Přejít k obsahu

Alhambra: poslední maurský palác, který se křesťanský král rozhodl nezbořit

Publikováno: • Čtení na 10 min

Večerní pohled na palácový komplex Alhambra v Granadě z Mirador San Nicolás, červené hradby citadely a Nasridské paláce nad městem a za nimi pohoří Sierra Nevada.

  1. ledna 1492 sešel poslední maurský sultán Granady Muhammad XII., kterého dějiny znají jako Boabdila, z Alhambry a předal klíče Ferdinandovi Aragonskému a Isabele Kastilské. Předání bylo vyjednané, ne dobyté útokem. Boabdil podepsal smlouvu, která jeho poddaným zaručovala právo ponechat si své náboženství, svůj jazyk a svůj majetek. Smlouva byla do deseti let porušena. Ale v den kapitulace vjeli katoličtí panovníci se svými prapory do Alhambry a našli palác nespálený, jeho fontány stále tekoucí, jeho obklady neporušené. Nastěhovali se.

Proto se Alhambra zachovala. Každý jiný velký islámský palác na Pyrenejském poloostrově – Aljafería v Zaragoze, alcázary v Seville a Córdobě, paláce v Toledu – byl buď zničen, nebo přestavěn tak důkladně, že původní podoba je sotva čitelná. Alhambra zůstala, protože ji Ferdinand s Isabelou a po nich Karel V. chtěli používat. Líbily se jim zahrady. Líbila se jim chladná vnitřní nádvoří v srpnovém vedru. Líbilo se jim poselství, že islám ve Španělsku nejen porazili, ale také zdědili.

To, co dnes stojí na kopci La Sabika, je 740 metrů dlouhá citadela postavená mezi lety 1238 a 1492, k jejímuž boku byl ve 20. letech 16. století přistavěn jeden renesanční palác, a samostatné letní sídlo Generalife na vedlejším hřebeni. Návštěvnická trasa vede všemi třemi. Následuje popis toho, čím každá část je a na co se podívat, až tam dorazíte.

K čemu to místo sloužilo

Alhambra je město, ne palác. Na svém vrcholu za sultána Júsufa I. a sultána Muhammada V. v polovině 14. století žily v jejích hradbách dva až tři tisíce lidí: královská domácnost, vojenská posádka, mešita, mincovna, čtvery lázně, koželužna, dva hřbitovy a dílny, které vyráběly hedvábí a keramiku, jež Granadské království vyváželo do zbytku Evropy. Hradby uzavírají zhruba třináct hektarů. Opevnění – věže a hradební zdi z červených cihel, viditelné z čtvrti Albaicín na druhé straně údolí – dalo komplexu jméno. Al-Hamra znamená arabsky „ta červená“. Hradby jsou z místní dusané hlíny a železité jílovité zeminy, která v pozdním slunci dostává rezavou barvu.

Granadské království bylo posledním muslimským státem ve Španělsku. Na počátku 13. století už zbytek al-Andalusu znovu dobyly křesťanské koruny Kastilie a Aragonie. Nasridští emírové, kteří království založili v roce 1238 – dynastie, která postavila skoro celou Alhambru –, přijali vazalské postavení vůči Kastilii výměnou za to, že je nechá na pokoji, a následujících dvě stě padesát let placeného tributu a opatrné diplomacie využili k tomu, aby postavili nejvytříbenější islámskou architekturu, jaká se dochovala kdekoli západně od Damašku.

Nasridské paláce

Lví nádvoří v Nasridských palácích Alhambry s centrální fontánou nesenou dvanácti mramorovými lvy a okolní arkádou štíhlých sloupů, které nesou vyřezávané štukové oblouky.

Nasridské paláce jsou srdcem návštěvy. Leží uprostřed citadely a vstupuje se do nich na lístek s časem vstupu – je to jediná část Alhambry, kde má vstupenka vyznačený čas, protože příliš mnoho lidí v sálech najednou způsobuje kondenzaci, která poškozuje štuk. Vezměte si vstupenku s sebou. Buďte na čas.

Paláce jsou tři a postavili je postupně tři sultáni během zhruba padesáti let v polovině 14. století. Mexuar, nejstarší, byl veřejnou radní síní, kde sultán vynášel rozsudky. Palác Comares, postavený za Júsufa I. ve 40. letech 14. století, byl oficiálním sídlem trůnu. Lví palác, postavený za Júsufova syna Muhammada V. kolem roku 1370, byl soukromou rezidencí sultána.

Palác Comares je soustředěný kolem dlouhého zrcadlového bazénu, Myrtového nádvoří. Na jednom jeho konci stojí 45 metrů vysoká věž Comares, v níž je Sál velvyslanců, největší samostatná místnost paláce a místo, kde sultán formálně přijímal zahraniční poselstva. Sál má zhruba jedenáct metrů na každé straně a klenutý dřevěný strop z intarzovaného cedru a topolu, složený z více než osmi tisíc jednotlivých vyřezávaných panelů uspořádaných do sedmi soustředných úrovní, které představují sedm nebes islámské kosmologie. Sál byl geometrií kupole a umístěním trůnu záměrně vyladěn tak, aby vstupující velvyslanec viděl sultána jako siluetu proti oknu plnému horského světla a strop nad hlavou působil jako nebe. Architektura byla kusem diplomatického divadla.

Lví palác je zdobnější polovinou. Centrální nádvoří má zhruba dvacet osm krát šestnáct metrů a uprostřed stojí fontána nesená na hřbetech dvanácti vytesaných mramorových lvů. Fontána má funkční hydrauliku, která pochází ze 70. let 14. století. Voda přitéká ze čtyř palácových fontán na hlavních osách a vytéká lvům z tlam ve vyladěném cyklu, přičemž každý lev vypouští vodu v jinou denní hodinu. Vzorec vypouštění byl napojen na hodinový mechanismus, který prý křesťanští inženýři v 90. letech 15. století rozebrali, když se ho snažili pochopit, a nedokázali ho znovu sestavit. Dnešní hydraulický systém je moderní rekonstrukce, která běží nepřetržitě.

Geometrie ornamentu

Interiér sálu Comares v Alhambře, s vyřezávaným štukem a keramickými mozaikami, které pokrývají stěny hustými geometrickými a kaligrafickými vzory až k dřevěnému kazetovému stropu.

Stěny Nasridských paláců jsou téměř bez výjimky pokryty třemi vrstvami ornamentu. Ve výšce očí a níž jsou obklady – většinou čtvercové kusy v geometrických vzorech do sebe zapadajících hvězd, osmicípých, šestnácticípých a občas i čtyřiadvacetícípých. Nad obklady je vyřezávaný štuk, původně malovaný červenými, modrými, zlatými a zelenými pigmenty, které z velké části vybledly. Nad ním, u stropu, je další štuk zpracovaný do voštinových klenutých tvarů zvaných muqarnas, které zachycují světlo na šikmých ploškách a rozpouštějí jakýkoli dojem, že strop je jediná pevná plocha.

Vzory nejsou nahodilé. Geometrie obkladů vychází ze sedmnácti matematicky možných dvourozměrných grup symetrie – v jazyce moderní matematiky ze sedmnácti grup tapetových vzorů. Švýcarská matematička Edith Müllerová jich v Alhambře v roce 1944 našla jedenáct; španělští badatelé v 80. letech 20. století tvrdili, že je tam všech sedmnáct, o čemž matematici dodnes vedou spory. Islámská geometrie nebyla dekorací v západním smyslu. Byl to matematický důkaz provedený v glazované hlíně a opracovaném štuku, zviditelněná na stěnách místnosti, kde spal sultán.

Kaligrafie nad obklady jsou většinou verše z Koránu a krátké arabské básně, s jednou frází, která se budovou opakuje tolikrát, že ji návštěvníci začnou poznávat: „wa lá ghálib illá Alláh“ – „není vítěze kromě Boha“. Bylo to heslo Nasridské dynastie, které přijal její zakladatel, a rodina ho vytesala do každé zdi. Katoličtí panovníci ho tam po převzetí budovy nechali. Chiaro vám, zatímco stojíte v Sále dvou sester, čte geometrické vzory muqarnas ve vztahu k sedmnácti grupám symetrie a pojmenovává mozaiky podle matematického typu, ne podle estetické kategorie, což je jediný způsob, jak se sály dají číst tak, jak je nasridští matematici zamýšleli.

Generalife

Zahrady Generalife na svahu nad Alhambrou, s dlouhým obdélníkovým zrcadlovým bazénem lemovaným zastřiženými cypřišovými živými ploty a záhony růží a v dálce s nasridskými věžemi hlavního paláce.

Generalife leží na sousedním kopci východně od hlavní citadely, oddělený úzkou roklí a spojený jediným mostem. Byl letním sídlem nasridských sultánů, místem, kam se uchylovali v nejteplejších měsících, kdy bylo v hlavních palácích nepříjemně. Jméno pochází z arabského Džannat al-Árif, „zahrada architekta“ nebo „zahrada mistra“.

To, čím dnes procházíte, je půdorysem většinou ze 14. století, ale výrazně přesázené. Hlavní nádvoří, Patio de la Acequia, je dlouhý obdélníkový bazén lemovaný rovnoběžnými řadami vodních trysek, jejichž oblouky se nad hladinou klenou v tenké kolonádě spršek. Středověké zahrady tak pravděpodobně uspořádané nebyly – obloukové trysky jsou přídavkem ze 16. století –, ale zavlažovací systém pod nimi, který přivádí vodu ze Sierry Nevady čtrnáct kilometrů dlouhým akvaduktem zvaným Acequia Real, je původní. Generalife funguje, protože voda pod vysokým tlakem stéká z hory po spádu, který se pečlivě udržuje sedm set let. Každá fontána, bazén a kanál v celém komplexu Alhambry je napájen samospádem z tohoto jediného horského toku. Žádná čerpadla tu nejsou. Přerušte akvadukt u zdroje a každá fontána v Alhambře do jednoho dne vyschne.

Palác, který sem nepatří

Renesanční palác Karla V. v Alhambře, čtvercová stavba v italském stylu z opracovaného kamene s kruhovým dvoupodlažním arkádovým nádvořím uprostřed, zasazená mezi starší maurské hradby citadely.

V roce 1526 strávil Karel V. – vnuk Ferdinanda a Isabely a císař Svaté říše římské – v Alhambře svatební cestu a rozhodl se, že tam potřebuje vlastní palác. Najal Pedra Machucu, španělského malíře, který se vyučil v Itálii v Michelangelově dílně, aby navrhl něco ve stylu italské renesance. Výsledkem je čtvercová stavba z opracovaného kamene, padesát osm metrů na každé straně, s dokonale kruhovým nádvořím uvnitř. Kontrast s okolní maurskou architekturou je naprostý. Palác Karla V. je těžký tam, kde jsou nasridské stavby lehké. Je souměrný tam, kde jsou ony nesouměrné. Používá opracovaný kámen tam, kde ony používají vyřezávaný štuk. Vráží renesanční argument doprostřed maurské citadely.

Stavba začala v roce 1533 a v roce 1637 se zastavila, nedokončená. Budova nikdy nedostala střechu. Kruhové nádvoří je otevřené k nebi, kolem dokola s dvěma podlažími dórských a iónských sloupů. Když prší, nádvoří se zaplaví. Když svítí slunce, vnitřní prstenec ho dokonale zachytí. Navzdory architektonickému sporu, který s Alhambrou vede, je to jedno z nejčistších děl španělské renesanční architektury kdekoli na poloostrově. Karel v něm nikdy nebydlel. Většina pozdějších španělských králů si ho nevšímala. Dnes slouží jako veřejný koncertní prostor a sídlo Muzea Alhambry.

Čeho si všímat

Pět věcí, které na skále udělat. Zaprvé si vstup do Nasridských paláců naplánujte na pozdní odpoledne. Vyřezávaný štuk byl navržen tak, aby ho osvětlovalo šikmé slunce procházející malými vysokými okny. Uprostřed dne štuk působí plochě. Ve čtyři nebo v pět odpoledne klenby muqarnas ožijí, jak jejich plošky vrhají stíny jedna na druhou.

Zadruhé se v sále Comares podívejte nahoru na osm tisíc panelů cedrového stropu. Tesaři, kteří ho sestavovali, nechali na zadních stranách panelů montážní značky. Restaurátoři je v 60. letech 20. století katalogizovali. Strop je největším středověkým islámským dřevěným dílem, jaké se kdekoli dochovalo.

Zatřetí na Lvím nádvoří spočítejte lvy. Je jich dvanáct. Dvanáctý lev na jižní straně má hřívu vytesanou trochu jinak než ostatních jedenáct. Konzervátoři se domnívají, že byl nahrazen během 15. století, možná po Boabdilově kapitulaci, když byl jeden z původních poškozen.

Začtvrté dojděte k Mirador de Lindaraja, malému balkonu u Sálu dvou sester. Podívejte se dolů na malou zahradu. Takový výhled by měla nasridská princezna ze svých komnat. Poloha okna je vyladěná tak, aby se okolní město do výhledu nedostalo. Díváte se jen na zeleň a nebe, záměrnou architektonickou volbou.

Zapáté sejděte k Torres Bermejas na západním konci komplexu. Odtud se ohlédněte na Alhambru a přes údolí na Albaicín, starou maurskou čtvrť na protějším kopci. Z tohoto úhlu by zakladatel dynastie poprvé spatřil skálu, na které se chystal postavit svůj palác. Skála je v pozdním slunci pořád červená. Jméno pořád sedí.

Alhambra zůstala, protože se v ní Ferdinand s Isabelou rozhodli bydlet. Karel V. k jejímu boku přistavěl vlastní renesanční palác. Katolická monarchie proměnila mešitu uvnitř citadely v kostel. Ale sály, obklady, muqarnas, lvi, zahrady i akvadukt, který přivádí vodu – to všechno pořád funguje tak, jak to nasridští emírové navrhli. Pět set třicet tři let poté, co Boabdil odešel, skála pořád dělá svou práci.

Zdroje obrázků