slunce. Obloha je ta studená část. Voda je ta teplá část. Obraťte, co čekáte, že uvidíte, a obraz zapadne na své místo.

Postavy v kaiku jsou záměrně málo propracované. Ajvazovskij nebyl figuralista a věděl to. Když v námořní scéně potřeboval lidi, někdy požádal jiné malíře – včetně Ilji Repina –, aby mu postavy domalovali. On namaloval loď. Repin namaloval lidi. O tom, kdo namaloval postavy na obraze Tophane z roku 1884, žádný záznam neexistuje, ale neurčitý rukopis odpovídá tomu, že Ajvazovskij pracoval sám a pod tlakem termínu.

Čeho si všímat

Až obraz najdete, tři věci. Zaprvé kopule. Nusretiye není klasická osmanská kopule na pendentivech. Je mělčí, na tamburu, a Ajvazovského silueta je tak přesná, že ji můžete porovnat s dnešní fotografií budovy. Zadruhé voda pod kaikem. Brázda je namalovaná na hladině jako pěna i skrz hladinu jako zákrut tmavší vody pod ní. Loď na vodě neplove; je napůl v ní. Zatřetí minaret úplně vlevo, který mírně ořezává rám. Patří k mešitě Kılıç Ali Paşa, kterou v 80. letech 16. století navrhl Mimar Sinan. Ajvazovskij téměř jistě maloval město tak, jak si ho zapamatoval při své návštěvě v roce 1845, a proto stojí klasické dominanty ze šestnáctého století a moderní mešita z 20. let 19. století vedle sebe, jako by odjakživa patřily k témuž panoramatu.

Pointa

Ajvazovskij namaloval Konstantinopol naposledy v roce 1899, rok před svou smrtí. Bylo mu osmdesát dva. Byl to noční výjev Bosporu za měsíčního světla, téměř ze stejného úhlu jako Tophane z roku 1884. Tentýž pohled maloval padesát čtyři let. Nikdo ho nežádal, aby pokračoval. Pokračoval, protože světlo odrážející se od vody v Konstantinopoli v hodině těsně po západu slunce bylo něčím, co se rozhodl naučit se namalovat přesně, a ještě nebyl hotový.

Zdroje obrázků