
Dne 23. května 1533 napsal francouzský diplomat v Londýně dopis bratrovi. Jeana de Dinteville vyslal král František I., aby dohlížel na Jindřicha VIII., který se právě tajně oženil s Annou Boleynovou a chystal se odtrhnout Anglii od Říma. Dinteville to nesnášel. Z vlhka byl nemocný. Sám sebe popsal, v obvyklém anglickém převodu dopisu, jako nejmelancholičtějšího, nejunavenějšího a nejúnavnějšího velvyslance, jaký kdy žil.
Téhož roku objednal Velvyslance, Holbeinův dvojportrét v životní velikosti, na kterém je zachycen se svým nejlepším přítelem, obklopený glóby, slunečními hodinami, knihami a loutnou. Nešťastný diplomat se postaral o to, aby obraz nesl poselství. Většina lidí kolem něj projde bez zastavení. Poselství leží na podlaze a přečíst ho můžete jen tehdy, když se zastavíte přesně na správném místě.
Proč musíte kolem Holbeinových Velvyslanců projít
Většina obrazů chce, abyste se před ně postavili. Tento chce, abyste odešli. Hans Holbein mladší ho namaloval v Londýně v roce 1533 na desku z baltského dubu o straně něco přes dva metry. Dnes visí v National Gallery v Londýně. Zepředu je to nejsebevědomější dvojportrét renesance: dva mladí muži, bohatí a vzdělaní, opření o stojan plný té nejlepší vědy, jakou si šlo za peníze koupit.
A pak je tu ta šmouha. Dlouhý bledý tvar leží šikmo na podlaze mezi jejich nohama jako sépiová kost. Vrhá vlastní stín, v jiném světle než všechno ostatní v místnosti. Zepředu nedává vůbec žádný smysl.
V sázce je u tohoto obrazu to, co bylo v sázce v roce 1533. Anglie se odtrhávala od katolické církve. Dva Francouzi, dvořan a biskup, uvízli uprostřed. Holbein to všechno vložil do předmětů na policích.
Dva muži: dvořan a biskup
Vlevo stojí Jean de Dinteville, pán na Polisy v Champagni, velvyslanec francouzského krále. Má na sobě růžový saténový kabátec, černý plášť podšitý rysí kožešinou a zlatý řetěz Řádu svatého Michala, francouzského královského rytířského řádu. V pravé ruce drží zlatou dýku. Na pochvě je vyryt jeho věk: dvacet devět let.
Vpravo stojí Georges de Selve, biskup z Lavauru, v dlouhém střídmém rouchu z hnědého damašku. Pod pravým loktem má zavřenou knihu. Na její ořízce jsou latinsky namalována slova „aetatis suae 25“, jeho věk, dvacet pět let. Georges de Selve byl v Londýně jen krátce, zhruba od dubna do června 1533, na návštěvě, která podle National Gallery jeho přítele rozveselila. Byl učenec a diplomat a měl pověst člověka, který chtěl usmířit znesvářené církve.
Celá staletí nikdo nevěděl, kdo ti dva jsou. V roce 1890 navrhl badatel Sidney Colvin Dintevilla a v roce 1900 historička Mary Herveyová identifikovala Georgese de Selve, čímž byla otázka vyřešena.
Jeden je muž světa. Druhý je muž církve. Holbein je postavil po obou stranách kusu nábytku, na kterém leží celý vesmír, a obraz je o tom, co se děje mezi těmi dvěma polovinami.
Velvyslanci, každý detail očíslovaný

Čísla na obrázku odpovídají této legendě.
| Č. | Detail | Kde ho najít | Co může znamenat |
|---|---|---|---|
| 1 | Lebka | Šikmo přes podlahu | Memento mori, viditelné jen ze strany |
| 2 | Odznak s lebkou | Dintevillův černý klobouk | Jeho osobní emblém smrti |
| 3 | Krucifix | Levý horní roh, za závěsem | Víra, napůl skrytá |
| 4 | Nebeský glóbus | Horní police, vlevo | Nebesa a vědění, jak je číst |
| 5 | Pastýřské hodiny | Horní police, vedle glóbu | Datum, možná Velký pátek 1533 |
| 6 | Selvova kniha | Pod biskupovým loktem | „Aetatis suae 25“, jeho věk |
| 7 | Dýka | Dintevillova pravá ruka | Jeho věk, dvacet devět, na pochvě |
| 8 | Zemský glóbus | Dolní police, vlevo | Je na něm vyznačen Dintevillův domov Polisy |
| 9 | Početnice | Dolní police, vlevo | Příručka pro kupce, otevřená na „dělení“ |
| 10 | Loutna | Dolní police, vpravo | Jedna prasklá struna |
| 11 | Zpěvník | Dolní police, uprostřed | Luterské písně na obraze katolického biskupa |
| 12 | Podlaha | Podlaha | Okopírovaná z Westminsterského opatství |
Začněme tím, který dělá největší potíže.
Lebka na Velvyslancích a kde stát, abyste ji viděli

Tvar na podlaze je lidská lebka namalovaná technikou zvanou anamorfóza. Holbein běžnou lebku protáhl jedním směrem tak moc, že se do správného tvaru vrátí jen při pohledu pod velmi ostrým úhlem.
Kde je tedy to správné místo? National Gallery uvádí, že efekt pořádně uvidíte jen tehdy, když se na obraz podíváte zespodu z pravého dolního rohu. V praxi: dojděte k pravému okraji rámu, přibližte tvář ke zdi a podívejte se zpátky přes desku směrem k levému dolnímu rohu. V určitém bodě přestane šmouha být kostí a stane se lebkou. Udělejte krok a je pryč.

Obraz jako by byl určen k tomu, aby se na něj dívalo v pohybu. Podle staré teorie měl viset tam, kudy lidé chodili, třeba u schodiště nebo u dveří. Vešli jste, obdivovali dva muže v kožešinách a při odchodu jste se ohlédli a uviděli smrt ležící u jejich nohou. Prostý skříňový rám, který pro obraz National Gallery nechala zhotovit v roce 1996, byl navržen právě tak, aby tento pohled ze strany umožnil.
Nejprostší výklad je memento mori, pamatuj, že zemřeš. Všechno to bohatství a vědění na policích, a podlaha stejně čeká. Existuje i vtip, o kterém se mluví už dlouho, a je to jen domněnka: německy „hohl Bein“ znamená dutá kost, což zní trochu jako Holbein. Lebka je dutá kost. Možná Holbein obraz podepsal dvakrát.
Varování k lebce, kterou vidíte dnes. Když byl obraz v 90. letech restaurován, restaurátoři zjistili, že její části, mimo jiné dolní čelist a nosní dutina, byly kvůli starým poškozením ztraceny. Chybějící místa zrekonstruovali podle fotografií skutečné lebky a s použitím materiálů, které lze zase odstranit. Tvar je Holbeinův. Část kosti je moderní.
Lebka na klobouku a kříž za závěsem

Když už jste viděli jednu lebku, hledejte druhou. Na Dintevillově černém klobouku je malý zlatý medailon. Na desce je zhruba velký jako nehet a je v něm další lebka. Říká se, že Dintevillovým vlastním heslem bylo memento mori. Ať je ten příběh pravdivý, nebo ne, odznak prozrazuje, že velká lebka na podlaze byla jeho nápadem, nebo přinejmenším odpovídala jeho vkusu. Byl to muž, který nosil svou smrt na klobouku.
Teď se podívejte do rohu obrazu naproti lebce, úplně nahoru doleva. Zelený damaškový závěs je mírně odhrnutý a za ním, skoro ztracený, visí stříbrný krucifix. Je vidět Kristova hlava a část jeho těla. Zbytek je za látkou. Tento detail byl těžko rozpoznatelný, dokud čištění v 90. letech neodstranilo starý lak a přemalby.
Když dáte obojí dohromady, obraz získá strukturu. Dole smrt, obrovská a nemožné ji pořádně vidět. Nahoře spása, drobná a téměř skrytá. Podle jednoho výkladu krucifix odpovídá na lebku. Podle jiného, pochmurnějšího, byla v roce 1533 do kouta zatlačena i víra.
Glóby, sluneční hodiny a datum

Horní police jsou nebesa. Stojí na ní vědecké vybavení muže, který chtěl působit moderně. Vlevo nebeský glóbus, s hvězdami a souhvězdími namalovanými na modré. Vedle něj malý válec, přenosné sluneční hodiny známé jako pastýřské nebo sloupkové. Pak kvadrant, kterým se měřila výška slunce. Pak mnohostěnné mosazné polyedrické hodiny a nakonec vysoké torquetum, přístroj k výpočtu polohy nebeských těles.
Nebyly to ateliérové rekvizity. Nicholas Kratzer, německý astronom na dvoře Jindřicha VIII., Holbeinovi seděl modelem v roce 1528 a National Gallery uvádí, že polyedrické hodiny jsou jedny z těch, které Kratzer vyrobil.
Tady to začíná být přesné. Sluneční hodiny jsou zároveň kalendář. Pastýřské hodiny jsou nastavené na konkrétní datum a historici dlouho zjišťovali, na které. Protože sloupkové hodiny ukazují stejný údaj dvakrát do roka, nastavení odpovídá buď dni v polovině dubna, nebo dni v polovině srpna. Historik astronomie John North ve své knize The Ambassadors’ Secret z roku 2002 tvrdil, že přístroje ukazují na odpoledne 11. dubna 1533. Byl to Velký pátek, den ukřižování. Jiní navrhují jiná data, mezi nimi historik Eric Ives, který nastavení spojil s okamžikem na jaře 1533, kdy se Anně Boleynové dostalo u dvora královských poct. Žádné z nich nebylo prokázáno. Pokud má ale North pravdu, odehrává se obraz v hodině Kristovy smrti, s krucifixem v rohu a lebkou na podlaze.
Velvyslanci a Holbeinova prasklá struna loutny

Dolní police je země a tam se věci kazí.
Začněte zemským glóbem. Podle měřítek moderní mapy je vzhůru nohama a je hustě popsaný místními názvy. Mezi velmi mála francouzskými místy, která jsou na něm vyznačena, je Polisy, rodové sídlo Dintevillů, malinká vesnice, která na glóbu nemá co dělat. Je to domácí adresa portrétovaného, vepsaná do světa.
Vedle glóbu leží kniha, kterou v otevřené poloze přidržuje úhelník. Je to početnice pro kupce od německého matematika Petera Apiana, vydaná v roce 1527 a otevřená na stránce o dělení. Těžko to nečíst jako slovní hříčku.
Pak loutna, ve zkratce tak přesné, že spočítáte kolíčky. Podívejte se pozorně na struny. Jedna z nich je prasklá. V 16. století byla loutna běžným obrazem harmonie a harmonie běžným obrazem dobře uspořádané církve a státu. Loutna s prasklou strunou je svár. Leží vedle pouzdra s flétnami a jedna z fléten chybí.
Luterský zpěvník na portrétu biskupa
Přímo před loutnou leží otevřená notová kniha. To je zpěvník a jakmile víte, co to je, stane se nejpřekvapivějším předmětem celého obrazu.
Je to luterský zpěvník, kniha duchovních písní, kterou sestavil Johann Walter a která vyšla ve Wittenbergu v roce 1524, s hudbou pro novou německou církev Martina Luthera. Holbein ho namaloval otevřený na dvou písních, které National Gallery identifikuje jako „Přijď, Duchu svatý“ a „Desatero“, obě v Lutherových německých verzích. Noty i slova jsou dost zřetelné, aby se daly přečíst.
Katolický velvyslanec vedle katolického biskupa, krucifix v rohu, a otevřená kniha je zpěvník reformace. To není náhoda. Písně, které Holbein vybral, mohli přijmout katolíci i luteráni: modlitbu k Duchu svatému a Desatero. Georges de Selve byl známý tím, že chtěl církve znovu sjednotit. Mnoho historiků čte otevřený zpěvník vedle prasklé loutny jako jediné sdělení. Hudba tu pořád je. Nástroj, na který by se dala zahrát, je rozbitý.
Holbein věděl, co ten rozkol stojí. Už ho vyhnal z Basileje.
Podlaha z Westminsterského opatství

Sklopte oči k podlaze, pod lebku. Oba muži stojí na vykládané mramorové podlaze z kruhů a kosočtverců v růžové, bílé a zlaté. Má skutečnou předlohu. Vzor pochází z kosmátské podlahy ve Westminsterském opatství, kterou v roce 1268 před hlavním oltářem položili italští řemeslníci pracující pro Jindřicha III. Její středověké nápisy tvrdily, že obsahuje plán vesmíru, a dokonce i datum konce světa.
Byla to podlaha před oltářem, u kterého byli korunováni angličtí panovníci. Dne 1. června 1533 tam byla Anna Boleynová korunována královnou a Dinteville byl jako francouzský velvyslanec v Londýně kvůli oslavám. Eric Ives naznačil, že podlaha odkazuje právě na tuto korunovaci. Je to úhledná teorie a sedí k roku. Holbein je postavil na kosmickou podlahu anglického opatství v roce, kdy se anglická církev odvrátila od Říma.
Někde ve stínu na této podlaze, za Dintevillem, Holbein obraz podepsal a datoval. Najít to je mnohem těžší než najít lebku.
Malíř přistěhovalec a dlouhá cesta do Londýna
Hans Holbein mladší se narodil v Augsburgu kolem roku 1497 a proslavil se v Basileji, kde portrétoval učence Erasma. Erasmus ho v roce 1526 poslal do Anglie s doporučujícím dopisem pro Thomase Mora. Holbein se tam natrvalo vrátil v roce 1532, když reformace v Basileji vysušila trh s náboženským uměním. V roce 1533 ještě nebyl královským malířem. Velvyslanci byli jeho výstavním kusem, důkazem pro každého v Londýně, co dokáže. Během několika let už maloval samotného Jindřicha VIII. Pro další generaci portrétů moci to Tizianův Karel V. u Mühlberku dělá na koni, o patnáct let později.
Dinteville si obraz odvezl domů na svůj zámek v Polisy, kde ho v roce 1589 zaznamenal inventář. V roce 1787 byl prodán v Paříži, o několik let později se dostal do Anglie a většinu 19. století visel na Longford Castle, sídle hraběte z Radnoru ve Wiltshiru. V roce 1890 ho National Gallery koupila spolu se dvěma dalšími obrazy za 55 000 liber.
Velvyslanci: časté dotazy
Kde visí obraz Velvyslanci od Holbeina?
V National Gallery v Londýně na Trafalgar Square. Galerie ho momentálně uvádí v sále 4, ale sály se přeskupují, takže si v den návštěvy zkontrolujte plánek.
Kde stát, abych viděl lebku na obraze Velvyslanci?
Jděte k pravé straně obrazu, přibližte se ke zdi a podívejte se zpátky podél desky směrem k levému dolnímu rohu. National Gallery to popisuje jako pohled na obraz zespodu z pravého dolního rohu. Protažený tvar na podlaze se se zostřujícím úhlem zkracuje v lebku.
Kdo jsou ti dva muži na obraze Velvyslanci?
Vlevo Jean de Dinteville, v roce 1533 francouzský velvyslanec v Anglii, dvacet devět let. Vpravo jeho přítel Georges de Selve, biskup z Lavauru, dvacet pět let. Jejich věk je napsaný na Dintevillově dýce a na knize pod Selvovým loktem.
Co znamená lebka na obraze Velvyslanci?
Je to memento mori, připomínka, že smrt čeká na každého, ať je jakkoli bohatý nebo vzdělaný. Protože ji vidíte jen ze strany, funguje zároveň jako překvapení pro někoho, kdo kolem obrazu prochází.
Jak velký je obraz Velvyslanci?
Asi 207 × 209,5 centimetru, něco přes dva metry na každou stranu, s oběma muži zhruba v životní velikosti.
Proč je na obraze Velvyslanci prasklá struna loutny?
Loutna představovala harmonii, takže prasklá struna se obvykle čte jako svár, nejspíš rozkol mezi katolíky a protestanty v roce 1533. Leží vedle otevřeného luterského zpěvníku, takže se náboženskému výkladu dá jen těžko vyhnout.
Kde vidět Velvyslance v Londýně
Obraz je v National Gallery a vstup do sbírky je zdarma. Galerie je otevřená denně od 10 do 18 hodin, v pátek do 21 hodin. Bezplatná vstupenka na konkrétní čas je nepovinná, ale dostanete se s ní rychleji přes bezpečnostní kontrolu. Sainsbury Wing byl v roce 2025 znovu otevřen jako hlavní vchod. Obraz je také zastávkou našeho audioprůvodce po National Gallery.
Dav se shlukuje uprostřed, což je přesně to jediné místo, odkud je lebka neviditelná. Bok rámu bývá prázdný. Až tam budete stát, s tváří u zdi a se spuštěným Chiaro, uslyšíte příběh zrekonstruované čelisti, zatímco se šmouha skládá v čelist a očnici, a jen tak restaurování opravdu dává smysl.
Ve stejné budově visí mnohem menší deska plná hádanek stejného druhu. Náš očíslovaný průvodce skrytými detaily Portrétu manželů Arnolfiniových vysvětluje Van Eyckovo zrcadlo, sto let před Holbeinem. Pokud vám dva metry symbolů připadají jako domácí úkol, začněte našimi tipy do galerie pro ty, kdo umění nerozumí.
Na co se před obrazem dívat
Nejprve se postavte doprostřed. Podívejte se na Dintevillovu tvář, pak na řetěz, pak na dýku a číslo dvacet devět. Přejděte k Selvovi a najděte dvacet pětku na jeho knize. Pak nahoru na horní polici a najděte malé sloupkové hodiny vedle glóbu, nastavené na den v roce 1533. Dolů na dolní polici: Polisy na glóbu, „dělení“ v početnici, prasklá struna loutny, chybějící flétna, zpěvník otevřený na písních, které mohly zpívat obě církve. Pak se podívejte do levého horního rohu, na kříž za závěsem. Pak na odznak na klobouku.
Pak dojděte k pravému okraji a otočte se.
Zepředu jsou Velvyslanci obrazem o dvou mužích, kteří měli všechno. Ze strany jsou obrazem o té jediné věci, kterou si koupit nemohli. Holbein udělal lebku neviditelnou pro každého, kdo stojí na místě, a dokonale zřetelnou pro každého, kdo právě odchází ze dveří.