Přejít k obsahu

Otočte se: Svatba v Káně je celá stěna

Publikováno: • Čtení na 11 min

Svatba v Káně Paola Veroneseho, největší obraz v Louvru, zobrazující benátskou svatební hostinu se 130 postavami

Jaký obraz visí naproti Moně Lise? Je to Svatba v Káně (Le Nozze di Cana) od Paola Veroneseho, dokončená v roce 1563: největší obraz v Louvru, na stěně přímo naproti Moně Lise v Salle des États, v sále 711.

Postavte se do Salle des États v kterékoli úterý v jedenáct dopoledne. Tímto sálem dnes projde třicet tisíc lidí. Každý z nich je otočený stejným směrem: na jih, k neprůstřelné skleněné vitríně, ve které je Leonardova Mona Lisa. Telefony nahoře, lokty od těla, trpělivé šoupání nohama.

A teď se otočte.

Zadní stěna je namalovaná místnost, šest a tři čtvrtě metru vysoká a skoro deset metrů široká. Sto třicet lidí v benátském hedvábí v ní večeří. Pod stolem je pes a někomu na zápěstí sedí papoušek. Čtyři hudebníci v popředí hrají na basovou violu, violone, cink a violu. Uprostřed je Ježíš. Právě proměnil džbán vody ve víno. To je Svatba v Káně Paola Veroneseho a v Salle des États k ní v každém okamžiku stojí zády zhruba devět lidí z deseti.

To není náhoda proudění davu. Je to určující fakt celého sálu. Mona Lisa je vysoká sedmdesát sedm centimetrů. Veroneseho plátno má šedesát sedm metrů čtverečních. Poměr ploch je zhruba dvě stě ku jedné. Menší dílo je za neprůstřelným sklem a bronzovým zábradlím dvanáct stop daleko. To větší je hned tady. Můžete k němu přijít a přečíst si popisek.

Svatba v Káně v číslech

Vyložme čísla na stůl, protože právě čísla jsou celá zápletka.

Plátno je vysoké šest celých sedmdesát sedm metru. Široké devět celých devadesát čtyři metru. Šedesát sedm celých dvacet devět metrů čtverečních malované plochy. S podšívkou a moderním napínacím rámem váží zhruba jednu celou tři metrické tuny. Pro srovnání: Korunovace Napoleona od Jacquese-Louise Davida, která visí o dva sály dál a sama je to monstrum, má asi šest krát deset metrů. Veroneseho obraz je větší. Je to největší obraz v Louvru, tečka, a největší je od roku 1798.

Paolo Caliari, zvaný Veronese, protože se kolem roku 1528 narodil ve Veroně, byl jedním ze tří mužů, kteří v 16. století ovládali benátskou malbu. Tizian byl starý mistr a dvorní malíř císařů. Tintoretto byl rychlík, který pracoval rychle a levně na obrovských plochách. Veronese byl mistr barvy a architektury. Maloval hostiny. Benediktini od San Giorgio Maggiore, kláštera na vlastním malém ostrově v benátské laguně, si u něj v červnu 1562 objednali dílo, které mělo pokrýt celou zadní stěnu jejich nového refektáře. Stěnu navrhl Andrea Palladio. Veronesemu bylo něco málo přes třicet.

Podepsal smlouvu na tři sta dvacet čtyři dukátů plus sud vína plus byt a stravu po dobu, kdy na obraze pracoval. Trvalo mu to patnáct měsíců. Hotové plátno odevzdal 8. září 1563.

Večeře v Palladiově refektáři

Tady je věc, kterou si musíte zapamatovat. Dílo nikdy nemělo být muzejním předmětem. Byla to stěna. Mniši od San Giorgio Maggiore vcházeli do refektáře dvakrát denně, usedali na dlouhé lavice a mlčky jedli chléb a rybu, zatímco hleděli na svatební hostinu, která měla téměř přesně rozměry jejich skutečné místnosti. Palladiovy skutečné pilíře na jejich straně stěny pokračovaly, v barvě, na té druhé. Malovaná balustráda navazovala na skutečnou podlahu. Pokud jste byli novic, osmnáctiletý a hladový, muselo vám připadat, že vám benátská šlechta na obraze každou chvíli podá talíř.

Veronese do scény namaloval sám sebe. Sebe a tři své přátele. Jsou to čtyři hudebníci v popředí, ti v bílých hedvábných kabátcích, kteří hrají v souboru strunných a dechových nástrojů právě ve chvíli, kdy se voda mění ve víno. Tradiční identifikace, ke které se Louvre na vlastním popisku stále staví opatrně, říká, že Veronese je hráč na violu da gamba vlevo, Tizian je kontrabas vpravo, Jacopo Bassano drží cink a Tintoretto za nimi hraje na violu. Čtyři z největších malířů benátského cinquecenta hrají kvarteto na svatbě v Galileji, která je zároveň benátskou společenskou večeří a zároveň zázrakem. Jestli tohle není tah, kterým se umělec jasně k něčemu hlásí, pak nic.

Detail čtyř hudebníků v popředí Svatby v Káně, tradičně identifikovaných jako Veronese, Tizian, Bassano a Tintoretto

Sto třicet hostů

Námětem je Janovo evangelium, druhá kapitola. Ježíš, jeho matka a učedníci jdou na svatbu do městečka Káni. Dojde víno. Maria to řekne Ježíšovi. Ježíš řekne sluhům, ať naplní kamenné džbány na vodu. Nalévají víno. Je to jeho první veřejný zázrak. Celé vyprávění má jedenáct veršů.

Veronese mu dává asi sto třicet postav. Benátské patricije v hedvábí. Turecké vyslance v turbanech. Africké sluhy nesoucí talíře. Trpaslíka vlevo, který drží papouška. Psa pod stolem. Kočku, která v popředí hrabe tlapkou po džbánu. Muže vpravo, který se párátkem šťourá v zubech. Ježíš je přesně uprostřed, v kompozici malý, tichý, s červeným pláštěm. Maria je vedle něj. Nevěsta a ženich jsou odsunutí skoro za okraj plátna úplně vlevo, což je teologicky troufalé. Veronese tím říká, aniž by to úplně vyslovil, že tahle svatba není o novomanželích. Je o hostovi, který právě změnil chemii nápojů.

Nad stolem, v horní třetině, je vidět nebe a renesanční architektura benátského paláce v Palladiově stylu. Řezníci nahoře na balkoně porcují beránka. Ani to není náhoda. Beránek je znamením pašijí, vsazeným do pozadí prvního zázraku tři roky před událostí, na kterou ukazuje.

Pokud chcete jednovětého průvodce skupinou autoportrétů na Svatbě v Káně, tady je: jsou to nejlépe oblečení lidé v místnosti a jediní, kdo doopravdy pracuje.

Napoleon ji sundá

Dne 11. září 1797 vešli francouzští vojáci na rozkaz generála Napoleona Bonaparta do refektáře San Giorgio Maggiore a sundali obraz ze stěny.

Vynést ho vcelku samozřejmě nemohli. Měl velikost stěny. Rozřezali tedy plátno na části přímo skrz barvu, části srolovali, zabalili do beden a poslali do Paříže. Bylo to součástí loupeživé kampaně, kterou francouzské armády v Itálii vedly v letech 1796 až 1798 podle podmínek smlouvy z Tolentina, kterou Francouzi o několik měsíců dříve nadiktovali papeži Piovi VI. pod hrozbou zbraní. Smlouva dala Francii právní krytí k tomu, aby z Itálie odvezla přes pět set obrazů a soch. Tento byl na seznamu vůbec největší položkou.

Srolovaná plátna dorazila do Paříže v roce 1798. Restaurátoři dílo znovu sešili a napnuli na nové rámy. Bylo instalováno v Musée Napoléon, jak se Louvre jmenoval, když Napoleon vládl Francii, a je tam od té doby. Pokud vás někdy zajímalo, jak se Svatba v Káně dostala do Louvru, takhle. Obraz do Paříže nepřišel. Byl rozřezán a do Paříže odeslán.

Palladiem navržený interiér San Giorgio Maggiore v Benátkách, kláštera, který si Svatbu v Káně objednal

Výměna za Le Bruna, kterou Benátky dodnes nesou nelibě

V roce 1815 prohrál Napoleon u Waterloo. Pařížská smlouva zavazovala Francii vrátit umění, které za předchozí dvě desetiletí uloupila. Antonio Canova, velký klasicistní sochař, byl vyslán z Říma jako papežský zmocněnec, který měl dostat zpátky vatikánské obrazy. Ke všeobecnému překvapení byl z velké části úspěšný. Většina Napoleonovy italské kořisti se vrátila domů.

Benátky požádaly o vrácení Veroneseho.

Francie řekla ne.

Oficiální francouzský postoj zněl, že plátno je teď příliš křehké na převoz. Už jednou bylo rozřezáno, srolováno, převezeno, sešito a znovu napnuto. Sundat ho ze stěny Louvru a naložit na vůz do Benátek by ho prý zničilo. Jako útěchu poslala Francie Benátkám jiné dílo: Hostinu v domě farizeje Šimona od Charlese Le Bruna, francouzský obraz z konce 17. století, který zobrazuje jinou novozákonní hostinu. Právě tato náhrada dnes visí na stěně refektáře v San Giorgio Maggiore, kde dříve visel Veronese. Většina návštěvníků si výměny nikdy nevšimne. Benátčané si jí nepřestali všímat nikdy. Ještě v 21. století italští ministři kultury nadhodili myšlenku znovu požádat, a odpověď z Paříže je vždycky stejná: příliš křehké na převoz.

V tom je háček argumentu křehkosti. V roce 2007 vytvořilo italské studio Factum Arte na zakázku Fondazione Giorgio Cini digitální faksimile v plné velikosti a instalovalo ho zpět do Palladiova refektáře. Třiceti lidem to trvalo patnáct měsíců. Faksimile je v refektáři právě teď. Můžete se na něj podívat. Můžete sedět v místnosti, pro kterou byl obraz namalován, s Palladiovými pilíři navazujícími na ty malované, jak to Veronese zamýšlel, a hodovat očima na pohledu, který měli mniši před sebou dvě stě třicet let.

Není to originál. Originál je v Paříži.

Svobody básníků a bláznů

Deset let poté, co toto plátno dokončil, se Veronese dostal do potíží s inkvizicí.

Nešlo přitom o samotnou Kánu. Šlo o jiný obraz pro refektář, Poslední večeři, kterou dokončil pro dominikány u Santi Giovanni e Paolo. Na tom díle zobrazil německé vojáky, šašky, trpaslíky, muže s krvácejícím nosem a v popředí psa. Inkvizitoři chtěli vědět, kdo takové nevhodné detaily povolil. Dne 18. července 1573 byl Veronese předvolán před tribunál.

Zápis se dochoval. Je to jeden z velkých dokumentů o tom, jak umělec hájí své dílo před náboženským cenzorem, a jádro výměny zní takto. Inkvizitor se ptá, proč Veronese do scény Poslední večeře umístil Němce, trpaslíky a šašky. Veronese do protokolu odpovídá: „My malíři si bereme tytéž svobody, jaké si berou básníci a blázni.“ Dodává, že postavy zahrnul jako ozdobu, do prázdných částí plátna, jak to malíři dělali odjakživa.

Inkvizice mu nařídila obraz opravit. Veronese nic nepřemaloval. Místo toho změnil název. Z „Poslední večeře“ se stala „Hostina v domě Leviho“, příběh o Ježíšovi, který jí v domě výběrčího daní, což je scéna, kde je z teologického hlediska v pořádku mít u stolu Němce a šašky. Nový název a hotovo. To plátno je dnes v Gallerie dell’Accademia v Benátkách.

Proč příběh s inkvizicí patří do příběhu prvního obrazu, a ne jen k vlastnímu heslu Hostiny v domě Leviho: princip, který Veronese hájil před tribunálem v roce 1573, je přesně ten princip, který už o deset let dříve namaloval na stěnu benediktinského refektáře v San Giorgio Maggiore. Náboženský zázrak oblečený do benátského hedvábí 16. století, nacpaný psy, papoušky a hrajícími hudebníky. Inkvizice si ho předvolala kvůli dílu pro Santi Giovanni. Mohla si ho předvolat i kvůli Káně a argument by byl totožný.

Den, kdy se roztrhla

Druhá jizva po rozřezání v roce 1797 je ta, ke které se Louvre přiznal v roce 1992.

V roce 1989 začala dlouhá plánovaná restaurátorská kampaň. Restaurátoři chtěli z plátna odstranit dvě století laku, zpevnit místa s odlupující se barvou a znovu napnout podšívku. Práce probíhaly přímo v Salle des États, za lešením. V noci 8. června 1992 během manipulace selhala část nosného rámu, který obraz držel. Obraz spadl a roztrhl se. Louvre poškození zveřejnil. Restaurování, které mělo skončit ten rok, se muselo prodloužit. Restaurátoři trhlinu zalátali a podšívku zesílili. Plátno se vrátilo na místo.

Trhlinu z roku 1992 ve většině anglických shrnutí příběhu Kány a jeho významu nenajdete. Snadno se přehlédne. Sám Louvre ji na popisku v sále neuvádí na prvním místě. Ale je součástí toho, na co se díváte, když před obrazem dnes stojíte. Plátno v roce 1797 rozřezali vojáci a v roce 1992 ho shodil jeho vlastní nosný rám. Bylo opravováno dvakrát.

Jak najít sál 711, naproti Moně Lise

Rozměry Svatby v Káně se do běžné galerie nevejdou, a tak jí Louvre dal zvláštní domov. Visí v Salle des États, oficiálně sál 711, v křídle Denon v 1. patře. Tam visí i Mona Lisa. Pokud jste se někdy ptali, kde Svatba v Káně je, odpověď je jednoduchá: ve stejném sále jako nejfotografovanější obraz na světě, na protější stěně.

Dostat se k ní je nejjednodušší navigační úloha v celém muzeu. Následujte značky k Moně Lise. Nic víc. Každá chodba od každého vchodu nakonec ústí do Salle des États. Jakmile jste v sále, Mona Lisa je stěna s davem za provazem. Veronese je stěna za tím davem.

Praktická poznámka k prohlídce Svatby v Káně v Salle des États. Ranní nával, mezi půl desátou a jedenáctou, je doba, kdy je fronta k Moně Lise nejhustší a protější stěna nejprázdnější. Můžete se k Veronesemu dostat na metr a dívat se nahoru středem plátna na Ježíše a Marii, aniž by vám kdokoli překážel. Dav je tři metry za vámi a všichni hledí opačným směrem. Strážci v Louvru vás nebudou vyhánět, dokud se nedotknete zábradlí. Jeden z největších olejových obrazů, jaké kdy vznikly, budete mít v podstatě sami pro sebe, v nejnavštěvovanějším sále s uměním na Zemi, ve špičce – a popisky v sále vám neřeknou nic o čtyřech hudebnících, o stopách pily z roku 1797 ani o trhlině z roku 1992. Chiaro vás provede všemi třemi.

Otočte se

Jestli si o tomhle plátně zapamatujete jedinou věc, ať je to geometrie. Největší dílo v budově je v Paříži od roku 1798. Z benátského kláštera ho odvezli francouzští vojáci s pilami. Francie ho odmítá vrátit už přes dvě století. Dnes visí na stěně přímo naproti Moně Lise. Před ním každý den stojí kolem třiceti tisíc lidí a skoro nikdo z nich neví, že před ním stojí. Dívají se špatným směrem.

Stěna v Benátkách po něm zůstává prázdná. Stěna v Paříži je jím pokrytá. A v nejnavštěvovanějším sále nejnavštěvovanějšího muzea na Zemi je největší obraz na největší stěně tou jedinou věcí, na kterou se nikdo nedívá. Udělejte tu jednu věc, kterou v Salle des États nedělá nikdo jiný. Otočte se.

Zdroje obrázků