
V létě roku 1656, v přestavěném přijímacím sále v přízemí madridského paláce Alcázar, namaloval Diego Velázquez sám sebe, jak maluje svého krále a královnu. Král a královna na obraze nejsou. Slabě se odrážejí v malém obdélníkovém zrcadle na zadní stěně. V místnosti je Velázquez u malířského stojanu, pětiletá infantka Markéta Tereza v širokých stříbrno-růžových šatech, dvě dvorní dámy, jejichž portugalský titul dal obrazu jméno – meninas –, dvorní trpaslice Maria Bárbola, trpaslík italského původu Nicolás Pertusato, který nohou šťouchá do velkého spícího mastifa, jeptiška v hábitu vdovy vedle nejmenovaného tělesného strážce a vzadu v místnosti, orámovaný dveřmi, královnin komoří José Nieto, který se zastavil na schodu s rukou na závěsu. O čem Las Meninas jsou? O okamžiku, kdy malíř vzhlédl od plátna, uviděl, jak za ním do místnosti vstupují král a královna Španělska, a rozhodl se namalovat všechny v místnosti kromě nich.
Je to obraz tři metry vysoký a dva a tři čtvrtě metru široký, a když před ním stojíte, zastaví vás tím, že podlaha obrazu zhruba plynule navazuje na podlahu sálu. Postavte se ve správné vzdálenosti v sále 12 muzea Prado a přestanete se na scénu dívat. Jste v ní. Infantka je ve výšce vašich očí. Velázquez se dívá kolem vás do zrcadla na zadní stěně, tedy na krále a královnu, tedy na vás. Celý obraz je otázkou, kdo kde stojí.
Dva královské portréty a pracující ateliér
Abyste pochopili, proč Velázquez tenhle trik postavil, musíte vědět, na jakou místnost se díváte. Ten prostor je cuarto del Príncipe, apartmá, které patřilo králově prvorozenému synovi, než chlapec v roce 1646 zemřel. Po princově smrti dostal Velázquez místnosti jako ateliér, což bylo u dvorního malíře mimořádné – ateliér v Alcázaru byl obvykle komůrka u chodby. Velázquez byl ve službách španělské koruny od roku 1623, kdy jako čtyřiadvacetiletý přišel ze Sevilly díky jedinému portrétu krále Filipa IV. na černém pozadí a už se domů nevrátil. V roce 1656 mu bylo padesát sedm, byl královským komorníkem, palácovým maršálkem královské domácnosti a čekal na rytířství Řádu Santiaga, které nakonec dostal dva roky před smrtí.
Plátno na obraze – obrovské napnuté plátno, za kterým Velázquez stojí – má stejnou velikost jako samotné Las Meninas. Nevidíme, co na něj maluje. K nám je obrácena jeho zadní strana. Zrcadlo nám ale řekne, co vidí on. V zrcadle jsou, mírně rozmazané a malé, hlavy a ramena krále Filipa IV. a královny Mariany Rakouské, kteří stojí zhruba tam, kde stojí divák. Skryté plátno je tedy jejich dvojportrét. Velázquez namaloval okamžik uprostřed malování portrétu, který nevidíme, se sedícími modely v místě, které teď zaujímáme my.
Důvod, proč to není laciný trik, je v tom, co to dělá s postavami. Infantka, její dámy, trpaslíci, pes, komoří na schodu – nepózují pro nás. Jsou to malířovi společníci, zmrazení v malém rozruchu, kdy královské dítě přijde navštívit otcova malíře při práci. Dáma vlevo, María Agustina Sarmiento, se sklání a nabízí Markétě malou červenou hliněnou nádobku zvanou búcaro, plnou parfémované vody – voňavou hlínu dámy španělského dvora jedly, aby jejich pleť získala bledý matný tón, a lékaři té doby před tímto zvykem neustále varovali. Dáma vpravo, Isabel de Velasco, se uklání, protože právě vešli král a královna. Komoří na zadním schodu se ze stejného důvodu zastavil v půli kroku. Všichni v místnosti kromě malíře reagují na příchod, v jehož místě stojíme my.
Spor o zrcadlo
Historici umění se tři sta let přou, jestli zrcadlo odráží krále a královnu, jak stojí na našem místě, nebo odráží to, co je na neviditelném plátně. Oba výklady dávají obrazu jinou fyziku. Pokud zrcadlo odráží místnost, panovníci jsou přítomni a obraz je momentka. Pokud zrcadlo odráží plátno, panovníci v místnosti vůbec nejsou a celá kompozice je úvahou o samotném zobrazování – nejsilnější verzi tohoto argumentu předložil americký historik umění Jonathan Brown ve své knize o Velázquezovi z roku 1986. Technické důkazy, včetně úhlu zrcadla a geometrie stěny za Velázquezem, většinou podporují první výklad. Král a královna stojí tam, kde stojíte vy, malíř se na ně dívá a zrcadlo je zachycuje, zatímco vy jste je vystřídali.

Tohle je ten okamžik, kdy si u obrazu řeknete: počkat, vážně? Nejmocnější muž Evropy a jeho královna jsou zmenšeni na desetícentimetrový odraz v zrcadle na zadní stěně a malíř – vázaný dvorním protokolem, aby se na ně při malování nikdy nedíval přímo – využil pravidla vlastního řemesla, aby sebe postavil dopředu a je dozadu. Hierarchie místnosti, jak ji čtete zleva doprava, zní: malíř, princezna, dámy, trpaslíci, pes, komoří, král. Krále najdete jako poslední postavu. Španělský malíř a teoretik Antonio Palomino, který vyzpovídal lidi, kteří Velázqueze znali, a v roce 1724 napsal jeho první životopis, nazval obraz „teologií malířství“. To je zhruba přesné. Argument zní, že malíř, když se dívá, dělá něco teologického. Tvoří viditelné.
Infantka, která držela místnost pohromadě
Dítě v geometrickém středu plátna je Markéta Tereza, narozená 12. července 1651, dcera Filipa IV. a Mariany Rakouské. Je jí pět. Velázquez ji maloval od jejích dvou let, v řadě portrétů posílaných každé dva roky jejímu strýci a budoucímu manželovi Leopoldovi I. do Vídně, aby císař Svaté říše římské mohl sledovat, jak jeho nevěsta roste. Markéta v modrých šatech ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, namalovaná kolem roku 1659, je nejslavnější z těchto aktualizací. Na Las Meninas má tužší stříbrno-růžový guardainfante – široký vyztužený přehoz přes sukni, který dával španělským princeznám jejich typickou siluetu –, plavé vlasy učesané na stranách naplocho a tvář ozářenou oknem, které nevidíme. Za Leopolda se provdala v roce 1666 v patnácti a o šest let později, v jednadvaceti, zemřela, po čtyřech těhotenstvích a s jedinou dcerou, která přežila. Melancholie Las Meninas je zčásti zpětná. Víme, jak krátký život čekal malou holčičku uprostřed.

Dva trpaslíci na obraze nejsou dekorace. Maria Bárbola byla služebnice habsburského dvora v důstojném postavení, držená jako společnice infantky, a Nicolás Pertusato byl malý italský chlapec asi desetiletý, který později dorostl do normální výšky a kariéru zakončil jako hofmistr rakouského dvora. Velázquez maloval trpaslíky i samostatně – pět jich přežilo jako celé portréty – v kompozicích, které jim dávaly stejnou vážnost jako královským modelům. Na Las Meninas hledí Bárbola přímo na diváka s nejklidnějším výrazem na celém obraze. Je druhou osobou v místnosti, která vám věnuje pozornost. Tou první je sám malíř.
Detail, který svědčí proti jakémukoli výkladu Las Meninas jako kousku pro efekt: pes. Mastif ležící v popředí není vycpaná rekvizita. Dýchá, spí a je namalovaný s přesností srsti a váhy, kterou nejde předstírat. Velázquez zatížil podlahu svého obrazu zhruba pětatřiceti kily spícího psa a právě pes vám říká, že malíř nežertuje. Tohle je skutečná místnost se skutečnými lidmi jednoho skutečného odpoledne roku 1656.
Co namaloval sám na sebe
Červený kříž na Velázquezově hrudi – kříž Řádu Santiaga – je částí obrazu, která byla nejzřetelněji přidána později. Král jmenoval Velázqueze rytířem Řádu Santiaga v listopadu 1659, tři roky po dokončení Las Meninas, a malíř zemřel v srpnu 1660. Kříž přidal buď Velázquez v posledních měsících života, nebo podle Palominova životopisu z roku 1724 sám Filip IV. po Velázquezově smrti, vlastní rukou. Rentgenové snímky v Pradu potvrdily, že kříž byl namalován přes už zaschlý kabátec, ale nedokážou říct, čí ruka držela štětec. Tak či onak, kříž je posmrtnou opravou. Velázquez chtěl, aby si ho pamatovali jako rytíře, ne jen jako malíře, a král obraz dokončil tím, že ho povýšil.
Příběh, jak se tam ten kříž dostal, je příběhem celé Velázquezovy kariéry. Španělští malíři u dvora byli formálně řemeslníci – patřili do stejného cechu jako pozlacovači, kteří malovali kola kočárů, a řemeslníci, kteří malovali zbožné obrázky pro farní kaple. Velázquez třicet let lobboval u králova dvora, aby byl uznán za šlechtice, což znamenalo být uznán za gentlemana, který nepracuje rukama za mzdu. Aby mohl vstoupit do Řádu Santiaga, musel prokázat čtyři generace šlechtické krve z obou stran, bez židovských či maurských předků, bez odsouzených zločinců a bez nikoho v rodině, kdo by kdy provozoval „nízké řemeslo“ – kam patřilo i malování za peníze. Vyšetřovatelé předvolali sto čtyřicet osm svědků a dospěli k závěru, že Velázquez občas přijímal zakázky, což by ho vylučovalo. Král ho tam stejně dostal, s papežským dispenzem. Kříž na jeho hrudi na Las Meninas je odpovědí na dvorskou byrokratickou otázku, jejíž vyřešení mu trvalo tři desetiletí.
Sál, ve kterém můžete dodnes stát
Místnost, kde Las Meninas vznikly, už neexistuje. Starý Alcázar shořel do základů na Štědrý večer roku 1734, při požáru, který zničil zhruba pět set obrazů ze španělské královské sbírky, včetně většiny Velázquezových portrétů krále. Las Meninas se zachránily tím, že je vyhodili z okna. Podle soupisu škod bylo plátno nalezeno ve sněhu s trhlinou vedoucí od pravého dolního rohu až k pravé tváři infantky a dílna královského dvora ho tu zimu opravila. Oprava je vidět, když se na pravý okraj obrazu podíváte v bočním světle. Když stojíte před Las Meninas v Pradu, díváte se na přeživší.
Prado se do neoklasicistní budovy Juana de Villanuevy přestěhovalo v roce 1819, šest let poté, co Napoleonova vojska opustila Madrid, a Las Meninas tam jsou od té doby. Visí v sále 12 Villanuevovy budovy, v galerii, jejíž osvětlení a proporce byly vybrány přímo tak, aby odpovídaly původní místnosti. Chiaro vám přímo před obrazem přečte spor o zrcadlo, psa i kříž Řádu Santiaga, takže detaily s vlastními jmény, které potřebujete vidět – búcaro v ruce Maríe Sarmiento, záplatu poblíž infantčiny tváře, komořího zastaveného na zadním schodu –, vám ukáže ve chvíli, kdy stojíte na jediném místě, kde dávají smysl.

Picassových padesát osm verzí
V srpnu 1957 se tehdy pětasedmdesátiletý Pablo Picasso zavřel v ateliéru ve třetím patře své vily La Californie nad Cannes a začal malovat Las Meninas. Namaloval je padesát osmkrát. Série mu zabrala čtyři měsíce. Přemaloval celou kompozici, samotnou infantku, komořího ve dveřích, psa, dámy, malíře u stojanu. Některé verze jsou v odstínech šedi, některé křičí oranžovou a kyselou žlutí, některé rozkládají postavy do kubistických ploch, které Picasso třicet let vážně nepoužil. Celá série je dnes v Picassově muzeu v Barceloně – Picasso ji v roce 1968 daroval jako celek s jedinou podmínkou: že se nikdy nerozdělí. Svému životopisci Rolandu Penroseovi řekl, že se snaží „přeskládat Velázqueze podle svého oka“. Jeden kritik z 19. století mladému Picassovi řekl, že kopírování starých mistrů je jediný způsob, jak se naučit malovat. O padesát let později Velázqueze zkopíroval. Srovnání Las Meninas od Velázqueze a od Picassa je nejsnazší způsob, jak vidět, že Picasso na sklonku života přesně věděl, co Velázquez v roce 1656 udělal, a cítil, že na to musí odpovědět.
Ta odpověď je zajímavá tím, co si Picasso ponechal. Ve všech padesáti osmi verzích je geometrie místnosti stejná. Zrcadlo je na zadní stěně. Komoří stojí ve dveřích. Malíř a infantka drží své pozice. Picasso přeházel lidi, paletu i osvětlení, ale architekturu si nechal, protože architektura je argument. Las Meninas nejde předělat, aniž byste ctili perspektivní linie, které se sbíhají v ohbí komořího lokte na zadním schodu, což je úběžník místnosti a oko celé kompozice.
Na co se dívat
Postavte se na vzdálený konec sálu, zhruba šest metrů od obrazu. Podlaha obrazu by měla plynule navazovat na podlahu pod vašima nohama. Najděte malířovy oči. Dívá se na vás. Najděte malé zrcadlo. Král a královna se dívají na vás. Teď najděte komořího na zadním schodu – zastavil se u závěsu, protože vás taky vidí. V místnosti jsou tři páry očí, které vás vidí, a s trpaslicí Marií Bárbolou čtyři. Většina obrazů má jeden nebo žádný. Přistupte blíž. Infantka se zvětšuje. Zrcadlo se zmenšuje. Pes má pořád stejnou váhu. Podívejte se na Velázquezovu pravou ruku se štětcem. Štětec je nabraný, ale ještě se nedotýká plátna. Svůj obraz ještě nenamaloval. Právě se k tomu chystá.
Tohle malíř na Las Meninas dělá. Ukazuje vám okamžik, který se ještě nestal. Portrét krále a královny, ten, jehož zadní strana je na stojanu obrácená k vám, vznikne toho odpoledne touto rukou a za tři roky z něj bude rytíř Řádu Santiaga díky obrazům, jako je ten, který se chystá začít. Obraz, na který se díváme, existuje proto, že obraz, který se chystá začít, potřeboval svědka. Tím svědkem je Velázquez, a jsme jím i my.