Přejít k obsahu

Muž v bílé košili: Goyův Třetí květen 1808

Publikováno: • Čtení na 8 min

Francisco de Goya, Třetí květen 1808 (1814), Museo del Prado, Madrid

Ve tmě stojí zády k nám řada vojáků, pušky zdvižené v jediné vodorovné linii, tváře skryté. Před nimi krvácí do hlíny hromada těl. A uprostřed, osvětlený hranatou lucernou na zemi, klečí muž v bílé košili a žlutých kalhotách s rozpřaženými pažemi, hledí přímo do hlavní a má otevřená ústa. V pravé dlani má ránu. Celý obraz je postavený tak, abyste se podívali na něj, pak na pušky a pochopili, že v příští vteřině bude mrtvý. Tohle je Třetí květen 1808, který Francisco de Goya namaloval v roce 1814, a je to obraz, který naučil zbytek umění malovat válku jako hrůzu, a ne jako slávu. Visí v sále 64 muzea Prado v Madridu vedle svého protějšku a patří k nejvlivnějším obrazům, jaké kdy vznikly.

Před Goyou se bitva běžně malovala jako vítězství: generál na vzpínajícím se koni, prapor, vznešená smrt v hrdinské póze, celé to uspořádané tak, aby válka vypadala jako nejvyšší lidská činnost. Goya to všechno zahodil. Namaloval poražené. Namaloval anonymní civilisty, které ve tmě střílí mašinérie vojáků bez tváří, z oběti udělal bezejmenného člověka v selské košili místo hrdiny a tomu bezejmennému dal pózu vypůjčenou od ukřižovaného Krista. Třetí květen 1808 je okamžik, kdy evropské umění přestalo lhát o tom, jak válka vypadá.

Co se stalo druhého a třetího května

Obraz zachycuje dva skutečné dny v Madridu. V roce 1808 obsadila Napoleonova armáda Španělsko pod záminkou spojenectví a 2. května povstali obyvatelé Madridu v ulicích proti francouzským vojskům ve spontánní lidové vzpouře. Boje byly brutální a krátké. Následujícího dne, 3. května, nařídil francouzský velitel maršál Murat hromadné odvetné akce. Celou noc a až do rána francouzské popravčí čety shromažďovaly stovky Španělů, mnohé z nich obyčejné občany přistižené se zbraní nebo prostě podezřelé, a popravovaly je na pahorcích za městem, včetně pahorku Príncipe Pío, kde se tato scéna odehrává. Povstání a jeho krvavé potlačení se staly zakládajícím traumatem španělské války za nezávislost, let partyzánské války – slovo guerrilla, malá válka, vzniklo právě v tomto konfliktu –, která nakonec Francouze vyhnala.

Francisco de Goya, Druhý květen 1808 (1814), protějšek zachycující madridské povstání, Museo del Prado

Goya namaloval oba dny jako dvojici. Druhý květen 1808 ukazuje samotné povstání, chaotický vír madridských civilistů, kteří v klubku nožů a vzpínajících se zvířat strhávají z koní Napoleonovu mamlúckou jízdu, jeho egyptské vojáky. Je hlučný, zmatený a plný pohybu. Třetí květen je jeho tichou, strašlivou odpovědí, ránem poté, kdy chaos vystřídala chladná mašinérie popravy. Když visí vedle sebe, jak je tomu v Pradu, čtou se jako příčina a následek, hněv lidu a cena, kterou za něj lid zaplatil.

Proč muž v bílé košili všechno změnil

Podívejte se na ústřední postavu. Klečí s oběma pažemi vyhozenými nahoru a do stran, dlaněmi dopředu, a na osvětlené pravé dlani je tmavá skvrna, rána. Není to náhoda. Goya postavil anonymního španělského dělníka do postoje ukřižovaného Krista i s ránou připomínající stigmata a nasvítil ho lucernou tak jasně, že proti hnědé tmě září jako světec na oltářním obraze. Tím, že bezejmenné oběti dal ikonografii vyhrazenou nejposvátnější smrti v křesťanském umění, Goya vyslovuje tvrzení, které bylo skutečně nové: že smrt obyčejného, bezvýznamného člověka, zastřeleného ve tmě okupační armádou, je stejně hodná úžasu a žalu jako smrt boha. Oběť nemá jméno ani hodnost. V tom je pointa. Je to každý, koho popravčí čety zabily, a Goya trvá na tom, že na něm záleží absolutně.

Ostatní oběti kolem něj sdělení dotvářejí. Vlevo od něj muž zatíná pěsti a sklání hlavu. Mnich se modlí. Muž si zakrývá tvář rukama, aby se nemusel dívat. U nohou klečícího muže leží už zastřelená mrtvola, tváří dolů v šířící se kaluži krve, s pažemi stále rozpřaženými jako ozvěna pózy živého muže, předzvěst příští vteřiny. Vzadu klopýtá do kopce řada dalších vězňů vstříc stejnému osudu, jeden z nich si už zakrývá oči. Goya obětem dává individualitu, strach, modlitbu, vzdor, zoufalství. Vojákům nedává nic.

Mašinérie bez tváří

Nejradikálnějším rozhodnutím obrazu je to, co Goya udělá s popravčí četou. Maluje ji zezadu jako jedinou temnou masu, stejné klobouky, stejné tlumoky, stejné zdvižené pušky tvořící jednu nepřerušenou vodorovnou linii, tváře úplně skryté. Nejsou to muži. Jsou to mechanismus. Šlo o záměrné obrácení všech předchozích bitevních obrazů, na nichž byli vojáci malířovy vlastní strany hrdiny s viditelnými vznešenými tvářemi. Goya dělá vrahy anonymními a zavražděné jedinečnými, a tím umisťuje veškerou lidskost na jednu stranu lucerny a veškerou nelidskost na druhou. Diagonála pušek a diagonála svahu vedou vaše oko přímo k bílé košili, takže ať se začnete dívat kdekoli, kompozice vás doručí k muži, který má zemřít.

Na obraze není nikde žádná sláva. Zdrojem světla není nebe, ale hranatá železná lucerna stojící na zemi, kus vojenského vybavení, který vrhá tvrdé praktické světlo na akt státní vraždy. Město Madrid je v dálce černou siluetou věží, spící, lhostejné. Hlína je rozrytá. Je to první obraz, který se na válku dívá a vidí jen její krutost, bez jakékoli vyvažující vznešenosti, která by ji zmírnila, a téměř každý poctivý obraz války od té doby, Manetovy popravy, Picassova Guernica, která visí na druhém konci města v Reina Sofía, fotografie z každého moderního konfliktu, z něj pochází.

Namalováno o šest let později a co to Goyu stálo

Goya tyto obrazy nenamaloval v roce 1808. Namaloval je v roce 1814, šest let po událostech, bezprostředně poté, co byli Francouzi konečně vyhnáni a na trůn byl znovu dosazen španělský král Ferdinand VII. Goya, který byl dvorním malířem za předchozího krále a pracoval dál i během francouzské okupace, požádal novou vládu o prostředky, aby mohl namalovat, jeho slovy, nejpozoruhodnější a nejhrdinnější činy slavného povstání proti tyranovi Evropy. Výsledkem byly oba květnové obrazy. Kolem Goyovy vlastní loajality během okupace panuje jistá nejasnost – byl to muž, který sloužil té moci, která právě držela Madrid –, a někteří čtou obrazy z roku 1814 zčásti jako veřejný důkaz vlastenectví malíře, který ho potřeboval prokázat. Nic z toho dílo nezmenšuje. Ať ho poháněla jakákoli směs přesvědčení a sebeochrany, vytvořil opak propagandy, protože propaganda oslavuje a tohle jen truchlí.

Co se s obrazy stalo potom, je výmluvné. Po většinu 19. století se Třetí květen téměř nevystavoval, byl považován za příliš syrový, příliš ošklivý a příliš znepokojivý pro veřejné vystavení, léta strávil v depozitáři a údajně byl poškozen, možná během převozu za španělské občanské války, a proto při bližším pohledu odhalíte místa se ztrátami. Trvalo desítky let, než umělecký svět pochopil, že Goya nenamaloval nepovedený historický obraz, ale úplně nový druh obrazu.

Temný sál vedle

Třetí květen je branou do nejznepokojivější části Prada, k Černým obrazům. Ve stáří, hluchý, nemocný a zahořklý, pokryl Goya vnitřní stěny vlastního statku za Madridem čtrnácti soukromými nástěnnými malbami v černých, hnědých a krvavých tónech, obrazy, které nikdy nevystavil a zřejmě je maloval jen pro sebe. Později byly přeneseny na plátno a darovány Pradu, kde visí v sále 67. Nejslavnější z nich je Saturn požírající svého syna, bůh času, který si s divokýma, vyděšenýma očima cpe do úst zakrvácené tělo vlastního dítěte, vize čiré hrůzy bez jakékoli útěchy příběhu.

Francisco de Goya, Saturn požírající svého syna (1819–1823), jeden z Černých obrazů, Museo del Prado

Linie od Třetího května k Saturnovi je přímá. Oba pocházejí od muže, který sledoval, jak jeho země trhá sama sebe na kusy, který zvěrstva války zdokumentoval v soukromém cyklu leptů nazvaném Hrůzy války a který dospěl k závěru, že lidské násilí nemá dno. Popravčí četa a bůh požírající dítě jsou tatáž vize ve dvou polohách, veřejné a soukromé. Stát před oběma v Pradu, ve vedlejších sálech, je tím nejbližším, jak se můžete dostat dovnitř Goyovy mysli v jeho posledním desetiletí.

Čeho si všímat

Začněte lucernou, protože je motorem celého obrazu, a všimněte si, že jediné světlo v této scéně vychází z kusu vojenského vybavení na zemi, ne z nějakého nebe. Sledujte světlo k bílé košili, najděte ránu v pravé dlani a pak poznejte tu pózu. Podívejte se na mrtvolu u jeho nohou a uvidíte v ní vlastní budoucnost, paže už rozpřažené, tvář už v hlíně. Pak se obraťte k vojákům a zkuste najít jedinou tvář. Nenajdete. Nakonec se podívejte na řadu vězňů stoupajících do kopce vzadu, každý z nich je muž, který bude během několika minut stát tam, kde stojí bílá košile, a pochopte, že Goya nenamaloval okamžik, ale montážní linku. Chiaro vám přímo před plátnem přečte o Kristově póze, stigmatech, četě bez tváří a lucerně, takže detaily, které z tohoto obrazu dělají první moderní válečný obraz, vám někdo ukáže ve chvíli, kdy stojíte tam, odkud je vidíte.

Chcete-li Goyu zasadit mezi malíře, které sbírala řada španělských králů, prohlídka vrcholů v článku co vidět v Pradu staví Třetí květen vedle Boschova pekla a Tizianova císaře a průvodce návštěvou Prada vysvětluje, jak najít Goyovy sály a Černé obrazy, abyste je nepřehlédli.