Přejít k obsahu

Svoboda vede lid: kdo je kdo na Delacroixově barikádě

Publikováno: • Čtení na 17 min

Žena s obnaženými prsy a v červené frygické čapce zvedá francouzskou trikolóru a mušketu s bajonetem a překračuje barikádu z dlažebních kostek a mrtvých těl; za ní jde muž v cylindru, dělník se šavlí a chlapec, který mává dvěma pistolemi, a vpravo v kouři stojí věže Notre-Dame.

Dne 28. července 1830 kdosi vylezl na jednu z věží Notre-Dame de Paris a pověsil na její vrchol trikolóru. Tu vlajku, velkou jako nehet, dodnes uvidíte v rohu obrazu Svoboda vede lid. Patnáct let byla zakázaná. Nad Francií vlála bílá vlajka bourbonských králů a modrou, bílou a červenou Revoluce a Napoleona si lidé schovávali v šuplíku. Do tří dnů byl král, který ji zakázal, Karel X., vyřízený.

Dvaatřicetiletý malíř Eugène Delacroix byl během těch tří dnů v Paříži. Na podzim začal malovat plátno o nich. Pojmenoval ho „28. červenec“ a tu malou vlajku umístil na Notre-Dame, daleko v kouři, vpravo. Obraz visí v Louvru a většina lidí, kteří kolem něj projdou, se mýlí ve dvou věcech. Myslí si, že zachycuje Velkou francouzskou revoluci z roku 1789. A myslí si, že muž v cylindru je Delacroix.

Ani jedno neplatí. Obraz je o jiné revoluci, o čtyřicet jedna let pozdější, a muž v cylindru je téměř jistě někdo jiný. Je to také obraz, který francouzský stát koupil, vystavil, polekal se ho a schoval.

Tři dny, které nebyly rokem 1789

Na konci července 1830 podepsal Karel X. sadu nařízení, která rušila svobodu tisku, rozpouštěla čerstvě zvolenou Poslaneckou sněmovnu a přepisovala volební pravidla ve prospěch staré pozemkové aristokracie. Zveřejněna byla v pondělí 26. července. V úterý tiskaři vstoupili do stávky, protože umlčený tisk znamenal žádnou práci. Ve středu byla Paříž plná barikád.

Francouzi dodnes nazývají 27., 28. a 29. červenec Třemi slavnými dny. Studenti, dělníci, obchodníci a kluci z ulice vytrhávali dlažební kostky a z oken stříleli na královské vojsko. Zemřelo několik set lidí. Devětadvacátého padl i samotný Louvre. Karel X. o několik dní později abdikoval a odešel do exilu a jeho bratranec Ludvík Filip, vévoda orleánský, se stal králem Francouzů. Ne králem Francie. Právě o tuhle změnu slov šlo.

Tohle tedy není dobytí Bastily. Nikde poblíž této barikády nestojí gilotina. Je to obraz zrodu konstituční monarchie, namalovaný mužem, který brzy začal zdobit veřejné budovy právě této monarchie.

Svoboda vede lid, postava po postavě

Svoboda vede lid s očíslovanými hlavními postavami: 1 Svoboda, 2 chlapec se dvěma pistolemi, 3 muž v cylindru, 4 dělník se šavlí, 5 student École polytechnique, 6 raněný v modrém, 7 chlapec v čepici Národní gardy, 8 napůl svlečený mrtvý, 9 mrtvý voják Královské gardy, 10 mrtvý kyrysník, 11 Notre-Dame s trikolórou, 12 Delacroixův podpis, 13 ztracená bota.

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Tam, kde je identifikace spíš tradiční než jistá, tabulka to uvádí.

#PostavaKde ji najdeteKdo to je
1SvobodaUprostřed, bosá, vlajka v pravé ruce, mušketa v levéAlegorie, ne portrét. Později nazývaná Marianne
2Chlapec se dvěma pistolemiVpravo od Svobody, s otevřenými ústy, s nábojnicí u bokuPařížský uličník. Přezdívaný Gavroche podle postavy, kterou Victor Hugo vymyslel o třicet let později
3Muž v cylindruVlevo, klečí na barikádě s dvouhlavňovou puškouDlouho pokládán za Delacroixe. Současní historici nesouhlasí
4Dělník se šavlíÚplně vlevo, bílá košile, pistole za šerpouTovární dělník nebo nádeník
5PolytechnikV pozadí, za cylindrem, v dvourohém kloboukuStudent École polytechnique
6Raněný v modrémKlečí u nohou Svobody a dívá se vzhůruDělník oblečený v modré, bílé a červené
7Chlapec v čepici Národní gardyÚplně vlevo, napůl schovaný za dlažebními kostkamiDruhý uličník, v ukořistěné čepici
8Napůl svlečený mrtvýVlevo dole, jedna modrá ponožkaPovstalec, už oloupený
9Mrtvý královský gardistaVpravo dole, na zádech, jeho šako se odkutáleloJeden z králových vojáků
10Mrtvý kyrysníkV pravém dolním rohu, tváří k zemi, v kyrysuKrálovské jezdectvo
11Notre-DameÚplně vpravo, v kouři, drobná trikolóra na věžiVlajka, podle níž se scéna datuje na 28. července
12PodpisVpravo, v polovině výšky, červeně: „Eug. Delacroix 1830“Namalovaný jako graffiti na barikádě
13Ztracená botaV levém dolním rohu, vedle ruky mrtvéhoDo roku 2024 skrytá pod lakem

Kdo je ta žena? Svoboda, ne portrét

Začněte tam, kam vaše oko stejně zamíří. Není to bohyně na obláčku. Je to velká, silná, opálená žena z ulice, bosá, šaty jí sklouzávají z ramen a překračuje mrtvé. Hlavu má z profilu, otočenou zpět k davu, jako by volala „tak pojďte“. V pravé ruce drží trikolóru. V levé pěchotní mušketu s bajonetem, tedy zbraň, jakou člověk sebral vojákovi.

Červená čapka na její hlavě je frygická čapka, pokrývka hlavy propuštěných otroků ve starověkém Římě a odznak revolucionářů z roku 1789. Je to jediný přímý odkaz na dřívější revoluci na celém obraze a sedí na hlavě alegorie, ne skutečného člověka. Na to si Delacroix dával pozor.

Kritici se do ní v roce 1831 pustili. Klasické alegorie měly být hladké, bílé a idealizované. Tahle měla na kůži špínu a v podpaží zdvižené paže chlupy. Jeden recenzent v časopise Journal des artistes napsal, že Delacroix namaloval „naši krásnou revoluci blátem“. Měla to být urážka. Zároveň je to docela dobrý popis toho, o co se Delacroix snažil.

Detail Svobody v červené frygické čapce, s tváří z profilu, jak zvedá trikolóru na dřevěné žerdi; šaty jí sklouzávají z ramen a žlutošedá tunika je v pase stažená.

V průběhu následujícího století se z ní stala Marianne, národní personifikace Francouzské republiky, a obraz Francouzům přešel do krve. V letech 1978 až 1995 byla na stofrankové bankovce, vedle Delacroixova portrétu.

Chlapec se dvěma pistolemi, který není Gavroche

Vpravo od Svobody běží chlapec, kterému může být dvanáct nebo třináct. Má černý sametový baret a vestu, v každé ruce pistoli, jednu zdviženou a druhou spuštěnou, a křičí. Přes hruď mu vede bílý řemen s nábojnicí, která je určená pro dospělého vojáka. Vypadá, jako by ji dostal od někoho, kdo ji už nepotřeboval.

Detail chlapce v černém baretu a tmavé vestě, s otevřenými ústy, který v pravé ruce drží pistoli vysoko a v levé druhou dole, s vojenskou nábojnicí zavěšenou u boku.

Všichni mu říkají Gavroche. Gavroche je uličník z Bídníků Victora Huga, který umírá se zpěvem na barikádě, když sbírá náboje od mrtvých vojáků. Podoba je tak silná, že se obecně věří, že Hugo měl na mysli právě tohoto chlapce. Ale podívejte se na data. Bídníci vyšli v roce 1862. Hugova barikáda patří k jinému povstání, v červnu 1832. Delacroix svého chlapce namaloval v roce 1830. Jestli si někdo něco vypůjčil, byl to Hugo. Côme Fabre, kurátor francouzského malířství 19. století v Louvru, upozorňuje právě na tohle: chlapec má přezdívku Gavroche, přestože Hugova postava vznikla mnohem později.

Restaurování v roce 2024 změnilo i to, kde stojí. Pod starým lakem to vypadalo, že jde vedle Svobody. Po ztenčení laku je zřejmé, že běží kousek před ní. Svobodu nenásleduje. Vede ji.

Muž v cylindru: je to Delacroix?

Teď ta slavná otázka. Vlevo na barikádě klečí muž ve vysokém černém klobouku, černém fraku a volně uvázaném nákrčníku a svírá dvouhlavňovou pušku. Je to jediná postava s tváří natolik přesnou, aby působila jako portrét. Průvodce dlouho tvrdily, že je to sám Delacroix, který se umístil na barikádu.

Je to krásná představa. Nejspíš je mylná. Současní historici umění výklad jako autoportrét odmítají. Padla i jiná jména, mimo jiné divadelní ředitel Étienne Arago a Frédéric Villot, Delacroixův přítel, který se později stal kurátorem v Louvru. Shoda neexistuje a žádný Delacroixův dokument věc nerozhoduje.

Detail levé strany obrazu: dělník v bílé košili se zdviženou šavlí a pistolí za šerpou, vedle něj muž v černém cylindru a fraku s dvouhlavňovou puškou a pod nimi chlapec ve vysoké čepici, který vykukuje zpoza dlažebních kostek.

Co máme, je Delacroixovo vlastní svědectví o tom, jak se cítil. V říjnu 1830 napsal svému bratrovi Charlesovi, generálovi ve výslužbě: „Pustil jsem se do moderního námětu, do barikády, a jestliže jsem pro vlast nezvítězil, aspoň pro ni budu malovat.“ Přečtěte si tu větu znovu. Je to věta muže, který nabízí obraz místo bitvy. Většina historiků ji čte jako tiché přiznání, že na barikádě nebyl, a muž, který tohle píše bratrovi, se tam sotva namaloval s puškou.

Existuje lepší výklad cylindru a vychází z oblečení. Klobouk, frak a nákrčník říkají: měšťan, pán. Ale podívejte se níž. Kalhoty má dělnické a nosí dělnický opasek. Klečí v sutinách. Postava je záměrně smíšená, zčásti pán a zčásti dělník, a právě tahle směs je poselstvím. V roce 1830 bojovaly střední třída a dělnická třída tři dny na stejné straně. Muž v cylindru je tohle spojenectví v jednom těle.

Dělník se šavlí a student v dvourohém klobouku

Vlevo od cylindru stojí jeho protiklad. Muž s drsnou tváří v bílé košili, s baretem na hlavě, šavlí ve zdvižené pěsti a pistolí zastrčenou za šerpou, uvázanou červeným šátkem. Obvykle se o něm mluví jako o továrním dělníkovi. Vypadá jako člověk, který bojuje od úterka.

Za nimi, drobný a snadno přehlédnutelný, je mladý muž v dvourohém klobouku. To je uniforma École polytechnique, elitní inženýrské školy, jejíž studenti se v roce 1830 přidali k povstalcům a byli za to oslavováni. Dejte ty tři dohromady a máte záměrnou sestavu: dělník, měšťan, student. Delacroix seřadil společenské vrstvy Paříže na levé straně své barikády jako obsazení divadelní hry.

A pod nimi, téměř zasypaná, je postava, které si většina lidí nikdy nevšimne. Chlapec vykukuje zpoza dlažebních kostek a drží se jich oběma rukama. Na hlavě má vysokou černou čepici s odznakem lesního rohu vpředu, čepici voltižérů Národní gardy. Není to dětská čepice. Komu patřila, můžeme jen hádat. Na tomto obraze jsou dva uličníci, ne jeden, a ten druhý je ten, který vypadá vyděšeně.

Raněný v modré, bílé a červené

U nohou Svobody se muž zvedá z kamenů a otáčí se, aby se na ni podíval. Hlavu má ovinutou uvázaným šátkem. Má na sobě modrou kazajku, bílou košili a červenou šerpu.

Detail raněného muže s uvázaným růžovým šátkem na hlavě, v modré kazajce a s červenou šerpou, jak se opírá o barikádu a vzhlíží ke Svobodě.

Modrá, bílá a červená. Je oblečený do vlajky. Je to také jediná postava na obraze, která se dívá na Svobodu, a ne kolem ní nebo na nás. Umírající muž vzhlíží k tomu, za co bojoval, a nosí jeho barvy.

Restaurátorky zjistily, že Delacroix po celém plátně, daleko od vlajky, rozesel drobné doteky modré, bílé a červené. Laurence Mugniot, jedna ze dvou restaurátorek, řekla, že „všude poschovával drobné skvrnky modré, bílé a červené, jemně rozprášené jako ozvěnu vlajky“. Vlajka není jen v ruce Svobody. Je v oblečení, v ranách i v kouři.

Mrtví na úpatí barikády

Spodní třetinu obrazu lidé míjejí.

Vlevo leží mladý muž bez kalhot, s vyhrnutou košilí a s jednou modrou ponožkou ještě na noze. Mrtvá těla na barikádách lidé obírali o všechno, co se dalo obléct, a tohle už někdo prohledal. Delacroix převzal tuto pózu zčásti z tradice zobrazování padlého hrdiny a zčásti z obrazu, který znal zevnitř. Jako mladík stál modelem Théodoru Géricaultovi pro jednu z postav na Voru Medúsy. Ten obraz dnes visí ve stejném sále jako tento.

Detail mrtvého mladého muže v levém dolním rohu obrazu, napůl svlečeného, v roztrhané bílé košili, ležícího na dlažebních kostkách s jednou modrou ponožkou na noze, a ve stínu vedle jeho ruky stará, sešlapaná bota.

Vpravo leží dva královi muži. Jeden, na zádech a v rozepnutém šedém plášti, je voják Královské gardy. Jeho šako, vysoká vojenská čepice, se odkutálelo po zemi. Vedle něj leží tváří k zemi v ocelovém kyrysu kyrysník, těžký jezdec, kterého poznáte podle bílé epolety.

Detail pravého dolního rohu obrazu: mrtvý voják Královské gardy na zádech v šedém plášti, jeho černé šako na zemi, a vedle něj kyrysník v ocelovém kyrysu ležící tváří k zemi.

Všimněte si, že Delacroix dává mrtvým na obou stranách stejnou váhu, stejné světlo a stejnou péči. Nikdo v té hromadě není padouch. Louvre ve vlastních textech o obraze mluví o jeho realismu, o strašlivém pohledu na mrtvoly ponechané na ulicích celé dny. Pařížané v roce 1830 viděli přesně tohle. Svoboda nekráčí po oblacích. Kráčí po lidech.

Notre-Dame a město, které úplně nesedí

Podívejte se za chlapce, přes jeho rameno, do kouře. Jsou tam dvě hranaté věže Notre-Dame a na jedné z nich, když přijdete blízko, vlajka velká jako nehet. Modrá, bílá, červená. To je vlajka vyvěšená ráno 28. července, a proto se Delacroixův obraz jmenoval „28. červenec“, a ne jen „Barikáda“.

Detail věží Notre-Dame de Paris, které se zvedají z kouře nad řadou vysokých domovních průčelí, s drobnou trikolórou na vrcholu levé věže a střílejícími vojáky vpravo dole.

Pod věžemi stojí řada vysokých domů na nábřeží. Restaurování ukázalo, že každé průčelí je jiné než to sousední a že střelba z oken je namalovaná jako drobné růžové čárky v kouři. Topografie je volná. V Paříži není místo, odkud by byl vidět přesně tento pohled, a historici se dodnes přou, kde má barikáda stát. Delacroix nekreslil mapu. Chtěl mít v záběru katedrálu, protože katedrála byla Paříž. Pokud vás zajímá příběh samotné stavby, náš průvodce po Notre-Dame na to navazuje.

Svoboda vede lid, význam: proč ji stát ukryl

Obraz byl vystaven na Salonu roku 1831, který se otevřel na jaře, pod názvem „28. červenec. Svoboda vede lid“. Byl to úspěch a skandál zároveň. V srpnu 1831 ho vláda Ludvíka Filipa od Delacroixe koupila za 3 000 franků. Měl uctít revoluci, která vynesla na trůn nového krále.

Potíž je v tom, že revoluce nezůstávají skončené. Do roka zažila Paříž epidemii cholery a v červnu 1832 další povstání, to, o kterém později psal Hugo. Obraz, na němž Svoboda s nahými prsy vede ozbrojené dělníky přes těla královských vojáků, přestal vypadat jako oslava vlády. Začal vypadat jako návod.

Obraz byl sejmut ze zdi. Vrátili ho Delacroixovi a na léta zmizel z očí. V roce 1848 napsal kritik Champfleury, že ho schovali na půdu, protože byl příliš revoluční. Téhož roku přinesla nová revoluce Druhou republiku a obraz se nakrátko objevil. Znovu byl vystaven na velké pařížské světové výstavě v roce 1855, kde měl Delacroix sál sám pro sebe. Do Musée du Luxembourg, národního muzea žijících umělců, se dostal v roce 1863, v roce Delacroixovy smrti. Do Louvru vstoupil v roce 1874, za Třetí republiky. Tehdy už ho republika mohla konečně pověsit, aniž by sebou trhla.

Každá francouzská vláda po roce 1830 se musela rozhodnout, jestli tenhle obraz mluví za ni, nebo proti ní. Odpověď se pořád měnila.

Co vrátilo restaurování v roce 2024

Po většinu 20. století byla Svoboda vede lid hnědým obrazem. Návštěvníci viděli žluté šaty, kalnou oblohu a matnou vlajku a mysleli si, že takový je Delacroix. Nebyl. Byl to lak.

Obraz před restaurováním v roce 2024, celkově zažloutlý a tmavší, s nahnědlou oblohou a jednolitě žlutými šaty Svobody.

Na podzim 2023 se do práce pustily restaurátorky Louvru Bénédicte Trémolières a Laurence Mugniot. Pracovaly zhruba šest měsíců a odstranily osm vrstev zoxidovaného laku spolu se špínou, která v nich uvízla. Poslední úplné restaurování v roce 1949 naneslo silnou vrstvu laku a vlastní retuše. Sébastien Allard, ředitel oddělení malířství v Louvru, popsal výsledek jednoduše: běloby a stíny se pod nažloutlými vrstvami všechny slily dohromady.

Vrátil se jiný obraz. Obloha je z bílých mraků a bílého kouře, ne z hnědého oparu. Vlajka je ostrá. A šaty Svobody, které všichni desítky let popisovali jako žluté, se ukázaly jako světle šedé. Delacroix je celé namaloval šedě a pak přes ně nanesl žlutou, nejsilnější na hrudi a slábnoucí směrem k nohám. Jednolitá žluť byla retuš z roku 1949. V levém dolním rohu se objevila bota, stará, sešlapaná, kožená, která splynula s dlažebními kostkami. Na zeď se obraz vrátil na jaře 2024.

Rozdíl nejsnáz uvidíte v rozích. Postavte se stranou, najděte ztracenou botu a pak se podívejte nahoru na oblohu za zdviženou paží Svobody. Chiaro vypráví příběh osmi vrstev laku, zatímco se na tu oblohu díváte, protože je to jediná část plátna, kde opravdu vidíte, co restaurátorky odstranily.

Kde v Louvru najdete obraz Svoboda vede lid

Obraz je v křídle Denon v Louvru, v prvním patře, v Salle Mollien, kterou muzeum čísluje jako sál 700. Je to dlouhý červený sál velkých obrazů francouzského romantismu. Měří zhruba 2,6 metru na výšku a 3,25 metru na šířku, takže ho uvidíte už ode dveří. Géricaultův Vor Medúsy visí ve stejném sále a Davidova Korunovace Napoleona je kousek odtud v Salle Daru, sále, kterým vás postavu po postavě provede náš průvodce po davu na Korunovaci.

Svoboda vede lid v těžkém zlaceném rámu na sytě červené stěně v Salle Mollien v Louvru, v popředí návštěvníci, kteří obraz fotografují.

Podle oficiálního webu Louvru je otevřeno od 9 do 18 hodin v pondělí, čtvrtek, sobotu a neděli a od 9 do 21 hodin ve středu a v pátek. V úterý je zavřeno. Vstupenky stojí 22 eur pro obyvatele Evropského hospodářského prostoru a 32 eur pro ostatní návštěvníky a muzeum doporučuje rezervovat si časový slot předem. Středeční a páteční večery jsou pro tento sál nejlepší. Davy prořídnou, jakmile zmizí fronta k Moně Lise, a Salle Mollien je pár kroků od jejího sálu.

Obraz cestoval víc než většina ostatních. V roce 1999 letěl do Tokia v nákladním letadle Airbus Beluga, protože byl na jumbo jet příliš velký. V únoru 2013, zapůjčený do nového Louvre-Lens, ho někdo počmáral fixou. Restaurátorka ho vyčistila za necelé dvě hodiny.

Pokud vás baví číst přeplněné plátno tímhle způsobem, Raffaelova Athénská škola má stejný očíslovaný klíč a celá série je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.

Čeho si všímat, když před ním stojíte

Dejte mu deset minut.

Nejdřív přistupte k pravému okraji a najděte podpis „Eug. Delacroix 1830“, namalovaný červenou barvou na dřevě barikády, zhruba ve výšce chlapcova kolena. Podepsal se tak, jako když někdo načmárá něco na zeď na ulici.

Zadruhé najděte malou trikolóru na Notre-Dame. Je drobounká. Je to datum obrazu.

Zatřetí se podívejte na cylindr a pak sjeďte pohledem ke kalhotám a opasku. Celá výpověď o společenských třídách je v rozdílu mezi jeho hlavou a koleny.

Nakonec sejděte do levého dolního rohu a najděte botu. Desítky let ji nikdo neviděl. Teď je to nejtišší předmět na nejhlučnějším obraze Louvru. Víc o příběhu obrazu uslyšíte v našem bezplatném audioprůvodci po Louvru, který se u něj zastavuje.

Delacroix žil ještě třicet tři let. Stal se jedním z nejpoctěnějších malířů Francie a maloval stropy a knihovny pro tentýž stát, který jeho barikádu schoval na půdu. Nic podobného už ale nikdy nenamaloval. Někde v kouři nad řekou, na věži katedrály, vlajka velká jako nehet dodnes označuje 28. červenec.