Přejít k obsahu

Oči, nebo nervy? Impresionismus a expresionismus v jedné otázce

Publikováno: • Čtení na 13 min

Výkřik Edvarda Muncha (1893), obraz, který se stal neoficiální vlajkou expresionismu

Dva obrazy, dvacet let od sebe. První je malý, namalovaný v Le Havru za mlhavého listopadového rána roku 1872. Ukazuje pracovní přístav s oranžovým sluncem vycházejícím nad vodou a tři černé veslice vyplouvající do nového dne. Malířem byl Claude Monet, název zněl Impression, soleil levant a satirický kritik, který se na obraz v roce 1874 díval, si myslel, že uráží, když malíře podobných věcí nazval „impresionisty“. Druhý je také malý, namalovaný v Oslu během večerní procházky v lednu 1893 norským umělcem jménem Edvard Munch. Ukazuje lidskou postavu na mostě nad fjordem s rukama u tváře a otevřenými ústy, nebe za ní krvácí oranžovou a červenou a voda tytéž barvy krvácí zpět. Malíř si do deníku zapsal, že nebe mu připadalo jako „nekonečný výkřik procházející přírodou“. Dnes se obraz jmenuje Výkřik a je to obraz, který si většina lidí v roce 2026 vybaví, když je požádáte, aby si představili expresionistický obraz. Otázka impresionismu a expresionismu se tedy jinými slovy scvrkává na dva obrazy, oba s oranžovým nebem v plamenech nad vodní hladinou, vytvořené dvacet let od sebe ve dvou různých zemích, které kladou dvě úplně odlišné otázky o tom, k čemu je malířství.

Tohle je rozdíl mezi impresionismem a postimpresionismem, mezi impresionismem a expresionismem a mezi impresionismem a téměř vším, co přišlo po něm. Tři hnutí, vizuálně natolik podobná, že se pletou, všechna vzešlá zhruba z padesátiletého období mezi lety 1870 a 1920 ve Francii a Německu. Tabulka, kterou vám k jejich rozlišení nabízí většina webů, se mýlí v tom nejdůležitějším bodě. Tady je tabulka, která opravdu funguje.

Test jedné otázky

Otázka impresionismu a expresionismu v umění se dá zúžit na jedinou otázku a tabulka, kterou používají všichni, ji míjí. Běžná tabulka říká, že impresionismus je „venkovní“ a expresionismus „vnitřní“. Nebo říká, že impresionismus je „veselý“ a expresionismus „smutný“. Obojí je zavádějící. Degas maloval v interiérech a Kirchner maloval pouliční scény, takže tabulka podle místa selhává. Munchovy pozdní krajiny jsou radostné a Pissarrovy pozdní bulváry jsou pochmurné, takže selhává i tabulka podle nálady.

Skutečný rozdíl je tento. Impresionismus maluje to, co vidí vaše oči. Expresionismus maluje to, co cítí vaše nervy.

To je celý test. Podržte proti té otázce kterýkoli obraz z obou hnutí a odpověď vypadne čistě. Monetův Východ slunce je obraz konkrétního rána v konkrétním přístavu s oranžovým sluncem vycházejícím v konkrétním úhlu. Malíř se snaží zaznamenat svůj fyzický optický zážitek z toho, jak se na to dívá. Munchův Výkřik je obraz pocitu, který nemá nic společného s tím, jak fjord ten večer skutečně vypadal. Nebe ve skutečnosti nebylo červené. Postava na mostě ve skutečnosti nemá oválnou hlavu bez rysů. Malíř se snaží zaznamenat, jak jeho nervová soustava zareagovala na chvíli hrůzy.

Impresionismus věří oku. Expresionismus oku nedůvěřuje. To je celý rozdíl. Všechno ostatní – technika, barva, námět, období, země – vychází z této jediné neshody.

Kdy a kde se která odehrála

Dvě krátké časové osy, protože data jsou důležitá pro to, jak se hnutí k sobě vztahují.

Impresionismus: Paříž, zhruba 1860 až 1886. První výstava impresionistů se konala v dubnu 1874 ve vypůjčeném fotografickém ateliéru v podkroví na Boulevard des Capucines. Osmá a poslední skupinová výstava se konala v roce 1886. V té době už většina původních malířů přešla k jiným polohám nebo prostě techniky vstřebala do pracovní metody, která žádnou nálepku nepotřebovala. Malíři byli malá skupina asi patnácti přátel, většinou v Paříži, a do roku 1880 malovali všichni zhruba stejným směrem. Claude Monet byl nejoddanější. Pierre-Auguste Renoir byl nejoblíbenější. Edgar Degas byl technicky nejambicióznější. Camille Pissarro byl jediný, kdo vystavoval na úplně všech osmi skupinových výstavách.

Expresionismus: Německo a severní Evropa, zhruba 1905 až 1925. Obě hlavní expresionistické skupiny vznikly v Německu na počátku 20. století. Die Brücke, „Most“, založili v Drážďanech v roce 1905 čtyři studenti architektury včetně Ernsta Ludwiga Kirchnera. Der Blaue Reiter, „Modrý jezdec“, založili v Mnichově v roce 1911 Vasilij Kandinskij a Franz Marc. Edvard Munch v Norsku a Oskar Kokoschka ve Vídni se obvykle také řadí k expresionistům, přestože obě německé skupiny předběhli a nikdy nebyli jejich členy. Celé hnutí fakticky ukončili nacisté v roce 1937, kdy výstava Entartete Kunst označila téměř každého expresionistického malíře za „zvrhlého“ a nařídila odstranit jejich díla z německých muzeí.

Impresionismus je tedy zhruba o generaci starší. Odehrál se převážně ve Francii. Do roku 1890 skončil. Expresionismus je zhruba o generaci mladší. Odehrál se převážně v Německu. Skončil v roce 1937, násilím.

Co impresionistický obraz skutečně dělá

Bál v Moulin de la Galette Pierra-Augusta Renoira (1876), určující dílo impresionistického pojetí moderní pařížské zábavy

Postavte se v Musée d’Orsay před Renoirův Bál v Moulin de la Galette a podívejte se, jak skvrnité odpolední světlo dopadá skrz listí na tanečníky. Obraz vyslovuje konkrétní optické tvrzení. V neděli odpoledne roku 1876 na tančírně pod širým nebem na Montmartru, se sluncem pronikajícím stromy zleva shora, byste viděli zhruba tohle, kdybyste tam byli. Tváře nejsou dokonale nakreslené. Šaty nejsou dokončené. Ale světlo je pozorovatelně skutečné, tanečníci jsou pozorovatelně lidé a celý obraz věří, že poctivě zaznamenat tato vizuální pozorování stačí.

To je impresionistický program. Dívejte se na svět. Malujte ho tak, jak skutečně vypadá ve chvíli, kdy se na něj díváte. Neidealizujte. Nesymbolizujte. Nevymýšlejte si. Světlo skrz listí je opravdu tím nejdůležitějším na obraze a malíř se nijak nesnaží nabít ho významem nad rámec jeho vlastní fyzické pravdy.

Technické znaky, které z tohoto přesvědčení vyplývají, jsou předvídatelné. Volný rukopis, protože když pracujete rychle v proměnlivém světle, nemůžete si dovolit uhlazený povrch. Jasné barvy, protože nové chemické pigmenty vám dovolí skutečně namalovat barvy, které máte před sebou, místo abyste je míchali do hnědé akademické palety. Venkovní náměty, protože tam experimenty se světlem fungují. Moderní náměty – vlaky, předměstí, tančírny, víkendoví veslaři, baletní zkoušky, nové pařížské bulváry –, protože to jsou náměty, které existují ve vaší viditelné přítomnosti. Oříznuté kompozice mimo střed převzaté z fotografie a japonských dřevořezů, protože tak vypadá váš skutečný vizuální zážitek, než ho salonní malíř učeše.

Impresionistický projekt je projektem důvěry ve vlastní oči.

Co expresionistický obraz skutečně dělá

Ulice, Berlín Ernsta Ludwiga Kirchnera (1913), jedno z určujících pláten skupiny Die Brücke a německého expresionismu

Teď se podívejte na Kirchnerovu Ulici, Berlín z roku 1913, která visí v MoMA v New Yorku. Ukazuje berlínský chodník v noci se dvěma prostitutkami v popředí, několika muži v kloboucích kolem nich a davem chodců stlačeným do pozadí. Postavy jsou zdeformované. Tváře připomínají masky. Barvy jsou špatně – růžová, kyselá zelená a špinavá tyrkysová, žádná z nich neodpovídá skutečnému berlínskému chodníku. Kompozice je svisle nakloněná, jako by celou ulici viděl rybím okem někdo, kdo propadá panice.

Kirchner o Berlíně nelže. Maluje, jaké to pro něj bylo, stát v roce 1913 na berlínském chodníku. Úzkost městské modernity. Transakční povahu setkání. To, jak se předválečný Berlín zdál balancovat na pokraji něčeho strašného. Obraz není záznamem místa. Je záznamem pocitu z místa. Deformace a špatné barvy nejsou selhání pozorování. Jsou celým smyslem obrazu.

To je expresionistický program. Nedívejte se na svět. Dívejte se na to, jak se kvůli světu cítíte. A to pak namalujte. Zdeformujte, cokoli je třeba zdeformovat, aby byl pocit vidět. Použijte špatnou barvu, pokud ta správná nenese správný náboj. Ohněte perspektivu. Udělejte oči příliš velké. Roztáhněte ústa. Námětem je malířova nervová soustava. Svět na obraze je jen metaforou toho, co nervová soustava dělá.

I technické znaky expresionismu jsou předvídatelné a jsou to většinou obrácené znaky impresionismu. Silné obrysy místo rozpuštěných okrajů. Agresivní nepřirozené barvy místo pozorovaných. Zdeformované postavy místo poctivě proporčních. Symbolický námět místo nahodilého. Malíř význam vyhlašuje, místo aby ho nechal dodat viditelný svět.

Moment – a co je tedy postimpresionismus?

Tady přichází na řadu otázka impresionismu a postimpresionismu a je to otázka, kterou většina příležitostných tvůrců tabulek pokazí.

Postimpresionismus je most. Je to pojem, který historici umění zpětně razili v 10. letech 20. století pro generaci malířů, kteří v 80. a 90. letech 19. století začínali uvnitř impresionismu, ale překročili jeho hranice různými směry. Cézanne šel ke struktuře a k formální analýze toho, jak obraz drží pohromadě. Vincent van Gogh šel k citové intenzitě a sytým barvám. Paul Gauguin šel k symbolismu a k nezápadním barevným systémům. Georges Seurat šel k vědeckým vzorům teček – pointilismu, kterému se také říká neoimpresionismus. Nikdo z nich nedělá to, co dělal Monet. Nikdo z nich nedělá to, co dělá Munch. Jsou mezi nimi.

Rozdíl mezi impresionismem a postimpresionismem v jedné větě zní takto. Impresionismus věří oku. Postimpresionismus stále používá nástroje volného rukopisu a jasných barev, které impresionismus vyvinul, ale začíná je využívat k vyjádření něčeho jiného než čisté optické pravdy – struktury v Cézannově případě, emocí ve van Goghově. Postimpresionismus není soudržné hnutí. Je to pojem, který používáme pro čtyři nebo pět velkých malířů, kteří vzešli z impresionismu, ale už směřovali k expresionistickému postoji dřív, než expresionismus jako nálepka existoval.

Zejména van Gogh je malíř, který expresionismus předjímal nejpříměji. Hustý vířivý rukopis jeho pozdních obrazů ze Saint-Rémy dělá něco, co má blíž k Munchovi než k Monetovi. Němečtí expresionisté v 1. a 2. dekádě 20. století četli jeho dopisy bratru Theovi jako svého druhu zakládající dokument. To, o co se snažili, viděli už hotové ve van Goghově Hvězdné noci o deset nebo patnáct let dřív.

Čistá odpověď na otázku, zda je neoimpresionismus totéž co postimpresionismus: ne. Neoimpresionismus je užší pojem pro Seuratův pointilistický přístup, někdy nazývaný divizionismus, který používá drobné tečky čisté barvy, jež oko na dálku smísí. Postimpresionismus je širší zastřešující pojem, který zahrnuje neoimpresionismus, Cézannův strukturní projekt, van Goghův citový projekt a Gauguinův symbolistický projekt. Všechny čtyři větve vyrostly z impresionismu v 80. letech 19. století. Dvě z nich (van Goghova a v menší míře Gauguinova) se v prvních letech 20. století přímo vlily do expresionismu.

Další srovnání, na které narazí každý

Když už třídíme nálepky, otázka impresionismu a realismu si zaslouží odstavec, protože je to ta další, která se objevuje.

Realismus je v malířství hnutí, které ve Francii předcházelo impresionismu ve 40., 50. a 60. letech 19. století. Vůdčí postavou byl Gustave Courbet. Obvykle se k němu řadí i Jean-François Millet, Honoré Daumier a Jean-Baptiste-Camille Corot. Realistický program spočíval v tom, malovat obyčejný moderní život – rolníky, dělníky, městskou chudinu – vážně a bez idealizace. Technické provedení bylo stále poměrně uhlazené, ale námět byl záměrným odmítnutím salonní záliby v mytologii a dějinách. Realismus byl politicky levicový a vizuálně konzervativní.

Impresionismus od realismu zdědil oddanost moderním námětům – nádraží, předměstí, bulvár, tančírnu –, ale odmítl jeho uhlazený povrch. Tam, kde by Courbet podal ruce rolníka s plným stínováním starých mistrů, by Monet podal stoh sena jako tři nebo čtyři volné skvrny doplňkových barev. Jak je jiné. Proč je podobné. Realismus je bezprostředním předkem impresionismu a hranice mezi nimi je neostrá.

Čím se impresionismus liší od realismu? Změnil rukopis, ponechal náměty, přidal metodu práce v plenéru a přijal barevný kontrast. Realismus a impresionismus na sebe plynule navazují. Realismus a expresionismus ne.

Dva obrazy vedle sebe

Kompozice VII Vasilije Kandinského (1913), obraz, který se zobrazujícího námětu vzdal úplně

Tady je test vedle sebe. Představte si Monetovo Impression, soleil levant na stěně a vedle něj Kandinského Kompozici VII. Oba namalované ve stejném čtyřicetiletém období. Oba o barvě a rytmu. Oba se záměrně obracejí zády k akademické dokonalosti.

Monet, namalovaný v roce 1872, je rozpoznatelně přístav v Le Havru za konkrétního listopadového rána. Dokážete určit slunce, lodě, komíny, vodu. Podání je volné, ale námět je skutečný a pozorovatelný. Malíř nechává práci na svém oku a věří tomu, co mu oko hlásí.

Kandinskij, namalovaný v roce 1913, rozpoznatelně nezobrazuje nic konkrétního. Barevné tvary nepředstavují předměty. Kompozice neodkazuje ke skutečnému místu. Kandinskij sám byl synestetik, který při pohledu na barvu slyšel hudbu, a jeho Kompozice jsou v podstatě pokusy namalovat zážitek z hudby. Není tu žádný pozorovatelný námět. Je tu jen malířův vnitřní prožitek, zviditelněný.

To je propast mezi impresionismem a expresionismem na jedné stěně. Monet věří, že námětem je svět. Kandinskij usoudil, že námětem svět není a že je jím malířův vnitřní život. Malíři mezi nimi – van Gogh, Munch, Kirchner, Marc – domýšlejí důsledky.

Modrý kůň I Franze Marca (1911), obraz skupiny Der Blaue Reiter, který nepřirozenou barvou vyjadřuje vnitřní citovou odezvu na svůj námět

Modrý kůň I Franze Marca, namalovaný v roce 1911, vyslovuje tentýž argument na třech stopách plátna. Kůň je modrý. Modří koně neexistují. Modrá není pozorování, je to pocit – o nevinnosti, o vnitřním životě zvířat, o duchovní vážnosti, která podle Marca přebývala ve zvířeti, jež lidé otupili až k neviditelnosti. Obraz patřil k zakládajícím dílům skupiny Der Blaue Reiter, mnichovské expresionistické skupiny, kterou Marc a Kandinskij založili v roce 1911. Pojmenovali ji podle modrého koně a jezdce, kteří se opakují v raném expresionistickém díle obou malířů. Námětem je zvíře. Modrá je malíř, který vám říká, co zvíře znamená.

Krátký tahák

Protože otázka, čím se impresionismus liší od expresionismu, padá tak často, tady je srovnání zhuštěné do jednoho řádku na každé hledisko.

Čeho si všímat, až budete příště před jedním stát

Tři rychlé věci.

Za prvé, podívejte se na barvu. Pokud by věrohodně mohla být barvou skutečné scény, nejspíš se díváte na impresionismus. Pokud je nebe kyselě zelené nebo tvář růžová proti modrozelené, nejspíš se díváte na expresionismus.

Za druhé, podívejte se na linii. Pokud jsou okraje předmětů rozpuštěné v okolní atmosféře, impresionismus. Pokud jsou okraje silně obtažené nebo vyřezané tvrdými tahy, expresionismus.

Za třetí, podívejte se na postavu. Jsou proporce zhruba takové, jaké proporce obvykle bývají? Impresionismus. Nebo jsou oči příliš velké, hlava znetvořená, tělo zkroucené? Expresionismus. Chiaro vám přečte Munchův deníkový zápis z ledna 1893 o „nekonečném výkřiku procházejícím přírodou“, zatímco stojíte před jednou z litografií Výkřiku a díváte se na nebe krvácející červenou.

Většina zmatku kolem impresionismu a expresionismu v populárním psaní pramení z toho, že se lidé dívají jen na rukopis. Obě hnutí používají volný rukopis. Rukopis není ten rozdíl. Rozdíl je v tom, co rukopis zaznamenává.

Pointa

Mlhavý přístav v Le Havru v listopadu 1872. Postava na mostě v Oslu v lednu 1893. Dvacet let mezi nimi, dvě různé země, dvě různé generace. Obě mají oranžové nebe v plamenech nad vodou. První malíř se vám snaží říct, jak to ráno vypadalo. Druhý malíř se vám snaží říct, jaký ten večer byl na pocit. To je celá otázka impresionismu a expresionismu ve dvou obrazech, oba malé, oba se stejnou barvou na nebi.

Zdroje obrázků