Přejít k obsahu

Jedlíci brambor: proč je Van Gogh považoval za svůj nejlepší obraz

Publikováno: • Čtení na 15 min

Pět venkovanů sedí kolem malého dřevěného stolu pod zavěšenou olejovou lampou v tmavé světnici chalupy. Vlevo sahají mladý muž v čepici a mladá žena v bílém čepci do mísy s bramborami, uprostřed sedí dívka zády k divákovi, vpravo podává starší muž hrnek a starší žena v bílém čepci nalévá kávu. Vlevo nahoře visí na zdi hodiny a malý zarámovaný obrázek.

Na podzim roku 1887 žil Vincent van Gogh v Paříži se svým bratrem Theem, maloval slunečnice a malé světlé pohledy na Montmartre a nenáviděl, jak sám říkal, psaní dopisů. Jeden přesto napsal, nejmladší sestře Willemien. V půlce stránky se zeptal na jednu rodinu z nizozemské vesnice Nuenen. „Vzala si Sien de Grootová svého bratrance? A přežilo její dítě?“

A hned jedním dechem jmenoval to nejlepší, co kdy namaloval. Byli to Jedlíci brambor. „Ze své vlastní práce pokládám obraz venkovanů, kteří jedí brambory, jejž jsem udělal v Nuenen, après tout za to nejlepší, co jsem udělal.“

Uvědomte si, kde byl, když to psal. Obklopovali ho impresionisté. Právě objevil doplňkové barvy, japonské dřevořezy a rozložený tah štětce. A obraz, který nazval svým nejlepším, byla tmavohnědá večeře v chalupě v noci, pět těžkých tváří a jediná lampa. Žena, na jejíž dítě se ptal, seděla u toho stolu.

Proč tolik záleží na hnědé večeři

Většina návštěvníků v Amsterdamu kolem něj projde cestou ke Slunečnicím. Snadno ho člověk odbude jako nudné rané dílo. To je přesně naopak. Byl to první obraz, který plánoval jako reprezentativní dílo, ten, kterým chtěl dokázat, že umí namalovat skupinu postav. Byl to první obraz, který hájil písemně, v řadě dopisů, jež se dodnes čtou jako manifest. A stál ho přítele, se kterým se znal pět let.

Dnes visí ve stálé sbírce Van Goghova muzea a je jednou ze zastávek našeho audioprůvodce Van Goghovým muzeem. Tady je, kdo sedí u stolu a proč Van Gogh nikdy nepřestal v tento obraz věřit.

Jedlíci brambor postavu po postavě

Jedlíci brambor s deseti očíslovanými kroužky: 1 mladý muž v čepici úplně vlevo, 2 mladá žena v bílém čepci, 3 dívka zezadu, 4 starší muž s hrnkem, 5 starší žena nalévající kávu, 6 zavěšená olejová lampa, 7 hodiny na zdi, 8 malý zarámovaný svatý obrázek, 9 mísa s bramborami, 10 konvice na kávu a hrnky.

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. S jistotou lze pojmenovat jen jednu z vyobrazených osob. Ostatní téměř jistě patří ke stejné domácnosti, ale nikdo jejich jména nezapsal.

Č.Kdo nebo coKde to najítCo víme
1Mladý mužÚplně vlevo, v čepici, z profiluPravděpodobně člen domácnosti De Groot-van Rooij; bezpečně neurčen
2Mladá ženaVlevo od středu, v bílém čepci, vidlička v míseGordina de Grootová, jediná s jistotou určená osoba
3DívkaUprostřed v popředí, zády k divákoviNeurčena; silueta proti světlu lampy
4Starší mužVpravo od středu, podává hrnekNeurčen; možná příbuzný, který v domě bydlel
5Starší ženaÚplně vpravo, v bílém čepci, naléváNeurčena; pravděpodobně starší členka domácnosti
6Olejová lampaVisí nad stolemJediný zdroj světla v místnosti
7HodinyLevý horní roh, na zdiUkazují zhruba sedm, jde tedy o večeři
8Malý zarámovaný obrázekPod hodinamiMalý svatý obrázek, jediná ozdoba místnosti
9BramboryMísa vlevoJedí se přímo ze společné mísy
10KávaKonvice a hrnky vpravoKáva nalévaná z konvice, večerní nápoj

Začněte vlevo. Mladý muž v čepici se naklání, ruka mu míří k míse. Vedle něj se mladá žena s vidličkou úkosem dívá jeho směrem. To je Gordina de Grootová, asi třicetiletá, svobodná, modelka, kterou Van Gogh té zimy maloval znovu a znovu. Uprostřed je dívka, která se k nám otáčí zády, tmavá silueta proti světlu, a právě ona je kloubem celé kompozice. Bez ní se stůl rozpadne na dva páry. S ní se z něj stane kruh.

Detail zavěšené olejové lampy se světlým stínítkem a malým oranžovým plamenem nad tmavou kulatou hlavou a rameny dívky viděné zezadu, v pozadí okno a nízké trámy stropu chalupy.

Vpravo starší muž podává svůj hrnek a dívá se na starší ženu, která má oči sklopené ke kávě, již nalévá. Nikdo nemluví. Hodiny ukazují sedm. Pod nimi visí malý svatý obrázek.

Zima hlav a rukou

Van Gogh se v prosinci 1883 vrátil na faru svých rodičů v Nuenen, na brabantském venkově. Během zimy 1884–1885 chodil do chalup tkalců a zemědělských dělníků a maloval jejich hlavy, jednu po druhé. Výstava, kterou Van Goghovo muzeum obrazu věnovalo v roce 2021, napočítala z té zimy asi čtyřicet malovaných studií hlav; Muzeum Kröller-Müller uvádí počet portrétních studií včetně kreseb na více než sto. Kreslil ruce držící misky, ruce s vidličkami, pěst na stole.

Dne 26. března 1885 se jeho otec, farář Theodorus van Gogh, zhroutil na prahu fary a zemřel. O několik týdnů později začal Vincent velké plátno. Kolem 30. dubna Theovi napsal, že vzniklo „za poměrně krátkou dobu a z velké části zpaměti“, ale že „to stálo celou zimu malování studií hlav a rukou“.

Postupoval po etapách. Nejprve skica tužkou a malá, hrubá olejová skica. Pak litografie, nakreslená zpaměti během jediného dne a vytištěná zrcadlově. Pak velká malovaná studie celé kompozice, dnes v Muzeu Kröller-Müller. A nakonec amsterdamská verze, dokončená úplně na začátku května 1885 a odeslaná Theovi do Paříže. Na jedné přípravné kresbě se objevila kočka, která pak potichu zmizela.

Hrubý, zrcadlově obrácený tisk téže scény večeře v černé a šedé: pět postav kolem stolu pod lampou, žena nalévající kávu sedí vlevo místo vpravo.

Gordina de Grootová a chalupa na Gerwenseweg

Rodina žila v malé chalupě na okraji Nuenen, na dnešní ulici Gerwenseweg. Dům sdílely dvě rodiny a Van Gogh tam byl pravidelným hostem. V květnu 1885 ho namaloval zvenku: nízkou doškovou chatrč s tmavými dveřmi. Původní chalupa už nestojí; v 50. letech byla na stejném místě postavena nová.

Nízká chalupa s doškovou střechou za soumraku, s tmavými dveřmi a ženou stojící před nimi, pod zataženou večerní oblohou.

Gordina de Grootová, kterou Van Gogh v dopisech nazýval Sien, byla tváří, ke které se vracel nejčastěji. Je na řadě hlav z toho jara, s hranatou čelistí, plnými rty a bílým brabantským čepcem, a přinejmenším na jedné z nich hledí z plátna přímo na malíře.

Hlava mladé venkovanky v bílém čepci, s těžkými rysy a tmavýma očima, malovaná hustými tmavohnědými a šedými tahy.

Koncem léta byla těhotná. Vesnice si šuškala a místní katolické duchovenstvo usoudilo, že za to může protestantský malíř, který u ní trávil večery. Van Gogh napsal Theovi začátkem září 1885, že ho kněží varovali, aby se „příliš nezahazoval s lidmi stavu nižšího, než je můj“, a vesničanům přitom vyhrožovali, pokud se nechají malovat. „Farář šel dokonce tak daleko, že lidem sliboval peníze, když se odmítnou nechat malovat,“ psal, „ale oni mu dost rázně odpověděli, že si raději vydělají u mě, než aby u něj žebrali.“

Fámu rozhodně popřel. „Dívka, kterou jsem často maloval, měla mít dítě a podezírali mě, ačkoli jsem s tím neměl nic společného.“ Tvrdil, že mu sama Gordina řekla, že otcem je člen farářovy vlastní farnosti, a šel si rovnou stěžovat k purkmistrovi. Proto se o dva roky později v Paříži ptal sestry, jestli si Sien vzala bratrance a jestli její dítě přežilo. Fáma ho připravila o modely. Dva měsíce po onom dopise Theovi, v listopadu 1885, opustil Nuenen navždy a už nikdy nemaloval nizozemské venkovany.

„Barva hodně zaprášené brambory, neoloupané, samozřejmě“

Temnota je první, co o tomto obraze každý řekne, a byla záměrná. Van Gogh nejprve namaloval hlavy v tom, čemu říkal tělová barva, směsi žlutého okru, červeného okru a bílé. Vypadalo to špatně. „Všechny hlavy byly hotové, a dokonce hotové s velkou péčí,“ napsal Theovi začátkem května, „ale hned jsem je přemaloval, nemilosrdně, a barva, kterou jsou teď namalované, je jako barva hodně zaprášené brambory, neoloupané, samozřejmě.“

Ani bílé nejsou bílé. Vysvětloval, že světlá místa míchal z rumělky, pařížské modři a neapolské žluti, neutrálního tónu, který jen vypadá světle, protože všechno kolem je tmavší. Stíny jsou malované modří. Myslel přitom na výrok francouzského malíře venkova Jeana-Françoise Milleta: venkované mají vypadat, jako by byli namalováni právě tou zemí, do které sejí.

Pak Theovi přesně vysvětlil, jak obraz pověsit. Ne na tmavou stěnu. Do zlatého rámu, nebo na tapetu „v sytém odstínu zralého obilí“, protože ve skutečnosti stálo ohniště a světlo ohně mezi divákem a stolem, mimo obraz. Malba měla zářit z teplého okolí jako světnice viděná od krbu.

„Tihle lidé kopali zemi právě těmi rukama“

Jádro obhajoby je v dopise z doby kolem 30. dubna 1885, psaném k Theovým narozeninám. „Snažil jsem se vyjádřit myšlenku, že tihle lidé, kteří jedí brambory při světle své lampy, kopali zemi právě těmi rukama, které teď strkají do mísy, a obraz tak mluví o ruční práci a – o poctivě vydělaném jídle.“

Chtěl, aby ruce byly ošklivé. Chtěl hrubé tváře. „Když venkovský obraz voní slaninou, kouřem, párou z brambor, výborně – to není nezdravé,“ psal. „Obraz ze života venkovanů nemá být navoněný.“ Theovi řekl, ať ho přesto ukáže obchodníkovi Paulu Durand-Ruelovi a ať je připraven slyšet francouzsky „to je mazanice“.

Detail rukou kolem stolu: prsty mladé ženy na vidličce v míse světlých brambor, vedle natažená ruka mladého muže, uprostřed tmavá záda dívky a vpravo sukovitá ruka nalévající z konvice do řady malých hrnků.

Postavte se před plátno a podívejte se na ruce dřív než na tváře. Klouby mladého muže. Gordininu vidličku. Dlaň staršího muže, sevřenou do misky pod hrnkem. Ženin stisk na konvici. Chiaro vám čte narozeninový dopis Theovi, zatímco sledujete ty ruce kolem stolu, a obraz najednou zní tak, jak ho popisoval: jako poctivě vydělané jídlo.

Dopis, který ukončil přátelství

Van Gogh poslal otisk litografie svému příteli Anthonu van Rappardovi, malíři z dobře situované utrechtské rodiny, který byl od jejich setkání v Bruselu v roce 1880 jeho druhem i sparingpartnerem. Van Rappardova odpověď z 24. května 1885 patří k nejkrutějším kritikám, jaké kdy malíř od přítele dostal.

„Uznáš se mnou, že taková práce není myšlená vážně,“ napsal. Posmíval se „koketní ručičce“ ženy s konvicí a ptal se, co tam ta konvice proboha dělá. Pak se pustil do anatomie. „A proč ten muž vpravo nesmí mít koleno, břicho a plíce? Nebo je má v zádech? A proč musí mít ruku o loket kratší?“ Nos jedné z žen podle něj vypadal jako „jakási troubelka od dýmky s kostičkou na konci“. A poslední rána: „a když pracuješ takovým způsobem, odvažuješ se dovolávat jmen Milleta a Bretona? No tak! Podle mého je umění něco příliš vznešeného, než aby se s ním zacházelo tak ledabyle.“

Mějte na paměti, že se díval na tisk, který je zrcadlově obrácený a mnohem hrubší než obraz. Na tom nezáleželo. Van Goghova odpověď přišla hned druhý den a má dva řádky. „Právě jsem dostal Tvůj dopis – k mému překvapení. Tímto Ti ho vracím.“ Vrátil dopis bez odpovědi.

Oba si toho léta vyměnili ještě několik rozzlobených dopisů, v nichž Van Gogh Van Rappardovi napsal, že „nemá právo odsuzovat mou práci“ takovým způsobem, a pak korespondence vyhasla. Přátelství, které trvalo skoro pět let, nepřežilo jednu večeři.

Mýlil se Van Rappard? V anatomii ne úplně. Paže jsou krátké a tváře se blíží karikatuře. Jenže Van Gogh dával přednost pravdě citu před správnou kresbou a přesně věděl, čeho se vzdává. O několik měsíců později Van Rappardovi napsal, že vždycky dělá to, co ještě neumí, aby se to naučil.

Tři verze jedné večeře

Plnější olejová studie týchž pěti postav kolem stolu pod lampou, malovaná volněji, v tmavých modrozelených tónech.

Vedle sebe ukazují tři verze Van Gogha, jak se učí za pochodu. Litografie je zrcadlově obrácená, škrábavá a skoro celá z linií. Studie z Kröller-Müller v Otterlo už má kompozici na místě, s volnějšími tvářemi a chladnějším, modřejším světlem. Amsterdamské plátno všechno zpevní. Hlavy jsou tvrdší, lampa jasnější, ruce mají klouby.

Theo pověsil hotový obraz nad krb ve svém pařížském bytě. Jeho vdova Jo van Gogh-Bongerová si ho ponechala a od otevření budovy v roce 1973 je ve Van Goghově muzeu.

Obě verze mají za sebou i setkání se zločinem. V prosinci 1988 ukradli zloději studii z Kröller-Müller spolu s dalšími dvěma Van Goghy; následujícího července se našla. A 14. dubna 1991 bylo z Van Goghova muzea ukradeno dvacet obrazů, mezi nimi i Jedlíci brambor. Únikové auto píchlo pneumatiku. Zloději ho opustili a obrazy se našly asi o třicet pět minut později.

Proč ho dál nazýval svým nejlepším

Proč tedy v roce 1887, s celou Paříží kolem sebe, stále stavěl tento obraz na první místo? Zčásti proto, že nic podobného neměl. Willemien napsal, že od Nuenen „neměl příležitost sehnat modely“. Už nikdy nesestavil ambiciózní skupinu postav z měsíců studií podle živých modelů. Téměř každý slavný obraz, který přišel potom, je krajina, zátiší, portrét jednoho člověka nebo pokoj, ve kterém nikdo není.

Zčásti také proto, že odtud pocházely jeho myšlenky. Trvání na tom, malovat lidi, kteří pracují rukama. Myšlenka, že barva má nést cit, a ne kopírovat přírodu. Ochota vypadat neohrabaně, pokud bylo neohrabané pravdivé. Slavné cypřiše a hvězdné noci jsou tatáž přesvědčení, jen namalovaná světlejšími barvami.

A nikdy ho úplně nepustil. V dubnu 1890 v ústavu v Saint-Rémy napsal, že uvažuje o tom, namalovat obraz znovu, s efektem světla lampy. Udělal zpaměti několik skic venkovanů u stolu, svých vzpomínek na Sever, ale nová verze nevznikla. O měsíc později namaloval poslední obraz svého pobytu v Provence, cestu s cypřišem a hvězdou. Muž z vířivého modrého autoportrétu v Musée d’Orsay, namalovaného v tomtéž ústavu, je tentýž člověk, který o pět let dřív seděl v zakouřené chalupě v Brabantsku a počítal klouby.

Jedlíci brambor: časté otázky

Kde jsou k vidění Jedlíci brambor?

Dokončený obraz je ve Van Goghově muzeu v Amsterdamu jako dlouhodobá zápůjčka Nadace Vincenta van Gogha a v současnosti je vystaven ve stálé sbírce. Velká olejová studie je v Muzeu Kröller-Müller v Otterlo a otisky litografie jsou v několika sbírkách, mimo jiné v Rijksmuseu.

Kdo jsou lidé na obraze Jedlíci brambor?

Jsou to členové rodiny De Groot-van Rooij, venkovské domácnosti z Nuenen. S jistotou lze určit jen Gordinu de Grootovou, mladou ženu druhou zleva. Ostatní jsou pravděpodobně její příbuzní, ale žádný dokument je nejmenuje.

Co znamená obraz Jedlíci brambor?

Van Gogh to řekl sám: tihle lidé kopali zemi stejnýma rukama, které teď strkají do mísy, takže jídlo je poctivě vydělané. Je to obraz o ruční práci a důstojnosti, záměrně namalovaný bez uhlazenosti.

Jak velký je obraz Jedlíci brambor?

Měří 82 × 114 centimetrů, tedy zhruba 32 × 45 palců.

Proč jsou Jedlíci brambor tak tmaví?

Van Gogh přemaloval tváře, aby vypadaly jako „hodně zaprášená brambora“, a i bílé míchal z barevných pigmentů. Plátno navíc časem ztmavlo a on sám si v roce 1885 stěžoval, že část jeho barev byla špatná.

Kde obraz vidět v Amsterdamu a Otterlo

Van Goghovo muzeum sídlí na Museumplein 6. Každý návštěvník, včetně dětí, které mají vstup zdarma, si musí předem online rezervovat vstupenku na konkrétní čas a termíny o víkendech a svátcích se vyprodávají. Otevírací doba se během roku mění; v listopadu 2026 je muzeum otevřeno od 9 do 17 hodin, v pátek večer do 21 hodin. Sbírka je zavěšená zhruba v pořadí Van Goghova života, takže Jedlíci brambor visí mezi tmavými nizozemskými obrazy, než přijde světlo. V den návštěvy se podívejte na plánek muzea, protože sály se přeskupují.

Přijďte brzy nebo v pátek večer a často budete mít stůl s večeří na minutu skoro sami pro sebe. Náš audioprůvodce Van Goghovým muzeem ho má jako zastávku. Pokud potřebujete svolení zpomalit v muzeu, naše tipy pro ty, kdo si myslí, že umění nerozumějí jsou dobrá rozcvička.

Máte-li druhý den, Muzeum Kröller-Müller v Otterlo, uprostřed národního parku De Hoge Veluwe, má velkou studii a jednu z největších sbírek Van Gogha na světě. Samotné Nuenen, asi dvě hodiny na jih vlakem a autobusem, má návštěvnické centrum věnované Van Goghovi a pěší trasu kolem fary.

Na co se před obrazem dívat

Nejprve ustupte a najděte lampu. Je to jediné světlo v místnosti a všechno, co vidíte, osvětluje ona. Pak přistupte blíž a najděte dívku obrácenou k vám zády, černý tvar uprostřed, který z pěti lidí dělá kruh. Najděte hodiny, které ukazují sedm, a malý obrázek na zdi.

Pak udělejte, co chtěl Van Gogh. Na chvíli vynechte tváře a čtěte ruce zleva doprava: mladý muž, který sahá do mísy, Gordina s vidličkou, otevřená dlaň staršího muže, ženin stisk na konvici. Čtyři páry rukou, které strávily den v hlíně. Pak se znovu podívejte na tváře a všimněte si toho, co Van Rappard na hrubém tisku vidět nemohl. Nepózují. Jsou unavení a jedí.

Van Gogh ho chtěl ve zlatém rámu, na stěně v barvě zralého obilí. Ať ho muzeum pověsí kamkoli, oheň za svými zády si budete muset představit.