Přejít k obsahu

Poutník nad mořem mlhy: význam, muž na skále a kde obraz vidět

Publikováno: • Čtení na 16 min

Muž s větrem rozcuchanými zrzavými vlasy, v tmavozeleném redingotu a s vycházkovou holí, stojí zády k nám na tmavém skalním vrcholu a hledí na moře mlhy, z něhož pod bledou oblohou vystupují skalní štíty, zalesněné hřebeny, vlevo vysoká hora a vpravo skalní věž.

Třetího června 1813 si Caspar David Friedrich sedl k úpatí pískovcové skály nad Labem a nakreslil ji tužkou. Sasko bylo toho jara bojištěm a on odjel z Drážďan, aby Napoleonovu válku přečkal u přítele ve vesnici Krippen. Kresba není nic zvláštního. Kus kamene, pečlivě vystínovaný. O několik let později na něj postavil muže.

Ten muž je Poutník nad mořem mlhy a stojí k nám zády. Jeho tvář nikdy neuvidíme. Vidíme jeho vlasy zvednuté větrem, zelený kabát, vycházkovou hůl a výhled, na který se dívá a který tvoří převážně mraky. Je to nejspíš nejznámější německý obraz na světě. Visí v Hamburger Kunsthalle, kde návštěvníci bezděčně napodobují jeho postoj.

A teď ta podivná část. Víc než sto let poté, co ho Friedrich namaloval, o něm nikdo nic nezapsal. S obrazem se nepodařilo spojit žádný dopis, žádný prodej ani žádný výstavní seznam z doby malířova života. Nejslavnější obraz romantismu se vynořil z mlhy v jedné berlínské galerii kolem roku 1939, bez podpisu, bez data a bez názvu.

Proč se muž otočený zády stal zrcadlem pro každého

Obraz je menší, než většina lidí čeká. Měří 94,8 na 74,8 centimetru. Muž stojí přesně uprostřed, na svislé ose. Hřebeny vlevo i vpravo se k němu svažují a setkávají se za jeho hrudí, jako by se celá krajina slévala do jediného člověka. Vrcholky trčí z mlhy jako ostrovy a obzor se rozpouští v obloze téměř stejné barvy.

Friedrich své postavy znovu a znovu otáčel zády k nám. Historici umění tomu říkají Rückenfigur, postava viděná zezadu. Dělá dvě věci zároveň. Zastavuje nás, protože záda jsou zavřené dveře. A zve nás dál, protože když nevidíme tvář, přestaneme zkoumat člověka a začneme si půjčovat jeho oči. Americký badatel Joseph Leo Koerner kolem toho postavil celou knihu, „Caspar David Friedrich and the Subject of Landscape“, v níž tvrdí, že Friedrichovým skutečným tématem nejsou hory, ale zážitek toho, kdo před nimi stojí.

To je nejjednodušší odpověď na otázku, co obraz znamená. Je to obraz o dívání. Friedrich to sám řekl v jedné ze svých nejznámějších poznámek: malíř by neměl malovat jen to, co vidí před sebou, ale i to, co vidí v sobě. A o počasí napsal, že když se krajina zahalí do mlhy, zdá se větší a vznešenější.

Poutník nad mořem mlhy, očíslovaný

Poutník nad mořem mlhy s deseti očíslovanými kroužky, které označují záda poutníka, jeho rozcuchané vlasy, hůl, skálu v popředí, rozeklané skály vlevo, vysokou horu na levém obzoru, skalní věž vpravo, zalesněné skály vpravo, moře mlhy a sbíhající se hřebeny.

Čísla na obrázku odpovídají této legendě.

#DetailKde ho najdeteCo to je
1PoutníkPřesně uprostředNeznámý muž v tmavozeleném redingotu, viděný zezadu
2Jeho vlasyNahoře na postavěZrzavé, divoké, větrem zvednuté vzhůru
3HůlV jeho pravé ruceTuristická hůl, ne meč
4Vrcholová skálaPopředíPodle skály u úpatí Kaiserkrone, nakreslené v roce 1813
5Rozeklané skály vlevoLevý střední plánObvykle ztotožňované s Gamrigem u Rathenu
6Vysoká horaLevý obzorRůžovský vrch (Rosenberg), nebo Studenec (Kaltenberg), v Čechách
7Skalní věžPravé pozadíZirkelstein, malá stolová hora
8Zalesněné skály vpravoPravý střední plánDalší pískovec z Friedrichových studií této oblasti
9Moře mlhyVšude pod nímPodle názvu skutečné téma
10Sbíhající se hřebenyPo obou stranáchLinie, které vedou oko přímo k jeho hrudi

Hory jsou skutečné, výhled ne

Detail pravého pozadí obrazu: bledá skála ve tvaru věže se zvedá nad mlžnými svahy, dlouhý zalesněný hřbet se svažuje ke středu a pod ním je mlha.

Každá skála na tomto obraze existuje. Na většinu z nich dojdete pěšky za jedno odpoledne. Oblastí jsou Labské pískovce, kterým Němci na své straně hranice říkají Saské Švýcarsko a Češi na té své České Švýcarsko. Je to krajina stolových hor s plochými vrcholy a pískovcových věží, vyhloubená Labem, a za podzimních rán se opravdu plní mlhou až po koruny stromů.

Friedrich ji procházel se skicákem. Skála pod nohama poutníka pochází z tužkové studie skalnatého pahorku poblíž Kaiserkrone, malého kopce ve tvaru koruny nad vesnicí Schöna, v jeho skicáku z Krippenu datované do června 1813. Rozeklaný útvar vlevo se obvykle ztotožňuje s Gamrigem, skupinou skal u Rathenu, kterou kreslil už v květnu 1808. Věž na pravém obzoru je Zirkelstein, malá stolová hora kousek pěšky od Kaiserkrone. Velký kužel vlevo leží za hranicí v Čechách: buď Růžovský vrch, nebo Studenec; odborníci se o to dodnes přou.

Široký letní výhled na zalesněné kopce v oblasti Labských pískovců, na vzdáleném obzoru se pod bledě modrou oblohou zvedá malý skalní útvar s plochým vrcholem, vpravo nahoře rámovaný větví.

A teď háček. Neexistuje místo, odkud byste tohle viděli. Skici vznikly s odstupem let, z různých kopců a různými směry, a Friedrich je ve svém drážďanském ateliéru přeskládal jako scénograf, který posouvá kulisy. Z Kaiserkrone se Zirkelstein a Gamrig prostě takhle do řady nedostanou. Výhled je složený. Skutečné místo, které nikdy neexistovalo.

Friedrich přírodu nevymýšlel. Sbíral ji kousek po kousku a stavěl z ní krajinu, která odpovídala něčemu v jeho hlavě. Dnes z Krippenu vede stezka Caspara Davida Friedricha s kamennou stélou nesoucí reliéf tohoto obrazu, takže můžete stát na skutečných skalách a vidět, kolik toho přesunul.

Kdo je muž v zeleném kabátě?

Detail poutníka zezadu: větrem rozcuchané zrzavě plavé vlasy, bílý límec, tmavozelený redingot přiléhavý v pase, levá ruka v bok a v pravé tenká vycházková hůl.

Kabát není černý. Když se podíváte zblízka, je velmi tmavě zelený, s vysokým límcem a střihem, který je v pase přiléhavý a v šosech dlouhý. Tenhle kabát unesl víc teorií než kterýkoli jiný kus oblečení v německém umění.

První teorie přišla od Ludwiga Groteho, historika umění, který obraz v srpnu 1950 jako první publikoval. Kabát vyložil jako uniformu dobrovolného myslivce, jednoho z Jäger, kteří se v roce 1813 přihlásili do boje proti Napoleonovi v tom, čemu Němci říkají osvobozenecké války. Pokud je to pravda, je muž na skále voják padlý v té válce a obraz je pomník. Mlha pod ním je svět, který opustil.

Pak přišlo jméno. Rukou psaná poznámka jistého Karla Wilhelma Jähniga uvádí, že postava je „Herr von Brincken“, popsaný jako saský lesní úředník. Během let z toho převyprávění udělala konkrétního člověka: plukovníka Friedricha Gottharda von Brinckena, důstojníka padlého v boji proti Francouzům. Je to dobrý příběh a na internetu ho najdete všude uváděný jako fakt. Písemné stopy jsou mnohem slabší než příběh. Doložení nositelé toho jména buď zemřeli dávno před rokem 1813, nebo v jednom případě žili až do roku 1846, a nikdo žádného z nich s Friedrichem nespojil dopisem ani platbou. Německý historik umění Helmut Börsch-Supan si dodnes myslí, že obraz připomíná mrtvého. Jiní považují hledání jména za zbytečné.

Třetí výklad v obraze vidí politiku. Po Napoleonově porážce nosili mladí němečtí nacionalisté tmavý, přiléhavý kabát, kterému říkali altdeutsch, staroněmecký, na protest proti francouzské módě a obnoveným knížatům. V roce 1819 proti tomuto hnutí zakročila karlovarská usnesení. Friedrich s ním sympatizoval. Když namaloval dva muže v tomto oděvu, jak hledí na měsíc, prý řekl, že kují demagogické pikle. Podle tohoto výkladu je poutník mladý muž s nebezpečnými názory, který stojí nad zemí, jež se ještě nestala národem.

Portrét do poprsí muže kolem třicítky s hustými zrzavě plavými vlasy a licousy, svraštělým čelem a tvrdým pohledem stranou, v zelenošedém kabátě s vysokým límcem přes bílý límeček.

A pak je tu nejjednodušší odpověď. Někteří si myslí, že je to sám Friedrich. Vlasy sedí. Na portrétu od jeho přítele Gerharda von Kügelgena, který také visí v Hamburku, má Friedrich stejnou zrzavou kštici, stejný vysoký zelený límec a výraz člověka, který by byl raději na horách. Může to být autoportrét, pomník, politické prohlášení, nebo všechno najednou. Friedrich nezanechal žádné vysvětlení a díky odvráceným zádům ho nikdy nemusí podat.

Obraz se 120 prázdnými lety

Tady začíná příběh být opravdu zvláštní. Friedrich byl za svého života slavný, pak upadl v zapomnění. Jeho temné, tiché krajiny vyšly z módy ještě předtím, než v roce 1840 zemřel v Drážďanech. V Německu byl znovu objeven na velké berlínské výstavě v roce 1906, ale tento obraz k tomu znovuobjevení nepatřil, protože nikdo nevěděl, kde je.

Vynořuje se koncem 30. let v berlínské galerii obchodníka jménem Wilhelm August Luz, někdy před zářím 1939. V letech 1943 až 1945 patřil sběrateli v Essenu a po válce putoval soukromými rukama ve Vestfálsku. Grote ho publikoval v roce 1950. V létě 1959 byl anonymně zapůjčen na výstavu v londýnské Tate Gallery pod názvem, který dnes zní skoro komicky: „Mountaineer in a Misty Landscape“, tedy „Horolezec v mlžné krajině“.

V prosinci 1970 ho hamburská nadace koupila za 600 000 německých marek, na naléhání nového ředitele Kunsthalle Wernera Hofmanna. Do muzea přešel jako trvalá zápůjčka a stal se dvanáctým Friedrichem ve sbírce. V roce 2024 publikovaly dvě badatelky v oblasti provenience z Kunsthalle, Ute Haug a Nadine Bauer, studii o jeho historii a mezeru uzavřít nedokázaly. Od Friedrichova ateliéru až do konce 30. let, zhruba 120 let, je stopa prázdná.

Datace se už desítky let pohybuje mezi kolem roku 1815 a kolem roku 1820, protože ji žádný dokument neukotvuje. Kunsthalle uvádí kolem 1817; mnoho knih uvádí 1818, rok, kdy se Friedrich oženil s Caroline Bommerovou. Dokonce i název je moderní pomůcka.

Vznešeno vysvětlené na jedné skále

Rozlehlý pruh bledého písku pod obrovskou tmavou šedozelenou oblohou, s drobnou postavou v tmavém hábitu, která stojí osamoceně u břehu, a za ní úzký pruh tmavého moře.

Pokud hledáte jedno slovo, které vysvětlí, proč tenhle obraz funguje, je to vznešeno. V roce 1757 irský filozof Edmund Burke oddělil krásno, které nás těší, od vznešena, které nás zdrcuje. Bouře, útesy, oceány, tma, nekonečno. Vznešeno je potěšení smíšené se strachem. Cítíte se malí a nějak je to příjemné.

Několik let před poutníkem namaloval Friedrich „Mnicha u moře“, dnes v berlínské Alte Nationalgalerie: drobnou postavu na pruhu písku pod prázdnou, tísnivou oblohou. Jeden kritik, Heinrich von Kleist, napsal, že dívat se na něj je, jako by vám někdo uřízl víčka.

Poutník tohle uspořádání převrací. Mnicha nekonečno drtí. Poutník stojí na jeho vrcholu. Je velký, ústřední, vzpřímený, s jednou rukou v bok. Proto má obraz dva protichůdné výklady, které se oba zdají pravdivé. Může jít o vládu člověka nad přírodou, o já na vrcholu světa. Nebo o muže na okraji propasti, který vystoupal tak vysoko, jak mohl, a přesto vidí jen mraky. Východoněmecký znalec Friedricha Hans Joachim Neidhardt to shrnul jednou větou: muž na vrcholu je zároveň mužem na okraji propasti, která se před ním otevírá.

Žena v dlouhých tmavých šatech stojí zády k divákovi na cestě v kopcovité krajině, s mírně zdviženýma rukama, proti žhnoucí oranžové a žluté obloze, kde je slunce těsně pod kopci.

Tento prostředek používal dál. Ve stejných letech namaloval ženu otočenou k nám zády, s pažemi napůl otevřenými k zářícímu slunci, dnes v Museum Folkwang v Essenu. Stejný postoj, opačná nálada: hřejivá, otevřená, blízká modlitbě. Pro Friedricha, zbožného luterána, mohla být krajina kostelem bez zdí.

Géricaultův Vor Medúzy byl dokončen v Paříži zhruba ve stejné době a je to samé tělo, křik a podívaná. Werner Hofmann, ředitel, který poutníka pro Hamburk koupil, ho rád stavěl vedle Delacroixova obrazu Svoboda vede lid: francouzský obraz vám přesně řekne, kam jít, Friedrichův nechává otázku otevřenou. Německá podoba romantismu je tišší, osamělejší a podivnější.

Od zapomenutého plátna k obálce pro každého

Poutník se proslavil pozdě, a pak najednou. Když ho Hamburk v roce 1970 koupil, stal se zkratkou pro celou řadu představ: romantismus, osamělého génia, Němce a jejich lesy, já tváří v tvář nekonečnu. Nakladatelé ho dali na obálku Doverova vydání Frankensteina od Mary Shelleyové a na mnoho vydání Nietzscheho. Historik z Yale John Lewis Gaddis kolem něj vystavěl začátek své knihy „The Landscape of History“ a muže na skále použil jako obraz historika, který se ohlíží za minulostí. Der Spiegel a Stern ho daly na titulní stranu. Byl předělán v Minecraftu a parodován v seriálu Doctor Who.

Internet poutníka miluje, protože jeho záda jsou prázdná plocha. Můžete před něj postavit cokoli: moře mlhy, moře e-mailů, moře prádla. Vtip funguje, protože ten postoj patří každému, kdo kdy vystoupal na vrchol něčeho a vyfotil výhled.

250. narozeniny, které překonaly hamburský rekord

Friedrich se narodil 5. září 1774 v Greifswaldu na baltském pobřeží Pomořanska. K 250. výročí mu Německo vystrojilo dvouletou oslavu. Hamburger Kunsthalle začala jako první výstavou „Caspar David Friedrich. Umění pro novou dobu“, která trvala od 15. prosince 2023 do 1. dubna 2024 a představila víc než šedesát jeho obrazů. Muzeum napočítalo asi 335 000 návštěvníků, největší výstavu ve své historii. Berlín a Drážďany následovaly během roku 2024 vlastními výstavami.

V roce 2025 poutník poprvé překročil Atlantik. Metropolitní muzeum umění v New Yorku si ho zapůjčilo na výstavu „Caspar David Friedrich: The Soul of Nature“, která trvala od 8. února do 11. května 2025. Od té doby je zase doma v Hamburku.

Časté otázky o obrazu Poutník nad mořem mlhy

Kde visí Poutník nad mořem mlhy?

V Hamburger Kunsthalle v Hamburku v Německu, v sálech umění 19. století. Je tam od roku 1970 jako trvalá zápůjčka od Stiftung Hamburger Kunstsammlungen, nadace, která ho pro muzeum koupila.

Jak velký je obraz?

Měří 94,8 na 74,8 centimetru.

Kdo je muž na obraze?

Nikdo to s jistotou neví. Mezi návrhy patří sám Friedrich, voják padlý ve válkách proti Napoleonovi a lesní úředník jménem von Brincken. Doklady pro kterékoli z těch jmen jsou chabé.

Co znamená obraz Poutník nad mořem mlhy?

Obvykle se vykládá jako obraz romantického vznešena: člověk tváří v tvář něčemu nesmírnému a nepoznatelnému. Dá se číst jako vláda nad přírodou, nebo jako muž na okraji propasti, a Friedrich úmyslně nechal otevřené obojí.

Kdy byl obraz namalován?

Kolem roku 1817 nebo 1818. Hamburger Kunsthalle ho datuje kolem roku 1817 a mnoho knih uvádí 1818. Není podepsaný ani datovaný a žádný dokument z doby Friedrichova života se o něm nezmiňuje.

Je ta krajina skutečná?

Jednotlivé části ano. Skály pocházejí z Labských pískovců jižně od Drážďan, mimo jiné Kaiserkrone, Gamrig a Zirkelstein, ale Friedrich spojil skici z různých míst do výhledu, který z žádného jednoho bodu neuvidíte.

Kde obraz vidět v Hamburku

Poutník nad mořem mlhy na stěně galerijního sálu v jednoduchém zlatém rámu, vyfotografovaný zepředu.

Hamburger Kunsthalle sídlí na adrese Glockengießerwall 5, kousek pěšky od hamburského hlavního nádraží. Otevřeno je od úterý do neděle od 10 do 18 hodin, ve čtvrtek déle, do 21 hodin, v pondělí je zavřeno. Základní vstupenka stojí 18 eur, zlevněná 9 eur a návštěvníci mladší osmnácti let mají vstup zdarma. K dispozici je i levnější krátká večerní vstupenka na poslední hodinu dne. Před návštěvou se podívejte na web Kunsthalle, protože část areálu prochází rekonstrukcí.

Poutník tu není sám. Hamburk má jednu z nejlepších Friedrichových sbírek vůbec, z velké části ji shromáždil Alfred Lichtwark, ředitel, který Friedricha kolem roku 1900 znovu objevil. Když už tam budete, najděte „Ledové moře“ z let 1823–1824, hromadu roztříštěných ledových ker, které drtí vrak lodi. Pokud je poutník sebevědomou podobou vznešena, tohle je ta nemilosrdná.

Velká hromada rozeklaných, nakloněných ledových desek navršených jako rozbité zdivo pod bledou oblohou, vpravo mezi ledem sotva viditelná záď rozdrcené lodi.

Počítejte s davy a přijďte brzy ve všední den. Pokud jste nikdy nestrávili opravdu dlouhou chvíli před jediným obrazem, náš průvodce s tipy do muzea umění pro ty, kdo umění nerozumějí vysvětluje, proč to udělat právě tady.

Na co se dívat, když před ním stojíte

Detail levé strany obrazu: tmavé pískovcové věže a jehly se zvedají z vlnící se bílé mlhy, za nimi bledé vrcholky zachycující trochu světla a na temenech se drží tenké stromy.

Nejdřív přistupte blízko, protože reprodukce o barvách lžou. Kabát je zelený, ne černý. Mlha není bílá, ale tucet šedí a bledých žlutí a vlevo jí proniká slabé teplé světlo. Vlasy jsou malované pramen po prameni, se světly, díky nimž se zdá, že se pořád hýbou. Vlevo vystupují skály z mlhy ve vrstvách, každá bledší než ta předchozí; tak Friedrich buduje hloubku bez jediné cesty nebo domu, podle nichž by se dala změřit. Právě na tomhle místě se hodí Chiaro: příběh skici z června 1813 u úpatí Kaiserkrone běží, zatímco vaše oči spočívají na vrcholové skále, která z ní vznikla, a rozdíl mezi kresbou a obrazem najednou dává smysl.

Pak ustupte. Sledujte, jak oba hřebeny sklouzávají k jeho hrudi. Najděte Zirkelstein vpravo a kužel české hory vlevo a všimněte si, že ho vyvažují jako závaží na vahách. Zeptejte se sami sebe, jestli vypadá vítězně, nebo ztraceně. A pak si všimněte, co děláte vy. Stojíte nehybně, zády do sálu, a díváte se kolem cizího člověka na výhled, na který nedosáhnete.

To je trik, který předvádí zhruba od roku 1817. Friedrich nám nikdy neukáže poutníkovu tvář, protože tvář, na které záleží, je ta naše. Každý návštěvník, který v Hamburku stál před tímto plátnem, byl druhou postavou obrazu, krok za ním, na stejné skále, ve stejné mlze.

Pokud se u něj chcete zastavit, je součástí našeho audioprůvodce po Hamburger Kunsthalle, spolu s dalšími vrcholy sbírky Kunsthalle.