Přejít k obsahu

Orsay, Orangerie, Marmottan: impresionistická trasa po Paříži

Publikováno: • Čtení na 15 min

Vnitřní strana velkých hodin v Musée d'Orsay, sál, kde se většina návštěvníků s impresionismem v Paříži setká poprvé

V Paříži jsou jen tři muzea, na kterých v případě impresionismu záleží, a jedno z nich leží tak daleko na západ od turistického centra, že do něj většina návštěvníků, kteří přijeli poprvé, nikdy nevkročí. Zbylá dvě jsou vidět ze stejného balkonu na pravém břehu, pokud víte, kam se dívat. Prvním je Musée d’Orsay, bývalé nádraží na Quai Anatole France, které má největší soustředění impresionistických obrazů na světě. Druhým je Musée de l’Orangerie, bývalý skleník pro pomerančovníky na západním okraji zahrad Tuileries, kde visí osm Monetových leknínových pláten velikosti celé stěny ve dvou oválných sálech, které navrhl sám malíř. Třetím je Musée Marmottan Monet, malý palácový dům na západním okraji šestnáctého obvodu, kde visí obraz, který dal jméno celému hnutí, a dalších devadesát čtyři Monetových pláten, která tvořila malířovu osobní sbírku. Tři budovy. Mezi nimi zhruba třicet minut chůze od jednoho konce k druhému, pokud vynecháte Marmottan, což většina jednodenních návštěvníků Paříže udělá. Otázka, které muzeum impresionismu v Paříži navštívit, tedy ve skutečnosti není o tom, které muzeum. Je o tom, která dvě ze tří se vám vejdou do jednoho dne a pro které se budete muset vrátit.

Tohle je průvodce po všech třech. Co je v každém z nich. Proč by vás to mělo zajímat. V jakém pořadí je projít. Čtvrté muzeum, o kterém nikdo nemluví, i když by asi měl – Petit Palais. A výlet do Giverny, kam se vydat za impresionismem, pokud máte k dispozici ještě jedno dopoledne.

Proč je Paříž městem impresionismu

Než se dostaneme k muzeím, krátká poznámka k souvislostem, protože odpovídá na otázku, kterou si klade spousta návštěvníků. Proč je tolik impresionismu právě v Paříži, a ne třeba v Londýně nebo v New Yorku?

Ze dvou důvodů. První je zeměpisný. Impresionismus bylo pařížské hnutí. Malíři byli malá skupina přátel, kteří v 60. a 70. letech 19. století žili v Paříži nebo v jejím okolí, malovali vedle sebe ve fontainebleauském lese a na předměstích u Seiny, v letech 1874 až 1886 vystavovali v Paříži na osmi společných výstavách a nakonec se semkli kolem obchodníků s uměním Paula Durand-Ruela a Ambroise Vollarda, kteří oba měli galerie v Paříži. Sbírky, které skončily v Paříži, buď tito obchodníci koupili a nikdy neprodali, nebo je francouzskému státu odkázali sami malíři a jejich mecenáši.

Druhým důvodem je Caillebottův odkaz z roku 1894. Gustave Caillebotte, inženýr a malíř, který svým dědictvím držel přátele nad vodou během hubených 70. let, zemřel ve čtyřiceti pěti letech a svou sbírku šedesáti sedmi impresionistických pláten odkázal francouzskému státu. Státu trvalo pět let, než se probojoval přes právní a kurátorské námitky, ale v roce 1899 nakonec třicet osm z nich přijal. Těch třicet osm obrazů – dva Cézannové, osm Monetů, osm Renoirů, sedm Pissarrů, šest Sisleyů, čtyři Manetové, dva Caillebottové, jeden Degas – se stalo zakládajícím jádrem dnešní impresionistické galerie v Orsay. Bez toho odkazu by polovina hlavních pláten, která jsou dnes v Paříži, byla v soukromých rukou nebo v amerických muzeích.

Tři budovy mají dohromady zhruba devadesát procent impresionistických děl v Paříži. Tady jsou, v pořadí, v jakém byste je měli projít.

1. Musée d’Orsay – hlavní sbírka

Orsay je ta samozřejmá volba, ta, kterou navštíví skoro každý, a ta, která uchovává podstatnou část francouzské národní sbírky impresionismu. Zhruba čtyři tisíce předmětů ve stálé expozici v bývalém nádraží ve stylu Beaux-Arts na levém břehu Seiny. Kolem tří set z nich jsou impresionistická nebo postimpresionistická plátna. Největší soustředění je v pátém patře, za slavnými skleněnými hodinami vysokými deset metrů, v řadě galerií, které se táhnou po celé délce bývalého středního nástupiště.

Co tu je a co ne. Orsay má osmnáct Monetů, včetně pěti z cyklu Katedrála v Rouenu zavěšených vedle sebe. Má osmdesát Renoirů, víc než kterékoli jiné muzeum na světě. Má šedesát Manetů, včetně Olympie a Snídaně v trávě, obě v přízemí, obě namalované dřív, než impresionismus formálně existoval. Má největší sbírku Degasových pastelů a olejů na světě, včetně voskové sochy Malé čtrnáctileté tanečnice. Má dvacet čtyři van Goghů, druhou největší sbírku po Van Goghově muzeu v Amsterdamu. Má Caillebottovy Hoblíře parket a jeho téměř třímetrový obraz deštivého dne na nových Haussmannových bulvárech. Má Pissarra, Sisleyho, Cézanna, Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou. Zkrátka má kmen impresionistického stromu.

Co nemá: Východ slunce, který dal hnutí jméno (ten je v Marmottanu), a žádné z nástěnných Nymphéas, která Monet ve 20. letech namaloval přímo pro poválečný francouzský stát (ta jsou v Orangerii). Obě mezery jsou záměrné. Sbírka Orsay z kurátorského rozhodnutí končí rokem 1914 a pozdní Monetova plátna byla od začátku určena pro jinou budovu.

Olympie Édouarda Maneta (1863), Manet v přízemí, na kterém stojí celé vyprávění Orsay o 19. století

Jeden z Monetových obrazů Katedrály v Rouenu z roku 1894 – Orsay jich z cyklu věší pět vedle sebe, což je nejsnazší místo na světě, kde uvidíte, jak Monet přemýšlel o světle na jediném námětu

Jak na to. Minimálně tři hodiny, pohodlně čtyři. Začněte v přízemí Manetovou Olympií a Snídaní v trávě. Pak vyjeďte eskalátorem do pátého patra za impresionisty. Na pořadí záleží. Manetova díla v přízemí připraví všechno, co přijde nahoře. Máme delšího průvodce po přesné trase Orsay, který ji prochází patro po patru.

Orsay má otevřeno od úterý do neděle. V pondělí je zavřeno. Základní vstupné pro dospělé je v roce 2026 kolem dvaceti dvou eur. Fronta u hlavního vchodu může v létě trvat čtyřicet pět minut; boční vchod pro držitele vstupenek je na Rue de la Légion d’Honneur a je skoro vždycky rychlejší. Aplikace s audioprůvodcem v telefonu je dobrá na historii budovy; u samotných obrazů je pro vás obvykle lepší kamarád, který sál zná.

Klíčové obrazy Orsay, které byste měli znát dřív, než vejdete: Manetova Olympie, Renoirův Bál v Moulin de la Galette, Caillebottovi Hoblíři parket, Degasova Hodina tance, Monetovy Katedrály v Rouenu (pět kusů), van Goghův autoportrét ze Saint-Rémy a jeho Pokoj v Arles. Když těch osm znáte předem, budete mít v každé galerii záchytný bod.

2. Musée de l’Orangerie – Nymphéas

Detail jednoho z Monetových pláten Lekníny v Musée de l'Orangerie, osmi obrazů velikosti celé stěny, pro které sám malíř navrhl sály

Orangerie je nejmenší ze tří velkých muzeí a možná to, které vám dá nejvíc. Stojí na západním okraji zahrad Tuileries, přes řeku od Orsay, deset minut chůze. Budova byla původně vytápěným skleníkem pro pomerančovníky paláce Tuileries, postaveným v roce 1852. Poté co palác v roce 1871 vyhořel, oranžérie několikrát změnila účel – sloužila jako tělocvična, výstavní prostor a za první světové války jako nouzové ubytování. V roce 1921 francouzský stát souhlasil, že ji přestaví na trvalý domov pro osm obrovských leknínových pláten, na kterých Claude Monet v Giverny pracoval od počátku 10. let.

Dva oválné sály v dolním podlaží navrhl sám Monet. Každé plátno je vysoké zhruba dva metry. Některá jsou široká dvanáct metrů. Dohromady pokrývají skoro šedesát metrů stěny. Světlo prochází shora přes matné sklo, aby napodobilo přirozené denní světlo, jaké si Monet přál. Oba sály jsou uspořádány do smyčky ve tvaru osmičky, takže návštěvník projde jedním úplným pohlcujícím panoramatem, pak přejde malou spojovací chodbou a pak projde druhým. Celé to zabere asi třicet minut, pokud dáváte pozor. Může to trvat i hodinu, pokud si v kterémkoli sále sednete na lavici uprostřed a prostě přestanete chtít dělat cokoli jiného.

Orangerie má v horním podlaží také sbírku Walter-Guillaume, kterou v letech 1959 a 1963 darovala Domenica, vdova po obchodníkovi s uměním Paulu Guillaumovi. Asi sto padesát obrazů. Dvacet pět Renoirů. Čtrnáct Cézannů. Dvanáct Picassů. Deset Matissů. Osm Modiglianiů. Pět Soutinů. Sbírka je malá, hutná a celá se dá projít za čtyřicet pět minut. Obojí dohromady – Nymphéas dole, Walter-Guillaume nahoře – patří k nejefektivnějším uměleckým zážitkům v Paříži.

Vstupenky stojí asi třináct eur. Fronty bývají krátké. Muzeum je zavřené v úterý, tedy opačně než Orsay, které zavírá v pondělí, takže můžete jeden den udělat Orsay a druhý Orangerii, aniž byste narazili na pondělní a úterní zavírací den. Existují i kombinované vstupenky do Orsay a Orangerie a jsou o něco levnější než dvě samostatné.

Klíčová plátna, která byste měli znát: Zapadající slunce, Ráno s vrbami odrážejícími se ve vodě a Mraky, které jsou nejabstraktnější. Všechno je to totéž leknínové jezírko v Giverny, namalované v různou denní dobu a v různém světle. Monetovi bylo osmdesát čtyři let, když je dokončil. Kvůli šedému zákalu byl téměř slepý. Jsou pozdním shrnutím čtyřiceti let dívání se na tentýž kousek vody.

3. Musée Marmottan Monet – rodinná sbírka

Musée Marmottan Monet na západním okraji šestnáctého obvodu, budova s největším počtem Monetů na metr čtvereční na světě

Marmottan je muzeum, které nikdo nezmiňuje v běžných přehledech muzeí impresionismu v Paříži, a přitom je to právě to, kde visí obraz, který dal hnutí jméno. Stojí na adrese 2 Rue Louis-Boilly v šestnáctém obvodu, dvacet pět minut metrem od centra, na západním okraji Paříže u Boulogneského lesíka. Budova je malý palácový dům, který v roce 1932 odkázal Académie des Beaux-Arts historik umění Paul Marmottan spolu se svou sbírkou napoleonského umění a nábytku. V roce 1957 přidal samostatný odkaz soukromého sběratele největší sbírku díla Berthe Morisotové na světě, dvacet pět obrazů. V roce 1966 daroval Michel Monet, malířův jediný žijící syn, Marmottanu otcovu osobní sbírku – devadesát čtyři pláten – spolu s rozsáhlou korespondencí a rodinnými fotografiemi.

Monetův odkaz proměnil Marmottan z malého napoleonského muzea v budovu s největším počtem Monetů na metr čtvereční na světě. Sbírka visí ve třetím patře v řadě malých sálů. Většinou jde o pozdní práce z Giverny – lekníny, smuteční vrby, japonské mosty, Grande Allée – namalované v letech 1900 až 1926, kdy byl Monet už starý muž a pracoval navzdory šedému zákalu. Nejpozdější obrazy z let 1922 až 1926 jsou téměř abstraktní: husté houštiny červené, oranžové a tmavě zelené, které se v rozpoznatelné náměty složí, teprve když ustoupíte o dva metry.

Mezi devadesáti čtyřmi Monety je i Impression, soleil levant. Studie přístavu v Le Havru z roku 1872, která dala celému hnutí jméno, když satirický kritik v roce 1874 použil její název k zesměšnění malířů a malíři si to označení ponechali. Visí v malé, tlumeně osvětlené galerii se dvěma lavicemi ve třetím patře. Před ním obvykle stojí v každou chvíli asi deset lidí. V sále je ticho. Obraz má čtyřicet osm krát šedesát tři centimetrů, je menší, než naznačuje většina reprodukcí. Naživo vypadá jako skica. Vypadá, jinými slovy, přesně jako ten druh obrazu, kterému by satirický kritik v roce 1874 řekl „imprese“.

Marmottan má také sbírku Berthe Morisotové, což je druhý důvod, proč se tam vydat. Dvacet pět děl, včetně jejího pozdního autoportrétu, několika domácích interiérů a malých krajinných studií, které v 80. letech 19. století malovala v Boulogneském lesíku. Mimo Orsay je to největší sbírka Morisotové na světě.

Vstupenky stojí asi čtrnáct eur. Fronty jsou krátké. Muzeum je zavřené v pondělí. Stanice metra je La Muette na lince 9 a cesta pěšky trvá asi deset minut obytnými ulicemi, které vůbec nepřipomínají centrum Paříže. Zatímco stojíte před oranžovou skvrnou a sedmi červenými tahy na vodě, Chiaro vám přečte Monetův dopis Paulu Durand-Ruelovi z prosince 1872, v němž popisuje „dojem z východu slunce“, který se snažil zachytit.

4. Petit Palais – to, o kterém nikdo nemluví

Petit Palais na pravém břehu Seiny, městské muzeum, jehož součástí je Tuckova sbírka pozdních impresionistických děl

Petit Palais je impresionistická galerie, kterou běžní průvodci vynechávají, a jako jediná ze čtyř nic nestojí. Stojí na Avenue Winston-Churchill mezi Champs-Elysées a Seinou, v budově postavené přímo pro Světovou výstavu roku 1900. Sbírka je vlastním uměleckým majetkem města Paříže, odděleným od národních sbírek Orsay a Marmottanu. Ve stálé expozici má asi tisíc tři sta děl. Z nich je asi třicet impresionistických nebo postimpresionistických a asi tucet je prvotřídních.

Tuckova sbírka, kterou v roce 1921 daroval americký filantrop Edward Tuck, obsahuje díla Moneta, Sisleyho, Pissarra a Berthe Morisotové. Odkaz Pierra a Denise Lévyových z roku 1976 přidal Bonnarda, Vuillarda a Cézanna. Je tu malý sál s Courbetem, jeden Manet a raný Renoir.

Vstup zdarma. Otevřeno od úterý do neděle. Fronty skoro nikdy. Návštěvníci jsou většinou Pařížané v neděli odpoledne a vážní umělečtí turisté, kteří přišli na to, že tu je. Na projití impresionistických galerií stačí čtyřicet pět minut; dalších čtyřicet pět vám dá francouzské 18. století a pravoslavné ruské oddělení, které vyplňují zbytek budovy.

Petit Palais je správná volba, pokud první den uděláte dvojici Orsay a Orangerie, druhý den Marmottan a třetí den vám zbude hodina navíc. Je to také dobré útočiště na deštivé odpoledne pro každého, kdo to s hlavními muzei přehnal.

5. Výlet do Giverny – kam za impresionismem do Giverny

Fondation Claude Monet v Giverny technicky vzato není v Paříži, ale jako cíl za impresionismem se zmiňuje tak často, že si zaslouží odstavec. Giverny je vesnice v Normandii, kde si Monet v roce 1890 koupil statek a kde strávil posledních čtyřicet tři let života. Dům a zahrady jsou otevřené veřejnosti od dubna do listopadu. Leknínové jezírko je skutečné jezírko z obrazů. Dům s růžovou omítkou je skutečný dům. Ateliéry na pozemku, kde maloval nástěnná plátna pro Orangerii, jsou skutečné ateliéry.

V Giverny nejsou žádné Monetovy obrazy. V době Monetovy smrti byly všechny prodané nebo darované, většinou Marmottanu a Orangerii. Návštěva Giverny je o místě, ne o plátnech. Projdete horní zahradou, kde v pruzích rostou kosatce. Projdete prostřední cestou pod růžovými oblouky. Sejdete tunelem, který vede pod silnicí do dolní zahrady, leknínové zahrady. Postavíte se na malý japonský most. Podíváte se na jezírko. Uvědomíte si, že jezírko je mnohem menší, než se na obrazech zdá, a že právě o to jde.

Vlaky z Gare Saint-Lazare do Vernonu jezdí každou hodinu a jedou asi čtyřicet pět minut. Z Vernonu jezdí do Giverny kyvadlový autobus, asi patnáct minut. Celkem z centra Paříže a zpět strávíte na cestě asi tři a půl hodiny za dvě a půl hodiny na místě. Nejlepší je jet koncem dubna nebo v květnu, kdy kvetou kosatce a vistárie, nebo v polovině června, kdy se otevírají lekníny. V srpnu je jezírko už trochu zarostlé a davy jsou nejhorší.

Tohle je výlet, který dodá souvislosti všemu, co jste viděli v Orangerii, Marmottanu a Orsay. Sám o sobě to není návštěva muzea impresionismu v galerijním smyslu. Je to pramen.

Pořadí od začátku do konce

Optimální impresionistická trasa po Paříži na jeden celý den:

Dopoledne: Orsay, tři až čtyři hodiny. Začněte v přízemí Manetem. Vyjeďte do pátého patra za Monetem, Renoirem a Degasem. Pokud je krátká fronta, naobědvejte se v kavárně za hodinami.

Odpoledne: Přejděte přes Pont Royal do Tuileries. Projděte zahrady na západ, patnáct minut. Vejděte do Orangerie. Strávte hodinu v sálech s Nymphéas. Strávte čtyřicet pět minut ve sbírce Walter-Guillaume nahoře. Celkem: asi dvě hodiny.

Pokud máte druhý den: dopoledne Marmottan, devadesát minut včetně metra. Odpoledne Petit Palais na čtyřicet pět minut. Zbytek dne patří zbytku Paříže.

Pokud máte třetí den a je slušné počasí: vlakem do Vernonu, kyvadlovým autobusem do Giverny, celkem tři hodiny na místě. V centru Paříže budete zpátky do pěti.

Tahle posloupnost funguje z jednoho konkrétního důvodu. Orsay vás naučí, o co se osm hlavních malířů snažilo a na jakém pozadí, zhruba v chronologickém pořadí. Orangerie vám ukáže Moneta na samém konci jeho dráhy, jak pracuje technikami, které vás Orsay naučilo vidět. Marmottan vám ukáže, kde celé hnutí začalo – malou studii přístavu v Le Havru z roku 1872 – a Monetovu osobní pozdní sbírku. Giverny vám ukáže místo, z něhož vzešla pozdní díla v Marmottanu a Orangerii. Procházíte časovou osu hnutí zhruba správným směrem.

Čeho si všímat v každém z nich

Krátký tahák, jedna položka na muzeum:

Pointa

Nádraží, ze kterého se stalo muzeum. Skleník, ze kterého se staly dva oválné sály plné leknínů. Malý palácový dům v šestnáctém obvodu, kde visí obraz, který dal hnutí jméno, a osobní sbírka malíře, který ho začal. Bezplatné městské muzeum, o kterém nikdo nemluví. Vesnice v Normandii s jezírkem na půl hektaru. Pět budov, pět různých vstupů do téhož sto padesát let starého rozhovoru o světle, vodě a počasí. Většinu z toho zvládnete za dva dny. Zbytek zabere celý život, což je zhruba to, co mu dal Monet.

Zdroje obrázků