
V posledním srpnovém týdnu roku 1889 vyšel Vincent van Gogh ze svého zamčeného pokoje v ústavu Saint-Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence, vešel do zahrady a poprvé po šesti týdnech vzal do ruky štětec. Nemaloval od poloviny července, kdy jím projel záchvat křečí celého těla a znovu ho dostal do izolace. Teď, když se zotavoval, si jako první věc vybral obraz vlastní tváře. Dokončil ho o týden později. Je to obraz, který dnes visí v pátém patře Musée d’Orsay, a příběh Van Goghova autoportrétu, na který se v Orsay stojí fronty, je celý příběhem těch čtyř stěn a týdne, kdy se z nich vymaloval ven.
V sále, kde ho Orsay chová, panuje zvláštní druh ticha. Vyjedete druhým eskalátorem, minete Monetovy studie leknínů a Cézannova jablka a vejdete do malé galerie osvětlené shora. Obraz je vysoký šedesát pět centimetrů a široký padesát čtyři. Pozadí je téměř fluorescenčně tyrkysově modré, propracované drobnými hadovitými tahy štětce, které zblízka vypadají jako hladina mělké řeky viděná shora. Z toho víru vystupuje hubený muž s rezavým plnovousem v šedém kabátu, který drží paletu a štětec. Dívá se kousek kolem vás, ne na vás. Je mu třicet šest let. Zbývá mu deset měsíců života.
Van Gogh namaloval nejméně třicet šest autoportrétů. V Orsay je jen jeden z nich. To je málo ve srovnání se slavnějšími sbírkami autoportrétů ve Van Goghově muzeu v Amsterdamu, které jich má osmnáct, nebo v londýnské Courtauld Gallery, která má ten s obvázaným uchem. Orsay ale má ten, na kterém příběhu posledního roku záleží nejvíc, protože je to ten, který namaloval jako důkaz, že vůbec ještě malovat dokáže.
Týden, kdy Van Gogh dostal zpátky štětce
Tady je sled událostí, protože na datech záleží. Van Gogh se dobrovolně nechal umístit do ústavu Saint-Paul v Saint-Rémy 8. května 1889, po osmi měsících krizí v Arles, mezi nimiž bylo i uříznutí ucha 23. prosince 1888. První dva měsíce v ústavu byl plodný. Namaloval Kosatce. Namaloval olivové háje. V polovině června namaloval z okna své ložnice ve druhém patře Hvězdnou noc.
Pak měl v polovině července záchvat. Nemocniční záznamy doktora Théophila Peyrona popisují úplný záchvat, po kterém nebyl schopen mluvit. Přestěhovali ho do zamčeného pokoje. Štětce a barvy mu kvůli jeho vlastní bezpečnosti zabavili, protože se během předchozích epizod pokoušel jíst barvy. V tom pokoji zůstal pět a půl týdne. Nenapsal žádné dopisy. Nenakreslil žádné kresby. Když se konečně v posledních srpnových dnech zotavil, napsal 22. srpna bratrovi Theovi, že je „ohromen, že nedokáže pochopit posledních šest týdnů“.
Pátého nebo šestého září mu Peyron vrátil malířské potřeby. Úplně první věc, kterou udělal, byl autoportrét. O tři dny později udělal druhý. Ten druhý je ten v Orsay.
Co o něm Van Gogh doopravdy napsal
Jeho záměry s tímto obrazem nemusíte hádat. Máme dopis. Desátého září 1889, dva dny po dokončení obrazu, napsal Van Gogh Theovi a obraz podrobně popsal.
„Uvidíš, doufám,“ napsal, „že moje tvář je mnohem klidnější, i když se mi zdá, že můj pohled je nejistější než dřív.“ Popsal pozadí: nejprve „tvrdá popelavě šedá“, přecházející do „bledě malachitové“ zelené. Kabát byl podle něj „fialový ztmavený do čisté pruské modři“. Na jeden konkrétní detail byl pyšný: „Musí se na to dívat z dálky.“ Tím říkal, že změť tahů štětce zblízka se má z dvou nebo tří metrů slít v něco souvislého.
Ještě něco jiného Theovi ten den řekl. „Lidé říkají, a já jsem ochoten tomu věřit, že je těžké poznat sám sebe – ale ani namalovat sám sebe není snadné.“ Namaloval se, právě v tom týdnu, aby si ověřil, jestli tam ještě je.
Obraz z Orsay je jediný autoportrét, na kterém se kdy zobrazil jako malíř – drží paletu a štětec, ukazuje nástroj. Všechny ostatní jsou jen tvář. Tohle je jediný, na kterém se ukazuje při práci.
Zrcadlo Van Goghova autoportrétu z Orsay
Postavte se metr a půl daleko a podívejte se na tvář. Tváře jsou propadlé, čelo vysoké a kostnaté. Vous je kratší než na autoportrétech z Arles, zastřižený skoro na strniště. Oči jsou hluboko posazené a zleva, z pohledu diváka, osvětlené bledě žlutou, která odpovídá pigmentům na paletě v jeho ruce. Má na sobě šedý kabát, ve kterém do ústavu přišel. Límec má zapnutý až nahoru, formální detail u muže, který v Arles chodil jen v košili.
Většina energie obrazu sídlí v pozadí. Van Gogh ho propracoval tím, čemu historici dnes říkají „tah ze Saint-Rémy“: krátké zakřivené tahy kladené rovnoběžně a skoro se dotýkající, které celé ploše dávají jakési pomalu se otáčející počasí. Tytéž tahy, větší a prudší, uvidíte na Hvězdné noci, kterou namaloval o tři měsíce dřív. Tady jsou menší, klidnější, skoro dekorativní. Theovi napsal, že barva je „bledě malachitová zeleň letní oblohy po bouřce“. Co Theovi nenapsal, je, že v každém tahu je vidět fyzický tlak jeho ruky. Pracoval rychle.

Porovnejte tento obraz s autoportrétem z Paříže z roku 1887, který je také ve sbírce Orsay, ale ne vždy vystavený. V Paříži se Van Gogh namaloval rozbitými modrými a oranžovými tečkami, vypůjčenými od Seurata. Vypadá vyplašeně a mladě. O dva a půl roku později, na obraze ze Saint-Rémy, se z teček stali hadi a tvář se propadla. Oba obrazy ukazují téhož muže, který se dívá na sebe do různých zrcadel na opačných březích zhroucení.
Proč existuje tolik Van Goghových autoportrétů

Za deset let se namaloval třicet šestkrát. Krátká odpověď na otázku proč je jednoduchá a skoro nudná. Nemohl si dovolit modely. Profesionální model stál v Paříži v 80. letech 19. století padesát centimů až frank za hodinu. Van Gogh žil z Theova příspěvku 150 franků měsíčně. Nemohl si lidi najímat a lidé v malých francouzských městech mu často odmítali sedět zadarmo, protože ho pokládali za podivína. Použil tedy jediný model dostupný bez peněz, a tím byl muž v zrcadle v jeho koupelně.
Je tu i méně praktický důvod, který sám pojmenoval v dopise z Arles v roce 1888. Napsal, že autoportrét je způsob, jak „studovat sám sebe, jako člověk studuje svou rodinu“. Zrcadlo pro něj bylo etnografickým nástrojem. Každý obraz byl terénní poznámkou o obtížném subjektu.
Tento Van Goghův autoportrét ze Saint-Rémy je poslední terénní poznámka. Je to fakticky poslední autoportrét jeho tvůrčího života. Po něm namaloval ještě jeden, menší a nedokončený, někdy datovaný do listopadu 1889, a pak přestal. V květnu 1890 nasedl na vlak do Auvers-sur-Oise. Dvacátého sedmého července 1890 se v pšeničném poli zastřelil a o dva dny později zemřel. Obraz z Orsay je prakticky posledním okamžikem, kdy se podíval do zrcadla a zaznamenal, co viděl.
Jak se obraz dostal do Orsay
Theo zdědil všechno z Van Goghova ateliéru a v lednu 1891 zemřel na syfilis. Díla zdědila Theova vdova Johanna van Gogh-Bonger. Bylo jí dvacet osm, čekala Theova syna a chystala se strávit dalších třicet tři let tím, že bude sama budovat Vincentovu posmrtnou pověst: psát dopisy, pořádat výstavy a odmítat prodat nejlepší obrazy, dokud je muzea nepřijmou za to, čím byly.
Autoportrét z roku 1889 si ponechala ve své osobní sbírce. Když v roce 1925 zemřela, přešel na jejího syna Vincenta Willema van Gogha, který spravoval rodinný majetek až do roku 1949. V roce 1949 obraz věnoval francouzskému státu jménem svého strýce. Nejprve putoval do Louvru. Od roku 1951 visel v galerii Jeu de Paume v Tuilerijských zahradách, v sále francouzských impresionistů, se kterými si Louvre nikdy nevěděl rady. Když se v prosinci 1986 otevřelo Orsay, celá sbírka Jeu de Paume se přestěhovala přes Place de la Concorde a po nábřeží do nové budovy. Autoportrét s ní.
Od roku 1986 visí bez přerušení v pátém patře Orsay, za velkými hodinami, s výjimkou několika zápůjček na retrospektivy.
Čeho si všímat zblízka
Dejte mu aspoň tři minuty. Obraz odměňuje pomalé dívání velmi konkrétními způsoby.
Nejprve se podívejte na paletu v jeho ruce. Pigmenty, které jsou na ní vidět, jsou většinou tytéž barvy, kterými namaloval pozadí: malachitová zeleň, růžová, citronová žluť a malá skvrna rumělkové červeně u palce. Namaloval své nástroje svými nástroji. Je to malá uzavřená smyčka, která odmění jen pozorného čtenáře.
Zadruhé se podívejte na oči. Nejsou tak docela zaostřené na vás. Van Gogh se dívá na místo v zrcadle asi patnáct centimetrů vlevo od místa, kde by byla vaše tvář, kdybyste stáli tam, kde stál on. Právě tenhle malý posun dává obrazu jeho zvláštní pocit nepřítomnosti. Je přítomný, ale ne vůči vám.
Zatřetí ustupte. Ujděte pět kroků ke vzdálené stěně galerie a otočte se. Celý obraz se složí. Drobné tahy v pozadí změknou v čistou barvu. Tvář vystoupí dopředu. Kabát zmodrá. To je efekt, o který podle svých slov Theovi usiloval, když psal „Musí se na to dívat z dálky“. Většina návštěvníků to nikdy neudělá. Natlačí se blízko a přehlédnou obraz, který jim chtěl doopravdy ukázat. Pokud už stejně budete stát u vzdálené stěny, Chiaro vám mezitím přečte jeho vlastními slovy dopis Theovi z 10. září.
Začtvrté se zamyslete nad načasováním. Namaloval to ve druhém zářijovém týdnu roku 1889. V Saint-Rémy mu zbývalo ještě osm měsíců, v Auvers deset týdnů, a pak výstřel z pistole v pšeničném poli. Malíř této tváře to nevěděl. Myslel si, že se mu daří lépe. V dopise Theovi z téhož týdne napsal: „Doufám, že se záchvat nevrátí.“ Vrátil se, ještě dvakrát, než přišel konec.
Druhý Van Goghův autoportrét, který většina lidí přehlédne
Orsay má druhý Van Goghův autoportrét. Je to ten z roku 1887 z pařížského období, ten s rozbitými modrými a oranžovými tečkami a slaměným kloboukem. Je menší, světlejší, experimentálnější a visí v jiném sále než ten z roku 1889. Většina návštěvníků vidí ten z roku 1889 a odejde. Pokud chcete celý oblouk, vyhledejte nejprve ten z roku 1887. Uvidíte Van Gogha, který se teprve učí malovat sám sebe, ještě si půjčuje od pařížských neoimpresionistů, s trochu divokým vousem a stále optimistickýma očima. Pak dojděte k tomu z roku 1889. Dva obrazy deset metrů od sebe jsou začátkem a koncem muže, který v zrcadle sleduje, jak se mění.
Pointa
Poslední Van Goghův autoportrét v Orsay není o duševní nemoci a není o tragédii, i když obě ta slova padnou v každém popisku, který o něm kdy kdo napsal. Je o muži, který v září po špatném létě sedí v zahradě, znovu bere do ruky štětce, dívá se do zrcadla a dělá obraz dost dobrý na to, aby přesvědčil sebe i bratra, že je pořád malířem.
Popisek v pátém patře Orsay vám řekne datum. Neřekne vám, z jakého týdne jeho života obraz pochází. Zanechal víc poznámek než kterýkoli malíř v dějinách; portrét v Orsay je ten jeden týden, kdy poznámky odložil a pozvedl nástroj.
Zdroje obrázků
- The Starry Night by Vincent Van Gogh (52254965920).jpg – Adrian Scottow z Londýna, Anglie. Zdroj, CC BY-SA.