Přejít k obsahu

Muž, který podepsal vlastní tvář: Dürerův autoportrét z roku 1498

Publikováno: • Čtení na 9 min

Albrecht Dürer, Autoportrét ve věku 26 let (1498), Museo del Prado, Madrid

V roce 1498 se šestadvacetiletý malíř z Norimberku posadil a namaloval se v šatech, jaké si nemohl dovolit nosit na veřejnosti. Dal si pruhovanou bílo-černou čepici, proužkovaný kabátec s prostřihy lemovanými zlatem, plášť přehozený přes jedno rameno, jemné kozinkové rukavice na sepjatých rukou a kudrnaté plavé vlasy, které mu v pečlivě oddělených kadeřích splývají až pod klíční kost. Za ním se otevřeným oknem táhne zelená rovina k jezeru a ke stěně zasněžených Alp. Na zeď vlevo od své hlavy napsal německy datum a větu: „Tohle jsem namaloval podle své vlastní podoby. Bylo mi šestadvacet let. Albrecht Dürer.“ Pak připojil svůj monogram, slavné AD s malým D vnořeným pod širokým A, logo dávno předtím, než loga existovala.

Je to druhý ze tří Dürerových malovaných autoportrétů, visí v sále 55B madridského Prada a je to jeden z nejpodivnějších předmětů v dějinách umění, protože v roce 1498 malíři nic takového nedělali. Německý malíř byl řemeslník, člen cechu, placený od zakázky za zdobení oltářů a tření pigmentů. Nepředstavoval se divákovi oblečený jako benátský šlechtic, s nečinnýma rukama v drahých rukavicích, s vlastním jménem na zdi jako člověk, který počítá s tím, že si ho budou pamatovat. Dürer je muž, který se rozhodl, že malíř někým je. Autoportrét z roku 1498 je argument, který pro to předložil, namalovaný na jediné lipové desce vysoké padesát dva centimetrů.

Co má na sobě a proč na tom záleží

Začněte rukavicemi, protože o rukavice tu jde především. Dürerovy ruce spočívají na římse ve spodní části obrazu, sepjaté, navlečené do světlé kozinky. Nejsou to pracující ruce. Ruce řemeslníka byly v roce 1498 potřísněné lněným olejem, olovnatou bělobou a kovovými solemi jeho pigmentů. Tím, že si ruce zahalil do pánských rukavic, říká Dürer to, o čem byla celá jeho kariéra: nejsem manuální dělník. Jsem umělec, tedy člověk, který myslí. Italští humanisté, s nimiž se právě seznámil na své první cestě na jih od Alp, tvrdili přesně tohle, že malířství je svobodné umění jako poezie a geometrie, ne mechanické řemeslo jako truhlařina. Dürer se z Itálie vrátil přesvědčený a zbytek života to dokazoval, počínaje tímto obrazem.

Šaty nesou stejné poselství. Prostřihované rukávy se zlatými lemy, šňůra se střapci přes hruď, elegantní pruhovaná čepice – to je italská vysoká móda, nebo aspoň představa německého malíře o ní. Dürer přešel kolem roku 1494 Alpy do Benátek a viděl, jak tam umělci žijí, v dílnách mužů jako Giovanni Bellini, kde se s nimi zacházelo jako s váženými osobnostmi, a ne jako s řemeslníky. Rovina, jezero a zasněžené hory za oknem se obvykle vykládají jako vzpomínka na ten přechod Alp, na cestu z Norimberku do Benátek a zpět, stlačenou do pruhu krajiny za jeho ramenem. Není jen oblečený po italsku. Říká vám, odkud nové myšlenky přišly.

Nápis a Němec, který uměl psát

Řádek na zdi zní v originále: „Das malt ich nach meiner gestalt / Ich war sex und zwenzig Jor alt / 1498.“ Namalováno podle mé vlastní podoby, bylo mi šestadvacet let. Detail, který celou věc prozrazuje, je, že Dürer ten nápis zrýmoval. První dva řádky tvoří rýmovaný dvojverš, gestalt a alt, něco, co vzdělaný člověk píše pro potěšení. Dürer byl na malíře neobvykle vzdělaný. Vedl si deník, psal dopisy, které se dochovaly, vydal pojednání o geometrii a o proporcích lidského těla a dopisoval si s humanistickými učenci jako rovný s rovným. Nápis není popiska. Je to spisovatel, který podepisuje své dílo, a podpis trvá na tom, abyste si všimli data i věku, protože věk je na tom to překvapivé. Šestadvacet, a už tak sebejistý.

Monogram pod nápisem je druhou polovinou značky. Dürer navrhl propletené AD jako osobní značku a používal ho na všem, na obrazech, dřevořezech i rytinách. Jeho grafiky se prodávaly po celé Evropě a monogram byl tak známý, že ho jiní grafici padělali, aby prodali vlastní práci, což Dürera přivedlo k jednomu z prvních sporů o autorská práva umělce v dějinách, když zažaloval benátského rytce Marcantonia Raimondiho za to, že kopíroval jeho dřevořezy Života Panny Marie i s monogramem AD. Benátský senát Raimondimu povolil obrazy dál kopírovat, ale nařídil mu monogram vynechat. Tvář na desce v Pradu a písmena pod ní jsou tentýž čin, muž, který ze sebe dělá jméno, jež cestuje světem.

Albrecht Dürer, Autoportrét ve věku 28 let (1500), Alte Pinakothek, Mnichov, kristovsky frontální portrét, který se často zaměňuje s obrazem v Pradu

Ne ten slavný, a právě o to jde

Pokud si Dürerův autoportrét vybavujete, nejspíš máte před očima ten špatný. Nejčastěji reprodukovaný je autoportrét z roku 1500 v Mnichově, strnule frontální hlava v hnědém rouchu s dlouhými vlasy, která záměrně připomíná ustálenou podobu Kristovy tváře, s rukou zdviženou ke kožešině vlastního límce. Ten obraz je v mnichovské Alte Pinakothek, ne v Pradu, a je to jiný a teologičtější projekt: umělec se staví do pózy vyhrazené božství, aby dokázal, že akt tvoření je bohu podobný. Obraz v Pradu, namalovaný o dva roky dřív, je světskou verzí téže ctižádosti. Zatímco mnichovská hlava je nadčasová a svatá, madridský portrét je skutečný mladý muž v módních šatech jednoho konkrétního odpoledne, datovaný, umístěný a hrdý. Návštěvníci běžně přicházejí do Prada s očekáváním Kristovy tváře a místo ní najdou tohoto šviháka u okna. Dívají se na první tah argumentu o dvou obrazech, a v tomhle tahu je Dürer ještě člověkem, a ne symbolem.

Jak se dostal do Španělska

Německý autoportrét namalovaný v Norimberku je v Madridu zvláštní nález a cesta, kterou urazil, leccos vysvětluje o samotném Pradu. Obraz patřil městu Norimberk, které ho v roce 1636 věnovalo jako diplomatický dar Thomasi Howardovi, hraběti z Arundelu, anglickému sběrateli, který městem projížděl na poselstvu anglického krále Karla I. Z Arundelovy sbírky se nakonec, přes zmatky anglické občanské války a rozprodej obrazů Karla I., dostal do španělské královské sbírky. V 18. století visel v královských palácích v Madridu a okolí, a když se Prado v roce 1819 otevřelo, aby vystavovalo umění nashromážděné španělskými králi, přišel do něj i Dürer. Španělští Habsburkové a Bourboni patřili k velkým sběratelům evropské malby a Prado je v podstatě jejich soukromá sbírka zpřístupněná veřejnosti, a proto nejosobnější obraz německého umělce skončil mezi italskými a vlámskými mistry v muzeu ve Španělsku. Pokud chcete celý příběh o tom, jak se z té sbírky stala veřejná budova, provede vás jím průvodce návštěvou Prada.

Samotná tvář

Podívejte se přes šaty, okno i nápis na samotnou tvář, protože Dürer byl příliš dobrý na to, aby nechal veškerou práci na kostýmu. Výraz je chladný, lehce úkosový, ani usměvavý, ani přísný. Oči se s vašimi tak docela nesetkávají, míří těsně kolem diváka, pohledem muže, který se zkoumá v zrcadle, což je přesně to, co dělal. Každý malovaný autoportrét před vynálezem fotografie vznikl podle zrcadla, takže malíř se vždycky dívá trochu mimo osu, do skla, a ne na nás, a Dürer to posunutí zachycuje přesně. Vlasy jsou ozdobou celého obrazu, každá kadeř nakreslená jako samostatná vymodelovaná kudrlina s odleskem po celé délce, absurdní množství práce vynaložené na tu jedinou část muže, která signalizuje marnivost. Chtěl, abyste věděli, že umí malovat vlasy jako vlámský mistr a že je to ten druh muže, jehož vlasy stojí za namalování.

Tohle je německá renesance stlačená do jedné desky: severská přesnost, každé vlákno a každá kadeř podaná s rytcovou exaktností, spojená s italskou ctižádostí, s novou myšlenkou, že umělec je gentleman, myslitel a jméno. Dürer je pantem mezi těmi dvěma světy. Pečlivé řemeslo severu se naučil v otcově zlatnické dílně a v ateliéru malíře Michaela Wolgemuta, sebevědomí jihu se naučil na cestě do Benátek a autoportrét z roku 1498 je prvním obrazem, v němž obojí spojuje. Chiaro vám přímo před deskou přečte nápis, rukavice i alpské okno, takže drobné konkrétní detaily, kolem kterých byste jinak prošli, vám někdo ukáže, zatímco stojíte tam, kde dávají smysl.

Další Dürer ve stejném muzeu

Prado nevlastní jen autoportrét. O několik sálů dál visí Dürerovi Adam a Eva, dvojice malovaných desek v životní velikosti z roku 1507, vytvořená po druhé cestě do Itálie, v níž Dürer uplatnil všechno, co se naučil o antickém aktu, na dvě bledé idealizované postavy stojící proti černému pozadí. Jsou německou odpovědí na italskou posedlost dokonalou anatomií a ukazují téhož muže o deset let později, kdy už nedokazuje, že sem patří, ale prostě maluje na nejvyšší úrovni v Evropě.

Albrecht Dürer, Adam a Eva (1507), Museo del Prado, Dürerovy malované akty v životní velikosti vytvořené po jeho druhé cestě do Itálie

Tato dvě díla ohraničují Dürerovu proměnu. V roce 1498 je to mladý muž, který rukavicemi, hedvábím a rýmovaným dvojveršem trvá na tom, že si malíř zaslouží, aby se na něj někdo díval. V roce 1507 už na ničem trvat nemusí, protože na Adama a Evu se prostě dívají všichni jako na měřítko, jímž se severská malba poměřuje. Vidět obojí v jedné budově je to nejbližší, co Prado nabízí k tomu, abyste sledovali umělce, jak vyhrává spor, který začal vlastní tváří.

Na co se dívat

Postavte se tak blízko, abyste přečetli nápis na zdi, pak ustupte a najděte rukavice. Ty dva detaily, písmo a nečinné zahalené ruce, jsou celou tezí: muž, který umí psát, jehož ruce nepracují, který počítá s tím, že si ho budou pamatovat jménem. Pak se podívejte do okna. Rovina, jezero a hory jsou cestou do Itálie, zdrojem každé myšlenky v obraze. Nakonec se podívejte na vlasy a spočítejte, kolik samostatných kadeří se Dürer obtěžoval namalovat. Odpověď zní: víc, než by namaloval kterýkoli rozumný člověk, a to je odpověď na otázku, za koho se ten muž považoval. Bylo mu šestadvacet, přešel Alpy a vrátil se proměněný a rozhodl se, že malíř je člověk, který si zaslouží ten nejpečlivější portrét, jaký dokázal vytvořit, i kdyby jediným modelem, nad kterým měl plnou moc, byl on sám.

Pokud chcete vidět, jak pozdější malíř posunul autoportrét ještě dál ve stejném muzeu, Las Meninas v Pradu o půldruhého století později vsazují Velázqueze do jeho vlastního obrazu královské rodiny, a prohlídka toho nejlepšího v článku co vidět v Pradu řadí Dürerovu desku mezi díla, která nejvíc stojí za váš čas.