
Dne 28. července 1830 kdosi vylezl na jednu z věží Notre-Dame de Paris a pověsil na její vrchol trikolóru. Tu vlajku, velkou jako nehet, dodnes uvidíte v rohu obrazu Svoboda vede lid. Patnáct let byla zakázaná. Nad Francií vlála bílá vlajka bourbonských králů a modrou, bílou a červenou Revoluce a Napoleona si lidé schovávali v šuplíku. Do tří dnů byl král, který ji zakázal, Karel X., vyřízený.
Dvaatřicetiletý malíř Eugène Delacroix byl během těch tří dnů v Paříži. Na podzim začal malovat plátno o nich. Pojmenoval ho „28. červenec“ a tu malou vlajku umístil na Notre-Dame, daleko v kouři, vpravo. Obraz visí v Louvru a většina lidí, kteří kolem něj projdou, se mýlí ve dvou věcech. Myslí si, že zachycuje Velkou francouzskou revoluci z roku 1789. A myslí si, že muž v cylindru je Delacroix.
Ani jedno neplatí. Obraz je o jiné revoluci, o čtyřicet jedna let pozdější, a muž v cylindru je téměř jistě někdo jiný. Je to také obraz, který francouzský stát koupil, vystavil, polekal se ho a schoval.
Tři dny, které nebyly rokem 1789
Na konci července 1830 podepsal Karel X. sadu nařízení, která rušila svobodu tisku, rozpouštěla čerstvě zvolenou Poslaneckou sněmovnu a přepisovala volební pravidla ve prospěch staré pozemkové aristokracie. Zveřejněna byla v pondělí 26. července. V úterý tiskaři vstoupili do stávky, protože umlčený tisk znamenal žádnou práci. Ve středu byla Paříž plná barikád.
Francouzi dodnes nazývají 27., 28. a 29. červenec Třemi slavnými dny. Studenti, dělníci, obchodníci a kluci z ulice vytrhávali dlažební kostky a z oken stříleli na královské vojsko. Zemřelo několik set lidí. Devětadvacátého padl i samotný Louvre. Karel X. o několik dní později abdikoval a odešel do exilu a jeho bratranec Ludvík Filip, vévoda orleánský, se stal králem Francouzů. Ne králem Francie. Právě o tuhle změnu slov šlo.
Tohle tedy není dobytí Bastily. Nikde poblíž této barikády nestojí gilotina. Je to obraz zrodu konstituční monarchie, namalovaný mužem, který brzy začal zdobit veřejné budovy právě této monarchie.
Svoboda vede lid, postava po postavě

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Tam, kde je identifikace spíš tradiční než jistá, tabulka to uvádí.
| # | Postava | Kde ji najdete | Kdo to je |
|---|---|---|---|
| 1 | Svoboda | Uprostřed, bosá, vlajka v pravé ruce, mušketa v levé | Alegorie, ne portrét. Později nazývaná Marianne |
| 2 | Chlapec se dvěma pistolemi | Vpravo od Svobody, s otevřenými ústy, s nábojnicí u boku | Pařížský uličník. Přezdívaný Gavroche podle postavy, kterou Victor Hugo vymyslel o třicet let později |
| 3 | Muž v cylindru | Vlevo, klečí na barikádě s dvouhlavňovou puškou | Dlouho pokládán za Delacroixe. Současní historici nesouhlasí |
| 4 | Dělník se šavlí | Úplně vlevo, bílá košile, pistole za šerpou | Tovární dělník nebo nádeník |
| 5 | Polytechnik | V pozadí, za cylindrem, v dvourohém klobouku | Student École polytechnique |
| 6 | Raněný v modrém | Klečí u nohou Svobody a dívá se vzhůru | Dělník oblečený v modré, bílé a červené |
| 7 | Chlapec v čepici Národní gardy | Úplně vlevo, napůl schovaný za dlažebními kostkami | Druhý uličník, v ukořistěné čepici |
| 8 | Napůl svlečený mrtvý | Vlevo dole, jedna modrá ponožka | Povstalec, už oloupený |
| 9 | Mrtvý královský gardista | Vpravo dole, na zádech, jeho šako se odkutálelo | Jeden z králových vojáků |
| 10 | Mrtvý kyrysník | V pravém dolním rohu, tváří k zemi, v kyrysu | Královské jezdectvo |
| 11 | Notre-Dame | Úplně vpravo, v kouři, drobná trikolóra na věži | Vlajka, podle níž se scéna datuje na 28. července |
| 12 | Podpis | Vpravo, v polovině výšky, červeně: „Eug. Delacroix 1830“ | Namalovaný jako graffiti na barikádě |
| 13 | Ztracená bota | V levém dolním rohu, vedle ruky mrtvého | Do roku 2024 skrytá pod lakem |
Kdo je ta žena? Svoboda, ne portrét
Začněte tam, kam vaše oko stejně zamíří. Není to bohyně na obláčku. Je to velká, silná, opálená žena z ulice, bosá, šaty jí sklouzávají z ramen a překračuje mrtvé. Hlavu má z profilu, otočenou zpět k davu, jako by volala „tak pojďte“. V pravé ruce drží trikolóru. V levé pěchotní mušketu s bajonetem, tedy zbraň, jakou člověk sebral vojákovi.
Červená čapka na její hlavě je frygická čapka, pokrývka hlavy propuštěných otroků ve starověkém Římě a odznak revolucionářů z roku 1789. Je to jediný přímý odkaz na dřívější revoluci na celém obraze a sedí na hlavě alegorie, ne skutečného člověka. Na to si Delacroix dával pozor.
Kritici se do ní v roce 1831 pustili. Klasické alegorie měly být hladké, bílé a idealizované. Tahle měla na kůži špínu a v podpaží zdvižené paže chlupy. Jeden recenzent v časopise Journal des artistes napsal, že Delacroix namaloval „naši krásnou revoluci blátem“. Měla to být urážka. Zároveň je to docela dobrý popis toho, o co se Delacroix snažil.

V průběhu následujícího století se z ní stala Marianne, národní personifikace Francouzské republiky, a obraz Francouzům přešel do krve. V letech 1978 až 1995 byla na stofrankové bankovce, vedle Delacroixova portrétu.
Chlapec se dvěma pistolemi, který není Gavroche
Vpravo od Svobody běží chlapec, kterému může být dvanáct nebo třináct. Má černý sametový baret a vestu, v každé ruce pistoli, jednu zdviženou a druhou spuštěnou, a křičí. Přes hruď mu vede bílý řemen s nábojnicí, která je určená pro dospělého vojáka. Vypadá, jako by ji dostal od někoho, kdo ji už nepotřeboval.

Všichni mu říkají Gavroche. Gavroche je uličník z Bídníků Victora Huga, který umírá se zpěvem na barikádě, když sbírá náboje od mrtvých vojáků. Podoba je tak silná, že se obecně věří, že Hugo měl na mysli právě tohoto chlapce. Ale podívejte se na data. Bídníci vyšli v roce 1862. Hugova barikáda patří k jinému povstání, v červnu 1832. Delacroix svého chlapce namaloval v roce 1830. Jestli si někdo něco vypůjčil, byl to Hugo. Côme Fabre, kurátor francouzského malířství 19. století v Louvru, upozorňuje právě na tohle: chlapec má přezdívku Gavroche, přestože Hugova postava vznikla mnohem později.
Restaurování v roce 2024 změnilo i to, kde stojí. Pod starým lakem to vypadalo, že jde vedle Svobody. Po ztenčení laku je zřejmé, že běží kousek před ní. Svobodu nenásleduje. Vede ji.
Muž v cylindru: je to Delacroix?
Teď ta slavná otázka. Vlevo na barikádě klečí muž ve vysokém černém klobouku, černém fraku a volně uvázaném nákrčníku a svírá dvouhlavňovou pušku. Je to jediná postava s tváří natolik přesnou, aby působila jako portrét. Průvodce dlouho tvrdily, že je to sám Delacroix, který se umístil na barikádu.
Je to krásná představa. Nejspíš je mylná. Současní historici umění výklad jako autoportrét odmítají. Padla i jiná jména, mimo jiné divadelní ředitel Étienne Arago a Frédéric Villot, Delacroixův přítel, který se později stal kurátorem v Louvru. Shoda neexistuje a žádný Delacroixův dokument věc nerozhoduje.

Co máme, je Delacroixovo vlastní svědectví o tom, jak se cítil. V říjnu 1830 napsal svému bratrovi Charlesovi, generálovi ve výslužbě: „Pustil jsem se do moderního námětu, do barikády, a jestliže jsem pro vlast nezvítězil, aspoň pro ni budu malovat.“ Přečtěte si tu větu znovu. Je to věta muže, který nabízí obraz místo bitvy. Většina historiků ji čte jako tiché přiznání, že na barikádě nebyl, a muž, který tohle píše bratrovi, se tam sotva namaloval s puškou.
Existuje lepší výklad cylindru a vychází z oblečení. Klobouk, frak a nákrčník říkají: měšťan, pán. Ale podívejte se níž. Kalhoty má dělnické a nosí dělnický opasek. Klečí v sutinách. Postava je záměrně smíšená, zčásti pán a zčásti dělník, a právě tahle směs je poselstvím. V roce 1830 bojovaly střední třída a dělnická třída tři dny na stejné straně. Muž v cylindru je tohle spojenectví v jednom těle.
Dělník se šavlí a student v dvourohém klobouku
Vlevo od cylindru stojí jeho protiklad. Muž s drsnou tváří v bílé košili, s baretem na hlavě, šavlí ve zdvižené pěsti a pistolí zastrčenou za šerpou, uvázanou červeným šátkem. Obvykle se o něm mluví jako o továrním dělníkovi. Vypadá jako člověk, který bojuje od úterka.
Za nimi, drobný a snadno přehlédnutelný, je mladý muž v dvourohém klobouku. To je uniforma École polytechnique, elitní inženýrské školy, jejíž studenti se v roce 1830 přidali k povstalcům a byli za to oslavováni. Dejte ty tři dohromady a máte záměrnou sestavu: dělník, měšťan, student. Delacroix seřadil společenské vrstvy Paříže na levé straně své barikády jako obsazení divadelní hry.
A pod nimi, téměř zasypaná, je postava, které si většina lidí nikdy nevšimne. Chlapec vykukuje zpoza dlažebních kostek a drží se jich oběma rukama. Na hlavě má vysokou černou čepici s odznakem lesního rohu vpředu, čepici voltižérů Národní gardy. Není to dětská čepice. Komu patřila, můžeme jen hádat. Na tomto obraze jsou dva uličníci, ne jeden, a ten druhý je ten, který vypadá vyděšeně.
Raněný v modré, bílé a červené
U nohou Svobody se muž zvedá z kamenů a otáčí se, aby se na ni podíval. Hlavu má ovinutou uvázaným šátkem. Má na sobě modrou kazajku, bílou košili a červenou šerpu.

Modrá, bílá a červená. Je oblečený do vlajky. Je to také jediná postava na obraze, která se dívá na Svobodu, a ne kolem ní nebo na nás. Umírající muž vzhlíží k tomu, za co bojoval, a nosí jeho barvy.
Restaurátorky zjistily, že Delacroix po celém plátně, daleko od vlajky, rozesel drobné doteky modré, bílé a červené. Laurence Mugniot, jedna ze dvou restaurátorek, řekla, že „všude poschovával drobné skvrnky modré, bílé a červené, jemně rozprášené jako ozvěnu vlajky“. Vlajka není jen v ruce Svobody. Je v oblečení, v ranách i v kouři.
Mrtví na úpatí barikády
Spodní třetinu obrazu lidé míjejí.
Vlevo leží mladý muž bez kalhot, s vyhrnutou košilí a s jednou modrou ponožkou ještě na noze. Mrtvá těla na barikádách lidé obírali o všechno, co se dalo obléct, a tohle už někdo prohledal. Delacroix převzal tuto pózu zčásti z tradice zobrazování padlého hrdiny a zčásti z obrazu, který znal zevnitř. Jako mladík stál modelem Théodoru Géricaultovi pro jednu z postav na Voru Medúsy. Ten obraz dnes visí ve stejném sále jako tento.

Vpravo leží dva královi muži. Jeden, na zádech a v rozepnutém šedém plášti, je voják Královské gardy. Jeho šako, vysoká vojenská čepice, se odkutálelo po zemi. Vedle něj leží tváří k zemi v ocelovém kyrysu kyrysník, těžký jezdec, kterého poznáte podle bílé epolety.

Všimněte si, že Delacroix dává mrtvým na obou stranách stejnou váhu, stejné světlo a stejnou péči. Nikdo v té hromadě není padouch. Louvre ve vlastních textech o obraze mluví o jeho realismu, o strašlivém pohledu na mrtvoly ponechané na ulicích celé dny. Pařížané v roce 1830 viděli přesně tohle. Svoboda nekráčí po oblacích. Kráčí po lidech.
Notre-Dame a město, které úplně nesedí
Podívejte se za chlapce, přes jeho rameno, do kouře. Jsou tam dvě hranaté věže Notre-Dame a na jedné z nich, když přijdete blízko, vlajka velká jako nehet. Modrá, bílá, červená. To je vlajka vyvěšená ráno 28. července, a proto se Delacroixův obraz jmenoval „28. červenec“, a ne jen „Barikáda“.

Pod věžemi stojí řada vysokých domů na nábřeží. Restaurování ukázalo, že každé průčelí je jiné než to sousední a že střelba z oken je namalovaná jako drobné růžové čárky v kouři. Topografie je volná. V Paříži není místo, odkud by byl vidět přesně tento pohled, a historici se dodnes přou, kde má barikáda stát. Delacroix nekreslil mapu. Chtěl mít v záběru katedrálu, protože katedrála byla Paříž. Pokud vás zajímá příběh samotné stavby, náš průvodce po Notre-Dame na to navazuje.
Svoboda vede lid, význam: proč ji stát ukryl
Obraz byl vystaven na Salonu roku 1831, který se otevřel na jaře, pod názvem „28. červenec. Svoboda vede lid“. Byl to úspěch a skandál zároveň. V srpnu 1831 ho vláda Ludvíka Filipa od Delacroixe koupila za 3 000 franků. Měl uctít revoluci, která vynesla na trůn nového krále.
Potíž je v tom, že revoluce nezůstávají skončené. Do roka zažila Paříž epidemii cholery a v červnu 1832 další povstání, to, o kterém později psal Hugo. Obraz, na němž Svoboda s nahými prsy vede ozbrojené dělníky přes těla královských vojáků, přestal vypadat jako oslava vlády. Začal vypadat jako návod.
Obraz byl sejmut ze zdi. Vrátili ho Delacroixovi a na léta zmizel z očí. V roce 1848 napsal kritik Champfleury, že ho schovali na půdu, protože byl příliš revoluční. Téhož roku přinesla nová revoluce Druhou republiku a obraz se nakrátko objevil. Znovu byl vystaven na velké pařížské světové výstavě v roce 1855, kde měl Delacroix sál sám pro sebe. Do Musée du Luxembourg, národního muzea žijících umělců, se dostal v roce 1863, v roce Delacroixovy smrti. Do Louvru vstoupil v roce 1874, za Třetí republiky. Tehdy už ho republika mohla konečně pověsit, aniž by sebou trhla.
Každá francouzská vláda po roce 1830 se musela rozhodnout, jestli tenhle obraz mluví za ni, nebo proti ní. Odpověď se pořád měnila.
Co vrátilo restaurování v roce 2024
Po většinu 20. století byla Svoboda vede lid hnědým obrazem. Návštěvníci viděli žluté šaty, kalnou oblohu a matnou vlajku a mysleli si, že takový je Delacroix. Nebyl. Byl to lak.

Na podzim 2023 se do práce pustily restaurátorky Louvru Bénédicte Trémolières a Laurence Mugniot. Pracovaly zhruba šest měsíců a odstranily osm vrstev zoxidovaného laku spolu se špínou, která v nich uvízla. Poslední úplné restaurování v roce 1949 naneslo silnou vrstvu laku a vlastní retuše. Sébastien Allard, ředitel oddělení malířství v Louvru, popsal výsledek jednoduše: běloby a stíny se pod nažloutlými vrstvami všechny slily dohromady.
Vrátil se jiný obraz. Obloha je z bílých mraků a bílého kouře, ne z hnědého oparu. Vlajka je ostrá. A šaty Svobody, které všichni desítky let popisovali jako žluté, se ukázaly jako světle šedé. Delacroix je celé namaloval šedě a pak přes ně nanesl žlutou, nejsilnější na hrudi a slábnoucí směrem k nohám. Jednolitá žluť byla retuš z roku 1949. V levém dolním rohu se objevila bota, stará, sešlapaná, kožená, která splynula s dlažebními kostkami. Na zeď se obraz vrátil na jaře 2024.
Rozdíl nejsnáz uvidíte v rozích. Postavte se stranou, najděte ztracenou botu a pak se podívejte nahoru na oblohu za zdviženou paží Svobody. Chiaro vypráví příběh osmi vrstev laku, zatímco se na tu oblohu díváte, protože je to jediná část plátna, kde opravdu vidíte, co restaurátorky odstranily.
Kde v Louvru najdete obraz Svoboda vede lid
Obraz je v křídle Denon v Louvru, v prvním patře, v Salle Mollien, kterou muzeum čísluje jako sál 700. Je to dlouhý červený sál velkých obrazů francouzského romantismu. Měří zhruba 2,6 metru na výšku a 3,25 metru na šířku, takže ho uvidíte už ode dveří. Géricaultův Vor Medúsy visí ve stejném sále a Davidova Korunovace Napoleona je kousek odtud v Salle Daru, sále, kterým vás postavu po postavě provede náš průvodce po davu na Korunovaci.

Podle oficiálního webu Louvru je otevřeno od 9 do 18 hodin v pondělí, čtvrtek, sobotu a neděli a od 9 do 21 hodin ve středu a v pátek. V úterý je zavřeno. Vstupenky stojí 22 eur pro obyvatele Evropského hospodářského prostoru a 32 eur pro ostatní návštěvníky a muzeum doporučuje rezervovat si časový slot předem. Středeční a páteční večery jsou pro tento sál nejlepší. Davy prořídnou, jakmile zmizí fronta k Moně Lise, a Salle Mollien je pár kroků od jejího sálu.
Obraz cestoval víc než většina ostatních. V roce 1999 letěl do Tokia v nákladním letadle Airbus Beluga, protože byl na jumbo jet příliš velký. V únoru 2013, zapůjčený do nového Louvre-Lens, ho někdo počmáral fixou. Restaurátorka ho vyčistila za necelé dvě hodiny.
Pokud vás baví číst přeplněné plátno tímhle způsobem, Raffaelova Athénská škola má stejný očíslovaný klíč a celá série je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.
Čeho si všímat, když před ním stojíte
Dejte mu deset minut.
Nejdřív přistupte k pravému okraji a najděte podpis „Eug. Delacroix 1830“, namalovaný červenou barvou na dřevě barikády, zhruba ve výšce chlapcova kolena. Podepsal se tak, jako když někdo načmárá něco na zeď na ulici.
Zadruhé najděte malou trikolóru na Notre-Dame. Je drobounká. Je to datum obrazu.
Zatřetí se podívejte na cylindr a pak sjeďte pohledem ke kalhotám a opasku. Celá výpověď o společenských třídách je v rozdílu mezi jeho hlavou a koleny.
Nakonec sejděte do levého dolního rohu a najděte botu. Desítky let ji nikdo neviděl. Teď je to nejtišší předmět na nejhlučnějším obraze Louvru. Víc o příběhu obrazu uslyšíte v našem bezplatném audioprůvodci po Louvru, který se u něj zastavuje.
Delacroix žil ještě třicet tři let. Stal se jedním z nejpoctěnějších malířů Francie a maloval stropy a knihovny pro tentýž stát, který jeho barikádu schoval na půdu. Nic podobného už ale nikdy nenamaloval. Někde v kouři nad řekou, na věži katedrály, vlajka velká jako nehet dodnes označuje 28. červenec.