Přejít k obsahu

Pohled, který přežil Salon: Cabanelův Padlý anděl

Publikováno: • Čtení na 9 min

Alexandre Cabanel, Padlý anděl (1847), Musée Fabre, Montpellier

Na jaře roku 1847, v římském ateliéru placeném francouzským státem, dokončil třiadvacetiletý malíř z Montpellier jménem Alexandre Cabanel plátno, na kterém pracoval rok a půl, a podepsal ho v pravém dolním rohu: A. Cabanel, Rome, 1847. Plátno měří sto dvacet jedna centimetrů na výšku a sto devadesát na šířku. Zobrazuje okřídleného muže, nahého a dospívajícího, který leží na zelené louce s jednou paží přehozenou přes obličej a jedním okem upřeným na diváka. To oko je červené. Tvář je mokrá. Nad ním, namalovaný tence jako akvarelová lazura, odlétá do žlutého nebe průvod serafínů. Cabanelův obraz Padlý anděl ukazuje, jak vypadá Lucifer hodinu poté, co skončila válka v nebi. Ještě nebyl svržen do pekla. Leží v trávě a pláče.

A zároveň zuří. Právě tohle většina reprodukcí obrazu Padlý anděl nezachytí. Jediné viditelné oko na vás hledí s nenávistí tak konkrétní, že působí jako obvinění. Dvě slzy stékající po kořeni nosu nejsou slzy smutku. Jsou to slzy někoho, kdo právě prohrál válku a prohrávat bude navždy. Cabanel je namaloval dvěma tenkými tahy titanové běloby přes mokrý podklad z umbry a červeného laku, takže slzy zachytí o něco víc světla než zbytek tváře a přitáhnou k sobě vaše oko. Celý obraz je postavený kolem okamžiku, kdy si všimnete slz, a pak si všimnete, že oko za nimi nepláče. Rozhoduje se, že si to zapamatuje.

Stipendista, který namaloval Lucifera

Cabanel se narodil v Montpellier v roce 1823 jako syn tesaře. V sedmnácti nastoupil na pařížskou École des Beaux-Arts díky městskému stipendiu svého rodného města, ve dvaadvaceti získal druhou cenu Prix de Rome a s touto cenou strávil pět let ve Ville Medici, Francouzské akademii v Římě, kde měli ambiciózní malíři jeho generace nasát dílo Raffaela a Michelangela a vrátit se do Paříže připraveni získat zlatou medaili na Salonu. Pro svou zásilku za druhý rok – envoi, obraz, který římští stipendisté každý rok posílali domů jako důkaz, že pracují – si zvolil námět padlého Lucifera.

Ta volba nebyla bezpečná. V roce 1847 se už francouzský akademický systém odklonil od křesťanských námětů k antické mytologii. Oficiálně se preferovala Venuše, Herkules, Pandóra, Psyché, Théseus, cokoli řeckého nebo římského, cokoli, co se dalo ospravedlnit jako studium mužského nebo ženského aktu v hrdinském ději. Lucifer mladého akademika byl riziko – biblický, teologický, a co hůř, romantický. Cabanel poslal obraz do Paříže v květnu 1847, kde ho posoudila komise Akademie a předala porotě Salonu. Porota ho odmítla. Oficiálně kvůli „nedostatečnému dopracování vedlejších postav“ – andělů v horní části. Skutečnou námitkou byl tón. Luciferovo oko je příliš moderní. Je to oko mladého muže, který četl lorda Byrona a Victora Huga a rozhodl se, že Lucifer bude vypadat jako hrdina romantické básně, ne jako padouch z kázání.

Co četl

Romantický Lucifer byl v roce 1847 už slavnou postavou. Ztracený ráj Johna Miltona, napsaný v roce 1667, dal anglické literatuře Satana, který byl výmluvný, krásný a nedal se odbýt. Romantikové z této postavy udělali hrdinu. Byronův Kain, vydaný v roce 1821, měl Lucifera jako Kainova učitele, bytost, která se odmítla sklonit před stvořitelem, jejž považovala za nespravedlivého. Alfred de Vigny vydal v roce 1824 Eloa, dlouhou báseň o andělce, která se zamiluje do Lucifera a on ji odvede do pekla. Cabanelovi bylo devatenáct, když ji četl. Postava na obraze Padlý anděl – mladá, krásná, ukřivděná, nebezpečná – pochází přímo z této literární tradice. Cabanel nemaloval ďábla. Maloval romantického Lucifera, nejmódnějšího Lucifera své generace, a porota Salonu přesně věděla, co dělá.

Detail tváře Padlého anděla zblízka, se slzami a jediným viditelným zlostně hledícím okem

Póza je vypůjčená z antiky. Gesto zkřížených paží, kdy jedna ohnutá paže zakrývá horní polovinu tváře a druhá spočívá na stehně, je převzaté z helénistického spícího hermafrodita, kterého znal každý římský stipendista té doby z mramorové kopie ve sbírce Borghese. Cabanel ho převrátil, posadil, přidal mu křídla a z napůl skryté tváře udělal námět obrazu. Tělo je akademické – pečlivě proporcované, anatomicky správné, namalované s hladkou lazurovanou povrchovou úpravou, kterou École odměňovala. Tvář ne. Tvář je romantický detail propašovaný doprostřed cvičení z Beaux-Arts.

Kam obraz putoval

Odmítnuté plátno se vrátilo s malířem domů. Cabanel se v roce 1850 vrátil do Paříže, na Salonu roku 1852 získal zlatou medaili s jiným mytologickým námětem a během následujících třiceti let se stal jedním z nejúspěšnějších malířů druhého císařství – dvorním oblíbencem Napoleona III., profesorem na École des Beaux-Arts, členem poroty, která rozhodovala, které obrazy se na Salon dostanou a které ne. Jeho Zrození Venuše, vystavené na Salonu v roce 1863, koupil přímo císař za třicet tisíc franků a dnes visí v pařížském Musée d’Orsay. Portrétoval Napoleona III., císařovnu Eugénii, vévodkyni de Mouchy, kněžnu Bibescovou, polovinu pařížské finanční aristokracie. Za svého života byl nejlépe placeným portrétistou ve Francii. Zemřel v Paříži v lednu 1889 v pětašedesáti letech a během dvaceti let na něj svět z velké části zapomněl.

Padlý anděl se do Paříže nikdy nedostal. Cabanel ho držel ve svém ateliéru a v roce 1860 ho poslal domů do Montpellier, kde ho tamní Musée Fabre získal jako dar na počest jeho úspěšné kariéry. V Musée Fabre visí už sto šedesát pět let. Muzeum sídlí v přestavěném paláci ze 17. století v ulici Rue Montpellieret v historickém centru Montpellier, tři bloky od katedrály. Sál, kde Padlý anděl visí, je ve druhém patře, natřený tmavě červeně a osvětlený jediným střešním oknem namířeným na levou horní část obrazu. Postavte se k protější stěně a oko najde vás dřív, než vy najdete obraz.

Vzkříšení na Tumblru

Po většinu 20. století byl Cabanel učebnicovým příkladem všeho, co impresionisté a modernisté svrhli. Knihy o dějinách umění ho používaly jako boxovací pytel. Salon roku 1863, kde Cabanelovo Zrození Venuše získalo medaili a Olympia Édouarda Maneta byla odmítnuta jako obscénní, se stal nejčistší možnou ilustrací akademického konzervatismu proti odvaze avantgardy. Cabanel stál na špatné straně příběhu. V roce 1950 byly jeho obrazy ve většině francouzských muzeí v depozitářích a jeho jméno se v přehledech objevovalo jen jako kontrast. Padlý anděl visel v Montpellier, nevyfotografovaný v žádném použitelném rozlišení, navštěvovaný hlavně školními výpravami.

Zachránil ho internet. Kolem roku 2011 se na Tumblru, platformě pro sdílení obrázků, kde dospívající a dvacátníci zveřejňovali oblíbené obrazy na svých blozích, začala šířit fotografie Padlého anděla ve vysokém rozlišení. Kombinace napůl skryté tváře, viditelného oka, slz, křídel a podobnosti postavy s jistými hlavními hrdiny young adult fantasy udělala z obrazu virální objekt. V roce 2013 už byl sdílen statisíckrát. Estetika hashtagů na Twitteru a Instagramu, která se v polovině 10. let 21. století stala převládajícím vizuálním stylem online subkultury dospívajících, používala obraz jako určující odkaz. Jediná slza a jediné zlostné oko se staly zkratkou pro zvláštní druh krásného vzteku. Dvě generace milovníků umění vychovaných internetem znají obraz Padlý anděl dřív než kterýkoli jiný Cabanelův obraz.

Tohle je jeden z momentů „počkat, vážně?“ v dějinách obrazu. Porota Salonu ho v roce 1847 odmítla, protože tvář byla příliš moderní. O sto sedmdesát let později byla tvář dost moderní na to, aby se stala nejsdílenějším obrazem na sociální síti, jejíž uživatelé většinou nevěděli, kdo byl Cabanel. Porota měla pravdu. Ta tvář je příliš moderní. Porotci se jen spletli v tom, které století ji dožene.

Zrození Venuše je druhou polovinou příběhu

Chcete-li porozumět obrazu Padlý anděl, podívejte se, co Cabanel namaloval o šestnáct let později. Zrození Venuše z roku 1863 je ležící akt vznášející se na moři blankytně modré barvy, obklopený malými baculatými amorky, s napůl zavřenýma očima, s tváří mírně natočenou k divákovi a s vědoucím pousmáním. I ona je dospívající. I ona se dívá ven na vás. Je to totéž citové gesto jako Padlý anděl, jen obrácené: kde je Luciferova skrytá tvář napůl vztekem, je Venušin skrytý výraz napůl pozváním. Obě postavy jsou namalované tak, aby se na ně člověk díval cestou k něčemu jinému. Obraz z roku 1863 udělal Cabanela bohatým. Obraz z roku 1847 ho udělal zajímavým.

Alexandre Cabanel, Zrození Venuše (1863), Musée d'Orsay, Paříž

Technika je na obou obrazech stejná. Cabanel stavěl své postavy na hladkém křídovém podkladu, načrtl je přírodní umbrou, modeloval objemy monochromaticky a pak přes zaschlou podmalbu nanášel tenké barevné lazury, aby dosáhl porcelánového povrchu, jakého si akademická malba cenila. Na kůži není vidět štětec. Přechody od světla ke stínu jsou plynulé. Oko se nezachytí o žádný jednotlivý tah. To je technika, kterou se naučil v Římě, kterou na tomto plátně ve třiadvaceti dovedl k dokonalosti a kterou používal po zbytek své kariéry. Slzy na Padlém andělovi fungují proto, že jsou jediným tahem na obraze, který je vidět. Všechno ostatní je neviditelná práce. Slzy jsou záměrné.

Na co se dívat

Vejděte do sálu v Musée Fabre a uvidíte obraz přes galerii dlouhou pět metrů. Jako první uvidíte oko. Jako druhá křídla, která jsou načrtnutá rychleji než tělo – bílá a šedá, s rychlými tahy uhlově tmavých per, záměrně méně dopracovaná než postava pod nimi. Jako třetí ohnutou pravou paži, která zakrývá horní část tváře. Jako čtvrtý malý průvod odlétajících andělů vlevo nahoře, namalovaný tence jako dým. Přistupte blíž. Slzy jsou asi tři milimetry široké a osmnáct centimetrů dlouhé. Mokré oko za nimi má stejný odstín červené, jakým Cabanel na svých dvorních portrétech dodával ruměnec tvářím ženy, která právě přišla z mrazu. Lucifer se červená. Zároveň pláče. Zároveň na vás hledí se zlobou. Chiaro vám, zatímco stojíte ve správné vzdálenosti, přečte Byronova Kaina, Vignyho báseň i helénistický spící mramor, na který Cabanel myslel, takže odkazy, které tvář vysvětlují, zazní přesně ve chvíli, kdy máte tu tvář před sebou.

Obraz je dost malý, abyste ho obsáhli jedním pohledem, dost dopracovaný, aby přes galerii vypadal akademicky, a zblízka dost moderní, aby vás malinko šokoval. Porota Salonu ten šok viděla a obraz odmítla. Musée Fabre ho pověsilo na červenou stěnu, osvětlilo shora a sto padesát let čekalo, až ho svět bude chtít zpátky. Stůjte před ním dost dlouho a oko vás bude držet déle, než by mělo. Křídla jsou načrtnutá rychleji než tělo, protože křídla odcházejí. Tvář zůstává. Cabanel ve třiadvaceti přišel na jedinou věc, kterou se nakonec naučí každý malíř, který se snaží namalovat nezapomenutelný portrét: nemalujete okamžik pádu. Malujete vteřinu předtím, než se pád stane trvalým, jedno oko upřete na diváka a necháte diváka, ať rozhodne, co bude dál.