Přejít k obsahu

Obraz, který nikdo nedokáže vysvětlit: Boschova Zahrada pozemských rozkoší

Publikováno: • Čtení na 9 min

Hieronymus Bosch, Zahrada pozemských rozkoší (asi 1490–1500), otevřený triptych, Museo del Prado, Madrid

Kolem roku 1500 vytvořil malíř v nizozemském městě ‘s-Hertogenbosch dřevěný oltář s pohyblivými křídly, v otevřeném stavu zhruba sedm stop vysoký a třináct stop široký, a zaplnil ho stovkami nahých lidí, obřími jahodami, průhlednými bublinami, mužem s květinou zastrčenou v zadnici, sovou, mužem ve vaječné skořápce, jehož trup je dutou krčmou, ve které pijí lidé, a párem uší velkých jako dům, nabodnutých na nůž. Visí v sále 56A muzea Prado v Madridu, za sklem, a už pět set let mate každého, kdo se na něj podívá. O čem Zahrada pozemských rozkoší je? Nikdo neví. To není řečnický obrat. Z Boschova života se nedochoval žádný dokument, který by ji vysvětloval, žádná smlouva, žádný dopis, žádný záznam o tom, kdo si ji objednal, a každý výklad od té doby je dohad oblečený do učenosti.

Je to nejslavnější nevyřešený obraz na světě a důvodem, proč před ním stát, není dozvědět se odpověď, ale sledovat, kolik invence dokázal jediný člověk vtěsnat do jednoho předmětu. Malíř se podepisoval Jheronimus Bosch, podle svého města, ačkoli se narodil jako Jheronimus van Aken. Téměř nic nedatoval, nevedl žádný deník dílny, který by se dochoval, a zanechal dílo tak nepodobné čemukoli před ním i po něm, že z dnešního odstupu působí jako člověk, který zachytil vysílání, jež nikdo jiný nezachytil.

Obraz, který se otevírá

Zahrada je triptych, což znamená, že má středovou desku a dvě pohyblivá křídla, která se přes ni zavírají jako dvířka skříně. To byl běžný formát oltáře, předmětu zbožnosti, který stál na oltáři nebo za ním, o svátcích se otevíral a jinak byl zavřený. Bosch vzal nejposvátnější formát křesťanské malby a naplnil ho tím nejméně posvátným obsahem, jaký si lze představit, což je první z mnoha provokací obrazu. Když před ním stojíte v Pradu, vidíte ho otevřený, všechny tři desky najednou, ale byl stvořen k tomu, aby se prožíval ve dvou stavech, a příběh začíná v tom zavřeném.

Zavřená křídla Zahrady pozemských rozkoší se světem třetího dne stvoření uvnitř skleněné koule

Když je zavřený, vnější strany obou křídel se spojí v jediný obraz: plochou Zemi třetího dne stvoření, než byly stvořeny slunce a měsíc, než byla zvířata, než byli lidé, provedenou v grisaille, téměř jednobarevné šedozelené. Celý svět se vznáší uvnitř průhledné křišťálové koule jako preparát ve skle a v levém horním rohu sedí drobná postava Boha Otce s knihou a dívá se. Nahoře se táhne latinský nápis: „Neboť on promluvil, a stalo se; on přikázal, a stálo pevně.“ Obraz tedy začíná strohostí a tichem, chladnou šedou planetou pod Božím okem. Pak otevřete dvířka a vybuchne z nich barva a chaos, a otázka, jak jsme se z té tiché koule dostali k tomuhle karnevalu, je celým dramatem toho předmětu.

Levá deska: ráj, v němž už je varování

Levé křídlo je Eden. Bůh, zde mladá postava podobná Kristu, představuje Evu čerstvě stvořenému Adamovi v zelené krajině, uprostřed níž stojí podivná růžová fontána, Pramen života. Na první pohled je to ráj. Podívejte se blíž a už se to kazí. Jezírko kolem fontány se hemží ranými předky chaosu, který přijde, kočka si odnáší v tlamě mrtvou myš, lev požírá jelena, tříhlavý pták se brodí vodou a z tmavého jezírka dole vylézají bizarní kříženci. Boschův Eden není čistý ráj před pádem. Je to zahrada, ve které už je přítomné dravé zabíjení i groteska, jako by zkaženost byla do stvoření zapečená od samého počátku.

Levá deska Zahrady pozemských rozkoší, rajská zahrada s Bohem, který představuje Evu Adamovi, Museo del Prado

To je detail, který vás varuje, abyste nevěřili zjevnému výkladu. Pokud je levá deska nevinnost, proč je plná zabíjení a příšer? Bosch vám odmítá dát čistý morální oblouk, ráj, pak hřích, pak trest, který formát triptychu slibuje. Pád je v zahradě už naznačen, což znamená, že středová deska není ani tak odchodem z Edenu, jako spíš jeho logickým pokračováním.

Středová deska: to, kvůli čemu sem všichni chodí

Prostřední deska je největší a dala obrazu jméno: široký zelený park, hemžící se stovkami malých bledých nahých postav, které dělají věci, jež se těžko zařazují. Jezdí v kruhovém průvodu zvířat, jelenů, koz, koní, jednorožce, kolem středového jezírka s koupajícími se ženami. Lezou do obřích plodů a ven z nich. Shlukují se kolem obrovských bobulí a ptáků mnohonásobně větších než člověk, muž krmí společníka jahodou, páry jsou uzavřené v průhledných bublinách a ve skořápkách mušlí, někdo stojí na hlavě a z jeho těla kvetou květiny. Není tu žádné násilí a žádné oblečení, a co je podstatné, žádné děti, žádní staří lidé, žádná práce, žádné následky. Je to nekonečné erotické hřiště obývané výhradně mladými dospělými, zmrazenými na vrcholu rozkoše, bez ničeho před tím a ničeho potom.

Detail středové desky Zahrady pozemských rozkoší, nahé postavy s nadměrně velkým ovocem a ptáky, Museo del Prado

Čtyři století zněl běžný výklad tak, že jde o varování, křiklavý obraz hříchu smilstva, který má diváka vystrašit ke ctnosti, a jahody a bubliny jsou symboly toho, jak je rozkoš sladká, křehká a za okamžik pryč. Existuje tradice, podle níž byla jahoda chápána jako plod pomíjivé slasti, a Boschovi současníci prý dílo desítky let po jeho smrti nazývali obrazem jahod. Menšina badatelů ale tvrdí opak, že vůbec nejde o odsouzení, ale o vizi ztraceného nebo alternativního ráje, obraz nevinné sexuality před studem, namalovaný mužem, jehož náboženské názory mohly být méně ortodoxní než názory církve kolem něj. Poctivý postoj je ten, že se obraz nevyřeší. Vznáší se mezi oslavou a varováním a Bosch ho postavil tak, aby se vznášel.

Pravá deska: peklo a muž, který ho slyšel přicházet

Pak dojdete k pravému křídlu a teplota klesne. Tohle je peklo, a je to nejtemnější a nejoriginálnější vize zatracení v západním umění, černá noční krajina osvětlená hořícím městem v dálce, kde jsou hříšníci ze středové desky teď mučeni nástroji vlastních rozkoší. Hazard se stává trýzní, muž je ukřižovaný na harfě, sbor zatracených zpívá z notového zápisu vytetovaného přes nahou zadnici, uši velké jako dveře se valí kupředu a drtí lidi, nabodnuté na dlouhý nůž. Uprostřed sedí takzvaný Stromový muž, tělo z rozbité vaječné skořápky na nohou z hnijících kmenů, jeho dutý trup je krčma a jeho tvář se otáčí dozadu k divákovi s výrazem unaveného poznání. Mnoho badatelů věří, že ta tvář je Boschovým autoportrétem, že se malíř umístil do samého srdce svého vlastního pekla.

Detail pekelné desky s hudebními nástroji mučení na Zahradě pozemských rozkoší, Museo del Prado

Genialita Boschova pekla spočívá v tom, že je konkrétní. Obecná středověká pekla jsou rudá a plná obecných plamenů a vidlí. Boschovo je studené, temné a osobní, každé mučení odpovídá nějakému hříchu, každý nástroj rozkoše se obrací v bolest. Tady se kupí okamžiky, kdy si řeknete „počkat, vážně?“: ukřižování na harfě, hudba na zadnici zapsaná tak přesně, že ji hudebníci přepsali a nahráli jako skutečnou hratelnou melodii, obří uši. Je to deska, která Boschovi vynesla pověst prvního velkého malíře nočních můr, muže, kterého o čtyři sta let později surrealisté prohlásili za svého předka.

Jak se nizozemská noční můra dostala do Madridu

Bosch pracoval v Nizozemí a zemřel v roce 1516 a jeho podivné obrazy posedlé hříchem mohly zůstat regionálními kuriozitami, nebýt jednoho posedlého sběratele: španělského krále Filipa II. Filip, tentýž přísný a zbožný panovník, který postavil ponurý palác a klášter El Escorial, byl fanatickým obdivovatelem Bosche, což je jedno z velkých překvapení dějin umění: nejrigidnější katolický král Evropy propadl nejdivočejšímu a nejheterodoxnějšímu malíři předchozího století. Filip získal Zahradu pozemských rozkoší v roce 1591, poté co prošla sbírkou španělské šlechty v Nizozemí, a umístil ji mezi své poklady. Prostřednictvím španělské královské sbírky se nakonec v roce 1939 dostala do Prada. Nejpodivnější obraz světa visí v Madridu proto, že španělský král se na něj nemohl přestat dívat, ze stejné královské sběratelské vášně, která muzeum naplnila Tizianem, Velázquezem a Goyou.

Proč ho nikdo nedokáže vysvětlit

Nejhlubším problémem Zahrady je, že ti, kdo by ji měli vysvětlit, mlčí. Bosch nezanechal žádné písemnosti. Objednavatel je neznámý, i když badatelé navrhují, že dílo vzniklo pro šlechtický rod, a ne pro skutečný kostelní oltář, což by vysvětlovalo jeho nechrámový obsah. Nedochoval se žádný morální program, žádný průvodní text, žádná smlouva určující námět. Nejstarší komentátoři, kteří psali desítky let po Boschově smrti, se už neshodli, co znamená. Každý výklad od té doby, varování před smilstvem, ztracený ráj, alchymistická alegorie, manifest kacířské sekty, byl postaven na vnitřních indiciích a kvalifikovaných odhadech, protože vnější důkazy neexistují. Obraz je zapečetěná zpráva bez klíče.

Právě proto stojí za to před ním stát. Obraz, který dokážete plně vysvětlit, můžete opustit, jakmile si přečtete popisek na zdi. Zahrada vám nedá nic, u čeho byste se mohli zastavit, takže se díváte dál, a čím déle se díváte, tím víc nacházíte, jiné malé drama v každé čtvereční stopě, postavu, kterou jste přehlédli, tvora, kterého nedokážete pojmenovat. Chiaro vám přímo před deskou přečte o stvoření na zavřených křídlech, o symbolice jahod, o autoportrétu Stromového muže i o hudbě napsané na těle v pekle, takže detaily, k jejichž objevení potřebujete průvodce, vám někdo ukáže, zatímco stojíte tam, odkud je vidíte.

Čeho si všímat

Pokud máte jen deset minut, dívejte se v tomto pořadí. Nejdřív si představte zavřená dvířka, šedý svět ve skleněné kouli, a pamatujte si, že všechno, co se chystáte uvidět, z toho ticha vyrostlo. Pak čtěte tři desky zleva doprava jako čas, Eden, zahradu rozkoše, peklo, a všimněte si, že morální oblouk nikdy úplně nedrží, že ráj už má příšery a peklo je vyrobené z hraček středové desky. Najděte v pekle Stromového muže a setkejte se s jeho pohledem přes rameno, možná s malířovou vlastní tváří. Najděte hudbu na těle a pamatujte, že ji někdo zahrál nahlas. Pak ustupte a smiřte se s tím, že odejdete bez vysvětlení, protože pět set let badatelů také. To není obraz, který selhává ve sdělení. To je obraz, který dělá přesně to, k čemu byl postaven: nikdy vás nenechá dodívat se.

Chcete-li vidět Bosche mezi zbytkem sbírky, kterou shromáždil španělský král, prohlídka toho nejlepšího v článku co vidět v Pradu staví Zahradu vedle Goyových nočních můr a Tizianových císařů a průvodce návštěvou Prada vám řekne, jak najít sál 56A a nezabloudit.