Přejít k obsahu

Zámek Versailles: lovecký zámeček, který pohltil vládu

Publikováno: • Čtení na 11 min

Letecký pohled na zámek Versailles s dlouhým podkovovitým průčelím hlavního paláce, pravidelnými zahradami táhnoucími se na západ k Velkému kanálu a okolním parkem královského panství.

Šestého května 1682 přestěhoval Ludvík XIV. celý svůj dvůr z Paříže do Versailles. Areál ještě nebyl dokončený. Zrcadlová síň měla být hotová až za tři roky. Na dvou obrovských křídlech po stranách hlavního paláce se naplno stavělo. Kaple, kterou král zamýšlel jako duchovní vyvrcholení celého souboru, měla být vysvěcena až za dalších osmadvacet let. Králi však bylo čtyřicet tři let a byl netrpělivý. Do napůl postaveného paláce se nastěhoval s královnou, s oficiální milenkou, se třemi legitimovanými levobočky, s dauphinem a zhruba se třemi tisíci dvořanů. Hlavní město Francie se stěhovalo s ním. Dalších sto sedm let, až do října 1789, kdy revoluční dav vyrazil z Paříže a přinutil Ludvíka XVI. vrátit se do města, bylo Versailles sídlem francouzské vlády.

Důvodem stěhování nebyl přepych. Ludvík XIV. prožil dětství za Frondy, občanské války z let 1648 až 1653, během níž se vysoká francouzská šlechta vzbouřila proti královské moci, oblehla královnu matku v Louvru a dvakrát donutila královskou rodinu uprchnout z Paříže pod rouškou tmy. Král na to nikdy nezapomněl. Stěhování do Versailles nebylo odchodem na venkov na odpočinek. Byl to politický program. Tím, že král přinutil šlechtu žít s ním, spát s ním v jedné budově a být přítomna jeho vstávání, oblékání, stolování, koupání i ulehání, proměnil francouzskou aristokracii v obecenstvo, které nemohlo odejít a které bylo možné každou hodinu každého dne sledovat, řadit a řídit. Dvorský život ve Versailles byl nepřetržitým divadlem, ve kterém byl král hlavní postavou a choreografií byla politika přítomnosti.

To, čím dnes procházíte, je částečně obnovený pozůstatek tohoto programu. Revoluce v letech 1793 a 1794 rozprodala většinu nábytku v dražbách. Napoleon používal palác jako kulisu. Král Ludvík Filip z něj v roce 1837 udělal muzeum francouzských dějin. V roce 1919 byla v Zrcadlové síni podepsána Versailleská smlouva. Německá okupace ho nechala na pokoji. Co následuje, je budova, zahrady a to, co se v nich dá číst.

K čemu sloužil

Ludvík XIII. – otec Krále Slunce – si ve Versailles v roce 1623 postavil malý lovecký zámeček z cihel a kamene. Byla to skromná dvoupodlažní budova na bažinaté půdě, vhodná k tomu, aby se sem král na pár dní uchýlil, když chtěl v okolních lesích lovit jeleny. Místo nebylo vybráno pro svou krásu. Bylo vybráno proto, že půda byla levná a královský otec chtěl soukromé místo daleko od Paříže.

Ludvík XIV. zdědil lovecký zámeček v roce 1643 ve čtyřech letech. Poprvé ho navštívil v roce 1651. Zamiloval se do toho místa, ale nechtěl strhnout otcovu skromnou stavbu, a tak se rozhodl obestavět ji mnohem větším palácem. Stavba začala v roce 1661 pod vedením architekta Louise Le Vau, zahradník André Le Nôtre navrhl zahrady a malíř Charles Le Brun řídil výzdobu interiérů. Ti tři muži spolu na první fázi pracovali dvacet let. Po Le Vauově smrti v roce 1670 převzal funkci hlavního architekta Jules Hardouin-Mansart a přistavěl obě dlouhá křídla, kapli, oranžerii a Zrcadlovou síň. Když se král v roce 1682 definitivně nastěhoval, bylo Versailles už největším královským palácem v Evropě a stálo zhruba tolik, kolik činily půlroční příjmy francouzského státu.

Klíčem jsou náklady. Versailles během osmnáctého století pomalu přivedlo francouzskou monarchii k bankrotu a ten bankrot přímo přispěl k revoluci. Když byly v roce 1789 svolány generální stavy, zasedaly ve Versailles a první revoluční akty vzdoru se odehrály v areálu paláce. Budova byla symbolem režimu, který padl, i místem, které ho zlomilo.

Zrcadlová síň

Zrcadlová síň zámku Versailles, sedmdesát tři metrů dlouhá galerie se sedmnácti obloukovými zrcadly naproti sedmnácti vysokým oknům do zahrad, s křišťálovými lustry a malovanou valenou klenbou nahoře.

Galerie des Glaces – Zrcadlová síň – je nejslavnější místností paláce a jedinou, kterou při vstupu pozná téměř každý návštěvník. Je sedmdesát tři metrů dlouhá, deset a půl metru široká a dvanáct a půl metru vysoká. Na jedné dlouhé straně vede do zahrad sedmnáct vysokých oken. Na druhé dlouhé straně okna zrcadlí sedmnáct obloukových polí ze skla. Síň navrhl Mansart a vyzdobil Le Brun, dokončena byla v roce 1684 a byla zamýšlena výslovně jako politické divadlo paláce.

Technickým úspěchem byla zrcadla. V 80. letech 17. století měly Benátky monopol na výrobu velkého plochého zrcadlového skla. Benátky svým sklářům pod trestem smrti zakazovaly pracovat v cizině. Ministr financí Ludvíka XIV. Colbert tajně naverboval benátské skláře, propašoval je z Benátek a usadil je ve státní manufaktuře v Paříži. Benátky vyslaly vrahy. Někteří z propašovaných sklářů byli otráveni. Jiní byli vykoupeni zpět. Manufaktura ale přežila a do roku 1684 vyrobila tři sta padesát sedm zrcadlových desek Galerie des Glaces, každou zvlášť korunovanou, technologií, které se nemohla vyrovnat žádná jiná země v Evropě. Síň byla průmyslovou špionáží proměněnou v architekturu.

Politickou funkcí síně bylo hlásat bohatství v měřítku celé budovy. Když jste v roce 1685 procházeli Galerie des Glaces, míjeli jste luxusní zboží, které si žádná jiná evropská monarchie nemohla dovolit ani napodobit. Zrcadlo bylo iPhonem sedmnáctého století. Ludvík XIV. jich měl tři sta padesát sedm v jediné místnosti, osvětlené stovkami svící, jejichž světlo se odráželo od zrcadel a okny zpět do zahrad. Celý ten efekt měl sdělit jedinou věc: francouzský průmyslový a dekorativní monopol pod královským vedením.

Strop nad vámi je souvislá malovaná valená klenba od Charlese Le Bruna, která zobrazuje třicet epizod z osobních dějin Ludvíka XIV. z let 1661 až 1678. Král je hlavní postavou každého výjevu – překračuje Rýn, přijímá kapitulaci Maastrichtu, korunuje ho Vítězství, poráží Trojspolek. Le Brun dělal návrh. Provedl ho tým asi čtyřiceti malířů a pozlacovačů, kteří pod jeho vedením pracovali pět let.

Zahrady

Panoramatický pohled na zahrady Versailles ze západní terasy paláce, uprostřed Latonina fontána, partery ze stříhaného zimostrázu a trávníků a Velký kanál táhnoucí se k obzoru.

Vyjděte ze Zrcadlové síně kterýmkoli ze sedmnácti oken – ve skutečnosti prostředními dveřmi, které vedou na terasu – a stojíte na začátku jedné z největších pravidelných zahrad, jaké kdy vznikly. André Le Nôtre začal s návrhem v roce 1661 a pracoval na něm po zbytek života. Plán se od paláce táhne na západ zhruba tři kilometry a končí u Velkého kanálu, který je jeden a půl kilometru dlouhý a sto dvacet metrů široký. Celý terén byl původně bažina. Prvním Le Nôtrovým úkolem bylo vysušit ji, rozčlenit do teras a z okolního kraje navézt dost ornice na zbudování podkladových zemních prací. Na zahradách desítky let pracovaly desetitisíce dělníků a vojáků. Úmrtnost na malárii ve fázi bažin byla tak vysoká, že se o staveništi ve Versailles ve francouzské historické literatuře někdy mluví jako o druhé frontě dlouhých válek Ludvíka XIV.

Zahrady jsou uspořádány podle přísné osy východ–západ, souběžné s ústředními salony paláce. Hlavní osu v pravidelných odstupech přerušují fontány – Latonina fontána hned pod terasou, Apollónova fontána na začátku Velkého kanálu – a protínají ji příčné aleje vedoucí do vedlejších zahradních pokojů zvaných boskety. Boskety jsou menší uzavřené prostory, každý s jiným tématem: Plesový bosket má zahloubený amfiteátr, Bosket tří fontán kaskády vody, Apollónovy lázně jeskyni. Le Nôtre navrhl zahrady jako soustavu pokojů, ne jako jedinou otevřenou krajinu. Procházíte jimi, jako byste procházeli budovou, a každý prostor se otevírá do dalšího.

Fontány pohání samospádový vodní systém, který dal Ludvík XIV. pro zahrady vybudovat za nesmírné peníze. Voda přichází z řeky Eure, vzdálené šedesát kilometrů, a do Versailles ji přiváděl napůl dokončený akvadukt, Machine de Marly a důmyslná řada čerpadel, která vodu zvedala o dvě stě metrů do výšky paláce. Celý systém využíval víc čerpací síly než kterékoli průmyslové zařízení v Evropě sedmnáctého století. Přesto nikdy nebylo dost vody na to, aby běžely všechny fontány zároveň. Zahradníci proto vymysleli štafetový systém: fontánník šel před králem, když si prohlížel zahrady, pouštěl každou fontánu těsně předtím, než král zahnul za roh, a za ním ji zase zavíral. Návštěvník v osmnáctém století by viděl přehlídku fontán, které tryskaly všude, kde král stál. Ostatní fontány, když u nich král nebyl, byly suché. Chiaro přikládá fontánníkův štafetový rozpis k trase, kterou král procházel, takže zatímco stojíte u téže balustrády, u které stál on, vidíte, jak voda následovala panovníka boskety.

Ludvík XIV. sám

Oficiální portrét Ludvíka XIV. od Hyacintha Rigauda z roku 1701: třiašedesátiletý král v plném korunovačním šatu, v hermelínu a plášti s liliemi, s dlouhou kadeřavou parukou a v červených botách na vysokém podpatku stojí vedle mramorového sloupu.

Oficiální státní portrét Ludvíka XIV. namaloval Hyacinthe Rigaud v roce 1701, kdy bylo králi šedesát tři let. Dnes visí v Louvru, ale soudobá kopie visí ve Versailles a originál byl namalován, aby byl vystaven v paláci. Je to obraz, podle něhož si dnes krále pamatuje celý svět: plný hermelínový plášť, Karlův meč u boku, bílé hedvábné punčochy, boty s červenými podpatky, obrovská paruka černých kadeří splývajících až k pasu a královská lýtka nápadně vystavená v taneční póze.

Podstatná je paruka a boty. Ludvík XIV. byl na svou dobu podprůměrně vysoký – měřil asi sto šedesát tři centimetrů – a styděl se za to. Vysoké červené podpatky a vysoká paruka mu dohromady přidávaly zhruba patnáct centimetrů zdánlivé výšky. Samotný červený podpatek se stal dvorskou konvencí: nosit ho směli jen členové královské domácnosti a několik výslovně oprávněných dvořanů. Nosit ve Versailles v roce 1701 červené podpatky znamenalo dávat najevo, že máte přístup ke králi. Nenosit je znamenalo být vyloučen z jeho nejužšího okruhu. Dvůr používal oblečení tak, jako dnešní firma používá přístupové karty: čím hlouběji jste se do budovy dostali, tím konkrétnější byl předpis oblékání.

Samotná póza – král lehce nakloněný do strany, jedna noha vpředu, lýtko na odiv – je převzatá z klasického tance. Ludvík XIV. byl v mládí vážným baletním tanečníkem. V letech 1651 až 1670 veřejně vystupoval v dvorních baletech, mimo jiné v roli vycházejícího slunce v Ballet de la Nuit z roku 1653, odkud pochází jeho přízvisko Král Slunce. Taneční průprava je znát na každém portrétu. Chápal, že být pozorován je představení, a podle toho se stylizoval.

Čeho si všímat

Pět věcí, které v paláci udělat. Zaprvé v Zrcadlové síni spočítejte zrcadlové desky na stěně. Je tu sedmnáct velkých obloukových skupin, každá složená asi z jednadvaceti jednotlivých desek zrcadlového skla. Celkem tři sta padesát sedm desek. Každá z nich byla v roce 1684 luxusním zbožím exportní kvality.

Zadruhé se uprostřed Zrcadlové síně zastavte a podívejte se nahoru na malovaný strop. Postava Ludvíka XIV. je téměř na každém poli. Každé pole je jiné vítězství. Nejvýraznější ho ukazuje při překročení Rýna v roce 1672, což byl vojenský manévr s nevelkým významem, který královi malíři následně proměnili v jeden z ústředních příběhů jeho vlády.

Zatřetí v Králově ložnici – o dvě místnosti dál od Zrcadlové síně – najděte balustrádu, která odděluje královo lože od zbytku místnosti. Dvořané se účastnili královského lever, slavnostního obřadu vstávání, tak, že stáli za touto balustrádou v pečlivě přidělených řadách. Postavení určovalo status. Být v první řadě znamenalo být vévodou. Být v zadní řadě znamenalo být markýzem. Nebýt pozván znamenalo být nikým.

Začtvrté sejděte k Latonině fontáně, první fontáně na ústřední ose pod terasou paláce. Fontána zobrazuje bohyni Létó, jak chrání své děti před skupinou lýkijských venkovanů, kteří se uprostřed proměny mění v žáby a ještěrky. Mýtus je z Ovidia. Politickou alegorií je Fronda: Ludvík XIV., jemuž se v dětství vzbouření šlechtici posmívali, je vyhání a mění v směšná stvoření. Fontána je osobní politickou pomstou provedenou v kameni a bronzu.

Zapáté se vydejte po malé cestě kolem západní strany paláce, kolem Petit Trianonu, a najděte Hameau de la Reine – vesničku Marie Antoinetty. Je to záměrně rustikální napodobenina vesnice s doškovými chalupami, fungující mlékárnou, mlýnem a malým statkem, kterou si královna dala postavit v letech 1783 až 1787 a kam se uchylovala před formálním životem hlavního paláce, aby si hrála na selku. Vesnička je architektonickým opakem všeho, čím mělo Versailles být. Šest let po jejím dokončení byla královna v Paříži sťata. Vesnička tu pořád je a pořád v ní chovají krávy.

Palác je kusem politického divadla sedmnáctého století uchovaným v kameni a ve vodě. Zrcadla jsou pořád zrcadly. Fontány pořád pohání tentýž samospádový systém. Zahrady pořád leží na původní Le Nôtrově ose. Král je pryč a s ním i dvůr, který shromáždil, ale architektura pořád dělá svou práci. Vejděte branami, přejděte mramorové nádvoří, vystoupejte po Královnině schodišti, projděte Herkulovým salonem a pořád jdete trasou, kterou pro vás navrhl Ludvík XIV. Pořád se účastníte královského lever. Král už ve svém loži neleží. Místnost pořád čeká, až do něj ulehne další panovník.

Zdroje obrázků